Zoo — Poslední naděje divokých zvířat?

V POSLEDNÍ době proběhla v těch pokrokovějších světových zoologických zahradách tichá revoluce. Jejím vnějším projevem bylo to, že zoo přebudovaly své expozice tak, aby odpovídaly humánnějšímu pojetí „vnoření do krajiny“ — napodobení přirozeného prostředí zvířat i s rostlinami, kameny, mlhami, zvuky, a dokonce jinými savci a ptáky, kteří se k němu hodí. Změny jsou sice nákladné — jen ve Spojených státech se na vylepšení zoo a akvárií vynaloží ročně asi 1,2 miliardy dolarů —, ale vzhledem k nové ambiciózní úloze zoo jsou považovány za nezbytné.

Úkol pro příští století

Planetě hrozí biologická chudoba, a proto si přední zoo světa jako svůj úkol pro 21. století určily ochranu, vzdělávání a vědecký výzkum. Některé zoo pod vlivem tohoto náročného úkolu a jeho naléhavosti dokonce úplně upustily od označení zoo a místo toho používají výrazy jako „útočiště divokých zvířat“ nebo „park na ochranu přírody“.

Cestu novým směrem ukazuje publikace The World Zoo Conservation Strategy (Strategie ochrany ve světových zoo). Jedna odbornice tuto knihu označila za „vůbec nejdůležitější dokument, jaký pracovníci zoo vytvořili“. Tato kniha je v podstatě zoologickou chartou; „definuje povinnosti a možnosti světových zoologických zahrad a akvárií v souvislosti se zachováním rozmanitosti druhů na celém světě“. Strategy rozptyluje všechny pochybnosti o novém étosu a dodává: „Samo právo na existenci nějaké zoo nebo akvária totiž závisí na tom, jak ta instituce přispívá k ochraně přírody.“

Pro tuto novou úlohu je nesmírně důležité vzdělávání veřejnosti a vědecký výzkum, zvláště výzkum rozmnožování zvířat v zajetí. Mezi dnešní mládeží jsou budoucí pracovníci zoo, jejichž odpovědností bude uchovat zachráněný ostatek stále rostoucího počtu druhů, které v přírodě již vyhynuly. Budou v tomto postavení jednat moudře a budou se svému úkolu skutečně věnovat? A osvojí si lidstvo všeobecně osvícenější názor na přírodu? S tímto cílem kniha Strategy doporučuje, aby se každá zoo stala vzdělavatelem, aby se cítila být součástí „celosvětové sítě svědomí“.

Zoo se spojují do celosvětové sítě

Kvůli tomu, jak ohromný úkol před nimi stojí, se mnohé zoo spojují do celosvětové sítě, která v současné době zahrnuje asi tisíc zoologických zahrad. Tyto zoo jsou propojeny přes mezinárodní organizace, například přes Světovou organizaci zoo či Mezinárodní unii na ochranu přírody a přírodních zdrojů, a ty jim poskytují koordinaci a vedení.

Kniha Zoo—The Modern Ark (Zoo — novodobá archa) poukazuje na naléhavý důvod k takové spolupráci: „Má-li být tichý lovec, příbuzenská plemenitba, držen na uzdě, zoo se už nemůže spokojit s tím, že se bude starat o svou hrstku, řekněme, tygrů ussurijských. Ne, se všemi tygry ussurijskými na celém kontinentě — a dokonce na celém světě — by se mělo zacházet jako s jedinou populací.“ Ano, aby se příbuzenská plemenitba — předchůdce neplodnosti a vymírání — minimalizovala nebo úplně odstranila, je potřeba stovek jedinců každého druhu, a to je samozřejmě nad možnosti jedné zoo. Kniha Strategy říká: „Toto velké shromáždění všech dostupných zdrojů bude nezbytné k tomu, abychom biosféře naší země dali . . . tu nejlepší možnou šanci na přežití. Je mnoho těch, kdo zastávají názor, že nepodaří-li se nám zachránit jiné druhy, nepodaří se nám zachránit ani sebe.“ Tento pesimistický postoj ovšem nebere v úvahu slib Bible, že na zemi bude obnoven ráj. (Zjevení 11:18; 21:1–4)

Nástroje, které pomáhají zoo k úspěchu

Krize hrozící vyhynutím druhů také inspirovala vytvoření některých vyspělých, mezinárodně dostupných pomůcek pro rozmnožování v zajetí: knihy rodokmenů, International Zoo Yearbook (IZY) a počítačový systém International Species Information System (ISIS).

Každá zoologická kniha rodokmenů uvádí podrobnosti o všech obyvatelích zoo jednoho konkrétního druhu, ať jsou kdekoli na světě. Právě to, že je mezinárodní, je klíčem k uchovávání zdravého genofondu a omezování ‚tichého lovce‘, příbuzenské plemenitby. Úplně první knihu rodokmenů v zoo otevřela berlínská zoo, když v roce 1923 začala s množením zubra evropského, který byl po první světové válce na pokraji vyhynutí.

Aby byla usnadněna distribuce vědeckých dat (například knih rodokmenů, IZY a demografických údajů) po celém světě, začal se v roce 1974 ve Spojených státech provozovat systém ISIS v interaktivním režimu. Jeho rozpínající se elektronická síť a jeho obrovská a stále rostoucí databáze pomáhají zoologickým zahradám spolupracovat, aby byla idea megazoo uvedena do praxe.

Mezi biologické nástroje, jež mají zoologické zahrady k dispozici, patří otisky DNK, transplantace embryí, oplodňování ve zkumavce a kryogenika (mražení spermatu a embryí). Otisky pomáhají zoologickým zahradám identifikovat rodiče se stoprocentní přesností a to je podstatné pro kontrolu nad příbuzenskou plemenitbou mezi druhy, které žijí ve stádech. Tam je totiž těžké sledovat, které zvíře je rodičem jiného. Transplantace embryí a oplodňování ve zkumavce zase urychlují rozmnožování. Jedním způsobem, jak rozšířit „rodičovskou“ základnu ohrožených druhů, je vložit jejich embrya do blízce příbuzných zvířat, třeba i domácích, která pak slouží jako nevlastní matky. Díky této technice porodila holštýnská kráva gaura (divokého tura) a kočka domácí porodila velmi ohroženou indickou kočku pouštní. Tato technika také omezuje náklady, nebezpečí a traumata spojená s přepravou ohrožených zvířat. Stačí přepravit balíček embryí nebo zmraženého spermatu.

Vzhledem k tomu, že je možné, že některé druhy úplně vymizí, se řada zoologických zahrad pustila do kryogeniky — zmrazují sperma a embrya pro dlouhodobé uchování. Tato ‚mražená zoo‘ nabízí možnost, že potomstvo se narodí za několik desetiletí, a snad i století po vyhynutí druhu! Přestože je tato metoda plná nejistot, přezdívá se jí „pojistka poslední záchrany“.

Výzkum ve volné přírodě pomáhá zoo vyprodukovat více mláďat

Vědecký výzkum zvířat a jejich chování v přirozeném prostředí je pro rozmnožování v zajetí klíčový a je inspirací pro uspořádání zoo v pojetí „vnoření do krajiny“. Aby zvířata zůstala zdravá a aby se rozmnožovala, musí zoo brát na vědomí jejich instinkty a starat se o jejich „spokojenost“.

Například samec a samice geparda se v divočině navzájem nevídají a komunikují jen pomocí pachu v moči a trusu. Samci jeho čenich prozradí, kdy je samice připravena k páření, a pak s ní zůstane pouze jeden nebo dva dny. Když se o tomto chování zoo dozvěděly, upravily výběhy gepardů tak, aby se samec a samice až na krátké období páření navzájem neviděli, a bylo to účinné; narodila se mláďata.

Ačkoli u geparda nepřítomnost družky zvýší její přitažlivost, u plameňáka to tak není. Plameňáci se páří jen v hejnech tak velkých, že je většina zoo nemůže pojmout. A tak jedna zoo v Anglii podnikla experiment — „zdvojnásobila“ velikost hejna pomocí velkého zrcadla. Poprvé ptáci skutečně zahájili svůj dramatický rituál dvoření! Tušíte z těchto příkladů, jak složitý je život v přírodě? Zoo mají rozhodně náročný úkol.

Jak realistickým cílem je záchrana zvířat?

O tom, že nový program má velké možnosti, svědčí fakt, že některé druhy rozmnožované v zajetí již byly opět vypuštěny do svého přirozeného biotopu. K těmto druhům patří kondor kalifornský, zubr evropský, bizon, přímorožec arabský, lvíček zlatý a kůň Převalského. Nicméně dlouhodobé vyhlídky jsou ponuré.

„Lidská společnost je tak složitá a světových problémů je tolik,“ píše se v knize Strategy, „že navzdory růstu uvědomění a stále většímu zájmu o přírodu a životní prostředí nebylo mnoho destruktivních procesů možné zastavit.“ Proto dodává, že „ochránci přírody musí být připraveni hledat prostředky, jak překonat očekávané kritické období“. To přirozeně vyžaduje spolupráci na všech úrovních společnosti. Současná spolupráce je podle jednoho autora populárně vědecké literatury „žalostně nedostatečná“. Jestliže tlaky, které vedou k vymírání druhů, pouze ustanou, ale nevzniknou tlaky opačné, i to největší úsilí možná vyjde naprázdno. Musí být vytvořeny značně velké a úplné biotopy — ne jen izolované ostrůvky, v nichž dochází k příbuzenské plemenitbě. Jen tehdy mohou zoo vypustit s důvěrou své svěřence zpět do volné přírody. Ale je taková naděje realistická, nebo je to jen toužebné přání?

Kromě toho je těžké uvěřit, že problém může vyřešit třeba i celosvětová megazoo. „Je smutnou pravdou,“ říká profesor Edward Wilson, „že všechny zoo na světě mohou chovat maximálně jen dva tisíce druhů savců, ptáků, plazů a obojživelníků“ — to je jen špička ledovce. Zoo tedy mají nezáviděníhodný úkol rozhodnout, které druhy vybrat pro ochranu, a které nechat, aby se připojily k dlouhému seznamu druhů, jež čeká vyhynutí.

U odborníků v tomto oboru to vyvolává hrozivou otázku: Vzhledem k tomu, že veškerý život je vzájemně propojen, kdy klesne biodiverzita pod kritický práh a spustí lavinu vymírání, jež může zničit většinu zbývajícího života na zemi včetně člověka? To vědci mohou pouze hádat. „Vyhynutí jednoho nebo dvou nebo padesáti druhů bude mít následky, které nemůžeme předvídat,“ říká Linda Koebnerová v knize Zoo Book. „Vymírání působí změny ještě dříve, než si uvědomíme důsledky.“ Mezitím, jak říká kniha Zoo—The Modern Ark, „zoo zůstávají nejdůležitějším útočištěm života v planetární opotřebovací válce, válce, jejíž rozsah se nedá předvídat. Plnou odpovědnost za ni však budou příští generace připisovat nám.“

Je tedy nějaký základ pro naději? Nebo jsou příští generace odsouzeny žít ve světě biologické monotonie s vyhlídkou na vyhynutí?

[Obrázky na straně 7]

Jejich největším nepřítelem je člověk

[Podpisek]

Tygr a sloni: Správní rada zoologických parků NJW

[Obrázky na straně 8]

Některá ohrožená zvířata — bizon, gepardi a nosorožec dvourohý

[Podpisky]

Bizon a gepardi: Správní rada zoologických parků NJW

Nosorožec: Správní rada národních parků Jižní Afriky