Svědkové Jehovovi — Odvážně se postavili nacistické hrůzovládě

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V NĚMECKU

SVĚDKOVÉ JEHOVOVI jsou dobře známi tím, že se pevně drží Božího slova, Bible. To mnohdy vyžaduje odvahu a rozhodně to ovlivňuje jejich život i vztah k jiným lidem.

Svědkové si například hluboce váží lidí jakéhokoli etnického a kulturního původu. Milují Boha a své bližní. (Matouš 22:35–40) Naprosto souhlasí s apoštolem Petrem, který prohlásil: „S určitostí si uvědomuji, že Bůh není stranický, ale v každém národu je mu přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost.“ (Skutky 10:34, 35)

Svědkové Jehovovi jsou také na celém světě známi tím, že mají úctu k zákonu, k pořádku a k vládní moci. Nikdy nebyli ani nebudou ohniskem vzpoury. To platí i tehdy, jestliže jsou v některých zemích pronásledováni kvůli tomu, že zaujímají stejný postoj jako apoštolové: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Skutky 5:29; Matouš 24:9) Svědkové zároveň uznávají, že jiní lidé mají právo uctívat Boha tak, jak jim to přikazuje jejich svědomí.

Odvážný křesťanský postoj svědků Jehovových v Německu a v jiných zemích ovládaných Adolfem Hitlerem je již věcí minulosti. Jejich odvahu, lásku k Bohu a k bližním a jejich úctu k zákonu, k pořádku a k náboženské svobodě dokresluje jedna pozoruhodná událost, k níž došlo v roce 1933 v Berlíně.

Žádný kompromis s Hitlerem

Hrůzyplné dvanáctileté období Hitlerova rasistického a vražedného panování skončilo již před více než 50 lety. Nacistický režim však lidstvu zasadil takové rány, které mu působí bolest až dodnes.

Dějiny potvrzují, že proti nacistické hrůzovládě odvážně vystoupilo a hlasitě se ozvalo pouze několik skupin. K nim patřili i svědkové Jehovovi, o nichž bylo napsáno, že byli „nepatrným ostrůvkem neochvějného odporu existujícím v lůně terorizovaného národa“. Jejich odvážný postoj je dobře doložen uznávanými historiky.

Avšak několik kritiků, k nimž patří někteří bývalí společníci svědků Jehovových, svědky obviňuje, že se v prvních letech hitlerovského režimu pokoušeli uzavřít s ním kompromis. Tvrdí, že se zástupci Watch Tower Society neúspěšně ucházeli o přízeň této nové vlády a že přinejmenším určitou dobu podporovali rasistickou ideologii nacistů, která nakonec vedla k povraždění šesti milionů Židů.

Tato závažná obvinění jsou naprosto nepravdivá. Uvádíme zde tedy poctivé zkoumání sporných událostí založené na dostupné dokumentaci a historických souvislostech.

Pohled nazpět

Svědkové Jehovovi působí v Německu již více než 100 let. V roce 1933 tam bylo asi 25 000 svědků, kteří uctívali Jehovu Boha a šířili biblickou literaturu po celém Německu.

Navzdory tomu, že tehdejší německá ústava zaručovala náboženskou svobodu, svědkové Jehovovi byli často terčem nactiutrhačných kampaní vyvolaných především náboženskými odpůrci. Již v roce 1921 byli svědkové, jimž se tehdy říkalo Ernste Bibelforscher (vážní badatelé Bible), obviněni z toho, že jsou spojeni se Židy v podvratných politických hnutích. Badatelé Bible byli označeni za nebezpečného bolševika, „bídného židovského červa“, i když nikdy nebyl předložen žádný důkaz těchto obvinění. Švýcarský teolog Karl Barth později napsal: „Obviňování svědků Jehovových, že jsou spojeni s komunisty, se dá přičítat jen neporozumění, ať neúmyslnému, nebo dokonce záměrnému.“

Jeden církevní časopis v Německu vznesl obvinění, že svědkové a Židé spolupracují v konspirativních revolučních hnutích. V německém vydání Zlatého věku (předchůdce Probuďte se!) z 15. dubna 1930 bylo v odezvě na to uvedeno: „Nemáme důvod považovat toto lživé nařčení za urážku, protože jsme přesvědčeni, že Žid je přinejmenším stejně cenný člověk jako vyznavač křesťanství; odmítáme však výše uvedenou nepravdu církevního plátku proto, že jejím cílem je pošpinit naše dílo, jako kdyby bylo prováděno ne kvůli Evangeliu, ale kvůli Židům.“

Profesor historie John Weiss napsal: „Svědkové byli oproštěni od německého rasového nacionalismu a nehloubali po staletí nad tím, že se nepodařilo obrátit Židy. Svědkové stále lpěli na původním, i když povýšeném, křesťanském názoru, že je nutné přesvědčovat všechny, kdo přicházejí v úvahu, aby se obrátili ke Kristu.“

Co se stalo, když se k moci dostal Hitler?

Dne 30. ledna 1933 byl novým německým kancléřem jmenován Adolf Hitler. Hitlerova vláda se zpočátku snažila zakrýt, že je násilnická a extrémistická. Svědkové tedy začátkem roku 1933 stejně jako miliony jiných Němců považovali národně socialistickou stranu za tehdejší všeobecně uznávanou vládnoucí moc. Svědkové doufali, že národně socialistická (nacistická) vláda pochopí, že od této mírumilovné křesťanské skupiny, která dodržuje zákony, přece státu nehrozí rozvracení. To neznamenalo, že měli v úmyslu dělat kompromisy vzhledem k biblickým zásadám. Chtěli stejně jako vlády v jiných zemích i nacistickou vládu v Německu informovat o skutečně nepolitické podstatě svého náboženství.

Brzy začalo být patrné, že svědkové Jehovovi budou patřit k prvním terčům brutálního nacistického útlaku. Byli označeni za komplice osnovatelů údajného bolševicko-židovského spiknutí. Začalo tažení proti nim.

Proč taková malá náboženská skupina přiváděla tento nový režim k zuřivosti? Historik Brian Dunn odhaluje tři základní důvody: (1) mezinárodní rozsah působnosti svědků, (2) jejich odpor k rasismu a (3) jejich neutrální postoj k německému státu. Na základě svých biblických názorů svědkové v Německu odmítali zdravit hitlerovským pozdravem, podporovat národně socialistickou stranu či později se podílet na jakékoli vojenské činnosti nacistů. (2. Mojžíšova 20:4, 5; Izajáš 2:4; Jan 17:16)

Z toho důvodu svědkové museli snášet výhrůžky, výslechy, domovní prohlídky a jiné obtěžování od policie a od oddílů SA (Hitlerovy úderné oddíly zvané Sturmabteilungen nebo také „hnědé košile“). Dne 24. dubna 1933 úřední představitelé zabrali a zavřeli kancelář Watch Tower Society v Magdeburku. Policie provedla důkladné vyšetřování, které nepřineslo žádný usvědčující materiál, a pod nátlakem amerického ministerstva zahraničí tedy areál vrátila Společnosti. Avšak v květnu 1933 byla činnost svědků v několika německých státech zakázána.

Svědkové podnikají odvážné kroky

Během tohoto počátečního období si Hitler pečlivě budoval pověst zastánce křesťanství. Prohlašoval, že se zasadí o náboženské svobody a sliboval, že se s křesťanskými denominacemi bude zacházet „s nestrannou spravedlností“. Nový kancléř chtěl svou pověst ještě přikrášlit, a tak se objevoval v kostelích. To se dělo v době, kdy v zemích, které později vstoupily do války s Německem, se mnozí lidé obdivovali Hitlerovým úspěchům.

Tehdejší prezident Watch Tower Society, Joseph F. Rutherford, a vedoucí kanceláře německé odbočky, Paul Balzereit, byli znepokojeni vzrůstajícím napětím v Německu. Dospěli tedy společně k rozhodnutí uspořádat kampaň a tak kancléře Hitlera, vládní úředníky a veřejnost informovat, že svědkové Jehovovi nijak neohrožují německý lid ani stát. J. F. Rutherford očividně věřil, že Hitler nic neví o útocích proti svědkům Jehovovým nebo že ho o svědcích mylně informovaly náboženské živly.

Magdeburská kancelář chtěla využít právo německých občanů podávat petice, a proto uspořádala sjezd. Ve velmi krátké době byli svědkové Jehovovi z celého Německa sezváni na 25. června 1933 do wilmersdorfské tenisové haly v Berlíně. Očekávala se účast asi 5 000 delegátů. Navzdory nepřátelskému ovzduší se tam sešlo více než 7 000 odvážných lidí. Delegáti přijali rezoluci nazvanou „Prohlášení o skutečnostech“. V tomto dokumentu svědkové protestovali proti omezení jejich činnosti. Dali v něm jasně najevo svůj postoj a popřeli obvinění ze spojení s jakýmikoli protistátními politickými záležitostmi. Bylo tam uvedeno:

„Jsme nespravedlivě obviňováni před vládní mocí tohoto státu. . . Uctivě žádáme panovníky i lid tohoto státu, aby poctivě a nestranně věnovali pozornost zde uvedenému prohlášení o skutečnostech.“

„Nemáme spory s žádnými osobami ani s náboženskými učiteli, ale musíme upozornit na to, že našimi pronásledovateli a těmi, kdo o nás nepravdivě mluví před vládami, jsou ve skutečnosti ti, kdo tvrdí, že zastupují Boha a Krista Ježíše.“

Sjezd odvážných lidí, nebo snaha o kompromis?

Někteří lidé se nyní domnívají, že berlínský sjezd v roce 1933 a „Prohlášení o skutečnostech“ byly pokusy určitých význačných svědků dát nacistické vládě najevo svou podporu a ukázat nenávist k Židům. Jejich tvrzení však nejsou pravdivá. Jsou založena na nesprávných informacích a na překroucených skutečnostech.

Kritikové například tvrdí, že svědkové vyzdobili wilmersdorfskou tenisovou halu vlajkami s hákovým křížem. Fotografie ze sjezdu z roku 1933 jasně ukazují, že v hale nebyly vyvěšeny žádné vlajky s hákovým křížem. Očití svědkové potvrzují, že uvnitř haly nebyly žádné vlajky.

Je ovšem možné, že venku na budově vlajky visely. Dne 21. června, ve středu před sjezdem, tenisovou halu použil jeden nacistický bojový oddíl. Potom, jenom den před sjezdem, zástupy mladých lidí společně s jednotkami SS (Schutzstaffel, původně Hitlerovi osobní strážci v černých košilích), SA a dalšími lidmi oslavovali v bezprostředním okolí haly letní slunovrat. A tak se svědkům, kteří v neděli přicházeli na sjezd, možná naskytl pohled na budovu vyzdobenou vlajkami s hákovým křížem.

I kdyby snad vlajky s hákovým křížem zdobily halu zvenčí, byly pověšeny na chodbách, nebo dokonce uvnitř haly, svědkové by je tam nechali viset. Ani dnes, když si svědkové Jehovovi pronajímají veřejné prostory na shromáždění a sjezdy, neodstraňují odtud státní symboly. Neexistuje však žádný doklad toho, že by svědkové sami vyvěsili nějaké vlajky nebo že by vlajkám prokazovali poctu.

Kritikové dále říkají, že svědkové zahájili tehdejší sjezd německou státní hymnou. Sjezd ve skutečnosti začal písní č. 64 s názvem „Slavná naděje Sionu“ z náboženského zpěvníku svědků. Text této písně byl napsán na hudbu, kterou v roce 1797 složil Joseph Haydn. Píseň č. 64 byla ve zpěvníku badatelů Bible nejméně od roku 1905. Haydnovu melodii se slovy Hoffmanna von Fallerslebena přijala německá vláda v roce 1922 za svou státní hymnu. Badatelé Bible v Německu však stále občas zpívali píseň č. 64 stejně jako badatelé Bible v jiných zemích.

Zpívání písně o Sionu by se sotva dalo vykládat jako snaha zalíbit se nacistům. Ostatní církve pod nátlakem antisemitských nacistů odstranili ze svých zpěvníků i z liturgie takové hebrejské výrazy, jako například „Juda“, „Jehova“ a „Sion“. Svědkové Jehovovi to neudělali. Organizátoři sjezdu tehdy rozhodně neočekávali, že zpěvem písně vyvyšující Sion si získají přízeň vlády. Někteří delegáti se sice možná zdráhali zpívat píseň „Slavná naděje Sionu“, protože melodie této písně byla od Haydna — stejně jako melodie státní hymny.

Oznámení záměru

V době vládní přeměny a nepokojů v Německu chtěli svědkové dát jasně najevo svůj postoj. V „Prohlášení“ důrazně popřeli obvinění z jakýchkoli finančních nebo politických vazeb se Židy. V tomto dokumentu bylo uvedeno:

„Nepřátelé nás křivě obviňují, že jsme pro své dílo dostali finanční podporu od Židů. To je zcela nepravdivé. Do této chvíle Židé nikdy na naše dílo nepřispěli ani nejmenší částkou.“

Po zmínce o penězích „Prohlášení“ dále odsuzovalo nepoctivé praktiky velkopodnikatelů. Bylo tam řečeno:

„Byli to právě židovští obchodníci z britsko-americké říše, kdo zavedli a provozují velké podnikání jako prostředek k vykořisťování a utlačování lidí z mnoha národů.“

Tento výrok se samozřejmě nevztahoval na židovský národ všeobecně a je politováníhodné, jestliže je špatně chápán a působí nějaké pohoršení. Někteří lidé tvrdí, že svědkové Jehovovi také učili nepřátelství k Židům, jak to bylo v té době běžné u církví v Německu. To je naprosto nepravdivé. Svědkové ve své literatuře i svým chováním v období nacismu zavrhovali antisemitské názory a odsuzovali to, jak nacisté špatně zacházeli se Židy. Jejich laskavost k Židům, kteří s nimi sdíleli stejný úděl v koncentračních táborech, rozhodně toto křivé obvinění vyvrací.

V „Prohlášení“ byla činnost svědků charakterizována jako náboženská těmito slovy: „Naše organizace není v žádném smyslu politická. Trváme pouze na tom, abychom mohli lidi učit znát slovo Jehovy Boha.“

„Prohlášení“ také vládě připomnělo její vlastní sliby. Svědkové zastávali určité vznešené ideály a některé z nich veřejně zastávala i německá vláda. K těmto ideálům patřily také hodnoty rodiny a náboženská svoboda.

V tomto ohledu „Prohlášení“ dále uvedlo: „Pečlivé zkoumání našich knih a jiné naší literatury odhalí skutečnost, že v našich publikacích jsou předkládány, schvalovány a nápadně zdůrazňovány právě ty vznešené ideály, které zastává a hlásá současná státní vláda, a ukáže, že Jehova Bůh se postará o to, aby se tyto vznešené ideály v pravý čas dostaly ke všem lidem, kteří milují spravedlnost.“

Svědkové Jehovovi tedy nikdy nevyjádřili podporu nacistické straně. Kromě toho při uplatňování náboženské svobody neměli nikdy v úmyslu přestat s veřejnou kazatelskou službou. (Matouš 24:14; 28:19, 20)

Podle zprávy v brožuře Svědkové Jehovovi v nové době — Německo někteří svědkové v Německu byli zklamáni, že „Prohlášení“ nebylo formulováno výrazněji. Je snad pravda, že vedoucí kanceláře odbočky, Paul Balzereit, text tohoto dokumentu zeslabil? Není; ze srovnání německého a anglického textu je totiž vidět, že se to nestalo. Určitý dojem svědčící o opaku byl zjevně založen na subjektivních postřezích některých bratrů, kteří se přímo nepodíleli na přípravě „Prohlášení“. Závěry, k nimž tito bratři dospěli, byly zřejmě ovlivněny faktem, že Paul Balzereit se o pouhé dva roky později zřekl své víry.

Je známo, že zákaz činnosti svědků Jehovových v Německu byl vydán v sobotu 24. června 1933, přesně den před berlínským sjezdem. Organizátoři sjezdu a policisté se o tomto zákazu dozvěděli až o několik dní později. Vzhledem k napjaté atmosféře a ke zjevnému nepřátelství nacistických úředníků je pozoruhodné, že se sjezd vůbec mohl konat. Bez nadsázky lze říci, že 7 000 svědků, kteří se tohoto setkání zúčastnili, odvážně riskovalo svou svobodu.

Po sjezdu svědkové rozšířili 2 100 000 výtisků tohoto „Prohlášení“. Někteří svědkové byli okamžitě zatčeni a posláni do pracovních táborů. Tím nacistická vláda zcela odhalila svou tyranskou, násilnickou povahu a brzy podnikla proti této malé skupině křesťanů radikální útok.

Profesorka Christine Kingová napsala: „Nacisté se měli poučit, že hrubou silou nemohou svědky potlačit.“ Jak to bylo uvedeno v „Prohlášení“: „Moc Jehovy Boha je nejvyšší, a neexistuje žádná moc, která se mu může úspěšně postavit na odpor.“a

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 13]

Dobová fotografie ze sjezdu v tenisové hale, kde se svědkové Jehovovi sešli v roce 1933