Můj dlouhý, tvrdý boj za pravou víru

Vždy jsem se bála, že bych se mohla dostat do pekla, protože jsem věděla, že nejsem tak dobrá, abych šla do nebe. Domnívala jsem se, že by bylo štěstí dostat se do očistce, a tak jsem se horlivě modlila a zapalovala svíčky, abych peklu unikla.

KDYŽ pneumatiky mého auta dostaly smyk a klouzaly po zledovatělé cestě horského průsmyku v Oregonu (USA), uvědomila jsem si, do jakých problémů jsem se to dostala. Bylo to poprvé, co jsem jela ve sněhu. Byla jsem na neznámé cestě uprostřed vánice, na obou stranách se prudce svažoval úvoz a sotva jsem viděla před kapotu. Myslela jsem si, že to nepřežijeme, tak jsem se modlila k Bohu, aby zachránil mě a mou spolucestující a slíbila jsem, že mu to splatím tím, že se vrátím do církve.

Dostali jsme se z toho, a já jsem svůj slib dodržela. V telefonním seznamu institucí jsem si našla místní kostel v Seattlu a příští neděli jsem tam zašla. Měla jsem stejný pocit prázdnoty, jaký jsem pociťovala dříve. Zdůrazňovalo se totéž co v kostele, kam jsem chodila dříve — peníze. Košíček na peníze koloval třikrát! Pamatuji se, jak jsem Bohu říkala, že musím najít jiný způsob, jak jej uctívat.

Jako dítě jsem byla vychována přísně katolicky ve vojenské rodině. Chodila jsem do katolické školy. Vzpomínám si, že jsem se na hodině katechismu zeptala jeptišky: „Proč nikdy nepoužíváme Bibli?“ Řekla, že mám slabou víru, a ne jednou o tom rodiče informovala.

Byla jsem vychovávána v trvalém strachu z Boha. Měla jsem o něm jen nejasnou představu. Byl to Bůh, který si zasluhoval uctívání, ale trápil vás, jestliže jste ho neuctívali správným způsobem. Když mi bylo sedmnáct let, řekla jsem rodičům, že do kostela už chodit nebudu. Všude jinde jsem se cítila Bohu blíž než v kostele. Chodívala jsem na pláž, a když mě něco tížilo, mluvila jsem o tom s Bohem. Omlouvala jsem se mu za to, že s ním nemluvím prostřednictvím kněze. Říkala jsem Bohu, že mu jenom musím říct, co mám na srdci. Byla jsem rovněž zklamaná vším, co jsem viděla ve světě. Byla to éra hippies; moji přátelé užívali drogy a pěstovali volný sex. Viděla jsem smutné následky v podobě nechtěných těhotenství, potratů a předávkování drogami. S tím jsem nechtěla mít nic společného!

Hledání začíná

S mou důvěrnou přítelkyní Becky jsme se rozhodly, že odejdeme z vysoké školy a budeme hledat něco lepšího. Muselo něco lepšího existovat! Rozhodly jsme se, že navštívíme Beckyinu matku ve státě Washington. Řekla jsem rodičům, že musím pryč, abych se pokusila zapomenout na problémy, které mě trápily. A tehdy jsme v Oregonu vjely do sněhové bouře. Když jsem potom v neděli znechuceně opustila kostel v Seattlu, šla jsem domů a mluvila o svých pocitech s Beckyinou matkou Ednou. Edna mi řekla, že zná někoho, kdo by mi mohl zodpovědět moje otázky. Zavolala do sálu Království svědků Jehovových.

Pamatuji se, jak jsem na ně čekala. Trvalo to tři dny. Když však přišli, pomyslela jsem si, že jsem ve svém životě ještě neviděla tak křesťansky vypadající lidi. Byli to Clarence a Edith Meunierovi. Clarence byl absolventem biblické školy Strážné věže Gilead a velmi dobře znal Bibli. Ihned mě zaujalo jejich vysvětlení, že Bůh má jméno — Jehova. Měla jsem pocit, jako by se mi v hlavě rozsvítilo světlo. První studium trvalo tři hodiny a za dva dny přišli na studium znovu.

Byla jsem nadšena. Brzy na to jsem zavolala domů a řekla rodičům, že jsem našla pravdu. Řekla jsem jim, že Bůh má jméno Jehova a že svědkové Jehovovi učí biblickou pravdu. Myslela jsem si, že rodiče o svědcích Jehovových nikdy neslyšeli a že budou mít stejný zájem jako já, aby to poznali. Oni však o svědcích Jehovových slyšeli, a byli velmi zneklidněni. Přijeli a odvezli mě zpátky do Kalifornie.

Po návratu domů mi bylo jasné, že se musím ihned spojit se sborem. Zjistila jsem, kde je sál Království, přišla jsem na shromáždění a sedla jsem si. Nějaká sestra se na mě podívala a usmála se, tak jsem se jí zeptala, zda by se mnou studovala. Skoro spadla ze židle, ale rychle souhlasila. Byla jsem moc ráda, že jsem zase ve spojení se sborem, protože jsem se začínala cítit izolovaná. Potřebovala jsem společenství. (Hebrejcům 10:24, 25)

Rodina mě začíná pronásledovat

Rodiče byli stále velmi proti mému novému náboženství a poslali mě k psychiatrovi. Když žádali psychiatra o lékařskou zprávu, řekl jim, že to je vzpurnost. Řekla jsem jim, že nejsem vzpurná. Poprvé v životě jsem však našla cosi, co mi dalo odpověď na moje otázky — co mi dalo smysl života.

Když jsem potom šla do sálu Království, rodiče se velmi zlobili. Řekli mi, že mohu jít studovat na jakoukoli vysokou školu, věnovat se jakémukoli oboru a zaplatí to; nesmím však mít nic společného se svědky Jehovovými. Velmi jsem milovala svou rodinu, a tak bylo zvlášť těžké vytrvat. Jeden velmi nepříjemný den byl, když mi maminka řekla, že by byla raději, kdybych byla prostitutkou než svědkem Jehovovým. Mohla jsem být čímkoli, jen ne svědkem Jehovovým. Rodiče mi řekli, že musím z domova odejít. Vzpomněla jsem si na Žalm 27:10: „Kdyby mě opravdu opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal.“ Jedna sestra ze sboru měla dům, kde nikdo nebydlel, a dala mi ho k dispozici.

V sále Království jsem potkala sestru, která byla stejně jako já velmi krátce v pravdě. Jmenovala se Chris Kempová; brzy se z nás staly velmi dobré přítelkyně a začaly jsme spolu bydlet. Byly jsme pokřtěny 18. července 1969 na Dodger Stadium v Los Angeles.

Na sborových shromážděních jsme si všimly Dany Wolffové, průkopnice, která sloužila celým časem. Byla skutečně duchovním člověkem. Dozvěděly jsme se, že nemá kde bydlet, a tak jsme získaly skvělou spolubydlící.

Pamatuji se na svůj první úkol na shromáždění. Byla to demonstrace a opakovala jsem si ji znovu a znovu. Měla jsem předvést nabídku knihy a znala jsem to nazpaměť. Nicméně na poslední chvíli jsem si ji napsala na papír a strčila si ho do kapsy. Když jsem se ocitla na pódiu, všechno jsem zapomněla. Řekla jsem: „Dobrý den . . . Dobrý den . . . Dobrý den.“ To jsem řekla asi pětkrát. Nemohla jsem si na nic vzpomenout. Nato jsem se obrátila k publiku a řekla jsem: „Tohle u dveří obvykle nedělám.“ Potom jsem z kapsy vytáhla zmačkaný papír a slovo od slova jsem přečetla to, co jsem chtěla říci. Když jsem skončila, vrátila jsem se na své místo a rozbrečela se.

Bratr, který mě pověřil tímto úkolem, se posluchačů zeptal: „Co jsme se naučili z této demonstrace?“ Bylo ticho. Tehdy jsem se postavila, otočila se k posluchačům a řekla jsem: „Jak se mohli něco naučit? Bylo to hrozné! To je jasné, že se nenaučili nic!“ Sedla jsem si a znovu jsem začala brečet. Uvědomuji si, že moje úkoly na shromáždění jsou teď o trochu lepší — protože horší než tehdy už být nemohou.

Krátce nato začala Dana mluvit o tom, že chce najít někoho, kdo by byl ochoten přestěhovat se do místa, v němž je větší potřeba kázat, a kdo by s ní spolupracoval v průkopnické službě. Hned večer jsme se s Chris zavřely do našeho pokoje a mluvily jsme o tom. Druhý den jsme šly za Danou a zeptaly jsme se jí: „A co my?“ Dana se skoro skácela. Obě jsme byly v pravdě krátce a nebyly jsme pokřtěné dost dlouho, abychom mohly být pravidelnými průkopnicemi! Rozhodně jsme nebyly těmi, koho měla na mysli, když uvažovala o partnerkách. Přesto však napsala Watchtower Society a všechny tři jsme dostaly přidělení do Middlesborough ve státě Kentucky.

Neúspěšný odpor mojí rodiny

Balily jsme si věci a chystaly se odjet, když mi rodiče zavolali, že je vyloučené, abych s autem opustila stát Kalifornii. Byli ručiteli mé půjčky na auto, a řekli, že zavolají policii, jestliže se pokusím překročit s autem hranice státu. Rozhodly jsme se tedy, že pojedeme autobusem. Při posezení na rozloučenou se objevil bratr, kterého jsem jednou potkala, a řekl: „Dověděl jsem se, že dlužíš 3000 dolarů za auto.“ Řekla jsem, že je to pravda. Oznámil mi, že to chce zaplatit. Já řekla, že to nemohu přijmout. Bratr zařídil, abych se setkala s našimi sborovými staršími. Ti mi řekli: „Jestliže to chce udělat, nech ho. Nestav se proti Jehovovu duchu.“ A tak bylo auto zaplaceno. Rodiče byli velmi pobouřeni a také udiveni, že to někdo udělal. Druhý den jsme odjely do Kentucky.

V Middlesborough jsme dostaly byt, který byl v zadní části starého sálu Království. Budova neměla izolaci. V zimě tam bylo velmi chladno. Dokonce i v létě tam bylo chladno, ale my jsme byly rády, že ten byt máme, protože jsme neměly na to, abychom platily nájem. Bylo tam jen jedno malé topné těleso. V zimě jsme si navlékaly několik vrstev oblečení, dokonce i tehdy, když jsme šly do postele. Po ránu někdy bývala vrstva ledu po celé podlaze, takže se k ní ponožky lepily. V koupelně jsme měly stále kladivo na rozbíjení ledu, který se přes noc vytvořil v záchodě.

Byly jsme s Chris v celodobé službě teprve pět měsíců, ale vedly jsme již mnoho pěkných biblických studií a bylo to nádherné. Během těchto prvních měsíců průkopnické služby jsme byly tak šťastné, že jsme dosahovaly v průměru více než 150 hodin za měsíc. Dana chtěla být přes léto přechodně zvláštní průkopnicí, a proto se rozhodla navštívit ústředí svědků v New Yorku. My dvě jsme tam nikdy nebyly, proto jsme se rozhodly udělat si s ní výlet. V ústředí šla Dana do služebního oddělení a my jsme šly s ní. K našemu překvapení jsme dostaly všechny tři pověření jako zvláštní celodobé průkopnice.

Můj otec nedrží slovo a překrucuje Písmo

Ten měsíc, kdy jsem začala s průkopnickou službou, Satan zvýšil úsilí, aby mě oslabil. Dostala jsem z banky podrobný rozpis, kde se uvádělo, že musím začít splácet každý měsíc 32,80 dolaru za výuku na vysoké škole. Byla to rána z čistého nebe, protože rodiče mi řekli, že mi školu zaplatí, pokud budu mít výborný prospěch — a já jsem tuto podmínku splnila. Napsala jsem otci a prosila ho, aby se na mě nedíval jako na svědka Jehovova, ale jako na svou dceru. Laskavě jsem mu připomínala dohodu, kterou jsme udělali ohledně mého studia, totiž, že pokud budu mít prospěch, který on požaduje, zaplatí mé vzdělání. Prosila jsem ho, aby mě tím nezatěžoval, jelikož by bylo velmi obtížné tuto částku pravidelně splácet; vydělávala jsem totiž jen padesát dolarů měsíčně a z toho jsem žila. Kdybych musela platit 32,80 dolaru měsíčně, zbylo by mi na živobytí jen 17,20 dolaru.

Otec mi odpověděl biblickým textem. Napsal: „Vzhledem k tomu, že vždy používáš Bibli, co si myslíš o textu ‚Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí‘? Nepoužíváš své vzdělání k ničemu užitečnému, a tak to budeš muset zaplatit bance sama.“ (2. Tesaloničanům 3:10)

Tato krátká, strohá zpráva mě velmi ranila. Sedla jsem do auta a jela někam, kde bych byla sama. Brečela jsem, protože jsem nevěděla, co mám dělat. Pak jsem plakat přestala a rozzlobila jsem se. Uvědomila jsem si, že ten, kdo stojí proti mně, nejsou moji rodiče, ale Satan. Křičela jsem na něj, ať mě nechá, že stejně nemůže zvítězit, že se mu nepodaří donutit mě, abych průkopnickou službu vzdala.

Mnohé útrapy, mnohá požehnání

Získala jsem práci na částečný úvazek a pracovala jsem dvacet hodin týdně — jeden den jedenáct hodin a další den devět — a pokračovala jsem ve službě jako zvláštní průkopnice. Rychle jsem se naučila, jak výhodně nakupovat v obchodech se zlevněným zbožím. Můj zimní šatník tvořily čtyři sukně za dolar. Zimní kabát stál jeden a půl dolaru. Drhla jsem podlahy, abych si mohla koupit kozačky za dvacet dolarů. Všechny tři jsme měly co dělat. Ve snaze ušetřit nějaké peníze jsem si otevřela účet. Někdy jsem uložila jenom 25 centů a ty jsem potom vybrala na benzín. Myslím, že bankovní úředníci byli velice neradi, když mě viděli přicházet. Nakonec můj účet zrušili — měla jsem na něm vždy jen velmi malou částku. Zastavila jsem u benzínové stanice s nepřetržitým provozem a brala jsem benzín za 25 centů. Zdá se mi, že po nějaké době si pumpaři povzdychli, kdykoli jsem tam zastavila. Stávalo se, že jsme vůbec neměly na benzín. Mnohokrát jsme nastupovaly do auta s tím, že tam není skoro žádný benzín, a my se musíme dostat na biblické studium. Někdy se stalo, že když jsme přišly na poštu, měly jsme v dopise dolar — bylo to přesně tolik, kolik jsme potřebovaly. Přes všechny tyto problémy jsme mohly vidět, jak nám Jehova pomáhá. Bylo to velmi dojemné.

Pamatuji si, že jsem sbírala vyhozené láhve, abych si mohla koupit známky na dopisy. Tři měsíce jsem šetřila na jedny boty za osm dolarů. Pak jsem zažila něco velmi osobního. Měla jsem už doslova jen dvoje spodní prádlo. V modlitbě jsem Jehovovi řekla, že mi sice připadá nevhodné se o takové věci modlit, ale nevím, co mám dělat. Za dva týdny jsem dostala balík, kde bylo sedmnáct kalhotek, kombiné, halenka a další věci! To všechno poslal člověk, o kterém jsem již rok neslyšela.

Jedním z hlavních problémů v oblasti, ve které jsme sloužily, bylo pašování alkoholu. V některých místech lidé drželi při sobě a byli k cizincům velmi podezíraví, protože se podíleli na těchto ilegálních praktikách. Přesto jsem měla mnoho studií a nakonec jsem sama sloužila přibližně 25 hodin týdně. Nikdy jsem se necítila Jehovovi tak blízko jako tehdy, protože jsem na něj musela spoléhat úplně. Zjistíte, že to, co má cenu, nejsou věci, které vlastníte, ale vztah, jejž máte k Jehovovi. Poznáte, že hmotné věci vás šťastnými neudělají, ale Jehova působí, že šťastnými jste. (Lukáš 12:15)

Získávám novou láskyplnou rodinu

Ten měsíc, kdy skončilo splácení mého vzdělání na vysoké škole, jsem potkala svého budoucího manžela a nejlepšího přítele, Jeffa Maloneho. Byl v betelu a o rok později jsme se vzali. Když jsem se vdala za Jeffa, vzala jsem si nejen jeho, ale spolu s ním jsem získala také matku, sestru a strýce. Mám je moc ráda. Společná láska k Jehovovi nás spojuje více než jakékoli jiné pouto. Dostali jsme s Jeffem přidělení do Union City v Tennessee jako zvláštní průkopníci. Byli jsme tam jen čtyři měsíce, když jsme si dali přihlášku do betelu a byli jsme přijati.

Z betelu jsme odešli v roce 1980 a v tom roce se narodila naše dcera Megan. V roce 1983 se nám narodil syn Jeffrey T. V současné době sloužíme s manželem jako pravidelní průkopníci ve sboru Forest Hill ve Fort Worth ve státě Texas. Jsme rozhodnuti, že uděláme všechno pro to, abychom naše děti vychovali v lásce k Jehovovi. Ačkoli Jeff slouží jako sborový starší, vždy dává duchovní zájmy naší rodiny na první místo. Tak, jak to doporučuje společnost, chodíme pravidelně na shromáždění, čteme dětem, podílíme se na kazatelské službě, rozebíráme denní text a pomáháme na stavbách sálů Království. Oba jsme často věnovali více než hodinu tomu, abychom uložili děti do postýlky — zpívali si s nimi, četli jim biblické příběhy a modlili se s každým zvlášť. Cílem všech členů naší rodiny je, abychom byli v celodobé službě společně. O jednu věc jsme se vždy po celá ta léta snažili — držet jako rodina pohromadě, věnovat se všemu společně, jak práci, tak zábavě.

Ohlížím-li se zpátky, mohu potvrdit, že David měl pravdu, když řekl: „Čím oplatím Jehovovi všechna jeho dobrodiní ke mně?“ (Žalm 116:12) Všechno, co je schopen Satan způsobit, může Jehova odčinit. Mám semknutou, milující rodinu — Jeffa, Megan a Jeffa T. a všichni společně sloužíme Jehovovi; kromě toho jsem získala nádhernou celosvětovou rodinu, protože patřím do Jehovovy organizace. To je něco, zač budu stále vděčná. (Vyprávěla Karen Maloneová.)

[Obrázek na straně 23]

Karen s manželem a se dvěma dětmi