Cítím se šťastná a užitečná, přestože nevidím

Vypráví Polytimi Venetsianosová

Jednou, když jsem byla malá, jsem si hrála se svými třemi sourozenci a sestřenicí a vtom do okna vletěl nějaký malý předmět. Byl to granát, a když vybuchl, všichni tři moji sourozenci byli zabiti a já jsem zůstala úplně slepá.

STALO se to 16. července 1942, když jsem byla teprve pětileté děvčátko. Mnoho dní jsem znovu a znovu upadala do kómatu. Jakmile jsem přišla k sobě, hledala jsem své bratry a sestru. Potom, co jsem se dozvěděla, že zemřeli, chtěla jsem umřít také.

V době, kdy jsem se narodila, žila naše rodina na řeckém ostrově Salamina, blízko aténského přístavu Pireus. Přestože jsme byli chudí, těšili jsme se z poklidného života. Vypuknutím druhé světové války v roce 1939 se všechno prudce změnilo. Můj táta byl námořníkem ve Středomoří. Často musel uhýbat před ponorkami, válečnými čluny, torpédy a bombami Spojeneckých sil i mocností Osy. Řecko bylo pod diktátem fašismu a nacismu.

Učili mě nenávidět Boha

Kvůli hrozným podmínkám, které panovaly za války, přišla maminka o čtvrté dítě. Trpěla zničující depresí, dostala tuberkulózu, a když porodila šesté dítě, nakonec v srpnu 1945 zemřela. Nábožensky založení sousedé začali říkat, že nás Bůh trestá. Někteří kněží řecké pravoslavné církve celou věc ještě zhoršili, když se nás snažili utěšit tvrzením, že Bůh si vzal mé bratry a sestru do nebe, aby z nich byli andělíčci.

Otec byl rozhořčený. Proč by měl Bůh chudé rodině brát čtyři malé děti, když má u sebe miliony andělů? Tyto nauky pravoslavné církve v něm roznítily silné protináboženské cítění. Od té doby nechtěl mít s náboženstvím nic společného. Naučil mě Boha nenávidět a pohrdat jím, protože zdůrazňoval, že Bůh je odpovědný za naši bolest a trápení.

Jako zvíře v kleci

Krátce po smrti mé mámy v roce 1945 dostal tuberkulózu také táta a byl poslán do sanatoria. Moji sestřičku dali do veřejných jeslí. Když se později táta dostal ze sanatoria a šel si ji do jeslí vyzvednout, řekli mu, že zemřela. Mě dali do školy pro nevidomé, kde jsem strávila příštích osm let svého života. Ze začátku jsem byla zničená žalem. Obzvlášť zoufalé to bylo během návštěvních dnů. Většina mých nevidomých spolužáků měla někoho, kdo je navštěvoval, ale já jsem neměla nikoho.

Chovala jsem se jako zvíře v kleci. Říkali mi postrach školy. A tak jsem byla bita a musela jsem sedět ‚na hanbě‘. Často mě napadlo, že si vezmu život. Po nějaké době mi však bylo jasné, že se musím naučit být soběstačná. Našla jsem uspokojení v tom, že jsem mohla být prospěšná nevidomým spolužákům, třeba tím, že jsem jim pomáhala s oblékáním nebo se stlaním postele.

Kněží nám říkali, že nás Bůh oslepil kvůli nějakému strašnému přestupku našich rodičů. To jenom rozdmýchávalo větší nenávist k Bohu, který se zdál být sobecký a zlomyslný. Děsila mě a dráždila náboženská představa, že duchové mrtvých obcházejí a sužují živé. A tak, i když jsem milovala své zesnulé sourozence a mámu, bála jsem se jejich „duchů“.

Pomohl mi můj táta

Časem se táta dostal do spojení se svědky Jehovovými. Byl ohromen, když se z Bible dověděl, že je to Satan, a ne Jehova, kdo je zdrojem bolesti a smrti. (Žalm 100:3; Jakub 1:13, 17; Zjevení 12:9, 12) Takto poučený začal táta brzy navštěvovat shromáždění svědků Jehovových, dělal duchovní pokroky a v roce 1947 byl pokřtěn. Několik měsíců předtím se znovu oženil a teď měl syna. Během doby se k němu v uctívání Jehovy připojila i jeho nová manželka.

Když mi bylo šestnáct, odešla jsem ze školy pro nevidomé. Bylo to opravdu osvěžující vrátit se do vřelé křesťanské rodiny. Měli, jak tomu říkali, rodinné studium Bible a také mě na něj pozvali. Zúčastnila jsem se studia z úcty k nim, i když jsem ve skutečnosti vůbec nedávala pozor. Pořád ve mně převládalo roztrpčení proti Bohu a náboženství.

V rodině se studovala brožura God’s Way Is Love (Boží cesta je láska). Nejdřív mě to nezajímalo, ale pak jsem zaslechla, jak táta mluví o stavu mrtvých. To mě zaujalo. Četli z biblické knihy Kazatel 9:5, 10: „Pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic. . . Není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu, v místě, k němuž jdeš.“

Začala jsem si uvědomovat, že můj strach byl neoprávněný. Má mrtvá matka, bratři a sestry mi nemohli uškodit. Rozbor pak pokračoval námětem vzkříšení. Nastražila jsem uši. V srdci se mi rozlila radost, když jsem uslyšela biblický slib, že pod Kristovou vládou mrtví ožijí. (Jan 5:28, 29; Zjevení 20:12, 13) Teď mě začalo studium opravdu zajímat. Nemohla jsem se dočkat dne, až bude rodinný rozhovor zase pokračovat, a přestože nevidím, dobře jsem se připravila.

Získávám duchovní zrak

Jak jsem dělala pokroky v biblickém poznání, nesprávné představy o Bohu a jeho jednání mizely. Dozvěděla jsem se, že mě, ani nikoho jiného, neoslepil Bůh, ale že kořenem všeho zla je jeho Protivník, Satan Ďábel. Bylo mi opravdu moc líto, že jsem kvůli své naprosté nevědomosti obviňovala Boha! S neuhasitelnou touhou jsem zvětšovala své přesné poznání Bible. I když jsme bydleli mnoho kilometrů od sálu Království, navštěvovala jsem všechna shromáždění a podílela se na nich. Také jsem se aktivně zapojovala do kazatelské činnosti a nedovolila jsem, aby mi v tom mé poškození zraku zabránilo.

Byla jsem velmi šťastná, když jsem byla 27. července 1958 pokřtěna. Bylo to o něco víc než šestnáct let od té tragické události, která mě připravila o zrak. Začala jsem tedy znovu a byla jsem plná naděje a optimismu. Teď měl můj život smysl — budu sloužit svému milujícímu nebeskému Otci. Poznání Boha mě osvobodilo od falešného učení a dodalo mi odvahu, abych své nevidomosti a obtížím, které jsou s tím spojené, čelila s odhodláním a nadějí. Každý měsíc jsem pravidelně věnovala 75 nebo i více hodin oznamování slavné dobré zprávy jiným lidem.

Rozpad manželství

V roce 1966 jsem si vzala muže, se kterým jsem sdílela stejné životní cíle. Zdálo se, že budeme mít šťastné manželství, protože jsme oba usilovali o zvýšení své účasti v kazatelském díle. Některé měsíce jsme této práci, která zachraňuje životy, věnovali spoustu hodin. Přestěhovali jsme se do odlehlého území blízko Livadiá ve středním Řecku. V letech 1970 až 1972 jsme mohli — přestože byla tehdy v Řecku u moci tvrdá vojenská junta — pomoci několika lidem, aby poznali biblickou pravdu a stali se pokřtěnými následovníky Krista. Byli jsme také rádi, že jsme mohli v této oblasti pomáhat malému sboru svědků Jehovových.

Časem však můj manžel začal zanedbávat studium Bible a návštěvu našich křesťanských shromáždění a nakonec biblické učení úplně opustil. To způsobilo mnoho napětí v našem manželství, které v roce 1977 skončilo rozvodem. Byla jsem naprosto zdrcená.

Šťastný, produktivní život

V tomto období, kdy jsem byla úplně na dně, mi znovu přišel na pomoc Jehova a jeho organizace. Jeden milující křesťanský bratr mi vysvětlil, že pokud dovolím, aby mě ta situace, kterou způsobil můj bývalý manžel, oloupila o radost, pak se v podstatě stanu jeho otrokem. Držel by klíč k mému štěstí. Asi v té době mě jedna starší žena z křesťanského sboru poprosila, abych jí pomohla zlepšovat její dovednost v kazatelské službě. Brzy jsem byla plně zaujatá tím, co mi přinášelo největší radost — kázáním.

Potom za mnou jiný křesťan přišel s tímto návrhem: „Můžeš dál pomáhat tam, kde jsi nejvíc potřeba. Můžeš být majákem, který používá Jehova Bůh.“ To byla opravdu vzrušující představa! Nevidomý člověk jako „maják, který používá Jehova Bůh“! (Filipanům 2:15) Bez meškání jsem opustila Atény a usadila se ve vesnici Amárinthos, v kraji Évvoia, kde je velmi málo učitelů Bible. Za pomoci místních přátel jsem si mohla nechat postavit dům a dostatečně uspokojit své potřeby.

A tak posledních více než dvacet let se mohu každý rok věnovat několik měsíců nějaké formě zvýšené kazatelské služby. Se silou od Jehovy se mi daří podílet na všech formách služby, včetně toho, že navštěvuji lidi v jejich domácnostech, vedu biblická studia se zájemci a hovořím s lidmi na ulici. V současné době mám výsadu vést čtyři biblická studia s lidmi, kteří se zajímají o našeho Stvořitele. Mám velkou radost, že jsem mohla zažít, jak z pouhé hrstky bratrů, kteří zde byli před dvaceti lety, vyrostly v tomto kraji tři sbory!

Dvakrát týdně cestuji více než 30 kilometrů daleko, abych navštívila křesťanské shromáždění, a jsem rozhodnuta nenechat si ujít ani jedno. Když se přistihnu, jak — kvůli tomu, že nemám zrakový kontakt s řečníkem — moje mysl během shromáždění bloumá, dělám si stručné poznámky pomocí speciálního zápisníku v Braillově písmu. Tak přinutím své uši a svou mysl dávat dobrý pozor. Také mám tu výsadu, že jedno ze sborových shromáždění se koná v mém domě. Z okolních vesnic lidé přicházejí na takzvané sborové studium knihy. Místo abych pořád očekávala, že druzí budou navštěvovat mě, ujímám se iniciativy a chodím já k nim. To vede ke vzájemnému povzbuzení. (Římanům 1:12)

Když jsem jako dospívající žila se svým otcem, nikdy se mnou nezacházel jako s nevidomým dítětem. S trpělivostí a vytrvalostí trávil mnoho času tím, že mě učil manuální práci. Toto praktické školení mi pomohlo, abych se dnes dokázala dobře postarat o svou zahradu a několik hospodářských zvířat. Pracuji pilně i v domě, když ho udržuji v čistotě a když připravuji jídlo. Naučila jsem se, že můžeme najít potěšení a štěstí v obyčejných věcech v životě — v tom, co máme. Dokážu toho dělat hodně i se zbývajícími čtyřmi smysly — sluchem, čichem, chutí a hmatem — a to mi dává nezměrný pocit uspokojení. Je to také vynikající svědectví pro lidi vně.

Podpírána svým Bohem

Mnoha lidem není jasné, jak to dělám, že jsem optimistická a samostatná navzdory svým omezením. Zásluha patří především Jehovovi, ‚Bohu veškeré útěchy‘. (2. Korinťanům 1:3) Potom, co jsem přišla o zrak, jsem často pomýšlela na sebevraždu. A tak nevěřím, že bych teď ještě byla naživu, kdyby nebylo Jehovy a biblické pravdy. Uvědomila jsem si, že náš Stvořitel nám dal mnoho darů, nejen zrak, a že pokud je využíváme, můžeme být šťastni. Jednou, když svědkové kázali v naší vesnici, jistá žena jim o mně řekla: „To Bůh, kterého uctívá, jí pomáhá zvládat všechny ty věci!“

Všechny mé zkoušky mě přibližují k Bohu. Velmi to posiluje víru. Připomíná mi to, že apoštol Pavel také trpěl, jak říká, ‚ostnem v těle‘, pravděpodobně nějakou oční vadou. (2. Korinťanům 12:7; Galaťanům 4:13) To mu však nezabránilo, aby se ‚důkladně nezaměstnával‘ dobrou zprávou. Mohu říci totéž co on: „Velmi rád se proto budu spíše chlubit svými slabostmi. . . Když jsem totiž slabý, pak jsem mocný.“ (Skutky 18:5; 2. Korinťanům 12:9, 10)

Nadto na mě bezpochyby má pozitivní a užitečný vliv moje biblická naděje, že při vzkříšení budu moci na vlastní oči vidět svou drahou mámu, sestry a bratry. Bible slibuje, že „se otevřou oči slepých“ a že „bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých“. (Izajáš 35:5; Skutky 24:15) Takové vyhlídky mě naplňují optimismem a dychtivým očekáváním nádherné budoucnosti pod Božím Královstvím!

[Obrázek na straně 15]

Můj táta, který se mnou studoval Bibli

[Obrázek na straně 15]

V kuchyni

[Obrázek na straně 15]

S přítelkyní ve službě