Světlo, které zachraňuje životy

BYLA to svízelná pětitýdenní plavba přes Atlantik na konci devatenáctého století. Cestující očekávali, že každým dnem zahlédnou pevninu. Potom se objevilo nějaké světlo. Osamělá hvězda na obzoru. Nebyla to však hvězda — byl to maják. „Při pohledu na světlo jsme se vrhli na kolena a vzdávali díky Bohu,“ řekl později jeden z cestujících. Toto světlo je bezpečně dovedlo k cíli jejich plavby. Ne všichni tehdejší cestovatelé však dopadli tak dobře.

Dne 22. prosince 1839 bylo na pobřeží severoamerické Nové Anglie hezké slunečné počasí. Strážce majáku na ostrově Plum, Massachusetts, si myslel, že může bez obav odplout malou veslicí z ostrova, vzít svou ženu na nákupy a být zpátky před setměním. Ale zatímco byli pryč, zvedl se vítr. Hnala se bouře. Obloha a moře splynuly v hrozivou šedivou masu deště, pěny a vodní tříště. Strážce majáku se zoufale snažil dostat se zpátky na ostrov, ale marně. Tu noc zůstal maják ponořený ve tmě.

Okolo půlnoci se loď Pocahontas usilovně snažila najít řeku a vjezd do přístavu, které bývaly normálně označené majákem. Hledala marně. Místo toho narazila na písečný nános. Její záď se roztříštila a loď se potopila s celou posádkou na palubě. Těsně před úsvitem potkalo neštěstí také loď Richmond Packer, která měla namířeno do téhož přístavu — o život však přišel jen jeden člověk, kapitánova manželka.

Historie mořeplavby je plná katastrof, kterým mohlo zabránit světlo majáku. „Za starých časů se nejedna loď bezpečně přeplavila přes oceán, jen aby ztroskotala, když se pokoušela vplout do přístavu,“ uvádí kniha America’s Maritime Heritage (Odkaz americké mořeplavby). „Nejnebezpečnější část zaoceánské plavby tvořilo těch posledních pár mil, kdy se loď přiblížila až na dohled zemi.“

Podle D. Alana Stevensona, který se zabývá historií majáků, u britských břehů ztroskotalo do roku 1793 průměrně 550 lodí za rok a do roku 1833 se tento počet zvýšil na 800. Bylo zapotřebí více majáků a také lepší osvětlení.

V některých zemích, včetně Anglie a Spojených států, se stalo námořnictví ještě nebezpečnější kvůli nechvalně známým moon cussers (proklínačům měsíce), darebákům, kteří pomocí bludných světel lákali lodě na útesy, aby je mohli vyrabovat. Ti, kdo přežili, byli většinou zabiti; moon cussers nestáli o žádné svědky. Když ale jasně svítil měsíc, jejich trik jim nevyšel. Odtud tedy označení moon cussers. Nakonec, když bylo majáků více a byly lépe vybavené, museli tito lupiči a vrazi se svým řemeslem skončit.

První majáky

Nejstarší zmínka o majácích je v Iliadě. Píše se tam: „Při západu slunce rozzáří se ohně řady majáků.“ Kniha Keepers of the Lights (Strážci majáků) uvádí, že „původní majáky nebyly ničím jiným než obrovskými hranicemi. Někdy byla polena zapálena na hromadě kamení a později ve velkých železných koších. Často se stávalo, že oheň vyhasl, což vedlo k tragickým následkům.“

Asi kolem roku 300 př. n. l. vyrostl na ostrově Faros u vjezdu do alexandrijského přístavu první skutečný maják na světě — Faros u Alexandrie. Velkolepá kamenná stavba, 100 až 120 metrů vysoká (odpovídá asi 40 poschodím), byla nejvyšším majákem, jaký byl kdy postaven. Tento maják, jeden ze sedmi divů světa, sloužil 1 600 let až do doby, kdy se zřítil, pravděpodobně při zemětřesení.

Římané postavili nejméně 30 majáků — od Černého moře po Atlantik. Ale potom, co se říše zhroutila, obchodní styky upadaly a opuštěné majáky zpustly. Výstavba majáků se obnovila kolem roku 1100. Slavným majákem nové éry se stal janovský maják Lanterna, jehož strážcem byl v roce 1449 Antonio Columbo, strýc známého cestovatele Kryštofa Kolumba.

První maják na otevřeném moři vystavěl ze dřeva Henry Winstanley v roce 1699 na zrádných útesech Eddystone Rocks u pobřeží Plymouthu v Anglii. Byl na svůj výkon hrdý. Jak uvádí videodokument Guardians of the Night (Strážci noci), Winstanley, když rybařil na svém majáku, zvolal: „Zvedni se moře. Přijď a prověř mé dílo.“ Jednoho dne, roku 1703, moře uposlechlo. Winstanley a jeho maják zmizeli beze stopy.

Devadesát jedna metrů vysoká Socha svobody, která je připomínkou přátelství lidu Spojených států a Francie, sloužila nějakou dobu v newyorském přístavu také jako podpora při navigaci. V její pochodni po 16 let udržovali jasný plamen tři střídající se strážci. „Plamen z pochodně v její ruce hlásí celému světu ‚vítej‘,“ uvádí sonet na jejím podstavci.

Od plamenů ke xenonovým bleskovým výbojkám

Dřevo jako zdroj světla v majácích bylo nakonec nahrazeno uhlím, svícemi, a dokonce svícny a olejem. Byly prováděny pokusy koncentrovat světlo pomocí zrcadel, ale kouř a saze z ohně zrcadla brzy začernily. V roce 1782 však švýcarský vědec Aimé Argand vynalezl olejovou lampu, která vedla vzduch vzhůru středem válcovitého knotu a potom ven skleněným komínem. Od té doby se parabolické reflektory (tvarované podobně jako zrcadla reflektorů u automobilů) na majácích s oblibou používaly, protože zrcadla zůstávala čistá. Dobrý reflektor zvýšil intenzitu světla asi třistapadesátkrát.

Další velký krok byl učiněn v roce 1815, když francouzský fyzik Augustin-Jean Fresnel vynalezl nejvýkonnější čočku, jaká se kdy v majácích používala. Před Fresnelovým vynálezem ty nejlepší soustavy zrcadel — při použití Argandových lamp, které zůstaly v oblibě víc než sto let — vydávaly světlo o síle 20 000 svíček.a Díky Fresnelovým čočkám se i za použití pouhého knotu zvýšila svítivost na 80 000 svíček, což je srovnatelné se světlomety dnešních automobilů, a to vše s pouhým knotem! V roce 1901 byly vynalezeny tlakové olejové hořáky a zanedlouho Fresnelovy jednotky vyzařovaly až jeden milion svíček. Přibližně ve stejné době se začal používat acetylen, který pronikavě ovlivnil technologii majáků a jejich automatizaci, hlavně díky práci Nilse Gustafa Daléna ze Švédska. Dalénův automatický solární ventil je spínač, který reguluje přívod acetylenu v závislosti na slunečním záření. Díky tomuto vynálezu získal v roce 1912 Dalén Nobelovu cenu za fyziku. Ve dvacátých letech pak začaly být oblíbené elektrické žárovky, které jsou hlavním zdrojem světla až do dnešní doby. Když se žárovka o pouhých 250 wattech zkombinuje s Fresnelovou čočkou, může vyzařovat několik set tisíc svíček. Dnes může nejvýkonnější maják na světě, který je ve Francii, protnout noční oblohu oslňujícím paprskem o síle 500 milionů svíček.

Nedávnou novinkou je xenonová blesková výbojka. Vydává zářivý záblesk dlouhý pouze miliontiny sekundy. Světelný impuls je tak krátký a intenzivní, že se nápadně liší od ostatních světel v pozadí.

Plovoucí majáky

Plouvoucí majáky nebo majákové lodě se používaly tam, kde nebylo praktické stavět věž. Avšak stejně jako věže, mají i majákové lodě dlouhou historii. První z nich byla římská galéra uvedená do provozu za doby Julia Caesara. Vysoko na stěžni osvětlovalo noční oblohu dřevěné uhlí hořící ve speciální železné nádobě, ze které přitom padaly žhavé uhlíky na spocená těla otroků, kteří byli přikováni řetězy dole u vesel.

První novodobá majáková loď byla zprovozněna v roce 1732 v ústí Temže nedaleko Londýna. Od té doby počet majákových lodí stoupal. Po mnoho let byly lodě, které vplouvaly do newyorského přístavu nebo jej opouštěly, naváděny majákovou lodí Ambrose. V nedávných letech však majákové lodě ustoupily automatickým majákovým bójím a majákům z kovové konstrukce, která připomíná ropné vrty na moři.

Když mlha a bouře zahalí světla

Dokonce i to nejsilnější světlo je však pohlceno, když přijde hustá mlha nebo déšť, tedy i ve chvíli, kdy jsou majáky nejvíce zapotřebí! Řešením, i když nedokonalým, je zvuk — velmi hlasitý a pravidelný zvuk. Z tohoto důvodu je mnoho majáků vybaveno výkonnými akustickými zařízeními, jako jsou zvony, mlhové klaksony, sirény, a svého času to byly dokonce kanóny! Je zajímavé, že některé majáky používaly kanóny až do sedmdesátých let našeho století.

Zvukové vlny jsou však ovlivňovány rozmary atmosféry. Rozdíly v teplotě a vlhkosti vrstev vzduchu nad hladinou si mohou se zvukovými vlnami pohrávat a zakřivit je někdy nahoru, jindy zase dolů. Stejně jako může oblázek dělat ‚žabky‘ na rybníce, tak proud zvuku může přeskočit loď, aniž by bylo cokoli slyšet! Ale přes tyto problémy mohou být akustické signály obvykle slyšet do vzdálenosti několika kilometrů.

Konec jedné éry

S nástupem automatizace se strážci majáků stali nadbyteční. Radar, rádio, sonar a satelitní navigace dnes nahradily i samotné majáky, a mnoho z nich bylo vyřazeno z provozu. Zdá se však, že na ně nemůžeme jen tak zapomenout. Pro mnoho lidí jsou majáky symbolem světla a naděje v temném světě a jsou stálou inspirací pro fotografy, malíře a také básníky. Po celém světě vznikly společnosti, které se snaží zachovat tyto pěkné, stařičké stavby.

Některé majáky nyní nabízejí jedinečné ubytování pro návštěvníky, kteří touží okusit život strážce majáku, třebaže v mnohem luxusnější podobě. Jiní návštěvníci si prostě chtějí užít samoty — neslyšet nic jiného kromě smutného volání racků a hřmění příboje. V určitých částech světa poskytují majáky vynikající vyhlídkové místo pro pozorování velryb, ptáků a tuleňů. Strážci majáku v Alexandrii a strýc Kryštofa Kolumba v Janově dělali ve své dlouhé chvíli asi úplně to samé.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 21]

Dvě odvážné ženy

Historie majáků obsahuje příběhy o pozoruhodné odvaze a obětavosti, které často projevily ženy. Grace Darlingová (1815–1842) riskovala svůj život, aby zachránila devět přežijících z vraku nedaleko otcova majáku na Farne Islands u severovýchodního pobřeží Anglie. Na její naléhání veslovali s otcem přes rozbouřené moře k vraku, naložili přežijící do malého člunu, veslovali zpátky k majáku a pečovali o ně, dokud nedorazila pomoc. Na její památku byl vztyčen pomník.

Abigail Burgessová byla sedmnáctiletá dcera strážce majáku na Matinicus Rock u pobřeží státu Maine v Severní Americe. Jednoho dne v lednu roku 1857 musel její otec maják opustit a pak se kvůli špatnému počasí nemohl čtyři týdny dostat zpátky. Abbie, jak jí říkali, tedy převzala dohled. Pečovala také o nemocnou matku a dohlížela na své tři sourozence, kteří byli ještě příliš malí na to, aby jí pomohli s chodem majáku. Abbie píše: „I když jsem občas bývala ze svých úkolů hodně vyčerpaná [udržovat světlo před příchodem elektřiny byla tvrdá práce], ani jednou světlo nezhaslo. S Boží pomocí jsem dokázala vykonávat všechny své obvyklé povinosti a k tomu ještě ty otcovy.“ Následující zimu musela Abbie ještě jednou převzít dohled. Tentokrát byl příděl potravin pro ni a její rodinu omezen na jedno vajíčko a jeden šálek kukuřice denně. Světlo však nikdy nezhaslo.

[Rámeček a obrázek na straně 23]

Fresnelova čočka

Fresnelova čočka je vlastně stupňovitá čočka nebo čočková deska s centrální čočkou, která je obklopena zakřivenými skleněnými hranoly. Fresnelovy čočkové desky mohou být spojeny a vytvořit tak skleněný válec, který úplně obklopí světelný zdroj. Každá deska koncentruje světlo do úzkého horizontálního svazku paprsků. Čím více panelů, tím více paprsků, které vycházejí podobně jako loukotě z náboje kola. Válec se otáčí kolem zdroje světla a paprsky se míhají nad horizontem. Počet paprsků, časový interval mezi záblesky, a dokonce jejich barva, jsou jen některé z faktorů, které tvoří specifický světelný ‚podpis‘ nebo charakteristiku majáku. Na lodích je seznam majáků, takže námořníci mohou identifikovat každý maják, který mají na trase.

[Podpisek obrázku]

South Street Seaport Museum

[Obrázek na straně 23]

Peggy’s Cove, Nové Skotsko, Kanada

[Obrázek na straně 23]

Socha svobody, New York

[Obrázek na straně 23]

řeka Vezera, Německo

[Obrázek na straně 23]

stát Washington, USA

[Podpisek obrázku na straně 20]

The Complete Encyclopedia of Illustration/J. G. Heck