Rio de Janeiro — Krásné, i problematické

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V BRAZÍLII

V RIO DE JANEIRU je vše — pláže, hory, jezera i tropický prales. „Scenérie města je tak půvabná, že nevíte, kam se dívat dřív!“ prohlásil jeden návštěvník. Mnoho lidí pokládá Rio de Janeiro nebo prostě Rio za jedno z nejkrásnějších měst světa. Slovo „rio“ sice znamená „řeka“, ale město ve skutečnosti leží v zátoce. (Viz rámeček na straně 18.)

Ve velkoměstské oblasti žije jedenáct milionů obyvatel, takže Rio má samozřejmě i určité problémy — kromě znečištění a chaotické dopravy je to násilí, nezaměstnanost a nedostatek bytů. Obyvatelé Ria o něm přesto hrdě mluví jako o Cidade Maravilhosa (Úžasné město). Jeden Cariocaa řekl: „Rio je šťastné město. Je to požitek, když v slunný den vidíme cestou do práce pláže a hory.“ Je tento názor zidealizovaný? Podívejme se.

Zálivy, pláže a mnoho slunce

Náš výchozí bod je Guanabarský záliv — kolébka Ria. Těchto tři sta osmdesát čtverečních kilometrů vodní plochy je poseto lesnatými ostrůvky a je obklopeno kopci a horami, z nichž nejznámější je Corcovado (což znamená Hrbatá) a Homole cukru. Vrcholek Corcovada, který se tyčí 704 metrů nad zálivem, zdobí třicet metrů vysoká socha Ježíše Krista s otevřenou náručí, která váží 1 145 tun. Hora zvaná Homole cukru (portugalsky Pão de Açúcar) je pouze 395 metrů vysoká, a toto jméno dostala podle svého homolovitého tvaru, takového, jaký u svých výrobků používali koloniální rafinéři cukru. Na Corcovado se návštěvníci mohou dostat malým vláčkem nebo autem a na vrcholek Homole cukru vyveze turisty lanovka. Pohled na Rio, vmáčknuté mezi sytě modré moře na jedné straně a výrazně zelené lesy s klikatou konturou jezera Rodrigo de Freitas na straně druhé, člověku vyrazí dech.

Pláže s jemným bílým pískem a slunce — mnoho slunce — lákají do Ria turisty. Jak asi předpokládáte, v létě dosahuje teplota 40 °C, a těch více než sedmdesát pláží podél devadesáti kilometrového pobřeží Ria je přeplněno. Která pláž je nejlepší? To závisí na každém jednotlivci. Pláž je pro Cariocas místem pro schůzku, čítárnou, fotbalovým hřištěm, volejbalovým kurtem, barem, restaurací, dětským hřištěm, koncertní síní, tělocvičnou a kanceláří, ale také místem, kde si mohou zaplavat. Pobřežní promenády Ria jsou každé ráno plné běžců a cyklistů. A pokud je slunný den, pláže jsou vždy zaplněné. Avšak i přes zdánlivě snadný životní styl musí Cariocas tvrdě pracovat, aby si zajistili své ‚místo na slunci‘.

Do konce 19. století se město tísnilo kolem pobřeží Guanabarského zálivu. Potom byly postaveny tunely spojující záliv s břehy oceánu a město se dále rozrůstalo směrem na jih. Když byl v roce 1923 slavnostně otevřen hotel Palace v Copacabana, což je jeden z prvních luxusních hotelů v Jižní Americe, Copacabana — „malá mořská princezna“ — se stala první vyhlášenou pláží. Později, v šedesátých letech, se pláž Ipanema stala místem, kde se setkávali intelektuálové a umělci. Pokud se něco neuznávalo v Ipanemě, potom se to neuznávalo nikde. Poslední a největší z pláží Ria se stala Barra da Tijuca (dlouhá asi 18 kilometrů), která dostala přezdívku brazilské Miami. Jsou zde největší nákupní střediska města a mnoho nových obytných budov.

Les obklopený městem

Zeleň je důležitou součástí scenérie Ria. Jen několik minut od rušných pláží leží v centru města poklidná botanická zahrada velká 141 hektarů. Tato zahrada byla založena v 19. století a je v ní více než šest tisíc dvě stě tropických rostlin a stromů.

Další oázou uvnitř města je Tijucký les. Leží asi dvacet kilometrů od centra města, rozkládá se na více než sedmdesáti pěti čtverečních kilometrech a je snad největším městským lesem na světě. Patří k němu i část Atlantského lesa, který se kdysi rozkládal podél celého brazilského pobřeží. Návštěvníci zde mohou vidět majestátní růžovou jequitibu (Cariniana legalis) spolu s krásnými žlutě kvetoucími canelas-santas (Vochysia opagnata). Jsou tu i nápadně modří motýli rodu Morpho. Z ptáků je běžně k vidění tangara tříbarvá se zelenou hlavičkou a tangara červenolící s červeným hřbetem.

Návštěva centra města

Střed Ria je velmi rušný — všichni lidé spěchají a všude je hluk a vedro. Chodci vrážejí do pouličních prodavačů, kteří prodávají prakticky všechno — počínaje dováženým elektronickým zbožím po oblečení, koření a léčebné prostředky na kuří oka. Tramvají se můžete projet po čtyřiceti dvou žulových obloucích, které jsou známy jako Arcos da Lapa. Tyto oblouky postavili v letech 1712 až 1750 Indiáni a otroci, a původně to byl akvadukt, kterým se do centra Ria přiváděla voda. V roce 1896 však akvadukt začala používat tramvajová doprava a z akvaduktu se stal viadukt.

Centrum města má také evropskou část. V letech 1906 až 1908 bylo postaveno Národní muzeum krásného umění, jež svým průčelím připomíná muzeum v pařížském Louvru a jehož barevné výplně i mozaiky připomínají italskou renesanci. Další důležitou budovou je městské divadlo postavené podle pařížské opery, které bylo slavnostně otevřeno v roce 1909 a má 2 357 míst.

Fotbal a samba

Cariocas mají rádi dobré fotbalové zápasy, a když se má hrát důležité ligové utkání, středem zájmu se stane stadion Maracanã. Je to největší fotbalový stadion na světě a vejde se tam až dvě stě tisíc diváků. Z bezpečnostních důvodů a kvůli pohodlí fanoušků je v současné době kapacita stadionu omezena na sto tisíc diváků.

Nejoblíbenějším tancem Cariocas je africký typ samby. Ve městě je mnoho škol samby, které lákají tisíce tanečníků — mužů, žen i dětí — často z nejbližšího okolí. Během karnevalu, který je těsně před postní dobou, tyto školy — z nichž každá má až pět tisíc tanečníků — vyplní Sambódromo. Je to obrovská přehlídková plocha postavená mezi dvěma souběžnými betonovými tribunami, na které se vejde až sto tisíc diváků. Žel, karneval se proslavil spíše nestřídmostmi — od řízení pod vlivem alkoholu až po zneužívání drog a sexuální promiskuitu.

I Rio má své problémy

Rio de Janeiro bylo po desetiletí brazilským průmyslovým centrem, ale v padesátých letech jej předstihlo São Paulo. Touha po lepších životních podmínkách přiměla mnoho lidí, aby opustili život na venkově a odstěhovali se do Ria. Část městské populace se proto musela natěsnat do bloků obytných budov, kdežto ti méně zámožní odešli do kopců, kde si postavili skupiny improvizovaných obydlí — chudinské čtvrti neboli favelas. Stavebním materiálem pro tato obydlí zpočátku byly rozebrané krabice a plechovky, a střechy byly pokryty kusy pozinkovaného plechu. Nebyl tam vodovod, kanalizace, ani elektřina. Příznivé bylo to, že lidé odsud neměli daleko do práce. Obrovské chudinské čtvrti jsou dnes na stráních kopců bezprostředně vedle pěkných obytných budov na okraji Copacabany a Ipanemy. Je jen málo míst na světě, kde kontrast mezi majetnými a nemajetnými lidmi je tak viditelný.

Novější obydlí se v chudinských čtvrtích stavějí z cihel. Odborníci, kteří vytvářejí plán města, se pokoušejí zlepšit situaci vytvořením ulic a instalováním hygienického zázemí — to však není snadný úkol. Podle nedávného průzkumu žije ve více než čtyři sta padesáti chudinských čtvrtích přes devět set tisíc lidí. Největší z nich je Rocinha, která má sto padesát tisíc obyvatel. „Je to jako město ve městě,“ vysvětluje Antônio, který zde žije, ale pracuje v bance v Ipanemě. Obyvatelé mají kabelovou televizi, místní rozhlasové vysílání, rozhlasovou stanici FM a rovněž profesionální fotbalový tým a školu samby. Život v chudinské čtvrti má však i svou nepříjemnou stránku. Letní deště způsobují sesuvy půdy z kopců, což má za následek zranění a smrt lidí. Díky novému programu zalesňování byly v některých nebezpečných oblastech domy odstraněny, a tím se situace zlepšila.

Jiným velkým problémem je organizovaný zločin. Hlavními oběťmi jsou mladí lidé, kteří se stali překupníky drog. Vztah mezi překupníky a místními obyvateli se řídí určitými pravidly. „V chudinských čtvrtích prakticky nedochází k vloupáním, loupežným přepadením či znásilněním. Nikdo by si to nedovolil. Lidé vědí, že kdyby to udělali, byli by potrestáni smrtí,“ vysvětluje João, který v chudinské čtvrti žije čtyřicet let. Překupníci trestají zločiny, které nesouvisejí s drogami, aby si získali podporu a sympatie místních obyvatel. „I když se věci poněkud změnily,“ dodává João, „je běžné, že místní obyvatelé požádají tyto překupníky o peníze na pohřeb, na zakoupení léku, potravin či na zábavu, anebo o vyřízení nezaplaceného nájemného.“

Další problémy

Rio ležící mezi mořem a horami vyrostlo na bažinaté planině — na místě, které pro rozvoj velkého města není nijak příznivé. Po léta bylo nutné svádět „bitvu se třemi živly: bažinou, mořem a horami“, říká kniha Rio de Janeiro—Cidade e Região (Rio de Janeiro — Město a oblast). K tomu, aby se tuto bitvu podařilo vyhrát, se muselo vytvořit velké množství tunelů a zavážek a spojit tak rozdílné okolní oblasti. Důležitou roli při osídlování předměstských oblastí hrála také železnice, i když v současné době je cestování vlakem dobrodružstvím. „Vlakem se snaží jet tolik lidí, že k tomu, abyste nastoupili, nemusíte vyvinout žádné úsilí. Dav vás tam vtlačí,“ říká Sérgio, který musí na předměstí chytit vlak v pět hodin ráno, aby byl v práci v sedm. Vlaky jsou tak nacpané, že z nádraží často odjíždějí s otevřenými dveřmi a cestující visí po stranách vagonů. Nejodvážnější Cariocas sedí dokonce na střeše vagonu, a tomu se říká surfování na vlaku. Udělat jakoukoli chybu a nevyhnout se elektrickému vedení však znamená téměř jistou smrt.

Jiným náročným úkolem je ochrana Guanabarského zálivu, který je symbolem krásy města. Podle zprávy Světové banky je voda na některých místech této zátoky „jen o málo lepší než samotné splašky, protože sem ve velkém množství vytékají průmyslové odpadní vody a splašky, jež neprošly žádnou (nebo prošly jen částečnou) úpravou“. Škoda je obrovská a zahrnuje úbytek druhů ryb. Postiženo je tím i sedmdesát tisíc rybářů, jejichž obživa je závislá na zálivu. Znečištěné pláže také odrazují turisty. Vláda se snaží rozšířit kanalizační systém a dohlížet na průmysl. Kampaň proti znečištění v Riu má ve znaku dva delfíny. Organizátoři této kampaně předpovídají, že v Guanabarském zálivu budou do roku 2025 plavat delfíni.

Rio je přesto krásné!

Jaký je váš verdikt po tomto krátkém pohledu na Rio? Pro mnoho turistů a pro Cariocas je Rio přesto krásné. A co jeho problémy? Bylo by pěkné, kdyby se je podařilo vyřešit. Do té doby však Cariocas mohou udělat jediné — co nejlépe se přizpůsobit problémům města a těšit se z jeho krásného okolí. Již se to naučili a dělají to tvořivě a s humorem.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 18]

Mezníky v dějinách Ria

1502: Portugalský námořník André Gonçalves, který mylně pokládal vstup do Guanabarského zálivu za ústí řeky, 1. ledna pojmenoval tuto vodu Rio de Janeiro (Lednová řeka).

1565: Estácio de Sá, velitel portugalských ozbrojených sil, založil mezi horami Homole cukru a Cara de Cão malou osadu jako opěrný bod pro boj proti Francouzům, kteří si na toto území také dělali nárok. Z této osady vzniklo město Rio.

1763: Portugalci se pokoušeli kontrolovat obrovské množství zlata a diamantů, které se z blízkého státu Minas Gerais přepravovaly do Portugalska přes tento přístav, a proto Rio povýšili na hlavní město. Posílil se tím trh s africkými otroky.

1808: Přijel portugalský královský dvůr, který prchal před hrozícím vpádem Napoleona I. do Portugalska, a Rio se přechodně stalo sídlem portugalského monarchy. Rio bylo hlavním městem až do doby, kdy byla v roce 1960 postavena Brasília.

[Podpisek obrázku]

FOTO: MOURA

[Obrázek na straně 16 a 17]

Pláž Barra da Tijuca

[Obrázek na straně 17]

Maracanã, největší fotbalový stadion na světě

[Obrázek na straně 18]

Arcos da Lapa, akvadukt, z něhož se stal viadukt