Ruský tisk chválí svědky Jehovovy

DNE 21. června 1997 byl zasvěcen areál ruské odbočky svědků Jehovových. Do komplexu odbočky patří sedm obytných budov, velký sál Království, jídelna a rozlehlá budova, kde jsou kanceláře a sklady. Odbočka leží přibližně 40 kilometrů na severozápad od Sankt Peterburgu ve vesnici Solněčnoje.

Zasvěcení mělo velkou publicitu díky novinářům, kteří byli pozváni na program. Jeden novinář z moskevského časopisu Literaturnaja gazeta, jenž vychází ve více než čtvrtmilionovém nákladu, napsal: „První, co člověka napadne, když to vidí, je: Tak takhle to tedy děláte!“ (Viz snímky na stranách 16 a 17.)

Pisatel článku Sergej Sergejenko vysvětloval: „To všechno si tito věřící udělali vlastníma rukama: stavební práce převážně prováděli Finové, Švédové, Dánové, Norové a Němci. Čisté cesty vydlážděné zámkovou dlažbou; posečené trávníky; budovy pokryté ozdobnou střešní krytinou, velikánská okna a skleněné dveře — to je administrativní centrum ruské regionální náboženské organizace svědkové Jehovovi.“

Na zasvěcení byli pozváni a také dopraveni novináři z Moskvy, která leží více než 650 kilometrů na jihovýchod od odbočky. Také měli prohlídku areálu s podrobným výkladem a pak nastal čas na debatu, při níž se podávalo občerstvení. Pan Sergejenko na základě svého pozorování napsal:

„Svědkové jsou, jak se říká, skromní a nenápadní . . . Když upravím známé ruské přísloví, ‚svědkové žijí ve [svém domově] jako v Jehovově náručí‘. . . . Zásadně jsou laskaví ke všem lidem, o své bratry ovšem projevují mimořádný zájem.“

Článek, který napsal S. Dmitrijev, vyšel v deníku Moskovskaja pravda, jehož náklad je téměř 400 000 výtisků. V článku nazvaném „Můžete si postavit vlastní svět, ale jen vlastníma rukama“ pisatel vyprávěl:

„Potom, co byla náboženská organizace svědků v Rusku zákonně uznána [v roce 1991], objevila se možnost postavit si vlastní ústředí. Svědkové hledali místo poblíž Moskvy, když nečekaně dostali zprávu, že se prodává areál bývalého pionýrského tábora nedaleko Sankt Pete[rburgu]. Pozemek byl zakoupen a začalo se stavět . . .

Před půldruhým rokem, 1. ledna 1996, se středisko ve vesnici Solněčnoje stalo oficiální odbočkou této náboženské organizace. Skupina novinářů z Moskvy, kteří nějakou dobu pobývali v Sankt Pete[rburgu], měla v polovině června příležitost, aby se pokusila zjistit: Kdo vlastně jsou svědkové Jehovovi?“

Co na tuto otázku odpověděl pan Dmitrijev? „Obyčejní lidé jako všichni ostatní.“ Přesto se však od ostatních lidí liší, jak pan Dmitrijev uvedl v závěru svého článku: „Mají pokoj mezi sebou, pokoj všude kolem. Je to sen? Ano. A přece to tak je.“

Jiný moskevský žurnalista, Maxim Jerofějev, který píše pro list Sobesědnik, jenž vychází nákladem přes 300 000 kusů, ve svém článku uvedl: „Všechny vztahy v této malé komunitě jsou postaveny na zásadě: Nikdo nemusí pracovat, ale přesto každý pracuje.“

Potom, co pan Jerofějev popsal byt koordinátora výboru odbočky Vasilije Kalina, poznamenal: „Náš nedůvěřivý reportérský klan chtěl navštívit některé jiné pokoje podle vlastního výběru. Rozměry a zařízení příbytků ostatních obyvatel se od skromně zařízeného pokoje Vasilije Kalina v podstatě nelišily.“

Další reportérka, Anastasija Němecová, napsala článek „Jak žít s pokojem ve svém nitru“. V podtitulku k tomuto nadpisu v listu Věčernaja Moskva stálo: „To se učí lidé v neobyčejné vesnici za Sankt Pete[rburgem].“

Když Anastasija Němecová popisovala umístění a vzhled areálu odbočky, napsala: „Všude kolem jsou lesy a louky. Nedaleko odtud leží Finský záliv. Jsou zde úhledné domky postavené v evropském slohu, čistě zametené cesty vydlážděné zámkovou dlažbou a záhony pestrých květin.

Komerční firmy staví taková miniaturní města pro ‚nové Rusy‘. V této vesnici však žijí lidé s velmi skromnými prostředky k životu . . . Žijí pěkně, a co je nejdůležitější, žijí jako přátelé. Je zde pouze asi 350 lidí ze všech koutů světa; je tu možné slyšet rozhovor v různých jazycích — od španělštiny a portugalštiny až po finštinu a švédštinu.

V podstatě to je uzavřený mikrokosmos: Tato vesnice má vlastní výrobní a opravárenské dílny, kde je možné udělat všechno, co tato velká mnohojazyčná rodina potřebuje; mají dokonce i svou vlastní nemocnici.“

Zasvěcení v Solněčnom bylo radostnou příležitostí k setkání 1 492 lidí ze 42 zemí. Mnozí z přítomných byli letití lidé, kteří sloužili desítky let v době, kdy byla kazatelská činnost zakázána. Umíte si představit, jak byli tito letití lidé překvapeni a jakou radost projevovali, když si prohlíželi nádherné budovy postavené na tomto téměř sedmihektarovém pozemku podobném zahradě? Bylo by pochopitelné, kdyby si mysleli, že sní.

[Obrázky na straně 18]

Novináři si prohlížejí areál odbočky

Beseda