Mozková mrtvice a její příčiny

„MOZEK je nejchoulostivější orgán těla,“ říká neurolog dr. Vladimir Hachinski z University of Western Ontario v kanadském městě London. Mozek představuje jen dvě procenta celkové váhy těla, ale obsahuje více než deset miliard nervových buněk, které jsou ve stálém kontaktu, a tím vznikají naše myšlenky, pohyby a vjemy. Mozek je závislý na stálém přísunu kyslíku a energie z glukózy, které dostává ze složitého systému tepen.

Jestliže však určitá oblast mozku nedostává po dobu pouhých několika sekund kyslík, naruší se citlivé funkce neuronů. Trvá-li to déle než několik minut, dojde k poškození mozku, protože začnou zanikat buňky a také funkce, které tyto buňky řídí. Tento stav se nazývá ischémie — nedostatek kyslíku, který je většinou způsobený uzávěrem tepny. Další poškození mozkové tkáně je způsobeno tím, že nedostatek kyslíku spustí vražednou kaskádu chemických reakcí. Výsledkem je mozková mrtvice. K mrtvici dochází také při prasknutí cévy a krvácení do mozku, čímž se přeruší dráhy v této oblasti. Dojde k poškození mozkové tkáně a naruší se tím chemické a elektrické signály proudící ke svalům.

Jaké to má následky

Každá mrtvice je jiná a možnosti postižení jsou téměř neomezené. U žádného člověka se sice neobjeví všechny potenciální následky mrtvice, ale účinky mohou být od mírných a stěží pozorovatelných po těžké a nepříjemně patrné. To, jaké tělesné funkce jsou poškozeny, je dáno oblastí, kterou mrtvice zasáhla.

Běžným důsledkem je slabost či ochrnutí horních a dolních končetin. Toto postižení je obvykle omezeno na jednu stranu těla, a to na tu, která je na opačné straně než postižená oblast mozku. Pravostranné poškození mozku tudíž povede k levostrannému ochrnutí a levostranné poškození mozku k pravostrannému ochrnutí. U některých lidí je hybnost rukou a nohou sice zachována, ale objevují se záškuby svalů v takovém rozsahu, že to vypadá, jako by se jejich končetiny pohybovaly každá v jiném směru. Takový člověk vypadá jako začínající bruslař, který se snaží udržet rovnováhu. Doktor David Levine z fakultní nemocnice při New York University říká: „Tito lidé ztratili ten druh vjemů, který jim říká, zda se jejich noha pohybuje, či ne a kde se nalézá.“

Více než patnáct procent postižených lidí má křeče, které vedou k záchvatům nekontrolovaných pohybů a obvykle i k chvilkovému bezvědomí. Běžná je také bolest a změny čití. Muž, který má po mrtvici trvale sníženou citlivost v rukách a v nohách, říká: „Někdy se v noci stane, že se cosi dotkne mých nohou a probudím se, protože mám pocit, jako bych dostal elektrický šok.“

K následkům mrtvice patří dvojité vidění a problémy s polykáním. Jsou-li postižena senzorická centra pro ústa a hrdlo, pak dalším nepříjemným projevem, jímž může nemocný člověk trpět, je slintání. Postižen může být kterýkoli z pěti smyslů, takže dochází k poruchám zraku, sluchu, čichu, chuti a vnímání doteků.

Problémy s komunikací

Představte si, že jdete po slabě osvětlené ulici a sledují vás dva velcí neznámí lidé. Ohlédnete se a vidíte, jak se ženou směrem k vám. Snažíte se volat o pomoc, ale nevydáte ani hlásku! Umíte si představit hluboké zoufalství, jaké byste v této situaci prožívali? Tak se totiž cítí člověk postižený mrtvicí, když náhle ztratí schopnost mluvit.

To, že člověk nedokáže sdělovat své myšlenky, pocity, naděje a obavy — a obrazně je izolován od přátel a rodiny —, je jedním z nejničivějších důsledků mrtvice. Jeden postižený člověk to popsal takto: „Kdykoli jsem chtěl něco říct, nešlo to. Byl jsem nucen mlčet a nedokázal jsem vyjádřit slovní ani psaný pokyn. Slova mi zněla . . .  jako by lidé kolem mě mluvili cizím jazykem. Nedokážu řeči ani rozumět, ani ji používat.“

Karel však rozuměl všemu, co se mu říkalo. Pokud ale šlo o odpověď, Karel uvádí: „Snažil jsem se formulovat slova, která jsem chtěl říct, ale byla zpřeházená a zkomolená. Cítil jsem se, jako bych byl uvnitř sebe chycen do pasti.“ Arthur Josephs ve své knize Stroke: An Owner’s Manual (Mrtvice: Manuál pro postižené) vysvětluje: „Řeč je řízena a koordinována více než stem různých svalů a každý z těchto svalů je řízen průměrně stem motorických jednotek. . . . Každou sekundu řeči probíhá neuvěřitelných 140 000 neuromuskulárních jevů. Nelze se divit, že poškození té části mozku, která tyto svaly řídí, může vést ke zkomolené řeči.“

Mrtvice má za následek mnoho záhadných fenomenů v oblasti řeči. Například člověk, který nedokáže mluvit, může být schopen zpívat. Jiný nemocný může říkat slova spontánně, ale ne když sám chce, anebo naopak může mluvit nepřetržitě. Jiní pacienti opakují slova či výroky stále znovu a znovu nebo používají nevhodná slova a říkají ano, když chtějí říct ne, a naopak. Někteří lidé znají slova, která chtějí použít, ale mozek nedokáže přimět ústa, rty a jazyk, aby je vyslovily. Anebo může být jejich řeč pro svalovou slabost nezřetelná. Někteří nemocní mohou slova prudce vyrážet.

Při mrtvici může také dojít k narušení té části mozku, která řídí emoční naladění. Výsledkem může být to, že řeč je nevýrazná. Nebo může mít takový člověk potíže pochopit emoční nastavení jiných lidí. Tato komunikační přehrada a bariéry, které byly popsány dříve, mohou členy rodiny — manžela a manželku — rozdělit. Jirka říká: „Při mrtvici je postižen výraz tváře a gesta, v podstatě celá osobnost, a proto jsme si najednou s manželkou nerozuměli jako dříve. Připadalo mi, jako bych měl úplně jinou ženu — někoho, s kým jsem se seznámil nedávno.“

Emocionální a osobnostní změny

Nepřiměřené výkyvy nálady, záchvaty pláče či smíchu, mimořádně silný hněv, nezvyklé pocity podezírání a nepřekonatelný smutek — to je jen malá část zarážejících emocionálních a osobnostních poruch, s nimiž se mohou pacienti i jejich rodiny setkat.

Jarek, který je postižený mrtvicí, vypráví: „Občas jsem rozrušený a směju se nebo pláču pro každou maličkost. Když jsem se jednou tak smál, někdo se mě zeptal: ‚Co je na tom vtipného?‘ a já jsem na to v podstatě nedokázal odpovědět.“ Kromě toho má Jarek potíže s poruchou tělesné rovnováhy a lehce kulhá. Říká o tom: „Cítím se, jako bych byl v nějakém jiném těle, jako bych byl někdo jiný, a ne ten člověk, jímž jsem byl před tím, než mě ranila mrtvice.“

U těchto lidí došlo k poškození, které změnilo jejich mysl a tělo, a proto většina z nich — nebo možná všichni — prožije citový otřes. Hirojuki, který měl po mrtvici narušenou řeč a byl částečně ochrnutý, o tom říká: „Můj stav se ani po delší době nezlepšoval. Když jsem si uvědomil, že nebudu moct dělat svou práci jako dříve, propadl jsem beznaději. Začal jsem obviňovat věci a lidi kolem sebe a měl jsem pocit, jako by moje emoce explodovaly. Nejednal jsem jako muž.“

Strach a úzkost jsou u lidí postižených mrtvicí běžné. Helena o tom říká: „Když cítím tlak v hlavě, který by mohl být varováním před další mrtvicí, mám pocit nejistoty. Jestliže připustím, abych smýšlela negativně, skutečně začnu být bázlivá.“ Ron mluví o úzkosti, s níž se musel vyrovnávat: „Někdy je pro mě téměř nemožné dojít ke správnému závěru. Dohání mě k zoufalství, když mám řešit dva nebo tři malé problémy najednou. Zapomínám věci tak rychle, že si někdy nedokážu vzpomenout na rozhodnutí, které jsem udělal před několika minutami. Výsledkem je to, že jsem se dopustil několika hrozných omylů, které byly trapné mně i ostatním. Co se mnou bude za několik let? Budu ještě schopen rozumně konverzovat nebo řídit auto? Nestanu se břemenem pro svou manželku?“

Dopad na členy rodiny

S hroznými následky mrtvice se nemusejí potýkat pouze ti, kdo jsou postiženi. Dotýká se to i jejich rodiny. Rodinní příslušníci se někdy musí vyrovnávat s hrozným šokem, když vidí, jak dříve schopný člověk, který s nimi komunikoval, se najednou před jejich očima dostane do stavu, kdy je jako malé dítě neschopen samostatného života. Musí-li členové rodiny přijmout úlohu, která je pro ně neznámá, mohou se tím narušit vztahy v rodině.

Haruko popisuje tyto tragické účinky takto: „Můj manžel si nepamatoval prakticky nic, co bylo důležité. Náhle jsme přišli o firmu, kterou vedl, o dům a o majetek. Nejvíc mě však skličuje to, že si již s manželem nemohu povídat nebo se k němu obrátit o radu. On nerozlišuje, zda je noc, nebo den, a proto si často vyndá plenky, které potřebuje v noci. Věděli jsme sice, že přijde doba, kdy se dostane do takového stavu, ale i tak je pro nás těžké se s tím vyrovnat. Naše situace se úplně otočila a teď se naopak já a dcera staráme o mého manžela.“

„Pečovat o člověka, který je po mrtvici — bez ohledu na to, jak moc ho milujete —, vás někdy může zmáhat,“ uvádí Elaine Fantle Shimbergová v knize Strokes: What Families Should Know (Mozková mrtvice: Co by rodina měla vědět). „Tlak a odpovědnost nepřestávají.“ V některých případech si náročná péče, kterou někteří členové rodiny poskytují, může vyžádat daň na zdraví, citech a duchovním smýšlení toho, kdo se o nemocného stará. Marie říká, že na její život měla hrozný dopad mrtvice její matky: „Navštěvovala jsem ji každý den a snažila jsem se jí věnovat po duchovní stránce, četla jsem jí, modlila se s ní a zahrnovala ji láskou, objetími a polibky. Když jsem přišla domů, byla jsem citově úplně vyčerpaná — některé dny do té míry, že jsem zvracela.“

Pro některé pečovatele je nejobtížnější, aby se vyrovnali se změnou chování nemocného. Neuropsycholog dr. Ronald Calvanio v rozhovoru pro časopis Probuďte se! řekl: „Jedná-li se o onemocnění, které zasáhne vyšší nervové funkce — tedy to, jak člověk smýšlí, jak řídí svůj život, jeho emocionální reakce —, dotýká se to samotné podstaty člověka. V určitém smyslu tedy takové psychické poškození změní svět rodiny způsobem, který je značně dramatický.“ Jošiko vypráví: „Když můj manžel onemocněl, úplně se změnil, protože se rozzlobil pro každou maličkost. Bylo mi v tu dobu opravdu hrozně.“

Lidé mimo rodinu si změn osobnosti často nepovšimnou. Někteří pečovatelé se proto cítí být izolováni a nesou toto břemeno sami. Midori říká: „Mrtvice měla u manžela duševní i citové následky. Ačkoli velmi potřebuje povzbudit, s nikým o tom nemluví a trápí se. Je tedy na mně, abych mu s těmito pocity pomohla. Když denně pozoruji manželovy nálady, je mi úzko a někdy se i bojím.“

Jak se mnozí pacienti a jejich rodiny vyrovnali se změnami, k nimž vedla mrtvice? Jakým způsobem může každý z nás pomoci těm, kdo trpí nějakými následky mrtvice? To vysvětluje následující článek.

[Rámeček a obrázek na straně 7]

VAROVNÉ SIGNÁLY

• Náhlá slabost, necitlivost nebo ochrnutí tváře, ruky nebo nohy, zvláště na jedné straně těla

• Náhle vzniklé rozmazané či dvojité vidění, zvláště na jednom oku; chvilkové dvojité vidění

• Obtíže říci nebo pochopit i jednoduchou větu

• Závrať nebo ztráta rovnováhy či koordinace, zvláště je-li spojena s nějakým jiným příznakem

Vzácnější příznaky

• Náhlá, nevysvětlitelná a silná bolest hlavy — často popisovaná jako „vůbec nejhorší bolest“, jakou si lze představit

• Náhlá nevolnost a horečka — od virového onemocnění se liší rychlostí nástupu (minuty nebo hodiny spíše než několik dnů)

• Krátká ztráta vědomí nebo období lehčí poruchy vědomí (omdlévání, zmatenost, křeče, kóma)

Nepřehlížejte příznaky

Doktor David Levine vybízí, aby pacient při objevení příznaků „šel co nejrychleji na nemocniční pohotovost. Existují doklady o tom, že pokud se u pacienta s mozkovou mrtvicí začne s léčbou v několika prvních hodinách, lze poškození zmenšit na minimum.“

Někdy se příznaky mohou objevit jen na velmi krátkou dobu a potom zmizet. Tyto ataky jsou známy jako TIA neboli transientní ischemické ataky. Nepřehlížejte je, protože mohou ukazovat na nebezpečí mozkové mrtvice a může po nich následovat vlastní záchvat. Lékař může příčiny TIA léčit a tím lze nebezpečí budoucí mrtvice snížit.

Upraveno podle instrukcí National Stroke Association, Englewood, Colorado, USA