Do dětských oušek

KDYŽ jsem byla ještě malá, zastavil se jednou u nás v Coeburnu ve Virginii nějaký pán, a zatímco mluvil s tatínkem, jeho společník mluvil se mnou, aby mě zabavil. Popisoval mi rajskou zemi, kde si budu moci hrát s divokými zvířaty a ta zvířata mi neublíží. (Izajáš 11:6–9) Vysvětloval mi, že ani nemusím zemřít, že mohu žít navždy zde na zemi. Líčil mi nádhernou budoucnost! To, co ten muž říkal o životě na zemi, na mě hluboce zapůsobilo. (Izajáš 25:8; Zjevení 21:3, 4)

Náboženská touha

Moji rodiče měli mnoho manželských problémů. Za několik let se rozvedli a já jsem žila s maminkou. Ta se o náboženství vůbec nezajímala, a tak jsem sama od sebe chodila do nedělní školy ve kterémkoli kostele, kam jsem mohla z domova dojít pěšky. Matka se brzy znovu vdala a s nevlastním otcem jsme se přestěhovali do Indiany. Každé léto jsem se však vracela do Virginie navštívit svého otce.

Otec se brzy po rozvodu stal mormonem a snažil se vštípit mi své nově nalezené náboženství. V létě roku 1960, když mi bylo osm let, mě pokřtil. Když jsem však byla v Indianě, chodila jsem do všech možných kostelů, které byly blízko našeho domova. Ve všech se vyučovalo, že pokud budeme dobří, půjdeme do nebe, a pokud budeme špatní, budeme mučeni v pekle. Myslela jsem si, že by mé touze žít na zemi, a ne v nebi, nikdo nerozuměl, a tak jsem se o ní nikdy nikomu nezmínila.

Když mi bylo jedenáct, otec se přestěhoval do Oregonu. Byla jsem zničená a nesla jsem to velmi nelibě. Můj nevlastní otec byl ateista a alkoholik a kvůli mé víře mě dost trápil. Říkal mi slečinka Zbožná, a když jsem začala brečet, říkával: „Proč nevoláš o pomoc svého Boha?“ Zdálo se, že nikdo doma se o Boha nezajímá. Byla to temná, těžká léta. Byla jsem týrána fyzicky i slovně a byla jsem také pohlavně zneužívána. Nacházela jsem útěchu v promluvách k Bohu, protože jsem mnohokrát cítila, že jedině on má o mě zájem.

Matka od mého nevlastního otce odešla a trápení skončilo. Byly jsme však velmi chudé a mamka měla co dělat, aby nás uživila. Když mi bylo třináct, jeli jsme do Virginie navštívit tetu. Byla to velmi laskavá, upřímná baptistka. Měla jsem ji moc ráda. Když mě požádala, abych s ní šla do kostela, přijala jsem to. Šla s námi dokonce i maminka a pamatuji si, jak báječný to byl pocit, že tam jsem se svou rodinou. Když se návštěva u tety chýlila ke konci, měla jsem hrůzu z toho, že se budu muset vrátit domů. Bála jsem se, že když to udělám, zapletu se do nemravnosti. Prosila jsem tedy tetu, aby si mě tam nechala, a maminka mi dovolila zůstat.

Teta mi koupila Bibli, King James Version. Byla jsem na ni velmi hrdá a každý večer jsem si z ní kousek přečetla. V poslední kapitole Bible jsem se dočetla, že „jestliže nějaký člověk k těmto věcem přidá, Bůh mu přidá ran, které jsou popsány v této knize“. (Zjevení 22:18, 19, King James Version) Uvažovala jsem tedy: „Jak mohu věřit, že kniha Mormon je část Svatého Písma?“ Proto jsem se rozhodla, že se stanu baptistkou.

Jsem si jista, že to otce ranilo, když jsem mu o svém rozhodnutí napsala, ale jediné, co k tomu poznamenal, bylo, že je rád, že chodím do kostela. Často jsem doprovázela našeho baptistického duchovního, když chodil za lidmi domů a zval je na naše shromáždění pro duchovní obrodu, která se konala ve stanu. Měla jsem pocit, že činím Boží vůli, když chodím za lidmi domů a mluvím s nimi, jak to dělal Ježíš.

Avšak stále ve mně byla silná touha žít v pozemském ráji, a ne v nebi. Přečetla jsem si následující biblickou pasáž a ta mi dodala naději: „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; klepejte, a bude vám otevřeno: protože každý, kdo prosí, dostává; a ten, kdo hledá, nalézá; a tomu, kdo klepe, bude otevřeno.“ (Matouš 7:7, 8, KJ)

Manželství a rodina

Další rok jsem se přestěhovala zpátky k matce do Indiany. I když mi bylo teprve patnáct, byla jsem vdaná, těhotná a cestovala jsem autobusem do jižní Kalifornie. Manželovu rodinu jsem ještě dobře neznala, ale chtěla jsem, aby mě přijali. Byli členy letniční církve a manželova sestra mi vyprávěla o daru mluvení jazyky. Když jsem s nimi tedy jednou večer šla na jejich bohoslužbu, modlila jsem se, aby mi bylo dovoleno mluvit jazyky.

Najednou se mě při bohoslužbě zmocnil zvláštní pocit. Začala jsem se celá třást a můj jazyk začal neovladatelně blábolit. Kazatel vykřikl, že duch přichází skrze mne, a začal mě poplácávat po zádech. Potom mě každý objímal a říkal mi, jak je to úžasné, že mě Bůh takto použil. Byla jsem však zmatená a vyděšená. Neměla jsem ani potuchy, co jsem vlastně říkala.

Krátce nato jsem měla komplikace při porodu našeho prvního dítěte. Pastor církve manželovi řekl, že Bůh zvětšil mé porodní bolesti, protože on, manžel, není křesťanem. Manžel za mnou přišel se slzami v očích a se slovy, že se dá pokřtít, pokud si myslím, že mi to pomůže. Odpověděla jsem mu, že Bůh jistě lidi nevydírá, aby mu sloužili.

Odcházím z církve

Jednu neděli po kázání pastor požádal sbor o příspěvky. Kostel potřeboval opravit, protože byl poškozen nedávným zemětřesením. Když koloval talíř na příspěvky, dala jsem všechny peníze, které jsem měla. Pastor peníze spočítal, a místo aby sboru poděkoval, nabádal jeho členy, aby na tento hodnotný účel otevřeli svou kapsu a své srdce. Dal talíř kolovat znovu. Už jsem žádné peníze neměla, a tak jsem talíř spěšně a s velkými rozpaky poslala dál. Pastor peníze znovu rychle spočítal a opět bez poděkování řekl, že to prostě nestačí. „Nikdo rozhodně neodejde, dokud neshromáždíme peníze potřebné k vykonání Božího díla,“ prohlásil.

Manžel čekal venku a věděla jsem, že už ztrácí trpělivost. A nebyl sám. Pastorova nevděčnost rozhořčila i mě. A tak jsem s dítětem v náručí a s řinoucími se slzami vykráčela přede všemi z kostela. Tehdy jsem přísahala, že se už do žádné církve nezapojím. Přestala jsem sice chodit do kostela, ale nepřestala jsem věřit v Boha. Stále jsem četla Bibli a snažila jsem se být dobrou manželkou.

Poznávám biblickou pravdu

Když se nám narodilo druhé dítě, naši přátelé, kteří se stěhovali do Texasu, přemluvili svého domácího, aby dům, v němž bydleli, pronajal nám. Když moje přítelkyně Pat odjížděla, řekla, že jí nějaká žena dluží peníze a že je přinese. Pat mě požádala, abych jí je poslala do Texasu. Za několik dní zaklepaly na dveře dvě ženy. Myslela jsem si, že nesou ty peníze, a ihned jsem je pozvala dál. Vysvětlila jsem jim, že se Pat přestěhovala, ale že řekla, že se zde někdo zastaví. „No to je od Pat hezké,“ řekla jedna z žen, Charlene Perrinová. „Studovaly jsme s ní opravdu rády.“

„Cože?“ zeptala jsem se. „Studovaly? To se jistě pletete.“ Charlene mi vysvětlila, že s Pat začaly studovat Bibli. Když se ženy dozvěděly, že se Pat odstěhovala, Charlene se mě zeptala, zda bych s nimi nechtěla studovat Bibli já. „Ale ovšem,“ odpověděla jsem sebejistě. „Naučím vás všechno, co chcete vědět.“ Byla jsem hrdá na to, co jsem už z Bible přečetla, a měla jsem pocit, že je mohu povzbudit.

Charlene mi ukázala knížku Pravda, která vede k věčnému životu a přečetla mi Žalm 37:9: „Vždyť zločinci budou odříznuti, ale ti, kteří doufají v Jehovu, ti budou vlastnit zemi.“ Byla jsem v šoku. V mé vlastní Bibli stálo, že lidé budou vlastnit zemi. Potom jsem ze sebe sypala otázky, všechny najednou. Charlene se usmívala a řekla: „Pomalu, pomalu. Vezmeme to popořádku.“ Vysvětlila mi, že je potřeba pravidelné, systematické studium Bible. Ihned mě pozvala do sálu Království — tak se říká místům, kde se shromažďují svědkové Jehovovi.

Řekla jsem Charlene o svém zážitku s talířem na příspěvky, a že už do žádného kostela chodit nechci. Přečetla mi Matouše 10:8, kde je napsáno: „Zdarma jste dostali, zdarma dávejte.“ Vysvětlila mi, že na shromáždění svědků Jehovových žádný talíř na příspěvky nekoluje a že všechny dary jsou dobrovolné. Také mi řekla, že na chodbě je schránka na příspěvky, a lidé, kteří si přejí, mohou do ní svůj příspěvek vhodit. Rozhodla jsem se, že to s náboženstvím zkusím ještě jednou.

Když jsem studovala, pochopila jsem, proč jsem se cítila tak nepříjemně, když jsem v letniční církvi mluvila jazyky. Boží dar mluvení různými jazyky byl dán prvním křesťanům na důkaz toho, že mají svatého ducha. Tento zázračný dar také prakticky posloužil při oznamování biblických pravd lidem z různých zemí, kteří se shromáždili o Letnicích roku 33 n. l. (Skutky 2:5–11) Avšak Bible říká, že Boží dar mluvení jazyky ustane, a to se zjevně stalo po smrti apoštolů. (1. Korinťanům 13:8) Ale Satan a jeho démoni se snaží zaslepit lidem mysl, a tak působí, že někteří lidé nesouvisle blábolí. Tak mnoho lidí uvěřilo, že takoví lidé mají Božího ducha. (2. Korinťanům 4:4)

Odpor v rodině

Brzy jsem začala chápat Boží záměr se zemí i to, že nesmím být částí ničemného světa. (Jan 17:16; 18:36) Také jsem poznala, že musím přerušit všechny svazky s Velkým Babylónem. To je symbol, jejž Bible používá pro světovou říši falešného náboženství. (Zjevení 18:2, 4) Když jsem řekla otci, že se chci dát pokřtít, tentokrát jako svědek Jehovův, byl nešťastný. Prosil mě, abych se svědkem nestala. Bylo to poprvé, kdy jsem ho viděla plakat. Plakala jsem s ním, protože jsem mu rozhodně nechtěla ublížit, ale věděla jsem, že jsem našla pravdu a že se k Jehovovi nikdy nemohu otočit zády.

Proti tomu, abych se stala svědkem Jehovovým, byla celá moje rodina. Na nějaký čas jsem přestala chodit na shromáždění a odpor členů rodiny se zmírnil, ale bylo mi bídně. Věděla jsem, že nebudu mít klid, dokud nebudu činit Jehovovu vůli. Jednou jsem se o polední přestávce zastavila u Charlene doma a řekla jsem jí, že se potřebuji dát pokřtít. „Nemyslíš, že bys nejprve měla znovu začít chodit na shromáždění?“ zeptala se. Oznámila jsem jí své rozhodnutí, že tentokrát mezi mě a Jehovu nic nevstoupí. Dne 19. září 1973 jsem byla pokřtěna.

Nyní je to již více než 23 let. Jsem vděčná, že moje rodina už respektuje mé rozhodnutí a nikdo z nich mě nenutí, abych pravdu opustila. Toho si velmi vážím. Avšak zatím jediným, kdo se stal svědkem, je moje nejstarší dcera Kim. Její věrná služba Jehovovi byla pro mě celá léta velkým zdrojem povzbuzení.

Památné setkání

V roce 1990 jsem jela na návštěvu do Coeburnu ve Virginii. Požádala jsem matku, aby zastavila u sálu Království, že se podívám, kdy v neděli začíná shromáždění. Když jsme vjížděli na přístupovou cestu, vyprávěla mi, že jsme kdysi bydleli v domě hned za sálem, za železniční tratí. Dům kdysi dávno vyhořel a zůstal jen cihlový komín. „To jsi byla ještě malá,“ řekla, „byly ti nanejvýš tři nebo čtyři roky.“

V neděli jsem byla v sále Království vřele uvítána. Když jsem mluvila se Staffordem Jordanem, mimochodem jsem se zmínila o tom, že jsem jako dítě bydlela v domě, který kdysi stál za sálem Království. Pozorně se na mě podíval a vykřikl: „Pamatuji se na tebe! Byla jsi takové střapaté děvčátko, asi takhle velké [ukázal gestem ruky]. Když jsme ten obvod propracovávali, můj společník se dal do řeči s tvým otcem a já jsem se tě snažil zabavit a vyprávěl jsem ti o ráji.“

Úplně jsem oněměla. Třesoucím se hlasem jsem mu vyprávěla o svém hledání biblické pravdy. „Když jsem byla pouhé děcko, zasadil jsi mi do srdíčka semínka pravdy,“ řekla jsem. Bratr Jordan mi pak vyprávěl, že jsem měla příbuzného z dědečkovy strany, Stephena Dinguse, který byl věrným svědkem. Rodina o něm nikdy nemluvila, protože byli proti němu. „Byl by na tebe opravdu hrdý,“ řekl bratr Jordan.

Když se ohlížím na ta léta v Jehovově organizaci, jsem skutečně vděčná za projevenou lásku a laskavost. Ano, jsou chvíle, kdy sedím v sále Království a je mi trochu smutno, když vidím rodiny, které slouží Jehovovi společně. Já jsem tam totiž často sama. Ale hned si vzpomenu, že je se mnou Jehova. Stále dával pozor, a když bylo moje srdce schopné přijmout pravdu, jež před mnoha lety zazněla do dětských oušek, dovolil, aby vyrašila a vykvetla.

„Děkuji ti, bratře Jordane,“ řekla jsem, „že ti nebylo líto času a vyprávěl jsi neposedné holčičce o ráji!“ (Vyprávěla Louise Lawsonová.)

[Obrázek na straně 13]

Se Staffordem Jordanem, když jsem se s ním znovu setkala v roce 1990