Máme u pobřeží orcelu

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V AUSTRÁLII

LIBUJE si v teplých, mělkých tropických vodách, ať jsou slané, nebo sladké, kalné, nebo čisté. Její teritorium se rozkládá od Bengálského zálivu u Indie, přes Malajské souostroví až k severu Austrálie.

A přesto, pokud orcelu tuponosou vůbec kdy někdo viděl nebo slyšel, bylo to jen málo lidí — hlavně to byli obyvatelé Austrálie, na jejímž severním pobřeží je možná největší koncentrace těchto zvířat na světě. Je to překvapivé? Je i není.

Tohoto namodrale šedého kytovce s kulovitou hlavou bez zobáku pozoroval zoolog John Anderson v 19. století na řece Iravadi v Barmě. Pojmenoval ho „delfín Iravadi“.

Proč je vidět jen zřídka

Orcely tuponosé žijí u pobřeží, v ústí řek i dále proti proudu řek, a to v takových oblastech, kde je horko a vlhko. Jejich domov mnohdy bývá lemován bahnem, kořenovníky, džunglí, mračny komárů a na některých místech dokonce krokodýly, což není prostředí, které přitahuje lidi.

Voda v těchto místech bývá také většinou kalná, takže byste nějakou orcelu zahlédli jen ve chvíli, kdy se nakrátko vynoří, aby se nadýchla. A ani tehdy ze svého těla mnoho neukáže. Objeví se jen maličký kousek jejího hřbetu a ve srovnání s jinými delfíny má orcela malou hřbetní ploutev.

Na některých místech však orcely tuponosé nejsou vidět zase tak zřídka. Rybáři a posádky říčních člunů, které plují po řece Iravadi v Barmě a v po jiných řekách v asijské oblasti výskytu orcely, často vidí tato zvířata, jak loví a dovádějí vysoko proti proudu, a dokonce z tlamy vystřikují proudy vody jako vodotrysky či sochy ve fontánách.

V australských vodách se orcely často objevují u západního pobřeží, v okolí horního výběžku australského kontinentu a až u východního pobřeží Austrálie. Bývají vidět ve skupinách, kde je jich obvykle méně než šest, ale někdy až patnáct. Na rozdíl od jejich asijských příbuzných nebyly nikdy žádné skupiny orcel z australských vod známé tím, že napodobují vodotrysky.

Je to delfín?

Orcely žijí blízko pevniny, a ve srovnání se svými čilejšími bratranci z čistších vod jsou pomalejší plavci. Přesto je pro vědce obtížné je studovat. Klíčovým problémem je odpudivé prostředí, v němž orcely žijí. Živé orcely je však možné studovat v mořském akváriu Jaya Ancol v Jakartě v Indonésii.

O orcelách se toho ví málo, a proto si biologové donedávna nebyli jisti, zda mají blíž k běluhám, nebo k delfínům. Nepochybně mají mnoho společného s delfíny. Ale tvarem těla, ne barvou (mají namodrale šedou barvu od světlých až po tmavé odstíny), by se skoro daly přirovnat k menšímu druhu arktické běluhy. I svou neobyčejně pružnou šíjí se orcela hodně podobá běluze. Co tedy je orcela — rovníkový protějšek běluhy, nebo opravdový delfín?

Zjišťuje se to například tak, že se vezme široká škála jejích anatomických a genetických vlastností a jakoby na pomyslných vahách se zvažuje, kam se jazýček vah přikloní. Pod tíží důkazů se ukazuje, že orcela má blíže k delfínům.

To málo, co o ní víme

Mláďata orcely při narození měří necelý metr a váží asi 12 kilogramů. Samci dorůstají do délky přibližně dvaatřičtvrtě metru, a samice jsou o něco menší. Dožívají se možná 28 let.

Ze žaludku mrtvých orcel byly odebrány vzorky, z nichž se zjistilo, že se orcely živí olihněmi, kraby, garnáty a rybami — hlavně rybami, které žijí na dně řek a moře. Někteří vědci usuzují, že zvláštní zvyk asijských orcel vystřikovat z tlamy proud vody jim možná pomáhá lovit ryby v kalných vodách.

Podobně jako jiní delfíni i orcely tuponosé vydávají výrazné mlaskavé zvuky. Doktor Peter Arnold z queenslandského muzea tropických zvířat řekl našemu dopisovateli, že „na základě výzkumu provedeného v mořském akváriu Jaya Ancol je velmi pravděpodobné, že orcela tuponosá používá své mlaskavé zvuky k echolokaci kořisti stejně jako delfíni“.

Má orcela naději na přežití?

Vědci nemají představu, kolik orcel je na celém světě. Mají však stále větší obavy, že jsou ohrožené. V některých částech jihovýchodní Asie jich stále ubývá a v jiných částech světa je už není možné vidět vůbec.

Mnohdy k tomu dochází následkem těžby dřeva a s ní spojeným znečištěním a rozbahněním řek. V Austrálii se orcela většinou vyskytuje v lokalitách, kde žije poměrně málo lidí. V přitažlivějších místech na východním pobřeží však nechvalně působí urbanizace a turistika. Některé orcely utonuly v rybářských sítích a jiné v sítích na žraloky umístěných blízko pláží, aby chránily plavce. Početní stav orcel také nepříznivě ovlivňuje nadměrný lov ryb, jimiž se orcely živí.

Možná největším nebezpečím však je nesmírný příliv znečišťujících látek, které zaplavují řeky a jejich ústí. K nejhorším patří syntetické organické sloučeniny, například polychlorderiváty bifenylu (látky PCB), které se z životního prostředí těžko odstraňují. Látky PCB jsou používány v elektronických součástkách, v barvách, v mazivech, v nátěrech na dřevo a kov a v jiných výrobcích.

Ještě z té lepší stránky: Úřad pro ochranu australské přírody ve svém dokumentu The Action Plan for Australian Cetaceans (Soubor opatření pro australské kytovce) uvádí: „Velká část oblasti výskytu [orcely tuponosé] v Queenslandu je pod správou Mořského parku Velkého bariérového útesu; možnosti poskytování péče orcelám jsou v queenslandských vodách tedy dobré.“

Jako další krok k lepší péči o orcelu tuponosou tento úřad doporučuje, aby byla zařazena do programů veřejné osvěty jako jeden ze základních druhů společně s keporkakem, velrybou jižní a delfínem skákavým. Bude to dobré jak pro orcelu, tak pro nás.

[Podpisek obrázku na straně 17]

Fotografie: S laskavým svolením dr. Tony Preena