Nalézám útěchu v ‚údolí hlubokého stínu‘

Vypráví Barbara Schweizerová

Někdy, když se věci dařily, se můj život podobal příjemným ‚travnatým pastvinám‘. Poznala jsem však také něco, co se podobá procházení „údolím hlubokého stínu“. Jsem však přesvědčena, že se můžeme vyrovnat s jakýmikoli okolnostmi, které snad vzniknou, protože Jehova je náš Pastýř. (Žalm 23:1–4)

KDYŽ jsme se s manželem v roce 1993 vydali za novým dobrodružstvím — šli jsme sloužit do Ekvádoru, kde bylo více potřeba učit lidi znát Bibli —, bylo nám oběma skoro 70 let. Byli jsme sice rodilí Američané, ale uměli jsme španělsky a neměli jsme žádné finanční závazky. Věděli jsme, že ‚lovení lidí‘ v Ekvádoru přináší dobré výsledky, a proto jsme se chystali spustit své sítě do těchto plodných vod. (Matouš 4:19)

Po několika nádherných dnech v ekvádorské odbočce Watch Tower Society jsme šli na autobusové nádraží v Guayaquilu, odkud jsme chtěli odjet do Machaly, jednoho z měst, kde bylo zvlášť potřeba sloužit. Zatímco jsme však čekali na autobus, manželovi se náhle udělalo nevolno, a tak jsme se rozhodli, že svou cestu odložíme. Šla jsem do telefonní budky, abych zavolala do odbočky a vyjednala, že se tam vrátíme, a Fred se zatím posadil u našich zavazadel. Když jsem se za několik minut vrátila, zjistila jsem, že manžel zmizel.

Už nikdy jsem Freda neviděla živého. Hned tam na autobusovém nádraží, během mé krátké nepřítomnosti ho postihlo náhlé selhání srdce. Zoufale jsem ho všude hledala, a pak za mnou přišel jeden nádražní úředník a řekl mi, že Freda odvezli do nemocnice. Když jsem se dostala do nemocnice, dozvěděla jsem se, že již zemřel.

Náhle jsem se ocitla sama v cizí zemi, bez domova a bez manžela, o nějž bych se mohla opřít. Říkám „opřít se o něj“, protože Fred vždycky všechno řídil a organizoval za nás oba. Nejsem silná osobnost a byla jsem moc ráda, že tak jednal. Nyní jsem však musela sama o všem rozhodovat, organizovat si život a zároveň překonávat zármutek. Byl to zdrcující pocit — jako kdybych se zřítila do ‚údolí hlubokého stínu‘. Naučím se někdy zvládat všechno sama?

Jak jsme poznávali pravdu a zjednodušili si život

Fred i já jsme již před tím, než jsme se setkali, prožili manželství a oba jsme byli rozvedeni. Z dobrého přátelství se vyvinul důvěrný vztah, a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Byli jsme formálními návštěvníky kostela v Seattlu v americkém státě Washington. Náboženství však v našem životě nebylo příliš důležité do té doby, než u našich dveří zazvonila Jamie, roztomilá mladá průkopnice (celodobá zvěstovatelka). Byla tak milá, že jsem přijala její nabídku, že se mnou bude studovat Bibli.

Fred také projevil zájem, a proto studium převzali Jamiini rodiče a za rok, v roce 1968, jsme oba byli pokřtěni. Od začátku jsme nadšeně stavěli zájmy Božího Království na první místo ve svém životě. (Matouš 6:33) Manželé, kteří s námi studovali, Lorne a Rudi Knustovi, nám v tom rozhodně byli dobrým příkladem. Zanedlouho po našem křtu se přestěhovali do menšího města na východním pobřeží Spojených států, aby sloužili tam, kde to bylo potřebnější. Tím v našem srdci vzklíčil zájem o tuto službu.

O přestěhování jsme uvažovali ještě z jiného důvodu. Fred byl ředitelem velkého obchodního domu. Toto zaměstnání ho zcela pohlcovalo a uvědomil si, že odstěhování na jiné místo mu umožní zjednodušit si život a věnovat větší pozornost pravdě a našim dvěma dětem. Měla jsem ještě dceru z prvního manželství, která již tehdy byla vdaná a oba s manželem také přijali pravdu, a proto bylo pro nás těžké rozhodnout se, zda opustíme Seattle. Oni však naše pohnutky pochopili a naše rozhodnutí podpořili.

A tak jsme se v roce 1973 odstěhovali do Španělska, do země, kde tehdy bylo nesmírně potřeba kazatelů dobré zprávy a bratrů, kteří by kazatelskou činnost řídili. Fred spočítal, že budeme-li žít skromně, budou nám na uhrazení výdajů ve Španělsku stačit naše úspory, a většinu času se tedy budeme moci věnovat službě. A přesně tak jsme to udělali. Fred zanedlouho začal sloužit jako starší a v roce 1983 jsme oba sloužili jako průkopníci.

Ve Španělsku jsme sloužili 20 let, učili jsme se mluvit španělsky a těšili jsme se z mnoha pěkných zážitků. Fred a já jsme často kázali společně a také jsme spolu vedli studia s manželskými dvojicemi — někteří z nich byli pokřtěni a nyní jsou Jehovovými svědky. Po několika letech života ve Španělsku vstoupily do průkopnické služby i naše dvě mladší děti, Heidi a Mike. Přestože jsme měli málo hmotných prostředků, bylo to nejšťastnější období mého života. Vedli jsme jednoduchý život. Mohli jsme hodně času trávit společně jako rodina a naše pečlivě rozvržené úspory se nikdy nevyčerpaly — stejně jako olej z biblické zprávy o vdově. (1. Královská 17:14–16)

Znovu přecházíme do jiné země

V roce 1992 jsme znovu začali uvažovat o stěhování. Děti nám vyrostly a ve Španělsku už nás nebylo tolik potřeba jako dříve. Znali jsme jednoho misionáře, který sloužil v Ekvádoru, a ten nám vyprávěl, že tam naléhavě potřebují průkopníky a starší. Byli jsme teď už snad příliš staří, abychom uvažovali o tom, že začneme znovu v jiné zemi? Nemysleli jsme si to, protože oba jsme byli zdraví a milovali jsme kazatelskou službu. Navázali jsme tedy spojení s ekvádorskou odbočkou a začali jsme dělat plány. A má dcera Heidi se svým manželem Juanem Manuelem, kteří sloužili na severu Španělska, si také toužebně přáli jet tam s námi.

Konečně v únoru 1993 jsme vyřídili všechny své záležitosti a přijeli jsme do další země našeho působení. Oba jsme byli rozechvělí vyhlídkou na průkopnickou službu v Ekvádoru, kde chce studovat Bibli tolik lidí. Po vřelém uvítání v odbočce jsme si naplánovali návštěvu několika měst, která nám byla doporučena jako místa, kde je zvlášť potřeba sloužit. Ale potom můj manžel zemřel.

V ‚údolí hlubokého stínu‘

Nejprve jsem prožila strašný otřes, a potom jsem tomu nemohla uvěřit. Fred dříve nebyl skoro nikdy nemocný. Co mám dělat? Kam mám jít? Nedokázala jsem o tom přemýšlet.

V nejhorších chvílích mého života pro mě byla požehnáním podpora od soucitných duchovních bratrů a sester, kteří mě většinou skoro ani neznali. Bratři v odbočce byli velmi laskaví a zajistili všechno včetně obstarání pohřbu. Hlavně vzpomínám na to, jakou lásku mi projevovali bratr a sestra Bonnovi. Postarali se o to, abych nikdy nebyla sama, a Edith Bonnová dokonce několik nocí spala se mnou v pokoji, takže jsem se necítila osamělá. Vlastně mi celá rodina betel projevovala takovou lásku a ohleduplnost, jako by mě zabalili do teplé, ochranné přikrývky.

Za několik dní byly u mě také mé tři děti, a i jejich podpora byla neocenitelná. Během dne jsem sice měla kolem sebe mnoho láskyplných lidí, ale mnohem obtížnější bylo přečkat dlouhé noci. Tehdy mě podpíral Jehova. Kdykoli mě zavalil pocit nesmírné osamělosti, obrátila jsem se k němu v modlitbě a on mě utěšil.

Po pohřbu vyvstala otázka: Co mám udělat se svým životem? Chtěla jsem zůstat v Ekvádoru, protože to bylo naše společné rozhodnutí, ale nezdálo se mi, že to sama dokážu. A tak Heidi a Juan Manuel, kteří se co nejdříve chystali přestěhovat se do Ekvádoru, změnili své plány tak, aby tam mohli přijet hned a mohli jsme sloužit společně.

Během měsíce jsme si našli dům v Loja, v jednom z měst, která nám doporučila odbočka. Brzy jsem byla velmi zaměstnána zařizováním svých věcí, zabydlováním se v novém bytě a zahajováním kazatelské činnosti v nové zemi. Veškerá tato činnost poněkud zmírnila můj zármutek. Kromě toho jsem mohla plakat společně se svou dcerou, která měla k Fredovi velmi blízko, a to mi pomáhalo dávat průchod pocitům.

Avšak po několika měsících, když jsem si zvykla na nový program svých denních povinností, jsem si začala tu hroznou ztrátu uvědomovat ještě intenzívněji. Zjistila jsem, že nemohu myslet na šťastné doby s Fredem, protože mě to nesmírně rozrušuje. Uzavírala jsem se před vzpomínkami na minulost a žila jsem ze dne na den, protože jsem nedokázala moc přemýšlet o budoucnosti. Snažila jsem se však každý den zaplnit něčím užitečným, hlavně svou kazatelskou činností. To mě udržovalo při síle.

Vždycky jsem měla velmi ráda kázání a vyučování z Bible a lidé v Ekvádoru byli tak vnímaví, že tato činnost byla příjemná. Na jedné ze svých prvních tamějších výprav do služby dům od domu jsem se setkala s mladou paní, která řekla: „Ano, chtěla bych poznávat Bibli.“ Byla to první osoba, se kterou jsem v Ekvádoru zahájila biblické studium. Takový zážitek zcela upoutal mou pozornost a zabránil mi příliš myslet na vlastní zármutek. Jehova mi v kazatelské službě bohatě žehnal. Připadalo mi, že pokaždé, když vyjdu kázat dobrou zprávu, mám nějaký pěkný zážitek.

Nepochybně pro mě bylo požehnáním, že jsem stále sloužila jako průkopnice. Musela jsem podle toho žít a každý den vyvíjet kvalitní činnost. Za krátkou dobu jsem vedla šest biblických studií.

Dovolte mi, abych se pro znázornění toho, jaké uspokojení mi přináší má služba, zmínila o paní středního věku, která nedávno projevila velké ocenění pro biblické učení. Když jí ukazuji nějaký biblický text, chce mu nejdříve důkladně porozumět a pak rady z tohoto textu ochotně uplatňuje v praxi. V minulosti sice žila nemorálně, ale když jí nedávno jeden muž dělal nemravné návrhy a chtěl, aby s ním žila bez manželství, jeho nabídky pevně odmítla. Řekla mi, jak je šťastná, že se pevně zastává biblických měřítek, protože teď má pokoj mysli, jaký nikdy předtím neznala. Taková studia mě hřejí u srdce a působí, že si připadám užitečná.

Udržuji si radost

I když mi činění učedníků přináší velkou radost, můj zármutek přesto okamžitě nezmizel. Pocit smutku na mě přichází nárazově. Dcera a zeť mi poskytují vynikající podporu, ale když je někdy vidím, jak spolu prožívají neobyčejné chvíle, cítím svou ztrátu mnohem výrazněji. Manžel mi moc chybí nejen proto, že jsme si byli hodně blízcí, ale také proto, že jsem na něm byla v mnoha věcech závislá. Jsou chvíle, kdy mi to, že s ním nemohu mluvit, požádat ho o radu ani mu vyprávět zážitky z kazatelské služby, vyvolává takový smutek a prázdnotu, že rozhodně není snadné se s tím vypořádat.

Co mi v takových situacích pomáhá? Upřímně se modlím k Jehovovi a prosím ho, aby mi pomohl přemýšlet o něčem jiném, o něčem povzbudivém. (Filipanům 4:6–8) A Jehova mi skutečně pomáhá. Teprve teď, po několika letech, jsem schopna mluvit o některých pěkných chvílích, které jsme s Fredem prožili. Pomalu, ale jistě se z toho dostávám. Stejně jako žalmista David cítím, že jsem kráčela „údolím hlubokého stínu“. Ale Jehova mě utěšoval a věrní bratři mě laskavě vedli správným směrem.

Jaké poučení jsem získala

S Fredem, který mě vždycky vedl, jsem si nikdy ani nepomyslela, že bych byla schopna jít kupředu a všechno dělat sama. Ale s pomocí Jehovy, mé rodiny a bratrů se mi to podařilo. V něčem jsem silnější než dříve. K Jehovovi se obracím mnohem častěji, než jsem to dělala předtím, a učím se rozhodovat sama o sobě.

Jsem tak ráda, že jsme s Fredem prožili těch 20 let ve Španělsku a společně sloužili tam, kde to bylo potřebnější. V tomto systému věcí nikdy nevíme, co se stane příští den, a tak si myslím, že je velmi důležité, abychom pro Jehovu a pro svou rodinu dělali, co můžeme, dokud k tomu máme příležitost. Léta ve Španělsku značně obohatila náš život i naše manželství a jsem přesvědčena, že mě také připravila na to, abych se vyrovnala se svou ztrátou. Průkopnická služba se stala mou životní cestou již před Fredovou smrtí, a proto mi dávala pocit, že moje snaha vyrovnávat se s novou realitou má smysl.

Když Fred zemřel, zpočátku se mi zdálo, jako by skončil i můj život. Ale to samozřejmě nebyla pravda. Měla jsem hodně práce v Jehovově službě, věděla jsem o lidech, kteří potřebovali pomoc. Jak jsem mohla přestat, když tolik lidí kolem mě ještě potřebovalo poznat pravdu? Bylo pro mě dobré, že jsem pomáhala druhým, jak to řekl Ježíš. (Skutky 20:35) Mé zážitky z kazatelské služby mi poskytly něco, na co se mohu těšit, na co se mohu připravovat.

Před několika dny mě znovu zaplavil známý pocit osamělosti. Když jsem však vyšla z domu a šla na biblické studium, ihned jsem cítila, že se mi zlepšuje nálada. Za dvě hodiny jsem se vrátila domů spokojená a povzbuzená. Jak řekl žalmista, někdy možná ‚sejeme semeno se slzami‘, ale potom Jehova našemu úsilí požehná a my ‚sklízíme s radostným voláním‘. (Žalm 126:5, 6)

Nedávno jsem kvůli vysokému krevnímu tlaku musela trochu upravit svůj program a nyní pravidelně sloužím jako pomocná průkopnice. Žiji spokojeně, i když si nemyslím, že ještě někdy v tomto systému věcí úplně překonám svou ztrátu. Mám radost, když vidím všechny tři své děti v celodobé službě. Nejvíc se těším, že v novém světě znovu uvidím Freda. Jsem přesvědčena, že bude nadšen, až se dozví, kolik práce jsem mohla vykonat v Ekvádoru — že naše plány přinesly ovoce.

Modlím se, aby se na mně nadále potvrzovala žalmistova slova: „Dobrota a milující laskavost mě jistě budou stíhat po všechny dny mého života; a budu bydlet v Jehovově domě do délky dnů.“ (Žalm 23:6)

[Obrázek na straně 23]

Ve službě v Ekvádoru — v San Lucas v Loja