Stál jsem mimo zákon

STALO se to 1. května 1947 na Sicílii. Na jednom místě v horách se k oslavě každoročního Dne pracujících sešlo asi tři tisíce lidí včetně žen a dětí. Netušili, jaké nebezpečí skrývají blízké pahorky. Možná jste o tragédii, která následovala, četli, nebo jste dokonce viděli filmové záběry. Toto krveprolití bylo pojmenováno masakr u Portella della Ginestra a mělo za následek 11 mrtvých a 56 zraněných.

Já jsem se na této tragédii nijak nepodílel, ale patřil jsem ke skupině separatistů, kteří ji měli na svědomí. Vůdcem této skupiny byl Salvatore Giuliano, se kterým jsem vyrůstal ve stejné vesnici, v Montelepre. Byl jen o rok starší než já. Během druhé světové války v roce 1942 — kdy mi bylo devatenáct let — jsem byl povolán do armády. O něco dříve v tomto roce jsem se zamiloval do Vity Motisiové a oženil jsem se s ní. Měli jsme nakonec tři syny a první se narodil v roce 1943.

Proč jsem se dostal mimo zákon

V roce 1945, kdy skončila druhá světová válka, jsem se přidal k západní divizi dobrovolnické armády za nezávislost Sicílie (EVIS). Bylo to militantní křídlo separatistické politické strany známé jako Hnutí za nezávislost Sicílie (MIS). Salvatore Giuliano — v té době již na útěku — byl nejvyššími místy EVIS a MIS jmenován, aby převzal velení nad naší divizí.

Nás dva spojovala láska k našemu ostrovu Sicílii a k našemu lidu. Byli jsme rozhořčeni nad nespravedlností, kterou jsme zakoušeli. Nadchl jsem se proto pro myšlenku Giulianovy skupiny, která chtěla, aby Sicílie byla připojena ke Spojeným státům americkým jako 49. stát. Byl důvod věřit, že to je možné? Opravdu byl, protože představitelé MIS nás ujišťovali, že mají blízké vztahy s Washingtonem a že prezident Spojených států Harry S. Truman je tomuto připojení nakloněn.

Nezákonná činnost

Moje skupina se zabývala převážně únosy a držením význačných lidí jako rukojmí. Těmito prostředky jsme získávali kapitál ke koupi potřebných zásob. Nikomu z těchto lidí, kterým jsme říkali „naši hosté“, se nic nestalo. Při propuštění jsme jim dali jakési potvrzení určené k získání náhrady za peníze, které nám dali jako výkupné. Řeklo se jim, že až vyhrajeme, bude možné použít toto potvrzení, aby získali své peníze zpět.

Podílel jsem se asi na dvaceti únosech a rovněž na ozbrojených útocích na kasárny karabiniérů — státní vojenské policie. Jsem však rád, když mohu říct, že jsem nikdy nikoho nezabil. Naše separatistické útoky vyvrcholily neuváženou akcí u vesnice Portella della Ginestra. Zorganizovalo ji asi deset mužů z Giulianovy skupiny a byla namířena proti komunistické straně.

K zabití těchto nevýznamných lidí — ke kterým patřili naši sousedé a přívrženci — došlo sice neúmyslně, ale lidé, kteří nás podporovali a měli pocit, že je chráníme, byli přesvědčeni, že jsme je zradili. Od té doby začalo neúnavné pronásledování Giulianovy tlupy psanců. Potom, co policie dostala nějaká upozornění, byli mnozí moji společníci dopadeni. Dne 19. března 1950 jsem padl do léčky i já a byl jsem uvězněn. A Giuliano byl to léto zabit.

Uvěznění a rozsudek

V palermském vězení, kde jsem čekal na projednání svého případu, mě velmi trápilo, že jsem byl odloučen od své mladé manželky a tří synů. Před naprostým zoufalstvím mě však chránila touha bojovat za to, co jsem pokládal za správné. Abych vyplnil čas, začal jsem číst. Jedna kniha ve mě vzbudila přání přečíst si Bibli. Byl to životopis Silvia Pellica, Itala, který byl v 19. století z politických důvodů vězněn.

Pellico napsal, že měl s sebou ve vězení vždy slovník a Bibli. Moje rodina i já jsme byli sice katolíci, ale o Bibli jsem ve skutečnosti nic nevěděl. Požádal jsem tedy u vedení věznice o jeden výtisk. Řekli mi, že je to zakázané, ale dostal jsem jeden exemplář, který obsahoval Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo evangelium. Později se mi podařilo sehnat celou Bibli a tu mám dodnes jako drahocennou upomínku.

V roce 1951 konečně začal ve Viterbo blízko Říma můj soudní proces. Trval třináct měsíců. Dostal jsem dvakrát doživotí plus 302 let! To znamenalo, že bych se živý z vězení nedostal.

Poznávám biblické pravdy

Po svém návratu do vězení v Palermu jsem byl přidělen do té části vězení, kde byl uvězněn Giulianův bratranec — bývalý člen naší skupiny. Dostal se do vězení tři roky přede mnou. Již dříve potkal ve vězení jednoho svědka Jehovova ze Švýcarska, který mu vyprávěl o nádherných biblických slibech. Tento Švýcar byl uvězněn s jiným svědkem z Palerma, když kázali dobrou zprávu o Božím Království. (Matouš 24:14) Později jsem se dozvěděl, že byl uvězněn na podnět duchovních.

I když jsem se podílel na bezzákonné činnosti, věřil jsem v Boha a v církevní nauky. Byl jsem proto šokován, když jsem se dověděl, že uctívání takzvaných svatých je nebiblické a že jedno z Desatera přikázání zakazuje používání obrazů při uctívání. (2. Mojžíšova 20:3, 4) Objednal jsem si časopisy Strážná věž a Probuďte se!, kterých jsem si začal velmi cenit. Nerozuměl jsem všemu, co jsem četl, ale čím více jsem toho četl, tím více jsem toužil utéci — ne z věznice samotné, ale z vězení náboženské falše a duchovní slepoty.

Nakonec jsem si uvědomil, že pokud se chci Bohu líbit, musím odložit starou osobnost a obléci novou — mírnou osobnost, která by byla podobná osobnosti Krista Ježíše. (Efezanům 4:20–24) Ke změně docházelo postupně. Ale téměř okamžitě jsem začal něco dělat pro své spoluvězně — zkoušel jsem s nimi mluvit o ohromných věcech, které jsem poznával. A tak pro mě v roce 1953 začalo radostné období. Setkal jsem se však také s překážkami.

Odpor ze strany kaplana

Šest měsíců potom, co jsem si objednal časopisy Strážná věž a Probuďte se!, přestaly docházet. Šel jsem k úředníkovi, který cenzuroval naši korespondenci, a upozornil jsem ho na to. Řekl mi, že doručování časopisů zastavil vězeňský kaplan.

Žádal jsem, abych mohl s kaplanem mluvit. V našem rozhovoru jsem mu ukázal to málo, co jsem z Bible znal. Byly to texty, které se týkaly používání obrazů při uctívání jako například 2. Mojžíšova 20:3, 4 a Izajáš 44:14–17. Přečetl jsem mu také Ježíšova slova zaznamenaná u Matouše 23:8, 9, abychom ‚nikoho na zemi nenazývali svým otcem‘. Dotčeně odpověděl, že nemohu Bibli rozumět, protože jsem nevzdělaný člověk.

Bylo dobře, že jsem již začal měnit svou osobnost — protože jinak nevím, co bych udělal. Klidně jsem stál a odpověděl jsem mu: „Ano, to je pravda; jsem nevzdělaný. Vy jste sice studoval, ale neudělal jste nic proto, abyste mě poučil o biblických pravdách.“ Kaplan mi odpověděl, že k tomu, abych mohl dostávat literaturu svědků Jehovových, si budu muset podat na ministerstvo spravedlnosti žádost o vypsání z katolické církve. Okamžitě jsem to udělal, ale žádosti nebylo vyhověno. Později se mi však podařilo zapsat se jako svědek Jehovův a mohl jsem časopisy dostávat znovu. Musel jsem však být velmi vytrvalý.

Sál Království ve vězení

Již delší dobu jsem žádal ředitele vězení, abych směl pracovat a mohl si vydělat nějaké peníze, které bych posílal své rodině. Pokaždé mi řekl, že kdyby dal zaměstnání mě, musel by ho dát také dalším, a to že není možné. Ráno 5. srpna 1955 však měl pro mě ředitel věznice dobrou zprávu — měl jsem ve vězení začít pracovat jako úředník.

Práce mi umožnila, abych získal úctu ředitele, který mi laskavě povolil používat skladiště pro shromáždění a studium Bible. A tak jsem v roce 1956 použil dřevo z vyřazených skříní z archívu a udělal jsem lavice pro to, co se mohlo pokládat za sál Království — jak svědkové Jehovovi říkají místu, kde se setkávají. Každou neděli jsem se tam setkával s dalšími spoluvězni a vrcholná účast na našich biblických rozpravách byla dvacet pět lidí.

Časem se kaplan dověděl o shromážděních, která jsem vedl, a zuřil. Výsledkem bylo, že jsem byl v létě 1957 přeložen z Palerma do káznice v Porto Azzurro na ostrově Elba. Toto místo mělo hroznou pověst.

Křest ve vězení

Když jsem tam přijel, dostal jsem na osmnáct dnů samotku. Nesměl jsem tam dokonce mít ani svou Bibli. Napsal jsem potom znovu na ministerstvo spravedlnosti a žádal jsem, aby mi umožnili vypsat se z katolické církve. Tentokrát jsem však požádal o pomoc odbočku svědků Jehovových v Římě. Po deseti měsících přišla dlouho očekávaná odpověď. Ministerstvo mou změnu náboženství uznalo! To znamenalo, že mohu mít Bibli, časopisy a další biblickou literaturu, ale že mě také mohou pravidelně navštěvovat zástupci svědků Jehovových.

Moje radost byla bez hranic, když mě poprvé navštívil Giuseppe Romano, který byl z kanceláře odbočky svědků Jehovových v Itálii. Se svolením vedení věznice se vše uspořádalo tak, abych mohl konečně symbolizovat své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. Dne 4. října 1958 mě a dalšího vězně bratr Romano pokřtil za přítomnosti ředitele věznice, pořádkového velitele a dalších úředních činitelů. Křest byl proveden v obrovské vaně, kde byla voda na zalévání vězeňské zahrady.

Ačkoli jsem mohl téměř vždy studovat Strážnou věž s dalšími spoluvězni, slavnost na památku Kristovy smrti jsem musel slavit ve své cele sám, protože probíhá po západu slunce. Zavřel jsem oči a modlil se a představoval jsem si, že jsem se sešel s dalšími svědky.

Činění učedníků ve vězení

V roce 1968 jsem byl přeložen do vězení ve Fossombrone v provincii Pesaro. Měl jsem zde dobré výsledky, když jsem o biblických pravdách mluvil s druhými. Pracoval jsem na ošetřovně, a tak nebylo obtížné najít příležitosti ke svědectví. Zvláště radostné bylo pozorovat pokrok jednoho vězně, Emanuela Altavilly. Po dvou měsících studia si uvědomil, že musí uplatnit radu ze Skutků 19:19 a zničit svou knihu o magickém umění. Emanuele se později stal svědkem Jehovovým.

Následující rok jsem byl přeložen do vězení na ostrově Procida, přímo naproti neapolskému zálivu. Pro dobré chování jsem byl opět přidělen do ošetřovny. Tam jsem potkal vězně Maria Morena, který byl biřmovaným katolíkem. Měl také odpovědné postavení, protože pracoval v účetním oddělení.

Jednou večer mě Mario požádal o něco ke čtení a já jsem mu dal knihu Pravda, která vede k věčnému životu.a Okamžitě pochopil závažnost toho, co četl, a začalo biblické studium. Mario přestal kouřit své tři balíčky cigaret denně. Uvědomil si navíc, že musí jednat poctivě, i když pracuje ve vězeňské účtárně. Vydal svědectví své snoubence a také ona přijala biblické nauky. Krátce potom se ve vězení vzali. Na sjezdu, který se konal v roce 1975 v Neapoli, byla Mariova manželka pokřtěna. Byla velmi šťastná, když slyšela, že její manžel byl ve vězení pokřtěn ve stejný den!

Každý týden jsem měl povolen rozhovor se svědky, kteří mě na Procidě navštěvovali. Směl jsem také připravovat jídlo, které jsme jedli v návštěvní místnosti. Návštěvníků mohlo být najednou až deset. Když přijel na návštěvu cestující dozorce svědků Jehovových, dostával jsem povolení navštívit promítání diapozitivů. Jednou jsem mohl při návštěvě čtrnácti svědků vést studium Strážné věže. Zdálo se, že mi představitelé vězení plně důvěřují. Určené dny jsem k večeru chodíval kázat od cely k cele.

V roce 1974, kdy jsem v různých vězeních strávil už dvacet čtyři let, mě navštívil soudce. Vybídl mě, abych podal žádost o milost. Nepokládal jsem to za vhodné, protože by to znamenalo přiznat účast na masakru u Portella della Ginestra — a já jsem se na něm nepodílel.

Radostné události

V roce 1975 vstoupil v platnost nový zákon, který umožňoval opustit na určitou dobu vězení. A tak jsem měl příležitost zúčastnit se v Neapoli svého prvního sjezdu svědků Jehovových. Prožil jsem pět nezapomenutelných dnů, kdy jsem potkal mnohem více křesťanských bratrů a sester, než jsem viděl do té doby.

Mimořádnou radost mi způsobilo, že jsem se po tolika letech opět setkal se svou rodinou. Moje manželka Vita mi zůstala věrná a moji synové už byli mladí muži ve věku od dvaceti do třiceti let.

Následující rok — kdy jsem byl mnohokrát na propustce z vězení — jsem dostal doporučení, abych si podal žádost o propuštění z vězení. Policejní soudce v posudku k mému podmínečnému propuštění doporučil, aby moje žádost byla přijata. Napsal: „Jednoznačně lze říci, že ve srovnání s krvežíznivým mladíkem, který plnil Giulianovy rozkazy — dnešní Mannino je jiný člověk; úplně se změnil.“

Časem zažádalo vedení věznice v Procida o milost pro mě. Milost mi nakonec byla udělena a 28. prosince 1978 jsem opustil vězení. Jaká to byla radost být po dvaceti osmi letech opět na svobodě!

Jediná naděje na spravedlnost

Jako únosce pod vedením Salvatora Giuliana jsem bojoval za to, o čem jsem si myslel, že přinese skutečnou svobodu mé rodině a mým krajanům. Z Bible jsem však poznal, že ať to lidé myslí jakkoli upřímně, nedokážou nastolit spravedlnost, po níž jsme jako mladí lidé tolik toužili. Jsem vděčný za biblické poznání, které mi pomohlo pochopit, že osvobození od nespravedlnosti, kterého je tak zoufale zapotřebí, poskytne pouze Boží Království v rukou Božího Syna, Ježíše Krista. (Izajáš 9:6, 7; Daniel 2:44; Matouš 6:9, 10; Zjevení 21:3, 4)

Mnoho novin popisovalo změnu mojí osobnosti, jež byla způsobena tímto biblickým poznáním. Noviny Paese Sera například citovaly dozorce vězení v Procida, který řekl: „Kdyby byli všichni vězňové jako Franck, vězení by přestala existovat; jeho chování bylo bezvadné, nikdy se nehádal a nikdy nedostal ani to nejmenší pokárání.“ Avvenire, jiné noviny, napsaly: „Je to vzorný vězeň, zcela mimořádný. Jeho rehabilitace je mimo všechny pochybnosti. Má úctu k institucím i k vězeňským strážcům a má mimořádné duchovní smýšlení.“

Hodnotný život

Od roku 1984 sloužím ve sboru svědků Jehovových jako starší a jako průkopník, jak se říká celodobým služebníkům. V roce 1990 mi zavolal jeden vězeňský dozorce, kterému jsem před patnácti lety vyprávěl o biblických pravdách, a řekl mi, že on i jeho rodina se stali svědky Jehovovými.

Největší štěstí jsem však prožil v červenci 1995. Měl jsem velkou radost, že jsem se v tom roce mohl účastnit křtu Vity, mé drahé manželky. Po tolika letech přijala i ona biblické učení. Snad i moji tři synové, kteří se mnou dosud mou víru nesdílejí, jednoho dne přijmou, co jsem se já dověděl z Božího slova.

To, co prožívám, když pomáhám druhým lidem, aby poznali biblické pravdy, mi poskytuje potěšení, které nelze s ničím srovnat. Stojí za to přijmout poznání, které vede k věčnému životu, a smět ho sdílet s upřímnými lidmi! (Jan 17:3) (Vyprávěl Franck Mannino.)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 18]

Na tomto místě v sicilských horách došlo k masakru

[Obrázek na straně 19]

Když jsme se v roce 1942 brali

[Obrázek na straně 21]

Často jsem mluvil o Bibli s vězeňskými dozorci

[Obrázek na straně 23]

S manželkou