Jak to vlastně bylo s Apači?

O KOM bylo napsáno, že „nikdo nikdy neměl tak nelítostný výraz obličeje jako on“? A kdo zároveň proslul svou mimořádnou odvahou a odhodlaností? Byl to poslední apačský vůdce, který se vzdal americké armádě. Dožil se asi 80 let a zemřel v roce 1909 v Oklahomě, pravděpodobně jako příslušník holandské reformované církve. Tento poslední velký vůdce Apačů se jmenoval Goyathlay, známější však je pod jménem Geronimo.

Říká se, že toto jméno dostal po jedné bitvě, při níž byli mexičtí vojáci tak vystrašení, že když na ně Goyathlay útočil, volali o pomoc „svatého“ Jeronýma (Jerónimo). Někdy v roce 1850 zabili mexičtí vojáci 25 apačských žen a dětí, které tábořily na periferii Janosu v Mexiku. Mezi nimi byly i Geronimova matka, mladá manželka a Geronimovy tři děti. „Po zbytek svého života Geronimo nenáviděl všechny Mexičany.“ A protože ho hnala touha po pomstě, stal se jedním z nejobávanějších apačských náčelníků.

Co však víme o Indiánech kmenové skupiny Apačů, kteří jsou v hollywoodských filmech tak často líčeni jako zloduši? Žijí ještě? A pokud žijí, tak jakým způsobem a jaká budoucnost je čeká?

„Tygři s lidskou tváří“

Apači (jejich jméno zjevně pochází ze zuňijského slova apaču, které znamená nepřítel) byli známi jako nebojácní a vynalézaví válečníci. Proslulý generál George Crook, který v 19. století bojoval proti Indiánům, Apače označil jako ‚tygry s lidskou tváří‘. A přece, jak uvádí jeden autor, „od roku 1500 počet příslušníků všech apačských kmenů nikdy nepřesáhl šest tisíc“. Je však pravda, že několik desítek apačských válečníků dokázalo partyzánským způsobem boje ochromit celou nepřátelskou armádu.

Jeden apačský pramen nicméně uvádí: „Na rozdíl od rozšířených představ, jejichž původci byli Španělé, Mexičané a Američané, nebyli Apači krvežízniví divoši, kteří by milovali války. Nájezdy, jejichž cílem bylo získat potraviny, jsme dělali pouze v dobách nouze. Neválčili jsme jen tak pro nic za nic — válečná tažení jsme dobře plánovali a podnikali jsme je proto, abychom pomstili křivdy, které na nás byly spáchány.“ A těch bylo více než dost!

Jedna výstava v apačském kulturním středisku San Carlos v Peridotu ve státě Arizona popisuje dějiny Apačů z jejich pohledu: „Příchod cizích lidí do kraje znamenal nepřátelství a změny. Přistěhovalci brali jen malý ohled na prapůvodní pouta, jež nás spojovala s touto zemí. Naši předkové se snažili chránit naše tradice a kulturu, a proto se španělskými, mexickými a americkými vojáky a civilisty svedli mnoho bitev a mnoho jich vyhráli. Početnější nepřátelé a moderní technika však naše dědy a pradědy udolali, a oni byli nakonec donuceni přijmout požadavky americké vlády. Byli jsme donuceni vzdát se svého kočovného způsobu života a žít v rezervacích.“ Slovní obrat ‚donuceni žít v rezervacích‘ vyvolává hluboký soucit přibližně s půl milionem jejich obyvatel (z více než dvou milionů domorodých Američanů), kteří patří k 554 kmenům ve Spojených státech a k 633 tlupám v celé Kanadě. Apačů je asi 50 000.a

Jak přežívali zpočátku

Většina odborníků na rané období dějin Indiánů souhlasí s teorií, že původní kmeny přišly z Asie přes Beringův průliv a potom se pomalu rozšiřovaly na jih a na východ. Lingvisté uvádějí, že jazyk Apačů je příbuzný s jazyky národů, které žijí na Aljašce a v Kanadě a mluví athabasky. Thomas Mails napsal: „Podle současných odhadů přišli na americký jihozápad někdy v letech 1000 až 1500 n. l. Na tom, kudy přesně postupovali a jak rychlé bylo jejich stěhování, se antropologové zatím ještě neshodli.“ (The People Called Apache [Lid zvaný Apači])

Zpočátku Apači často přežívali díky tomu, že organizovali nájezdy proti svým španělsko-mexickým sousedům. Thomas Mails uvádí: „Tyto nájezdy pokračovaly téměř dvě stě let; začaly přibližně roku 1690 a přestaly až kolem roku 1870. Nejsou nijak překvapující — Mexiko se prokázalo jako nevyčerpatelná zásobárna potřebného zboží.“

Kdo začal se skalpováním?

Vzhledem k tomu, že mezi Mexičany a národem Apačů byly neustálé boje, vláda mexického státu Sonora „se vrátila ke staré španělské metodě“, kterou bylo vyplácení prémií za apačský skalp. Nebyl to ryze španělský vynález, protože tohoto zvyku se už v dřívějších dobách drželi Britové a Francouzi.

Mexičané skalpovali Indiány proto, aby mohli vymáhat peněžitou prémii. Někdy však bylo úplně jedno, zda přinesli apačský skalp, nebo nějaký jiný. Podle zákona o prémiích za skalpy, který byl v Mexiku vydán v roce 1835, se za skalp každého válečníka vyplácelo 100 pesos. O dva roky později byla stanovena cena 50 pesos za skalp ženy a 25 pesos za skalp dítěte! Dan Thrapp ve své knize The Conquest of Apacheria (Dobytí země Apačů) píše: „Tato politika byla skutečně snahou o vyhlazení, což dokazuje, že genocida má velmi rozvětvené kořeny a že nebyla novodobým vynálezem jednoho národa.“ Dan Thrapp pokračuje: „Samotní Apači neskalpovali.“ Thomas Mails však uvádí, že Čirikávové někdy skalpy stahovali, ale ne často, „protože se báli smrti a duchů“. A dodává: „Skalpováním pouze odpláceli Mexičanům to, že tuto metodu zavedli.“

Dan Thrapp říká, že zlatokopové „často vytvářeli tlupy . . . a společně se vydávali hledat Indiány. Když se jim podařilo chytit je, zabili všechny muže, a někdy dokonce i všechny ženy a děti. Totéž samozřejmě dělali Indiáni bělochům a také ostatním kmenům.“

Charles Lummis uvádí, že válka s Apači dosáhla určitého stupně tam, kde to bylo výnosné pro stát Arizona, protože „když války s Apači pokračovaly, ministerstvo války ročně vydávalo na arizonském území více než 2 miliony dolarů“. Dan Thrapp říká: „Existovaly kliky mocných a bezohledných lidí, kteří žádný mír s Apači nechtěli. Kdyby byl totiž mír uzavřen, pak by přívaly prostředků určených na vojenské účely vyschly.“

Vyřešilo se to rezervacemi?

Neustálé střety mezi vetřelci — bílými osadníky — a místními obyvateli — Apači — vedly k tomu, že se federální vláda rozhodla vykázat Indiány do rezervací. Byly to často nehostinné oblasti a očekávalo se, že tam Indiáni budou přežívat. Pro Apače byly rezervace zakládány v letech 1871 a 1872.

V letech 1872 až 1876 měli vlastní rezervaci i čirikávští Apači. Tito nomádi, zvyklí volně se potulovat, se cítili stístěni. Jejich 400 až 600 lidí mělo sice k dispozici 1 107 232 hektarů půdy, ale toto převážně vyprahlé území nebylo dost velké na to, aby si potravu mohli opatřovat lovem a sběrem. Vláda tam musela každých 15 dní posílat příděly, aby zabránila vyhladovění.

I přesto se bílí osadníci domnívali, že samostatná čirikávská rezervace je plýtváním půdy a že by Apači měli být soustředěni do jedné rezervace. Tyto zlé úmysly bílých osadníků dostoupily vrcholu potom, co v roce 1874 zemřel uznávaný náčelník Cochise. Aby osadníci mohli čirikávské Apače vyhnat z rezervace, potřebovali nějakou záminku. Co se přihodilo? „V roce 1876 se záminka objevila sama. Dva Čirikávové zabili dva ilegální prodavače whisky kvůli tomu, že jim jí odmítli prodat více. Místo aby byli podezřelí zatčeni, [vládní] činitel pro rezervaci San Carlos přijel s ozbrojenými muži a [kmen] Čirikávů eskortoval do San Carlosu. Čirikávská rezervace byla uzavřena.“

Indiáni se však stále ještě mohli volně pohybovat za hranicemi rezervace. To se však bílým osadníkům nelíbilo. „Na požadavky osadníků reagovala vláda tak, že Apače ze San Carlosu, Apače z White Mountains, Apače Cibecue, Tonty a také četné skupiny tvořené čirikávskými Apači přestěhovala do správního okrsku San Carlos.“ (Creation’s Journey—Native American Identity and Belief [Cesta stvoření — Identita a víra domorodých Američanů])

V jednom období byli v této rezervaci drženy tisíce Yavapaiů, Čirikávů a Západních Apačů. To bylo příčinou napětí a podezřívání, protože některé z těchto kmenů byly odvěkými nepřáteli. Jak tito lidé reagovali na omezovací opatření v rezervaci? Apači odpovídají: „Vzali nám tradiční způsob života, a proto jsme trpěli fyzicky, citově a duchovně. Připravili nás o naši svobodu.“

V roce 1885 však skupina Čirikávů vedená proslulým válečným náčelníkem Geronimem z rezervace utekla a unikla do Mexika. Po jejich stopách se vydal generál Nelson Miles s téměř 5 000 vojáky a 400 apačskými zvědy — ti všichni se snažili dopadnout apačské renegáty, což tehdy bylo pouze 16 válečníků, 12 žen a 6 dětí.

Čtvrtého září roku 1886 se Geronimo nakonec vzdal a byl ochoten vrátit se do rezervace San Carlos. K tomu však nedošlo. Bylo mu řečeno, že všichni Apači, kteří tam žili, byli jako vězňové posláni na východ, na Floridu, a že tam bude muset jít i on. Geronimo ve svém apačském jazyce pronesl: „Łahn dádzaayú nahikai łeh niʹ nyelíí k’ehge.“ Tato slova znamenají: „Kdysi jsme se tu proháněli jako vítr.“ Hrdý a lstivý Geronimo byl nyní vězněm, a už se nemohl volně prohánět jako vítr.

Geronimovi bylo nakonec dovoleno přestěhovat se na západ, a to až do Fort Sillu v Oklahomě, kde v roce 1909 zemřel. I tento apačský náčelník byl podobně jako tolik dalších indiánských vůdců donucen podrobit se tíživým životním podmínkám ve vězeních a rezervacích.

S jakými problémy se potýkají dnes?

Apači obývají několik rezervací v Arizoně a v Novém Mexiku. Rezervaci San Carlos navštívil dopisovatel Probuďte se! a jeho pomocník a vedli rozhovory s některými apačskými vůdci. Zpráva z této návštěvy říká:

Když jsme v horkém a suchém květnovém dnu dorazili do rezervace, vlídně nás přijal Harrison Talgo se svou manželkou. Harrison, výřečný muž, který měří přes 180 centimetrů a má hustý knír, je členem kmenové rady San Carlos. Zeptali jsme se ho: „Jaké problémy postihují Apače dnes?“

„Ztrácíme své tradiční hodnoty. Velmi negativní vliv má televize, a to zejména na mladé lidi. Jako příklad by se dalo uvést to, že se neučí náš jazyk. Dalším velkým problémem je nezaměstnanost, která v některých územích dosahuje až 60 procent. Je sice pravda, že máme herny a kasina, ale ty mnoho našich lidí zaměstnat nemohou. A druhou stranou mince je to, že tam mnoho našich lidí chodí a pak v hazardu prohraje státní podporu na nájem a stravu.“

Když jsme se ptali na zdravotní problémy příslušníků kmene, Harrison bez dlouhého rozmýšlení řekl: „Cukrovka. Více než 20 procent našich lidí má cukrovku. A někde je to i přes 50 procent.“ Přiznal také, že dalším závažným problémem je metla, kterou k nim před více než sto lety přinesl bílý muž — alkohol. „Také drogy ovlivňují náš lid.“ O těchto problémech výmluvně svědčí nápisy podél silnic v rezervaci. Vybízejí: „Ať váš život ovládá střídmost — žijte bez drog“ a „Chraňte naši zemi. Chraňte naše zdraví. Neničte naše bohatství.“

Zeptali jsme se, zda byl kmen postižen nemocí AIDS. Se zjevným zklamáním odpověděl: „Nebezpečí pramení z homosexuality. A ta do rezervace postupně proniká. Někteří naši mladí Apači jsou televizí a neřestmi bílého muže oslabováni.“

Zajímalo nás, jak se v posledních letech změnily podmínky v rezervaci. Harrison odpověděl: „V padesátých letech bylo v žebříčku priorit a vlivů na prvním místě náboženství, na druhém rodina, na třetím vzdělání, na čtvrtém místě tlak vrstevníků a nakonec televize. Dnes je toto pořadí úplně opačné — převládající vliv má televize. Druhým nejsilnějším vlivem působí tlak vrstevníků. Je to tlak vzdát se apačských zvyklostí a držet se převládajícího amerického životního stylu. Na třetím místě je stále ještě vzdělání; mnoho Apačů využívá možnost studovat na vyšších středních školách a také využívá stále většího počtu škol a středních škol v rezervacích.“

„A co vliv rodiny?“ zeptali jsme se.

„Žel, rodina nyní klesla na čtvrté místo, a náboženství, ať už jde o naše tradiční náboženství, nebo o náboženství bílého muže, je v současné době na posledním místě.“

„Jaký je váš názor na náboženství křesťanstva?“

„Nemáme rádi církve, které se snaží odvrátit naše lidi od našich tradičních náboženských názorů.b Luteráni a katolíci zde mají misie už přes 100 let. Jsou tu také letniční skupiny, které se snaží působit na city.

Je zapotřebí, abychom prostřednictvím rodiny obnovili naši kulturní identitu a začali znovu používat apačský jazyk. V současné době upadá v zapomenutí.“

Hospodářský rozvoj

Jiný apačský představitel, kterého jsme navštívili, přesvědčivě mluvil o ekonomických vyhlídkách rezervace San Carlos. Vysvětlil však, že nebylo snadné získat investory, kteří by své peníze do rezervace investovali. Dobrým znamením je smlouva s jednou větší telefonní společností s cílem vytvořit společnost San Carlos Apache Telecommunication Company. Projekt financuje Rural Economic Association. Tak bude pro Apače vytvořeno více pracovních příležitostí a také se rozšíří a zlepší nevyhovující telefonní systém v rezervaci.

Tento úředník hrdě mluvil rovněž o dialýzovém centru. Má být brzy uvedeno do provozu v nemocnici, která v rezervaci slouží a která bude poskytovat lepší a důkladnější zdravotní péči. Potom nám ukázal plány na obnovu sancarloského obchodního centra, jehož výstavba má být brzy zahájena. Tento muž se na budoucnost dívá s optimismem, ale zdůraznil, že základem je vzdělání. ‚Vzdělání znamená lepší výdělky, které přinesou zlepšení životní úrovně.‘

Apačské ženy jsou proslulé jako zručné košíkářky. K hlavním složkám místního hospodářství patří, jak se píše v jednom turistickém průvodci, „lov, rybaření, chov dobytka, výroba řeziva, hornictví, rekreace ve volné přírodě a turistika“.

Apači se snaží držet krok s okolním světem, navzdory tomu, že nemají příliš velké šance. I oni však touží po spravedlnosti, úctě a slušném životě stejně jako mnoho jiných lidí.

Až zavládne spravedlnost

Svědkové Jehovovi navštěvují Apače, aby jim vyprávěli o novém světě, který Jehova Bůh slibuje pro naši zemi a který je tak krásně popsán v biblické knize Izajáš: „Vždyť hle, tvořím nová nebesa a novou zemi; a dřívější věci nebudou připomínány ani nevstoupí do srdce. A jistě budou stavět domy a obývat je; a jistě budou sázet vinice a jíst jejich ovoce. Nebudou se lopotit zbytečně.“ (Izajáš 65:17, 21, 23; 2. Petra 3:13; Zjevení 21:1–4)

Už je blízko doba, kdy Jehova podnikne kroky, aby očistil svět od veškerého sobectví a zkaženosti a také aby ukončil týrání země. (Viz Matouš 24; Marek 13; Lukáš 21.) Nyní mohou lidé ze všech národů, mezi nimi i indiánské kmeny, zažít požehnání, když se prostřednictvím Krista Ježíše obrátí k pravému Bohu, Jehovovi. (1. Mojžíšova 22:17, 18) Všem mírným lidem, kteří chtějí zdědit obnovenou zemi a jsou ochotni poslouchat Boha, Jehovovi svědkové nabízejí bezplatné biblické vzdělávání. (Žalm 37:11, 19)

[Poznámky pod čarou]

[Mapy a obrázek na straně 15]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

SEVERNÍ AMERIKA

Území, které je vpravo zvětšeno

Apačské rezervace

ARIZONA

NOVÉ MEXIKO

Chikarilja

Fort Apache (White Mountains)

San Carlos

Meskalero

[Podpisek]

Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Obrázek na straně 13]

Geronimo

[Podpisek]

Se svolením Arizona Historical Society/Tuscon, AHS#78167

[Obrázky na straně 16]

Člen kmenové rady Harrison Talgo

[Obrázky na straně 17]

Náčelník Cochise byl pohřben ve své čirikávské pevnosti

Díky satelitním anténám se do rezervace dostala televize

[Obrázek na straně 18]

Při apačských pohřbech příbuzní zemřelého kladou kolem hrobu kameny. Stuhy vlající ve větru označují čtyři hlavní světové strany