Z divokého lva mírným beránkem
VYPRÁVÍ ENRIQUE TORRES ML.
NARODIL jsem se v roce 1941 na Portoriku, což je ostrov v Karibském moři, na kterém se běžně mluví španělsky. Moji chudí rodiče byli římští katolíci. Přesto ani oni, ani moje sestry, ani bratr (který zemřel, když byl ještě dítě), ani já jsme nebyli vyučováni náboženství a kostel jsme navštěvovali jen zřídka.
Rodina opustila Portoriko v roce 1949 a odstěhovala se do Spojených států. Usadili jsme se v New Yorku ve čtvrti East Harlem, které se říkalo El Barrio. Zde jsme zůstali do roku 1953. Anglickému jazyku jsem se přizpůsoboval jen těžce. Kvůli této bariéře jsem trpěl pocity méněcennosti.
Pod špatným vlivem
Naše rodina se později přestěhovala do oblasti Prospekt Heights v Brooklynu. Byl jsem tehdy natolik pod vlivem svých vrstevníků, že jsem se stal členem pouličního gangu. Později jsem se stal jeho vůdcem. Potom jsem vedl jiný gang, který se soustředil na krádeže aut. Také jsem se stal poslíčkem (výběrčím dluhů z nelegálního hazardního hraní) místních sázkařů. Pak jsem začal krást a v patnácti letech jsem měl za sebou již několik uvěznění. V té době jsem ukončil školu.
V šestnácti letech jsem byl úřady v rámci dohody mezi obžalovaným, tedy mnou, a žalobcem vypovězen na pět let zpět na Portoriko. Byl jsem poslán do rodiny mého dědečka. Dědeček byl dobře známý a uznávaný policista ve výslužbě. Avšak po roce mě poslal zpět do Brooklynu, protože jsem se zaplétal do opileckých rvaček, stýkal s nežádoucími lidmi a dopouštěl krádeží.
Vliv otce na můj život
Když jsem se z Portorika vrátil do New Yorku, zjistil jsem, že můj otec studuje Bibli se svědky Jehovovými. Avšak můj život se ubíral opačným směrem. Stále jsem vedl bezbožný život, bral drogy a opíjel se. Stal jsem se členem vykradačského a loupežnického gangu, což vedlo k tomu, že jsem byl v roce 1960 zatčen. Byl jsem usvědčen a odsouzen na tři roky do vězení.
V roce 1963 jsem byl podmíněně propuštěn. Ale brzy jsem byl opět uvězněn za krádež, a dva roky jsem si odpykával trest ve vězení na Rikers Island v New Yorku. V roce 1965 jsem byl propuštěn, ale ještě ten rok jsem byl uvězněn za vraždu. Vypěstoval jsem si skutečně divokou povahu — nebyl jsem žádný beránek, ale spíše lev!
Byl jsem odsouzen na 20 let do Dannemora v severní části státu New York. Tam jsem se zapojil do nekalé vězeňské činnosti.
Jak jsem však již uvedl, můj otec studoval Písmo se svědky Jehovovými. Později se dal pokřtít a sloužil jako starší v jednom ze sborů v Harlemu. Ve vězení mě často navštěvoval a vždy mi vyprávěl o Bohu, jeho jménu a jeho záměru.
Během svého pobytu v Dannemora jsem se stal členem skupiny lichvářů, kteří půjčovali peníze na velmi vysoké úroky. V této době, v roce 1971, vypukla na území státu New York vzpoura v káznici Attica. Zprávy o této vzpouře se dostaly na přední stránky mnoha novin a mluvily o ní rozhlasové a televizní stanice na celém světě. Aby správce věznice v Dannemora něčemu takovému předešel, považoval za nutné oddělit vězně, kteří by mohli mít špatný vliv na ostatní. Tyto vězně izoloval do zvláštních ubikací.
Z celkového počtu 2 200 vězňů jsem byl vyčleněn spolu s dalšími zhruba dvěma sty vězni. Z této skupiny byli odděleni další, kteří byli krutě zbiti. V rámci programu nazvaném „léčba za účelem úpravy chování“ byla do jídla přidávána sedativa.
Toto nebyl první případ, kdy jsem byl pro vzpurné jednání dán do izolace. Avšak bylo to poprvé, kdy jsem byl obětí takovéto krutosti, a hluboce to na mě zapůsobilo. Měl jsem spoutané ruce, nohy jsem měl v řetězech a byl jsem mnohokrát strážemi bit. Také jsem kvůli své národnosti musel neustále snášet rasistické urážky. Kvůli ponižování a bití jsem zahájil částečnou hladovku, která trvala po celou dobu mé tříměsíční izolace. Kvůli tomu jsem zhubl o dvacet dva kilogramů.
Vězeňské dozorce nezajímalo to, že se mi zhoršovalo zdraví, přestože je na tuto skutečnost můj otec upozorňoval. Cítil jsem se beznadějně a tak jsem se obrátil na politiky s prosbou o pomoc kvůli nespravedlivému zacházení.
Můj otec opakovaně upozorňoval redakce novin na bití, ponižování a přidávání sedativ do jídla, které museli snášet vězni ve zvláštních ubikacích. Pouze jedny newyorské noviny, Amsterdam News, vydaly jako reakci na otcovo upozorňování článek popisující tyto žalostné podmínky. Můj otec také při různých příležitostech navštívil v Albany, ve státě New York, komisaře, který dohlížel na činnost nápravných zařízení, ale vždy mu bylo řečeno, že jsem v řádné vězeňské jednotce. Ani politikové nevyslyšeli mé stížnosti na životní podmínky ve vězení. Podléhal jsem sklíčenosti více než kdy dříve, protože se zdálo, že už se o pomoc nemám kam obrátit.
Tehdy jsem si vzpomněl na něco z toho, o čem mi otec vyprávěl. Rozhodl jsem se, že se budu modlit k Bohu o pomoc.
Obracím se k Bohu
Před tím, než jsem se začal modlit, jsem si vzpomněl na otcovy vytrvalé výzvy, abych se nemodlil k Ježíšovi, nýbrž k jeho Otci, jehož jméno je Jehova. Vrhl jsem se na podlahu v cele a vyjádřil jsem hlubokou lítost nad způsobem života, který jsem si zvolil a který byl příčinou toho, že jsem strávil ve vězení přes půlku svého života. V opravdovosti jsem Jehovu snažně prosil, aby mi pomohl dostat se z této situace, protože jsem si uvědomil, že pouze on má moc k tomu, aby mě vysvobodil z nesnází.
Nevím, jak dlouho jsem se modlil, ale přemýšlel jsem o své minulosti a kajícně prosil Jehovu o odpuštění. Slíbil jsem mu, že se ho budu snažit více poznat. Nedlouho potom jsem byl z té kobky, kde jsem byl na samotce, propuštěn mezi ostatní vězně. Tím také skončila moje částečná hladovka.
V souladu se svým slibem, že chci Jehovu více poznat, jsem začal číst Svaté Písmo — Překlad nového světa. Jednou z věcí, která mě na tomto biblickém překladu zaujala, byly jeho zeleně zbarvené desky. To mě přitahovalo, protože všechny vězeňské oděvy, cely, stěny a chodby měly šedou barvu, deprimující šedou barvu. K mému úžasu byla později barva všech těchto věcí změněna na lesní zeleň. Tuto barvu přijalo Oddělení pro dohled nad činností nápravných zařízení po vzpouře v káznici Attica.
Také jsem začal číst články v časopisech Strážná věž a Probuďte se!, které mi nechal posílat můj otec. Když jsem četl zkušenosti mnoha svědků Jehovových, kteří byli vězněni proto, že se pevně zastávali své víry, a kteří toho prožili více než já, hluboce to na mě zapůsobilo. Tito lidé nespáchali žádný zločin, ale přesto nespravedlivě trpěli, a to jen proto, že byli věrní Bohu. Moje utrpení však bylo zasloužené. Čtení těchto zkušeností zasáhlo mé srdce a podnítilo mě k tomu, abych se o Jehovovi a jeho lidu dozvěděl více.
O rok později jsem byl konečně předvolán před výbor pro podmíněná propuštění. Můj případ byl přezkoumán, a to včetně mého utrpení ve zvláštní ubikaci. Byl jsem šťastný, když jsem se dozvěděl, že mám být v roce 1972 podmíněně propuštěn.
Dva týdny po propuštění jsem navštívil sál Království svědků Jehovových ve španělské čtvrti Harlem. Stále jsem však cítil, že nejsem hoden toho, abych se shromažďoval s Jehovovým lidem. A stále jsem se měl co učit o Jehovovi, jeho organizaci a jeho lidu. Po tak dlouhé době ve vězení jsem také potřeboval čas na to, abych se začlenil do společnosti.
Nebyl jsem však schopen odložit svůj starý způsob života. Znovu jsem se vrátil k drogám, zločinu a k bezbožnému způsobu života. Nakonec jsem obdržel dodatečný trest ve výši patnácti let. Přesto mám pocit, že Jehova viděl v mém srdci něco dobrého, protože nade mnou nezlomil hůl. Mohu vám říci pouze to, že ať jste ve vězení nebo ne, Jehova nikdy neopustí ani nezanechá ty, kdo se o něm chtějí dozvědět.
Studium Bible ve vězení
Když jsem se znovu ocitl ve vězení v Dannemora, využil jsem příležitosti účastnit se každotýdenního studia Bible s jedním svědkem Jehovovým. Později jsem byl převezen do káznice Mid-Orange v severní části státu New York, do káznice druhé nápravné skupiny. To byl rozdíl oproti vězení s nejvyšší ostrahou v Dannemora.
Po dvou letech v káznici Mid-Orange jsem se začal aktivně účastnit biblického studia, které bylo díky povolení vězeňských úřadů vedeno s jedním spoluvězněm. Toto biblické studium zajistila jeho matka, která byla svědkem Jehovovým. Po nějakém čase, kdy jsem Jehovu poznával, jsem začal uplatňovat biblické zásady, což vedlo k duchovním pokrokům.
Potom, co mě sedmkrát odmítli propustit na podmínku, jsem byl nakonec po osmé žádosti s váháním na podmínku propuštěn. Mé předchozí žádosti byly vždy zamítnuty kvůli mému „sklonu k zločinnosti“. Propuštěn jsem byl potom, co jsem si z patnácti let trestu odpykal osm let.
Konečně vysvobozen ze tmy
Když jsem byl propuštěn, opět jsem se dal na špatnou dráhu a na nějakou dobu jsem podlehl užívání drog. Také jsem žil s jednou ženou, aniž bychom uzavřeli manželství. To bylo v roce 1972. Avšak v roce 1983 jsem obnovil své studium Bible se svědky Jehovovými. Tentokrát jsem začal pravidelně navštěvovat křesťanská shromáždění. Předtím než jsem začal studovat Bibli a navštěvovat shromáždění, jsem přestal brát drogy a kouřit.
Stále jsem však žil se ženou bez uzavření sňatku, což bylo v rozporu s Božím zákonem o manželství. Trápilo mě kvůli tomu svědomí, takže jsem se jí snažil přimět, aby studovala Bibli. Také jsem se pokusil uzákonit náš vztah tím, že bychom se vzali. Ona ale namítala, že Bibli vytvořili muži proto, aby si ženy podrobili, a tudíž není nutné sňatek uzavírat.
Uvědomil jsem si, že nemohu dále pěstovat nemravný vztah se ženou, která nemá v úctě Boží zákon o manželství. Proto jsem náš vztah ukončil a přestěhoval se do Brooklynu. Věděl jsem, že pokud své vlastní záležitosti neuvedu do souladu s Božími zákony, nemohu o Bohu a jeho záměru mluvit s druhými.
Po tříletém studiu Bible, během kterého jsem úplně přestal se svým nebiblickým jednáním, jsem s čistým svědomím zasvětil svůj život konání Boží vůle a své zasvěcení symbolizoval křtem na sjezdu svědků Jehovových. Nikdy jsem nelitoval slibu, že chci poznat Boha, o jehož jménu se vždy zmiňoval můj otec. A chci stále tvrdě pracovat na plnění svého slibu, který jsem Jehovovi dal ve vězeňské kobce v Dannemora, a to až do doby, než Jehova splní požehnání slíbené ve svém Slově.
Těším se do ráje
Velmi se těším na dobu, kdy Jehova přemění celou zemi v nádherný ráj. (Žalm 37:11, 29; Lukáš 23:43) Také se těším na další Boží slib — totiž že mrtví budou vzkříšeni a dostanou příležitost žít navždy na zemi. (Jan 5:28, 29; Skutky 24:15) Jak nádherná doba to bude! Budu moci přivítat z hrobů drahé zemřelé, a to včetně svého otce, mladšího bratříčka a dalších lidí, které jsem znal a kteří zemřeli předčasně. Často o této naději přemýšlím a naplňuje mě to radostí. Také se raduji z toho, že se mé dvě sestry a některé jejich děti zasvětily Jehovovi a byly pokřtěny.
Nemohu si pomoci, ale nyní, když o své víře rozmlouvám s druhými a dělím se s nimi o své životní zkušenosti, mám radost, že je mohu seznámit se žalmistovými slovy útěchy, která jsou zaznamenána v Žalmu 72:12–14: „On totiž osvobodí chudého, volajícího o pomoc, také ztrápeného a každého, kdo nemá pomocníka. Bude litovat poníženého a chudého a duše chudých zachrání. Z útlaku a z násilí vyplatí jejich duši, a jejich krev bude v jeho očích drahocenná.“
To, že měl Jehova se mnou trpělivost, potěšilo mé srdce a umožnilo mi, abych se učil projevovat vlastnosti, které od svého lidu vyžaduje — ne divokost lva, ale pokoj, laskavost a mírnost, tedy vlastnosti, které projevuje beránek. Je nutné tyto vlastnosti projevovat, neboť Boží slovo říká, že Jehova „mírným projeví přízeň“. (Přísloví 3:34)
[Praporek na straně 12]
„Brzy jsem byl opět uvězněn za krádež, a dva roky jsem si odpykával trest ve vězení na Rikers Island v New Yorku. V roce 1965 jsem byl propuštěn, ale ještě ten rok jsem byl uvězněn za vraždu. Vypěstoval jsem si skutečně divokou povahu — nebyl jsem žádný beránek, ale spíše lev!“
[Obrázek na straně 13]
V den mého křtu