Něco lepšího než uznání světa
Již léta jsem byl v Evropě známým sochařem, když mě jeden kolega obvinil: „Ty jsi pověsil umění na hřebík!“ Než vám prozradím, proč to řekl, dovolte, abych vám vyprávěl, jak jsem se stal sochařem.
VE VESNICI Aurisina, kde jsem se narodil, pracovala většina mužů ve starém kamenolomu. Aurisina leží v severní Itálii poblíž Terstu a blízko hranic s bývalou Jugoslávií. Když mi bylo patnáct let, začal jsem ve vesnickém kamenolomu pracovat i já. To bylo v roce 1939, v roce, kdy začala druhá světová válka. Práce s kamenem ve mně vzbudila touhu stát se slavným sochařem. Také jsem nikdy nechtěl zemřít. Obě tato přání mi připadala neuskutečnitelná.
Když v roce 1945 válka skončila, přestěhoval jsem se ke své sestře do Říma. Doufal jsem, že budu přijat na výtvarnou akademii. Byl jsem nadšen, když se mé přání splnilo a byl jsem přijat ke tříletému studiu. Moje studia byla financována za pomoci různých dobročinných organizací.
Duchovní hlad
Také jsem se snažil uspokojit svůj duchovní hlad tím, že jsem chodil na bohoslužby, například na bohoslužby Armády spásy a valdenských. Dokonce jsem chodil do kursů na jezuitskou univerzitu a jednou jsem se zúčastnil třídenního semináře, jejž vedl biskup. Během tohoto kursu jsme spolu nesměli mluvit, ale věnovali jsme se modlitbám, rozjímání, zpovědi a biskupovým přednáškám.
Potom jsem si uvědomil, že moje víra nezesílila. „Proč jsem nezískal silnou víru?“ zeptal jsem se biskupa.
„Víra je darem od Boha,“ odpověděl biskup, „a on ji dává, komu chce.“ Jeho odpověď mě tak zklamala, že jsem přestal hledat Boha a začal jsem se věnovat výhradně svému studiu umění.
Získávám mezinárodní uznání
Když jsem v roce 1948 dokončil studium v Římě, dostal jsem jednoroční stipendium ke studiu na výtvarné akademii ve Vídni. Následující rok, po skončení studia, jsem přijal jednoroční stipendium ve slovinské Ljubljaně, která byla tehdy součástí Jugoslávie. Mým cílem pak bylo dostat se do Paříže, střediska výtvarného umění.
Avšak v roce 1951 jsem dostal možnost pracovat ve Stockholmu. Přestěhoval jsem se tam s úmyslem našetřit si, abych mohl dělat uměleckou kariéru v Paříži. Ale tehdy jsem se seznámil s Micky. V roce 1952 jsme se vzali a usadili jsme se ve Stockholmu. Dostal jsem práci v malé dílně, kde jsem dělal sochy z kamene, mramoru a žuly. Některé z těchto soch jsou vystaveny v parku a muzeu Millesgarden ve městě Lidingö poblíž Stockholmu.
V Římě jsem se naučil starou metodu odlévání z bronzu — metodu ztraceného vosku — a odlévání z bronzu jsem učil na Umělecké odborné škole a na Výtvarné akademii ve Stockholmu. Později jsem získal přístup do slévárny bronzu ve Skansenu, muzeu pod širým nebem ve Stockholmu. Tam jsem, obvykle před obecenstvem, tvořil sochy z bronzu nebo olova. Také jsem dostal práci na restaurování antických soch, které patřily tehdejšímu švédskému králi Gustavu VI. Ty jsou vystaveny v královském paláci a také na zámku Drottningholm ve Stockholmu.
V letech 1954 až 1960 získala má práce uznání tisku i výtvarných kritiků. Mnoho mých soch bylo vystaveno ve významných evropských městech, mimo jiné ve Stockholmu, v Římě, v Ljubljaně, ve Vídni, v Záhřebu a v Bělehradě. V Bělehradě koupil několik mých soch do své soukromé sbírky maršál Tito. V Římě je mé dílo zastoupeno v Galerii moderního umění velkým ženským torzem ze žuly a moje umění je k vidění i v muzeu Albertina ve Vídni. Muzeum moderního umění ve Stockholmu má jednu z mých bronzových a olověných soch a jedna má bronzová socha je v Galerii moderního umění v Ljubljaně.
Znovu se zajímám o náboženství
Když jsme byli již několik let svoji, všimla si Micky, že se znovu začínám zajímat o náboženství. Stále jsem si říkal: ‚Kde je ta víra, pro niž byli první křesťané ochotni zemřít?‘ Znovu jsem začal chodit na bohoslužby, například k letnickým a k adventistům. Dokonce jsem zkoumal islám a buddhismus.
V roce 1959 jsem cestou na výstavu umění v Miláně strávil několik dní ve své rodné vesnici Aurisina. Vesničané mi řekli o muži, který prý toho hodně ví o Bibli. Byl to svědek Jehovův. Když jsem měl příležitost s ním mluvit, ukázal mi v Bibli věci, které jsem nikdy předtím neviděl. Dozvěděl jsem se, že člověk je duše — ne že má duši oddělitelnou od těla — a že lidská duše je smrtelná, nikoli nesmrtelná, jak učí jiná náboženství. (1. Mojžíšova 2:7; Ezekiel 18:4)
Dále mi ten člověk ukázal, že když Bůh stvořil Adama a Evu, nebylo jeho záměrem, aby zemřeli, ale měli žít navždy šťastně na zemi. První lidská dvojice zemřela kvůli své neposlušnosti. (1. Mojžíšova 1:28; 2:15–17) Dozvěděl jsem se, že když Bůh dal svého Syna jako výkupné, lidem tím umožnil, aby se těšili z vyhlídky na nekončící život, o nějž byli připraveni Adamovou neposlušností. (Jan 3:16) Velmi mě potěšilo, když jsem se tyto věci dozvěděl. (Žalm 37:29; Zjevení 21:3, 4)
Bod obratu
Krátce nato jsem se vrátil do Švédska a tam jsme se s Micky snažili najít svědky Jehovovy. Ale nemohli jsme zjistit jejich adresu. Za několik dní však někdo zvonil u našich dveří a byli to oni! Začal jsem číst literaturu, kterou mi nechali, a brzy jsem byl přesvědčen, že je v ní pravda. Nicméně chtěl jsem si svůj názor potvrdit a popovídat si o tom s jedním starým přítelem, katolickým arcibiskupem, s nímž jsem se seznámil na studiích v Římě v druhé polovině čtyřicátých let. A tak jsem ho v lednu 1961 jel navštívit.
Můj přítel měl tehdy na starost katolickou misionářskou činnost na celém světě. Čekalo mě velké překvapení! Udivilo mě, když jsem zjistil, že arcibiskup nemá ani základní biblické vědomosti. Když jsme mluvili o tom, co se děje při smrti, řekl: „Může se ukázat, že je to úplně naopak, než jak tomu věříme dnes.“ A když jsme mluvili o Petrově zmínce o biblickém slibu ‚nových nebes a nové země‘, nebyl si jist, co ten slib znamená. (2. Petra 3:13; Izajáš 65:17–25)
Když jsem se vrátil do Stockholmu, začal jsem Bibli pravidelně studovat s jedním svědkem, s nímž jsme se já a má manželka seznámili. Těšilo mě, když jsem viděl, že Micky zajímá studium stále víc. Nakonec jsem 26. února 1961 symbolizoval své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě a Micky byla pokřtěna o rok později.
Měním zaměstnání
V roce 1956 se nám narodila holčička a v roce 1961 chlapeček. Potřeboval jsem tedy stálé zaměstnání, abych mohl živit rodinu. Byl jsem rád, když jsem dostal nabídku postavit velký památník ve vesnici, kde jsem se narodil. Mělo to být na památku partyzánů, kteří padli v druhé světové válce. Ten památník by pro mě byl lukrativním projektem. Ale když jsem zvážil různé činitele — mimo jiné i to, že bych byl několik měsíců oddělen od rodiny a křesťanského sboru a že bych byl v zemi, kde vzkvétá komunismus a kde by nebylo snadné věnovat se duchovním zájmům —, nabídku jsem odmítl.
Při další práci vznikl problém svědomí. Byl jsem požádán, abych zhotovil velký dekorativní předmět do nového krematoria ve Švédsku. Když jsem jej dokončil, byl jsem pozván na slavnostní odhalení. Dozvěděl jsem se však, že mé dílo má odhalovat stockholmský biskup, a tak jsem se rozhodl, že se obřadu s lidmi, jejichž učení a zvyky jsou v přímém rozporu s Božím slovem, nezúčastním. (2. Korinťanům 6:14–18)
Pro mě jako sochaře bylo pravidelné získávání zakázek nejisté, a tak jsem zjišťoval, že je obtížné starat se přiměřeně o hmotné zabezpečení své rodiny. (1. Timoteovi 5:8) S modlitbou jsem zvažoval, co bych měl pro získávání živobytí udělat. Potom za mnou přišel jeden architekt s modelem stavby, kterou navrhoval. Požádal mě, abych mu ji vyfotografoval. Fotografovat jsem uměl dobře, protože jsem měl zkušenosti s fotografováním vlastních soch, a tak jsem práci s radostí přijal. V těch letech se ve Švédsku hodně stavělo a fotografování modelů bylo potřebné. Tak jsem získal hodně zakázek od mnoha architektů a mohl jsem svou rodinu dobře zajišťovat.
Právě v této době jsem navštívil Italský kulturní institut ve Stockholmu, abych se tam podělil o dobrou zprávu o Božím Království. (Matouš 24:14) Znal jsem ředitele institutu a zařídil jsem, abych s ním mohl mluvit. Právě když se dozvěděl, že už nepracuji jako sochař, vykřikl: „Ty jsi pověsil umění na hřebík!“ Vysvětlil jsem mu, že mám závazky především k Bohu a ke své rodině.
Musím uznat, že nějakou dobu pro mě bylo umění tou nejdůležitější věcí v životě. Uvědomil jsem si však, že kdybych měl pokračovat ve své kariéře, bylo by to pro mě jako služba dvěma pánům. (Matouš 6:24) Byl jsem přesvědčen, že tou nejdůležitější věcí, jakou mohu dělat, je kázat dobrou zprávu o Božím Království. Osobně jsem se tedy rozhodl, že se své sochařské práce vzdám, a Jehova Bůh tomuto rozhodnutí velkoryse požehnal. (Malachiáš 3:10)
Výsady křesťanské služby
Začátkem 70. let začalo projevovat zájem o biblickou pravdu mnoho lidí, kteří se do Švédska přistěhovali z jižní a východní Evropy. A tak jsem měl od roku 1973 výsadu studovat Bibli s přistěhovalci, kteří mluvili italsky, španělsky a srbochorvatsky, a pro tyto jazykové skupiny jsem pomáhal vytvářet nové sbory a studijní skupiny. Byl jsem pověřen tím, abych pořádal křesťanské sjezdy v italštině a vedl na nich biblické dramatizace. Občas jsem měl také výsadu sloužit sborům ve Švédsku jako cestující dozorce.
Díky tomu, že jsem ve Švédsku pomáhal pořádat italské sjezdy, jsem měl kontakty s odbočkou Watch Tower Society v Římě. Italští bratři mi řekli, že v Itálii je nedostatek sborových starších, protože tam dochází k prudkému rozmachu kazatelského díla. A tak jsme se v roce 1987 s Micky přestěhovali do Ligurie, do blízkosti italského Janova. Tehdy byly naše děti už dospělé a samostatné. Strávili jsme v Itálii dva nádherné roky a podíleli jsme se na vytvoření nového sboru v Ligurii. Plně jsme ocenili pravdivost Přísloví 10:22: „Jehovovo požehnání — to obohacuje.“
Někdy s Micky zkoušíme sepsat svá požehnání od Jehovy a seznam se prodlužuje. Kromě toho, že jsme se podíleli na zakládání nových sborů, pomohli jsme několika lidem, mimo jiné i našim dětem, aby dospěli k zasvěcení a křtu a aby se pak stali zralými křesťany. Nelituji svého rozhodnutí vzdát se kariéry známého sochaře, protože jsem si vybral životní cestu, která odměňuje mnohem více, totiž službu našemu milujícímu Bohu Jehovovi. Já i moji milovaní jsme díky Jehovovi získali pevnou naději na věčný život. (Vyprávěl Celo Pertot.)
[Obrázek na straně 13]
Při práci na soše v roce 1955
[Obrázek na straně 15]
S manželkou