Utíkali jsme před bombami, které ležely v zemi 50 let

„Tady brzy vybuchnou bomby. Všichni se schovejte!“

TĚMITO slovy policista varoval mého manžela a mě, abychom odešli z domu a uchýlili se do nejbližšího betonového bunkru. Toto oznámení zapůsobilo jako pořádný šok. Nebyli jsme přece na nějakém území, kde se právě válčí; byli jsme na návštěvě u přátel na jednom z překrásných okrajových atolů Marshalových ostrovů v Mikronésii.

Přijeli jsme na ostrůvek Tõrwã strávit týden s přítelkyní a jejím manželem. Naše přítelkyně byla jediným Jehovovým svědkem na tom ostrůvku a my jsme jí chtěli pomoci kázat lidem, kteří tam žijí.

Kiribaťané jsou svým založením přátelští a velmi rádi mluví o Bibli. Nedávno byla v místním jazyce uveřejněna kniha Můžeš žít navždy v pozemském ráji, a tak jsme měli vhodnou příležitost rozšířit řadu výtisků. Všichni, kdo ji chtěli, nás ujišťovali, že ji budou číst a nebudou ji používat jako ken karawan neboli talisman na ochranu před démony. Oblíbeným místním zvykem je vložit svinutou stránku z Bible do láhve a láhev zavěsit na trám nebo na nejbližší strom, protože se tím prý odhánějí zlí duchové.

Několik dní jsme se radovali ze svého pobytu, ale když přišla sobota, brzy jsme pochopili, že asi proběhne poněkud jinak. Ten den nám začal příjemně, protože jsme si časně ráno zaplavali v čistých teplých vodách laguny. Když jsme se vraceli z pláže, viděli jsme, že se blíží zlověstně vyhlížející šedá loď. Zanedlouho jsme zjistili, co veze. Policista nám vysvětlil, že na ostrov připlula skupina sedmi amerických vojáků, aby zde odpálili staré bomby. Proto, aby se zajistila bezpečnost veřejnosti, měli ostrované odejít z bytů a strávit den v bunkrech, které postavili Japonci během druhé světové války.

Tyto bunkry, jichž si návštěvníci ostrova Tõrwã všimnou téměř okamžitě, jsou svědectvím o příšerné minulosti. Ostrov sice zdálky vypadá úplně jako tropický ráj, ale zblízka je jasně patrné, že krása ostrova Tõrwã je poskvrněna jizvami po válce, která skončila zhruba před 50 lety. Ostrov Tõrwã, někdejší velká japonská letecká základna, je posetý pozůstatky po druhé světové válce. Všude se povalují rezavějící válečné relikvie — bojové letouny vyzbrojené kulomety a torpédy — obrostlé tropickými rostlinami.

Největší obavy však působí zbylé bomby. Americká armáda během války shodila na ostrov Tõrwã více než 3 600 tun bomb, napalmových pum a raket, a japonská vojska tam měla své pozemní arzenály bomb a zbraní. Je sice nepravděpodobné, že by bomba stará padesát let ještě někdy vybuchla, ale toto nebezpečí může hrozit stále, čímž je vysvětleno, proč od roku 1945, kdy skončila druhá světová válka, ostrov nejméně pětkrát navštívily skupiny určené k likvidaci bomb.

Byli jsme zvědaví, zda je výstraha skutečně pravdivá, a tak jsme šli na místo, kde členové skupiny pro odstraňování nevybuchlých bomb vystoupili na břeh, a mluvili jsme s nimi. Nejenže výstrahu potvrdili, ale také říkali, že za hodinu začnou bomby vybuchovat. Dozvěděli jsme se, že pokud se nechceme schovat do bunkru, budeme muset ostrov ihned opustit.

Naše přítelkyně se rozhodla, že zůstane na ostrově Tõrwã a že se společně s několika rodinami ukryje ve velkém kulometném hnízdě. Později nám vyprávěla, že jedinými okny tohoto starého betonového bunkru byly střílny a že v něm bylo nepříjemné horko a že byl přeplněný lidmi. Strávila tam den, jenž v ní vyvolal vzpomínky na válečná léta, a přiznala se, že výbuchy bomb, které ji v dětství fascinovaly, jí nyní připadaly značně děsivé.

Její manžel souhlasil, že na malém člunu vybaveném přívěsným lodním motorem nás dopraví na ostrov Wollet vzdálený asi osm kilometrů. Pluli jsme teprve několik minut, když jsme uslyšeli mohutné dunění. Když jsme se podívali zpátky k ostrovu Tõrwã, uviděli jsme sloup dýmu vystupující z místa nedaleko od obydlené oblasti ostrova. Brzy zazněl další a později třetí, mnohem větší výbuch.

Na ostrově Wollet jsme strávili den kazatelskou službou a tento den se vyznačoval vzdálenými výbuchy bomb. Staré bomby byly vyhledány a označeny již několik měsíců předtím. Vojenské výbušniny byly objevovány široko daleko — na pobřeží, ve vnitrozemí, u přistávací dráhy, dokonce na dvorcích za domy obyvatel. Skupina zneškodňující nevybuchlé bomby chtěla snížit počet výbuchů, a proto menší bomby shromáždila na jedno místo a odpálila je najednou.

Na ostrov Tõrwã jsme se vraceli skoro při západu slunce. Když jsme se blížili k ostrovu, povšimli jsme si, že není vidět známý kouř z kuchyňských kamen. Poznali jsme, že něco není v pořádku. Náhle k nám přispěchal malý člun a varoval nás, abychom se už víc nepřibližovali. Blízko útesu zůstala pod vodou jedna velká nevybuchlá bomba. Když jsme tedy v šeru rychle odplouvali od pobřeží, byli jsme svědky něčeho, co většina dnešních lidí nikdy neviděla — viděli jsme totiž, jak pod vodou vybuchla bomba z druhé světové války a jak tento výbuch zvedl oblak vody a dýmu do výšky mnoha desítek metrů.

Na ostrově Tõrwã tehdy naštěstí nebyl nikdo zraněn. Podařilo se skupině zneškodňující nevybuchlé bomby konečně ostrov zbavit všech zbylých bomb? Pravděpodobně nepodařilo. Vedoucí skupiny řekl, že podle jeho názoru budou ostrované i v budoucnosti klopýtat o další staré válečné výbušniny. Tato příhoda nám na závěr naší kazatelské služby na ostrově Tõrwã samozřejmě dala zajímavý námět pro rozhovory s lidmi. Byla to pěkná výsada mluvit s těmito ostrovany o době, kdy Jehovovo Království způsobí, aby „války ustaly až do nejzazšího konce země“. (Žalm 46:9)

Vypráví Nancy Vander Veldeová

[Obrázek na straně 27]

Nevybuchlá bomba