Skalňák oranžový — Ozdoba amazonské džungle

Od našeho dopisovatele v Brazílii

I NAPROSTO věcní přírodovědci se nakonec mění v básníky, když popisují guyanského skalňáka oranžového, oslnivě krásného a málo známého ptáka z amazonského deštného pralesa.a „Záplava oslnivé záře,“ napsal jeden přírodovědec. „Ohnivá kometa,“ řekla další odbornice na přírodní vědy. A třetí přírodovědec dospěl k závěru: ‚Jeho nesmírný půvab lze těžko předstihnout.‘ Všichni se shodují v tom, že pohled na něj je nezapomenutelný. Co však je na tomto ptáku, který je velký jako holub, tak pozoruhodného? Mimo jiné je to jeho pestrobarevný vzhled.

Sameček skalňáka se honosí oranžově zbarveným hřebínkem, který vypadá jako vějíř a zakrývá mu celý zobák. Hřebínek je po okraji lemován kaštanově zbarveným proužkem, jenž zvýrazňuje jeho dokonalý půlkruhový tvar. Od hřebínku až po drápky je pták pokrytý většinou oranžovým peřím. Jeho černá křídla s bílou skvrnou mají na sobě chmýřovitou vrstvu zlatavě oranžových pírek, což působí, jako by byl zahalen do šálu. „Svou postavou a celkovým vzhledem,“ shrnuje kniha Birds of the Caribbean (Ptáci Karibské oblasti), „jsou [skalňáci] nepopsatelně okouzlující.“ Tento pták je však zajímavý nejen tím, co je vidět na první pohled. V jeho opeření se zrcadlí i jeho povaha. Jak to?

Jistě připustíte, že do tmavozeleného deštného pralesa byste si sotva na sebe vzali oblečení v zářivě oranžové barvě, kdybyste chtěli nenápadně splynout s prostředím. Tento švihák z džungle však chce být vidět. Svým atraktivním zevnějškem odhání soky a láká obdivovatele.

Spory o hranice a hádky o dědictví

Začátkem roku, v období páření, se samečkové skalňáků slétnou na přesně ohraničená místa v pralese, kterým se říká tokaniště, což jsou jakási „jeviště“, kde ptáci každoročně předvádějí tance při dvoření. V různých jazycích se tokaniště nazývá „lek“ a toto slovo je pravděpodobně odvozeno od švédského slovesa att leka, které znamená „hrát si“. Přírodovědci již před mnoha lety pochopili, že ptačí skotačení při námluvách není nic jiného než hra — zábavné představení na tanečním parketu pralesa. Teprve nedávno však zjistili, že tokaniště je nejen taneční parket, ale také zápasnická aréna a předváděcí síň. Proč?

Na tokaniště vtrhne skupina samců skalňáka, a každý pták si pak na zemi vyznačí kousek svého soukromého kolbiště, a to tím, že z něho odstraní spadané listí. V popínavých rostlinách nad tímto kolbištěm si také zabere bidýlka, takže jeho kolbiště pak vypadá jako jakýsi válec — asi 1,5 metru široký a 2 metry vysoký. Badatelka Pepper W. Trailová říká, že do jednoho tokaniště se namačkalo asi 50 skalňáků, takže tokaniště skalňáků patří „k nejhustěji zaplněným tokaništím všech tokavých ptáků“. Co to přináší? Spory o hranice a hádky o dědictví.

Jejich spory o hranice připomínají vzrušené, přesto však neškodné válečné tance — výpad pohupující se hlavou, klapnutí zobákem, šlehnutí křídlem a třepot peří, to vše zdůrazňované vřeštivým skřehotáním a výskoky vysoko do vzduchu. Asi po jedné nebo dvou minutách má každý pták pocit, že na toho druhého udělal dojem, a oba ustoupí do prostoru svého kolbiště. Jestliže se však dva ptáci zajímají o stejnou část vzácného tokaniště, která zůstala prázdná, protože jiný pták zahynul, spor se změní v obvyklou bitvu o dědictví.

„Ptáci se do sebe zaklesnou silnými spáry, tlukou jeden druhého křídly a občas do sebe zatnou zobáky. Takové zápasy,“ píše paní Trailová v časopisu National Geographic, „mohou trvat až tři hodiny, a bojovníci po zápase sotva lapou po dechu.“ Je-li zápas po tomto prvním kole vyrovnaný, ptáci si udělají přestávku, ale pak kohoutí zápas začne znovu a pokračuje tak dlouho, dokud není stanoven jediný dědic.

Ještě dříve, než se lesní prach usadí, se však divocí zápasníci promění v živé sochy a z tokaniště se stane předváděcí síň. Proč předvádějí tento nový kousek? Odpověď vyplývá ze jména „skalňák“.

A vítězem se stává . . .

Zatímco se samečkové hašteří na zemi v pralese, několik nenápadně zbarvených ptáků nerušeně opravuje svá hnízda ve skrytých výklencích okolních skal. Ano, to jsou samičky skalňáků. Samička se na rozdíl od samečka nestane finalistkou ptačí soutěže krásy. Samička je, jak ohleduplně píše badatel David Snow, „velmi odlišný pták“. Na hlavě má malou korunku, „zakrslou verzi samcova skvostného hřebínku, a ta hlavě pouze dodává poněkud směšný vzhled“. Její krátké nohy s velkými prsty nesou světlehnědé, ‚poměrně těžké tělo nevzhledného tvaru‘.

Pro naše šviháky z džungle to je ovšem „hvězda“. Když s pronikavým voláním kijú klouzavě slétá do větví nad tokaniště, otáčejí se za ní všechny hlavy s oranžovým peřím, a tak začíná podívaná, která patří „mezi nejzajímavější a nejpůsobivější projevy dvoření v ptačím světě“. (The Life and Mysteries of the Jungle [Život a tajemství džungle]) Co se děje? Jak říká badatelka Trailová, samička hned na první pohled vidí, že „tokaniště srší barvou, pohybem a zvukem“, jak se každý sameček snaží zastínit druhé a zaujmout pozornost návštěvnice. Samečkové pak seskakují ze svých bidýlek a s žuchnutím a skřekem dopadají na své kolbiště. Máváním křídel poutají pozornost samičky a také ze svého dvorce odklízejí spadané listí. Pak zmatek náhle ustává. Nastal rozhodující okamžik.

Každý samec se toporně sklání, přitom vystavuje na odiv své široce rozestřené peří a tuhne, jako by byl v transu. Vějířovitě rozvinutý hřebínek mu zakrývá zobák a chmýřovitá pírka zároveň zahalují tvar jeho těla, takže vypadá jako oranžový květ spadlý na zem pralesa. Jedna publikace uvádí: „Předvádějící se skalňák je tak bizarní, že na první pohled je těžké uvěřit, že je to pták.“

Samička však rozpozná květ od nápadníka a slétne dolů ke třem nebo čtyřem ztichlým samečkům, kteří zůstávají přitisknuti k zemi a kteří mají hřbety obrácené směrem k samičce. Hlavy však mají natočené tak, aby se jedním okem dívali nahoru přímo na vzácnou „cenu“. Minuty ubíhají, než si to samička rozmyslí, ale konečně si vybírá vítěze. Posadí se za něj, přiskáče k němu, naklání se dopředu a ozobává hebké okraje peříček na jeho křídlech. Potom sameček opět ožije. Páří se spolu na jeho dvorci nebo vedle na bidýlku. Potom samička odlétá. Mnohdy se i při příštím období páření vrací ke stejnému samečkovi.

Až do příštích námluv si švihák z džungle na svou družku nevzpomene a nezatěžuje se ani pečováním o potomstvo. Bezstarostně se připravuje na další představení a samička zatím sama vychovává potomky. Jistě, vypadá to jako nepoctivé rozdělení pracovní zátěže, ale pro samičku a její mláďata je mnohem lepší, že si sameček zachovává odstup. Konec konců, kdyby se oranžový pták ‚promenádoval‘ kolem vašeho hnízdečka, bylo by to stejně nerozumně nápadné, jako kdybyste na svůj úkryt upozorňovali neonovou reklamou.

Další generace

Samička klade dvě skvrnitá, hnědavá vejce do důkladně postaveného hnízda z bláta, které je ptačími slinami upevněno ke skalní stěně, a její bezvýrazné opeření tato vejce dokonale kryje. Matka sedí na vejcích čtyři týdny, a pak se vylíhnou ptáčata. Při příchodu na svět sice nejsou moc krásná, ale jsou dobře vybavena, aby zvládla dny svého pobytu v hnízdě. Krátce po opuštění skořápky, vysvětluje badatelka Trailová, se svými ostrými drápy zaháknou do vystýlky hnízda a pevně se drží svýma silnýma nohama, kdykoli se ptačí matka ‚úporně snaží najít v hnízdě místo, kam by se postavila‘.

Ptačí matka pilně krmí mláďata ovocem a občas jim přinese hmyz nebo ještěrku. Ještě po roce má mladý sameček hnědé opeření, ale na hlavičce už pyšně nosí malý hřebínek. Když jsou mu dva roky, je hnědé peří nahrazeno zlatavě oranžovým opeřením, které ho promění v „jednoho z nejkrásnějších ptáků na světě“, jak napsal jeden přírodovědec.

Milovníci přírody doufají, že navzdory ničení skalňákova pralesního domova se člověku nepodaří připravit tohoto pestrobarevného amazonského umělce o možnost nadále předvádět svůj okouzlující svatební tanec.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 17]

Základní údaje o skalňákovi oranžovém

Vědecké jméno: Rupicola rupicola neboli „obyvatel skal“

Čeleď: Kotingovití

Místo výskytu: severní část Jižní Ameriky, Amazonská nížina a okolí

Délka: přibližně 30 centimetrů

Hnízdo: z bláta a rostlinných materiálů, pospojované slinami; váží 3,9 kilogramu

Mláďata: obvykle dvě vejce za rok; doba sezení 27–28 dní — „jedno z nejdelších období sezení u zpěvných ptáků“

[Mapy na straně 16]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Oblast, v níž žije skalňák oranžový

JIŽNÍ AMERIKA

[Podpisek]

Mountain High Maps® Copyright © 1997 Digital Wisdom, Inc.

[Podpisek obrázku na straně 15]

Kenneth W. Fink/Bruce Coleman Inc.