Jak porozumět strachu z koktání

Všimnete si rozdílu mezi řečníkem, který mluví plynně, a řečníkem, který se bojí, že se zakoktá? ‚Samozřejmě,‘ odpovíte snad. Zamyslete se však nad tím, co ve své afrikánské knize Hhhakkel (K-k-koktavý) píše Peter Louw: „Na každého člověka, který koktá ‚nepokrytě‘, připadá možná deset takových, kteří se snaží zůstat pokud možno nepovšimnuti a kteří svou vadu řeči různými způsoby skrývají.“ Skrývat vadu řeči? Jak je to možné?

Někteří koktaví lidé dokážou skrývat svou vadu tím, že si dávají pozor na slova, která jim někdy dříve působila problémy. Pak místo aby ono slovo vyřkli, formulují celou větu jinak nebo použijí jiné slovo s podobným významem. Jeden muž skrýval svou koktavost devatenáct let svého manželství. Když to jeho manželka pochopila, zeptala se logopeda: „Myslíte, že proto chce, abych telefony vyřizovala já, proto mě nechává objednávat jídlo v restauraci a proto se nikdy nevyjadřuje na . . . shromážděních?“

Vezměme také Gerarda a Marii, šťastný manželský pár z Jižní Afriky.a Při mnoha příležitostech se Maria snažila svému manželovi vysvětlit, že na shromážděních, kde se studuje Bible, nepodává komentáře proto, že se bojí, že se zakoktá. „Nesmysl,“ říkával dogmaticky. „Ty přece nekoktáš.“ Gerard usuzoval z toho, že jeho manželka je za normálních okolností hovorná. Pouze v některých situacích se bojí zakoktání. Poprvé si to Gerard uvědomil po pěti letech manželství a přiznal: „Byl jsem neotesaný a bezohledný.“ Nyní ji nekritizuje, ale když manželka sebere odvahu a promluví před početným posluchačstvem, pochválí ji.

Je pochopitelné, že mnoho koktavých lidí trápí „strach, . . . někdy stálý, jindy akutní,“ píše koktavý David Compton ve své knize Stammering (Koktání). „Ve chvíli, kdy je nejzranitelnější, ve chvíli nejnaléhavějšího kontaktu s jinými lidskými bytostmi, když se k nim přibližuje řečí — ať jde o věci běžné, nebo důvěrné —, tehdy ten, kdo koktá, očekává zranění, zesměšnění . . . I ti, kdo svou vadu řeči zvládají velmi úspěšně, připouštějí, že je jejich strach formuje a že je nikdy zcela neopouští.“

Situace, které mohou vyvolat strach

Když je koktavý člověk vyzván, aby před posluchači odpověděl na nějakou otázku, například ve škole, na obchodním setkání nebo na náboženském shromáždění, může to vyvolat úzkost, která má za následek těžké záchvaty koktavosti. „Jsou někdy chvíle, kdy si pomyslíš, že je prostě mnohem snazší zůstat zticha?“ Tuto otázku dostala při rozhlasovém interview jihoafrická dívka Rosanne, která trpí koktavostí. Odpověděla: „Často, například ve škole. Znám správnou odpověď a vím, že bych za ni dostala dobrou známku, ale také vím, že mě stojí příliš mnoho úsilí promluvit.“

Při tomtéž rozhlasovém pořadu byl veden rozhovor s obchodníkem Simonem. Stejně jako Rosanne dosáhl i Simon určitého zlepšení s pomocí logopedie. Ale dosud občas trpí záchvaty těžké koktavosti. Ty může zhoršit i přístup jeho posluchačů. „Jestliže jste na schůzi rady, kde musíte dost mluvit, ale zrovna vám to nejde, lidé kolem stolu začnou být velmi, velmi netrpěliví,“ vysvětluje.

Strach koktavého člověka se nedá zaměňovat se strachem, jejž může pociťovat plachý člověk, když má oslovit někoho neznámého. Vezměme třeba Lisu, která se poslední dva roky pravidelně účastní shromáždění svědků Jehovových. Při lehké konverzaci s přáteli často mluví docela plynně. Také se horlivě podílí na evangelizačním díle, které vyžaduje aktivně přistupovat k cizím lidem. Má však strach, který je společný mnoha koktavým lidem — strach mluvit před velkým posluchačstvem. „Na našich shromážděních se mi málokdy podaří zvednout ruku a odpovědět na otázku,“ vysvětluje Lisa. „Pokud vůbec odpovím, je to většinou jedno slovo nebo krátká věta. Je to sice málo, ale dělám, co mohu. Odpovědi znám a vím, co chci říci, protože se vždycky připravuji předem, ale můj jazyk prostě odmítá spolupracovat.“

Pro některé koktavé lidi je ještě horší, když mají nahlas číst. To je nutí používat slova, kterým by se normálně vyhnuli. „Na jednom z našich shromáždění,“ pokračuje Lisa, „jsme někdy požádáni, abychom se střídali ve čtení biblických textů, které se právě rozebírají. V takové situaci nervózně poposedávám a se strachem čekám, až na mě přijde řada. Nevím, zda se mi podaří text přečíst, nebo ne. Někdy čtu, ale určité slovo nejsem schopna vyslovit, a tak ho prostě přeskočím a čtu dál.“

Je jasné, že než koktavého člověka začneme povzbuzovat, aby nahlas četl, musíme to pečlivě zvážit. Takové „povzbuzení“ by mohlo způsobit, že by se ten člověk cítil ještě hůře. Spíše si zaslouží, aby byl vřele chválen za to, že dělá, co je v jeho silách.

Snaha pomoci

Koktavost je porucha velmi složitá. To, co pomáhá jednomu, nemusí pomáhat druhému. U mnoha lidí, kteří byli z koktavosti na nějaký čas „vyléčeni“, se později tato porucha objevila znovu. Výzkum koktavosti byl rozsáhlejší než výzkum kterékoli jiné vady řeči, odborníci však nezjistili žádnou konkrétní příčinu. Většinou se shodují v tom, že ke koktavosti přispívá mnoho faktorů. Jednou teorií vyplývající z nedávných výzkumů je, že koktavost snad souvisí s nepravidelnou organizací mozkových buněk na počátku života. Podle dr. Theodora J. Peterse a dr. Barryho Guitara budou současné názory na příčiny „zastarávat s tím, jak budou další výzkumy zaplňovat ohromné mezery v našich znalostech o koktavosti“. To se uvádí v učebnici Stuttering—An Integrated Approach to Its Nature and Treatment (Koktavost — Integrovaný přístup k její povaze a léčbě).

Právě proto, že člověk ví o koktavosti tak málo, je potřeba opatrnosti, když někomu, kdo touto poruchou trpí, doporučujeme jednu z řady různých terapií. „U většiny těžkých případů koktavosti dojde pouze k částečnému vyléčení,“ uvádí zmíněná učebnice. „Naučí se mluvit pomaleji nebo koktat s menší mírou úzkosti a tolik se tím netrápit. . . . Z nějakých důvodů, kterým nerozumíme, nedojde u některých případů během léčby k žádné významné změně.“b

Když léčba selhává, někteří terapeuti dávají vinu pacientům, že se dost nesnaží. Jeden z nich tvrdil: „Jediná možnost selhání spočívá v polovičatém přístupu ze strany pacienta.“ O takových tvrzeních David Compton řekl: „Nedokážu vyjádřit slovy, jaký hněv může taková poznámka u pacienta vyvolat. Za prvé proto, že je zjevně nepravdivá. Ani jedna terapie se nebude hodit pro všechny pacienty a i ta, která se pro konkrétního pacienta hodí, zdaleka není naprosto spolehlivá. Za druhé proto, že koktaví lidé žijí s pocitem selhání . . . Cokoli, co [jejich pocit selhání] zbytečně, nespravedlivě zvětšuje, je zločin.“

Jak jim ulehčit břemeno

Ti, kdo trpí koktavostí, obvykle nechtějí být litováni. Pro ulehčení jejich břemene však můžete udělat mnoho. Když koktají, nedívejte se v rozpacích jinam. Nedívejte se jim na ústa, ale do očí. Obvykle vnímají, co jejich posluchači sdělují řečí těla. Pokud působíte uvolněně, pomůže jim to zmírnit jejich obavy. „Ukažte tomu člověku, že jste ochotni ho vyslechnout, stejně jako byste vyslechli kohokoli jiného,“ řekl jeden logoped.

Učitelé, kteří mají mezi svými studenty někoho, kdo koktá, mohou velmi napomoci k tomu, aby se jeho obavy zmírnily. V jihoafrickém časopise Die Unie, který se zaměřuje na vzdělávání, byla učitelům udělena tato rada: „Většina koktavých lidí koktá méně, když vědí, že jejich posluchač neočekává plynnou mluvu.“

Podle uvedeného časopisu je také důležité, aby učitel znal studentovy pocity. Místo aby se takovým studentům z rozpaků vyhýbal, měl by s nimi mluvit a povzbudit je, aby v souvislosti s tímto problémem vyjádřili své pocity. Tak může učitel zjistit, kterých situací při mluvení se student obává nejvíce. „Plynulost jeho projevu závisí z osmdesáti procent na vás,“ informuje časopis. Zlepší se, pokud student ví, že je i přes svůj problém přijímán. V časopise se dále píše: „Je-li ve třídě uvolněná atmosféra zvídavosti, prospěje to nejen studentům, kteří koktají, ale i těm ostatním.“

Tyto návrhy se jistě dají s úspěchem uplatnit i při vyučování dospělých.

Náš Stvořitel má pochopení

Náš Stvořitel, Jehova Bůh, plně rozumí lidské nedokonalosti. Pověřil Mojžíše, aby byl jeho mluvčím, když měli být Izraelité vyvedeni z Egypta. Udělal to s plným vědomím toho, že Mojžíš má vyjadřovací potíže, kvůli nimž těžko komunikuje. Bůh také věděl, že Mojžíšův bratr Áron byl naopak dobrým řečníkem. „Já vím, že opravdu umí mluvit,“ řekl Bůh. (2. Mojžíšova 4:14) Avšak Mojžíš měl jiné, mnohem důležitější vlastnosti, například věrnou oddanost, laskavost, víru a mírnost. (4. Mojžíšova 12:3; Hebrejcům 11:24, 25) I přes Mojžíšovy námitky Bůh trval na tom, že Mojžíš bude ustanoven vůdcem Jeho lidu. Vzal však také v úvahu Mojžíšovy obavy a stanovil Árona za jeho mluvčího. (2. Mojžíšova 4:10–17)

Můžeme napodobovat Boha tím, že budeme projevovat porozumění. Jednejme s koktavými lidmi s důstojností a nepřipusťme, aby nám jejich vada řeči zastínila jejich skutečnou hodnotu. To dobře dokresluje příběh malého děvčátka a jeho koktavého tatínka. Otec se učil metodu, jak plynuleji číst. Jednou večer to zkoušel na své šestileté dcerce a četl jí pohádku. Byl na svoji plynulou četbu velmi hrdý.

„Mluv pořádně, tati,“ řekla dcerka, když otec dočetl.

„Mluvím velmi pořádně,“ odpověděl podrážděně otec.

„Ba ne,“ trvalo děvčátko na svém, „mluv jako vždycky.“

Ano, tato holčička milovala svého otce takového, jaký byl, i s vadou řeči. A tak až příště budete jednat s člověkem, který koktá, pamatujte, že má možná cenné myšlenky a žádoucí vlastnosti. A jistě má city. Buďte trpěliví a projevte mu porozumění.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

Koktavý člověk se možná bojí mluvit na veřejnosti

[Obrázek na straně 26]

Buďte trpěliví, jestliže má koktavý člověk potíže, když s vámi mluví

[Obrázek na straně 27]

Koktaví lidé se obvykle obávají telefonování