Malovat ráj — nebo o něm kázat?

Vypráví Randy Morales

VYROSTL jsem na jižním pobřeží ostrova Portoriko, v blízkosti města Guayama. Náš dům stál uprostřed plantáží cukrové třtiny v nádherném prostředí, ba dá se říci, že to byl skutečný ráj. Snad právě toto prostředí ve mně vzbudilo přání stát se malířem, protože tímto způsobem bych mohl zachytit na plátně krásu přírody.

Tak se stalo, že jsem se jedno odpoledne koncem srpna roku 1948 vydal pln očekávání ze San Juana na moře. Byl jsem na cestě do New Yorku a snil jsem o tom, že se stanu umělcem. Tehdy mi bylo teprve 18 let.

ZÍSKAL JSEM VZDĚLÁNÍ A DOCHÁZEL JSEM K PŘEKVAPUJÍCÍM POZNATKŮM

V září mi začalo vyučování v Prattově institutu v Brooklynu (New York, USA). Jedna z našich učebnic — „Umění během staletí“ (angl.) — byla velmi poučná. Totéž mohu říci o týdenních přednáškách o dějinách umění. učili jsme se, že ve starém Egyptě byly vynakládány velké peněžní obnosy na výzdobu chrámů a pyramid, zatímco lid byl udržován v nevědomosti, v pověrách a ve strachu. Podobně tomu bylo v jiných národech, například v Babylónii, v Řecku a v Římě. Velmi mě však překvapilo, co jsme se učili o takzvaném křesťanském umění, obzvláště v době renesance.

Velmi mě pobouřilo, když jsem se dozvěděl, jak si katolická církev opatřovala prostředky, aby mohla po celé Evropě stavět neuvěřitelně bohatě zdobené katedrály, obzvláště v Itálii a v dnešním vatikánském městě. Při vyučování se zcela otevřeně mluvilo o metodách, jichž používali různí papežové, aby získali bohatství. Ještě si mohu dobře vzpomenout na citát z díla „New Funk and Wagnalls Encyclopedia“ z roku 1949 o papeži Alexandru VI.:

„Získal bohatství a také potom, kdy byl povýšen na papeže — toho dosáhl v roce 1492 úplatky —, žil požitkářským životem. . . Majetek svých dětí zvětšoval obzvláště tím, že rafinovaným způsobem olupoval šlechtice a duchovní, z nichž některé dal otrávit nebo jinak zavraždit.“

Když jsem se dověděl, jak papežové používali své moci, aby nutili dělníky a umělce stavět katedrály a paláce pro duchovenstvo, a jak si pro to opatřovali peníze, rozhodně se mi otevřely oči. V této souvislosti na mne obzvláště zapůsobilo jedno zvláštní vydání časopisu „Life“, které vyšlo v době, kdy jsem se vzdělával. Pojednávalo se tam o díle velkého italského sochaře a malíře z Florencie, Michelangela Buonarrotiho.

V tomto vydání časopisu „Life“ z 26. prosince 1949 bylo řečeno: „Papež Julius II. musel Michelangela doslova nutit k tomu, aby namaloval fresky pro Sixtinskou kapli. . . Michelangelo dvakrát odmítl jít do Říma a malovat na stěny. Potřetí souhlasil jen proto, že na tom trvala městská správa ve Florencii, neboť se obávala, že rozezlený papež vstoupí do města Florencie se švýcarskou gardou.“

Nebyl jsem příliš nábožensky založený. Matka, která byla katoličkou jen na papíře, učila mého bratra a mne, abychom se modlili večer před spaním. Tento zvyk jsem si udržel, a proto jsem se modlil k la virgencita — k panně. Ale tím, co jsem se dověděl v institutu, ztratil jsem zcela víru v katolickou církev. Přece jsem však věřil v Boha a říkal jsem si , že určitě musí existovat pravý způsob uctívání.

HLEDÁNÍ NĚČEHO LEPŠÍHO

Jeden z mých spolustudentů mě povzbudil, abych se připojil k protestantskému studentskému sdružení. Tam byli zváni duchovní — katoličtí kněží, protestantští faráři a dokonce i židovští rabíni —, aby měli přednášky. Na tyto přednášky jsem sice chodil, ale byl jsem zklamán, protože se při nich nikdy nepoužívala Bible. Zdálo se, že duchovní předkládají jen své vlastní filozofické myšlenky a názory.

Začátkem roku 1950 jsem navštívil jednu ženu, která byla v Guayaně naší sousedkou, ale nyní žila v Bronxu (New York, USA). Maminka mě o to prosila, protože byly dobré přítelkyně. Tato žena mi dala několik výtisků „Strážné věže“, časopisu, který jsem před tím nikdy neviděl.

o několik měsíců později — bylo to na podzim — ke mně přišli jedni manželé středního věku a řekli, že mluví s lidmi v okolí o Bibli. Pozval jsem oba dovnitř a poprvé v životě jsem slyšel, jak je tomu s Božím královstvím. Je to panství, které přinese zemi mír. A nejen to, postará se také o to, aby byla Země přeměněna v nádherný ráj. To byla pro mne první příležitost, abych si opatřil Bibli a abych se na vlastní oči podíval, že jsou tam popsány tyto podivuhodné věci. (Žalm 37:9–11, 29; Zjevení 21:3, 4) Tito manželé mi dali biblickou studijní pomůcku „Bůh budiž pravdivý“ a z tohoto hlediska jsme společně pravidelně uvažovali o Bibli.

1. června jsem jel na Portoriko abych tam strávil letní prázdniny. Když jsem se koncem léta opět vrátil do institutu, pokračoval jsem v biblickém studiu a začal jsem chodit na shromáždění na Columbia Hrighte 124, kde je hlavní kancelář svědků Jehovových. Brzy nato jsem také jiným vyprávěl podivuhodné poselství o rajské zemi. Dělal jsem to způsobem, který používali křesťané v prvním století. (Sk. 20:20) 13. května 1951 jsem pak symbolizoval svou oddanost Jehovovi Bohu křtem ve vodě.

Konečně jsem našel pravdu, která lidi osvobozuje. Ježíš Kristus o tom řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:32) Ano, osvobodí od strachu před pekelným ohněm, předpeklím, očistcem a od jiných falešných nauk, jimž se lidé učili ve jménu Božím; osvobodí z otroctví náboženských vůdců, kteří často milují bohatství, peníze a moc; osvobodí od víry, že mír na světě závisí na tom, aby vůdcové světa vyřešili světové problémy; osvobodí od strachu, že země bude zničena hroznými atomovými zbraněmi v rukou bezbožných lidí.

ŽIVOTNÍ DRÁHA MALÍŘE-UMĚLCE, NEBO KAZATELE?

V roce 1952 uplynuly již téměř čtyři roky mého studia umění. Co budu dělat? Přání vrátit se na Portoriko a vyprávět tam jiným o tom, co jsem se dozvěděl z Bible, bylo ještě silnější než přání stát se malířem-umělcem. V srpnu 1952 jsem proto začal s kazatelskou službou plným časem jako průkopník. Do konce roku jsme mohli v Guayaně založit malý sbor, v němž bylo asi osm nebo devět nových svědků. Sbor rostl, takže nás brzy bylo 18 zvěstovatelů.

V červenci 1954 jsem byl ještě s jiným svědkem pozván do průkopnické služby. Byli jsme přiděleni do Yauka, malého městečka na jižním pobřeží Portorika. Nebyli tam žádní svědkové Jehovovi, ale brzy jsme našli osoby, které měly zájem, ačkoli náboženští vůdci varovali lidi, aby nás neposlouchali. Můj společník mě sice po sedmi měsících opustil, ale já jsem tam zůstal dva roky a malováním jsem přispíval ke své obživě. Dnes jsou v Yauku tři velké sbory svědků Jehovových.

ZVLÁŠTNÍ SLUŽEBNÍ PŘEDNOSTI

V roce 1957 jsem dostal pozvání, abych přijel do misionářské Školy galád ve státě New York. Závěrečná slavnost 31. třídy se konala 27. července 1958 na mezinárodním sjezdu svědků Jehovových „Božská vůle“ na Yankee stadiónu. Byl tam přítomen úžasný počet účastníků: 180 291. Misionářským územím, do něhož jsem byl přidělen, byl Honduras, kam jsem přicestoval v prosinci 1958.

Brzy jsem dostal za úkol navštěvovat jako krajský dozorce sbory svědků Jehovových. Byl to skutečně zážitek projít zemi tímto způsobem. Často jsem cestoval ve varonesa (autobusem), někdy vlakem nebo v cayuco (člunu), při jiných příležitostech letadlem nebo dokonce i na oslu a na koni, abych se dostal do odlehlých území.

Nikdy nezapomenu na první cestu, kterou jsem v životě absolvoval na koni; lépe řečeno bylo to na oslu. Někdo mi na pravou holínku upevnil ostruhu. Myslím, že jsem ji dal oslovi příliš pocítit. Splašil se se mnou, a já jsem na něm seděl a křečovitě se snažil, abych z něho nespadl. Nakonec se mi však podařilo jej zastavit, a tak jsem vyšel se zdravou kůží.

V lednu 1961 jsem se oženil s Johneth Fischerovou, která byla od roku 1952 misionářkou v Hondurasu. Koncem toho roku se nám narodila naše první dcera, Jeanneatte Rose. Zůstali jsme ještě téměř dva roky v Hondurasu, ale protože se zvětšily naše rodinné povinnosti, vrátili jsme se pak zpět do Guayamy a spolupracovali jsme tam se sborem, v němž bylo asi 20 zvěstovatelů království.

Prožívali jsme radost, když jsme viděli, jak sbor v Guayamě roste. Mezi těmi, jimž jsme mohli pomáhat, byla i moje matka. Přijala biblickou pravdu, kterou jsme učili. Měli jsme velkou radost, když se dala pokřtít. V roce 1970 zemřela a já prosím Jehovu, aby si na ni laskavě vzpomněl při vzkříšení. Tato naděje je bezpochyby něčím co nás povzbuzuje, abychom dále sloužili svému laskavému nebeskému Otci.

6. června jsem byl pozván, abych se stal členem výboru odbočky, která dozírá nad činností svědků Jehovových na Portoriku. Další služební přednost jsem dostal tehdy, když jsem byl v roce 1978 pozván, abych navštěvoval v New Yorku kurs školy galád pro členy výborů odboček. Kromě toho jsme s manželkou obdrželi požehnání v podobě pěti dětí, a s velkou radostí pozorujeme, že ochotně slouží svému stvořiteli a spoléhají se na něj.

Mezitím uplynulo velmi mnoho let, kdy již malování není mým hlavním životním zájmem. Musím však poznamenat, že stále ještě zaujímá důležitou úlohu v mém životě. Mám z něho velké potěšení a pomáhalo mi pečovat o potřeby mé rodiny. Doufám, bude-li to Jehovova vůle, že budu na jeho rajské zemi moci lépe plnit své přání a malovat na plátno podle zázraků jeho velkolepého stvoření.