Má horoucí touha sloužit Bohu

Bylo mi pět let a říkali mi postrach hřiště. Chodila jsem do Perkinsovy školy pro nevidomé.

V této škole ve Watertownu (stát Massachusetts, USA) jsem měla strávit následujících třináct let života. Věděla jsem, že všechny ostatní děti ve škole jsou slepé, ale myslela jsem si, že já vidím. Rodiče nikdy nejednali jinak se mnou, a jinak s mými pěti sestrami. Cokoli dělaly ony, dělala jsem i já — vykonávala jsem různé práce v domácnosti, jezdila jsem na kolečkových bruslích, plavala, lezla po stromech — skutečně všechno možné. Nikdy se se mnou nezacházelo, jako bych byla slepá, a tak jsem se nikdy za slepou nepovažovala.

Měla jsem chuť do života, milovala jsem dobrodružství a stále jsem vyhlížela nějakou zábavu. Vždy jsem dostala jiné děti na skluzavky, na houpačky nebo houpací loďku. Tak silně jsem ji rozhoupávala, až děti křičely, ale já jsem si z plna hrdla zpívala, volala jsem na ně, protože jsem chtěla, aby se také bavily. Asi jsem to přeháněla, protože se pak vždy ozval zvonek, zavolala si mě vychovatelka a já dostala naplácáno kartáčem na vlasy. Navíc jsem potom musela sedět na lavici hanby. Byla umístěna vedle schodiště, po kterém chodily učitelky. Když mě tam viděly, chichotaly se a říkaly: „To už jsi tu zase?“

Dovolte mi vrátit se o něco zpět a vysvětlit, jak jsem se vlastně do této školy pro nevidomé dostala. Narodila jsem se v roce 1941. Když mi byly dva roky, rodiče se dozvěděli, že mám nádor na zrakovém nervu jednoho oka. Bylo nutné toto oko vyoperovat. Během operace se zjistilo, že se nádor rozšířil na zrakový nerv druhého oka a že se začíná šířit do mozku. Znamenalo to, že mi buď budou odňaty obě oči, nebo zemřu. Tehdy, v roce 1943, se slepota považovala za horší než smrt. Jeden oční lékař řekl: „Kdyby to bylo moje dítě, nechám ji umřít.“ Jiný odborník s ním však nesouhlasil: „Ne, nechte ji žít.“ Rodiče mě naštěstí žít nechali. Tři roky nato byl ze mě postrach hřiště.

Každému dítěti se dostalo náboženské výchovy v tom náboženství, které si samo zvolilo. Jelikož maminka byla katolička, učily mě jeptišky, které za mnou každý týden přicházely z nedalekého kláštera. Vyprávěly mi příběhy o „svatých“, kteří oddali svůj život Bohu. A já jsem byla od raného dětství zapálená horoucí touhou být jako oni. Chtěla jsem Bohu oddat celý svůj život, ale jeptišky mi řekly, že si dělám plané naděje. „Jsi zkrátka příliš zlobivá,“ říkaly. „Tebe by Bůh nechtěl!“ Mluvily tak proto, že jsem si hrála s protestantskými a židovskými dětmi, ačkoli nám řekly, že si máme hrát jen s katolíky.

Kromě toho jsem jeptišky dráždila dotazy na Jehovovo jméno. Maminka v té době již přerušovaně studovala se svědky Jehovovými. Jednou za měsíc jsem chodila na víkend domů a slyšela jsem, že Boží jméno je Jehova. Když jsem se jeptišek zeptala, proč nás neučí o Jehovovi, rozlítily se, a já se za trest ocitla na chodbě. Připadá mi, že jsem asi polovinu let svého dětství strávila buď na chodbě, nebo na lavici hanby.

Jak se to vlastně přihodilo, že moje matka, dobrá katolička, začala studovat se svědky Jehovovými? Po mé operaci k ní zašel na návštěvu kněz a řekl jí, že musela udělat něco velmi špatného, když se Bůh tak rozzlobil, že způsobil mou slepotu. Místo toho, aby ji v této těžké době smutku utěšil, vyvolal v ní pocit viny. A navíc dával vinu za mou slepotu Bohu. Tento kněz do široka otevřel dveře pro svědky Jehovovy. A brzy skutečně zaklepali na dveře.

Sdělili matce podivuhodnou dobrou zprávu o Království a o tom, že Bůh není Bohem bolesti, ale lásky. A tak maminka začala se svědky studovat. Trvalo jí však dlouho, než se oddala Jehovovi, aby mu sloužila. Chybné katolické nauky v ní byly hluboko zakořeněny. Ale biblické pravdy, kterým se učila, byly „mocné v Bohu k vyvracení silně zakořeněných věcí“, a v roce 1954 se maminka dala pokřtít jako jedna ze svědků Jehovových. — 2. Korinťanům 10:4.

Když jsem každý měsíc jezdila domů na svou víkendovou návštěvu, tatínek chtěl, abychom chodili do baptistického kostela. Některé z mých sester navštěvovaly metodistický kostel, maminka mě brala do sálu Království a ve škole mě stále intenzívněji vyučovali katolicismu. Čtyři různá náboženství najednou v jedné rodině! Byla jsem z toho dokonale popletená a nevěděla jsem, který způsob uctívání Boha je správný.

V šestnácti letech se ve mně hlodavá, sžírající, horoucí touha sloužit Bohu správným způsobem začala hromadit jako nikdy předtím. Modlila jsem se k Bohu, že bych se chtěla vdát za muže, který má to správné náboženství, ať je to kterékoli. Přišel den, kdy jsem se potkala se zdánlivě právě takovým úžasným mužem, který si mě chtěl vzít. Jelikož byl katolík a jelikož mi jej Bůh, jak se zdálo, poslal v odpověď na mou modlitbu, vyvodila jsem z toho závěr, že tím správným náboženstvím musí být katolicismus. Rozhodla jsem se, že od této chvíle budu opravdu dobrou katoličkou, manželkou a matkou.

Mé manželství však naneštěstí bylo katastrofální. Za deset měsíců jsme byli obdařeni dcerkou a 22 měsíců nato synem, ale po celou tu dobu se náš manželský vztah zhoršoval. Byla jsem si jista, že horší to už být nemůže.

V tom jsem se mýlila; bylo to ještě horší. Měli jsme ve zvyku chodit každou sobotu večer tancovat. Potom k nám vždy přišla skupina přátel na kávu a občerstvení. Ale jednou v sobotu jsme všichni šli k jinému z našich přátel. Během této návštěvy jsem zaslechla, jak manžel plánuje výměnu partnerek. Byl tam jeden cizí muž a zeptal se, kterou dostane. Slyšela jsem, jak manžel říká: „Můžeš mít mou ženu.“ Zachvátila mě panika a v hrůze jsem z toho domu utekla. V časných ranních hodinách jsem za tento odchod draze zaplatila. Když se manžel vrátil domů, krutě mě zbil. Řekl, že to mám za to, ‚že kvůli mně vypadal jako hlupák‘.

Celou neděli jsem se vroucně modlila k Jehovovi, aby mi ukázal, které náboženství je správné a jaký způsob uctívání je správný, pokud vůbec existuje. Jinak jsem si přála zemřít. To jediné, co mi bránilo vzít si život, byly mé dvě malé děti. Kdo by se o ně postaral, kdybych zemřela?

Druhý den dopoledne jsem venku sekala trávu. Byla jsem bosa, abych mohla lépe poznat, kde je tráva delší a potřebuje přikosit. Šli kolem dva svědkové Jehovovi, muž a žena. Nikdy nezapomenu, jak mírné vystupování měl ten muž a jak jemně hovořil. Měl s sebou zvláštní článek, který Společnost Strážná věž vyhotovila v Braillově písmu. Dal mi jej a zeptal se, zda mohou příští týden opět přijít. Nechtěla jsem vlastně nabídku přijmout, ale oba byli tak laskaví a přátelští, že jsem nemohla odmítnout. Vzpomínám si, jak jsem se vracela do domu a přitom jsem si říkala: „Bože, tohle ne, jenom ne svědky Jehovovy! Copak to nemůže být nějaké jiné náboženství?“

Skutečně přišli znovu a začali jsme každý týden studovat Bibli. Časem za mnou začaly přicházet dvě ženy, Judy a Penny. Byly to služebnice plným časem (kterým se říká zvláštní průkopnice) a staly se pro mě velkým požehnáním od Jehovy. Judy překypovala veselím, byla společenská, svědomitá a velmi obratně vyhledávala texty v Bibli. Penny byla tišší, ale zato dokázala pevně ukáznit, a to jsem potřebovala. Věnovaly službě Jehovovi celý svůj život a já jsem po určité době zatoužila být jako ony. Už jsem se nechtěla podobat „svatým“, o nichž mi vyprávěly jeptišky.

Když se později zmínily o tom, že bych mohla chodit kázat dveře ode dveří, pomyslela jsem si: ‚To snad ne, to ode mne nemohou očekávat! Jsem slepá!‘ Nikdy dříve jsem své slepoty nevyužila jako výmluvy, ale tentokrát jsem si říkala: ‚Já ne. Já do služby dveře ode dveří nepůjdu.‘ Odpověděla jsem tedy: „Jak bych mohla u dveří číst biblické texty?“ Penny klidně řekla: „Můžete se texty naučit nazpaměť, nebo ne?“ Věděla, že mohu, protože mi každý týden daly za úkol naučit se zpaměti dva nové biblické verše. Před nimi jsem se z ničeho vykroutit nemohla.

Po dvouletém studiu jsem se v roce 1968 rozhodla jít na Památnou slavnost, která se koná v upomínku Kristovy smrti. Modlila jsem se, než jsem to pověděla manželovi. Věděla jsem, že na to bude reagovat zuřivě, a měla jsem pravdu. Křičel, že by mě raději viděl mrtvou, než abych se stala svědkem Jehovovým. Popadl nůž a držel mi ho pod krkem. „Řekni, že nepůjdeš, a nezabiju tě!“ V duchu jsem se modlila k Jehovovi: ‚Pomoz mi, abych ti zachovala věrnost, i kdybych za to musela umřít.‘ S překvapením jsem pocítila, že mě naplnil vnitřní klid, a pomyslela jsem si: ‚K čemu by mi byl vlastně život, kdybych nesloužila Jehovovi?‘ Připadalo mi to jako věčnost, ale nakonec odhodil nůž na zem. „Já tě nemůžu zabít,“ sténal. „Chci, ale nemůžu. Nevím, čím to je.“

Během Památné slavnosti mě opět naplnil pocit klidu a sblížení s Jehovou. Když jsem přišla domů, dveře byly zamčené a všechny mé věci ležely na prahu. Tu noc jsem strávila u rodičů. Hrozby s nožem pod krkem i bití se později opakovaly. Častokrát jsem se ocitla před zamčenými dveřmi, když jsem se vracela domů ze shromáždění. Manžel říkal: „Když chceš sloužit Jehovovi, ať se o tebe postará on.“ Přestal platit účty. Došly nám potraviny, odpojili nám plyn a elektřinu a přišli jsme o dům. Ale Jehova byl vždy při mně a při mých dětech.

V červenci 1969 se ve městě New Yorku konal velký sjezd svědků Jehovových. Hodinu před odjezdem vlaku mě manžel dostal do zdánlivě bezvýchodné situace, jako obvykle mi vyhrožoval a držel mi opět nůž pod krkem. Ale na to jsem už byla zvyklá, a tak jsem nezakolísala. Na tomto sjezdu jsem 11. července 1969 symbolizovala svou oddanost Jehovovi. Spolu s dalšími 3 000 účastníky jsem byla pokřtěna v moři.

Alespoň dvakrát do roka jsem podala zprávu o 75 hodinách za měsíc, ačkoli mi manžel zakazoval chodit do služby. Věděla jsem, že kázání je příkaz, který dal Ježíš Kristus, a že já ho musím uposlechnout. (Matouš 24:14; 28:19, 20) Doma jsem však vždycky usilovně pracovala. Udržovala jsem dům čistý. Jídlo jsem manželovi připravovala vždy včas. Ve dnech, kdy se večer konalo shromáždění, jsem mu vařila jeho oblíbená jídla. Po návratu ze shromáždění jsem mu připravovala zvláštní zákusky. Přesto býval velmi nevrlý. Ale člověk těžko může na někoho křičet, když ho ten druhý krmí jeho oblíbeným moučníkem.

V roce 1975 manžel celou naši rodinu přestěhoval do Kalifornie. V listopadu 1976 naše manželství po sedmnácti letech skončilo. Nikdy jsem se nechtěla rozvést. Nevěřila jsem v rozvod. U Malachiáše 2:16 Jehova řekl, že „nenávidí rozvádění“. Byl to zdrcující zážitek. K mému zármutku navíc přispělo, že děti zůstaly s otcem v Kalifornii. Vrátila jsem se zpět na východ, kde jsem dříve bydlela.

Žili tam moji rodiče, kteří se mi kdysi postarali o tak příjemné, láskou naplněné dětství. (Tatínek je dnes už po smrti, ale maminka, které je nyní přes osmdesát let, dosud žije a již téměř 40 let věrně svědčí o Jehovovi.) Starala jsem se však o sebe sama a Jehova mě ve všech ohledech zaopatřil: měla jsem byt, jídlo, oblečení, peníze, zaměstnání, když jsem je potřebovala, a mnoho milujících přátel, kteří pro mě vždy byli a stále jsou velkou oporou. Moje dlouholetá přítelkyně Judy Coleová bydlí nyní daleko, ale přesto mi často telefonuje, předčítá mi články ze Strážné věže a povzbuzuje mě. Je to moje nejlepší přítelkyně — samozřejmě po Jehovovi, jehož přátelství je pro mě dražší než jakýkoli jiný vztah.

Prvního října 1986 mi v jedenáct hodin večer ze San Diega (Kalifornie) telefonovala dcera Linda. Sdělila mi, že můj syn Stephen, kterému tehdy bylo 23 let, je v nemocnici na oddělení intenzívní péče a nemá vyhlídku, že přežije. Jel na motocyklu po klikaté horské cestě, narazil do stromu a spadl ze skály do rokle hluboké 45 metrů. V blízkosti byl jediný dům. Ačkoli se to stalo ve dvě hodiny ráno, muž, který tam bydlel, byl náhodou vzhůru a studoval. Zaslechl hluk, vyšel ven, uviděl, co se stalo, a okamžitě přivolal záchrannou službu.

Stephen byl v bezvědomí, měl obě nohy zlomené, roztříštěnou čéšku a značný otok mozku. Když jsem dorazila do nemocnice, lékaři mi řekli, že se nedomnívají, že bude žít. Byl týden v kómatu. Byla jsem u něho, když se probral. „Ahoj, mami,“ řekl. Nikdy mě žádná slova tolik nepotěšila! Bude žít! K mé radosti přispělo, že Stephen byl o rok později, v červenci 1988, pokřtěn jako svědek Jehovův.

Můj život nyní prozářila další radostná věc: Společnost Strážná věž dnes poskytuje velké množství literatury v Braillově písmu. Je to pro mě opravdu překrásný dar. Když jsem poznala pravdu, nebylo v Braillově písmu téměř nic. Ale nyní je k dispozici kniha Velký učitel, Moje kniha biblických příběhů, Otázky mladých lidí a také nedávno vydaná kniha Největší člověk, který kdy žil.

Na závěr bych ráda řekla, že všechny zkoušky, kterými jsem prošla, mě pevněji spjaly s Jehovou. Všechno to velmi posílilo mou víru. Nikdy jsem nepoznala, jaké to je vidět, ale nikdy mi to skutečně nechybělo. Jistě, do svých dvou let jsem viděla, ale nic si z té doby nepamatuji. Přesto jedním z mých oblíbených veršů je Žalm 145:16, který říká: ‚Jehova otevírá svou ruku a uspokojuje touhu všeho živého.‘ Veškeré touhy, které nejsou uspokojeny nyní, budou uspokojeny na jeho zaslíbené rajské zemi, kde učiní všechny věci nové. (Zjevení 21:3–5) A jak mi připomněla jedna svědkyně, právě tehdy se mi vrátí zrak.

Radost, která nyní naplňuje mé srdce, vyplývá z toho, že mám naději věčně uspokojovat svou horoucí touhu sloužit Jehovovi. — Vyprávěla Collette Nunesová

[Praporek na straně 19]

„Kdyby to bylo moje dítě, nechám ji umřít“

[Praporek na straně 19]

„Jsi prostě příliš zlobivá,“ říkaly. „Tebe by Bůh nechtěl!“

[Praporek na straně 20]

Kněz dával vinu za mou slepotu Bohu

[Praporek na straně 20]

Zaslechla jsem, jak manžel plánuje výměnu partnerek

[Praporek na straně 21]

Popadl nůž a držel mi ho pod krkem. „Řekni, že nepůjdeš, a nezabiju tě!“

[Obrázek na straně 17]

Collette se svým slepeckým psem

[Obrázky na straně 18]

Collette v sedmnácti a ve dvou letech (když ještě viděla)