Zajímavý podzemní svět Paříže

OD NAŠEHO DOPISOVATELE VE FRANCII

VYTÁČÍM číslo a s úzkostí doufám, že se někdo ozve. „Haló! Haló!“ říkám. „Klíče od auta mi spadly do kanálu! Přijeďte prosím rychle!“ Zvláštní četa pracovníků kanalizačních sítí je rychle na místě. K náplni jejich práce patří uvolnit ucpané kanály, vysušit zatopené sklepy a najít klíče, brýle, peněženky, a dokonce domácí mazlíčky, kteří pravidelně mizí někde pod 18 000 mříží pařížských kanálů. Objevují mé klíče, a tak si mohu oddychnout a srdečně jim poděkovat.

Další den jsem se rozhodl navštívit Musée des Égouts (Muzeum kanalizačních sítí) na levém břehu řeky Seiny, naproti našim pověstným výletním lodím a ve stínu Eiffelovky. Po asi 130 let Paříž hrdě ukazuje svůj podzemní svět. Napodobuji více než 90 000 zvědavých lidí, kteří každý rok navštíví toto jedinečné muzeum, a zjišťuji, proč to tak je. Připojte se ke mně při mém bližším zkoumání toho, co známý francouzský spisovatel 19. století Victor Hugo nazval „leviatanova střeva“ — podívejme se na pařížské kanály.

Přístupná „střeva“

Když jsem sestoupil pět metrů do podzemí, vidím první muzejní exponát — vycpanou krysu. Při pohledu na ni běhá člověku mráz po zádech! Říká se, že na každého Pařížana připadají tři krysy, které stráví, což je neuvěřitelné, i ten nejsilnější jed. Určitě hlady netrpí. Každý den krysy zhltnou sto tun neboli jednu třetinu kanalizačního odpadu.

Kameny, hřebíky, klíče a jiné těžké předměty, které se smíchají s odpadní vodou a deštěm, kanály ucpávají. Za zvuku odkapávající vody prozkoumávám stroje, které čistí 2 100 kilometrů těchto obrovských „střev“. Asi tisíc pracovníků kanalizačních sítí odklidí každý rok 15 000 krychlových metrů odpadu. Tma, spršky špinavé vody, kluzké zdi a prudké stoupání vody ztěžuje pracovníkům kanalizačních sítí jejich práci.

Mimochodem blízko stropu kanálů se vinou potrubí, ve kterých je ukryta rozsáhlá síť vodovodních rour, telefonních drátů a kabelů pouličního osvětlení.

Začali s tím Římané

Římané byli první, kdo v Paříži zavedli kanály. Asi 18 metrů římských kanálů je stále pod zříceninami římských termálních lázní v Latinské čtvrti. Ale když Římská říše padla, na hygienu se zapomnělo. Paříž zůstala špinavá a nezdravá po staletí a byly zde pouze hlavní kanály (stoky uprostřed ulice) nebo příkopy odplavující tekutý odpad. Příkopy páchly a byly živnou půdou pro infekce. V roce 1131 nejstarší syn krále Ludvíka VI. zemřel na infekci potom, co spadl do otevřeného kanálu.

Venkovní stoky sloužily jako smetiště a ke stejnému účelu se používalo i několik málo nově vytvořených krytých stok, které se snadno ucpaly. Horší bylo, že když se zvedla hladina Seiny, kanály vyvrhly odporně páchnoucí bláto a odpad. V minulosti byl tento pařížský „zažívací“ systém velmi malý. V roce 1636 tato střeva měřila jen dvacet tři kilometrů a sloužila 415 000 obyvatel. O století a půl později byla prodloužena jen o tři kilometry. V Napoleonově době trpěla Paříž kriticky špatným trávením.

V 19. století se stávající kanály prozkoumaly a zmapovaly. Ukázalo se, že se skládají přibližně ze dvou stovek tunelů, a o mnohých z nich se ani nevědělo. Jak byly odstraněny tuny bahna, které se tam po staletí nashromáždilo? Rozšířila se zpráva, že je pod ulicemi Paříže možné najít cennosti. Tak se přistěhovalo mnoho chamtivých lovců pokladů. Brodili se blátem a sbírali mince, šperky a zbraně.

Úprava kanalizace

Kanály byly konečně upraveny, zmodernizovány, rozšířeny a spojeny s každým domem. Použily se dostatečně velké roury, aby odolaly nečekaným záplavám. V roce 1878 bylo pod velkými klenbami 650 kilometrů splavných kanálů. „Kanál je čistý, . . . vystrojený,“ napsal Victor Hugo.

Během 20. století se systém zdvojnásobil. A kanály se staly zrcadlem obrazu města. V jakém smyslu? Každý kanál nese jméno ulice, pod kterou se vine, a číslo domu nad ním. Vylepšování pokračuje díky projektu renovace v hodnotě 330 milionů dolarů, který začal v roce 1991. Deset let trvající renovace tohoto důležitého objektu, který zpracuje 1,2 milionu krychlových metrů vody každý den, zahrnuje instalaci automatického čisticího zařízení a počítačově řízené kontroly.

Když už se těším na čerstvý pařížský vzduch, docházím na konec prohlídky. Ale má prohlídka podzemí ještě nekončí. „Abyste viděli nejniternější hloubky Paříže, běžte do katakomb,“ doporučuje prodavač suvenýrů. „Dvacet metrů pod zemí jsou nahromaděny kosti šesti milionů lidí.“ Odkud se vzaly?

Kostely otravují vzduch

Do pařížských katakomb — podzemního hřbitova — se kosti dostaly jen během 18. století. Od středověku byli lidé pohřbíváni v kostelech nebo blízko nich. To církvi vyneslo peníze, ale bylo to nanejvýš nezdravé, když hřbitovy byly ve středu města. Stalo se to noční můrou sousedů největšího hřbitova v Paříží, Saints-Innocents, na jehož 7 000 čtverečních metrů byli přijímáni mrtví asi z dvaceti kostelů a také neidentifikované mrtvoly a oběti morů.

Po morové ráně v roce 1418 přibylo kolem 50 000 mrtvol. V roce 1572 byly na hřbitov Saints-Innocents nacpány tisíce obětí masakru o bartolomějské noci.a Někteří lidé žádali uzavření hřbitova. Asi dva miliony těl nahromaděných někdy až deset metrů hluboko zvýšilo povrch země o více než dva metry. Hřbitov byl živnou půdou pro infekce a vydával zatuchlý pach podobný pachu zkyslého mléka nebo vína. Duchovenstvo se však proti uzavření městských hřbitovů postavilo.

V roce 1780 jeden obecní hrob praskl a vychrlil mrtvoly do sousedních sklepení. Tak to už bylo příliš! Hřbitov byl uzavřen a pohřbívání bylo v Paříži zakázáno. Masové hroby byly přemístěny do nepoužívaných lomů Tombe-Issoire. Děsivé kolony převážely kosti každou noc po patnáct měsíců. Rozhodlo se, že se vyprázdní i dalších sedmnáct hřbitovů a tři sta bohoslužebných míst. Kosti se shazovaly 17,5 metru dlouhou šachtou, kudy nyní vede schodiště z ulice do katakomb.

Návštěva pařížských katakomb

Z Náměstí Denferta-Rochereaua v jižní části Latinské čtvrti v Paříži sestupuji po 91 schodech dolů do katakomb. V roce 1787 byly královské dvorní dámy mezi prvními, kdo viděl toto podzemní pohřební místo ve světle hořících pochodní. Dnes každý rok přichází 160 000 návštěvníků.

Za schodištěm se nacházejí zdánlivě nekonečné řady chodeb, kde jsou uloženy mrtvoly. Procházím velmi opatrně a myslím na to, že katakomby zabírají 11 000 čtverečních metrů. Muž jménem Philibert Aspairt se nechtěně proslavil, když se pokoušel najít cestu v těchto chodbách dlouhých stovky kilometrů. V roce 1793 se v tomto bludišti ztratil. Jeho kostru našli o jedenáct let později a poznali ho podle jeho klíčů a oblečení.

Na asi 30 procentech plochy pod Paříží se těžilo. Dlouhou dobu byla těžba nekontrolovatelná. V roce 1774 se však 300 metrů rue d’Enfer (Pekelné ulice, nyní ulice Denferta-Rochereaua) zřítilo do 30 metrů hluboké propasti. Paříž byla v nebezpečí, že se propadne. Kameny, které „vidíme nad zemí, chybějí pod našima nohama,“ zvolal jeden spisovatel. Proto jako podpěra podzemních chodeb byly postaveny velkolepé oblouky.

„To je ostuda, že to tu nevydláždili, když to stavěli,“ naříkám a dívám se na zablácené boty. Uklouzávám v kaluži, ale zachytávám se těžkých bronzových dveří. Za dveřmi je chodba se stěnami postavenými z lidských kostí. Skutečně morbidní pohled — šklebící se lebky a křehké stehenní a holenní kosti seřazené v řadách a ve tvaru křížů a kruhů. Na deskách jsou vyryty biblické verše a básně, které odrážejí uvažování lidí o smyslu života a o smrti.

Při odchodu z katakomb si čistím boty od bláta o mříž kanálu a dávám si pozor na své klíče, aby nemusely znovu navštívit pařížské kanály. Návštěva zajímavého podzemního světa Paříže byla neobvyklým zážitkem, na který jen tak rychle nezapomenu. Paříž tedy bezpochyby nabízí víc než jen to, co je vidět na první pohled.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 25]

Otvor části pařížských kanálů

[Podpisek]

Valentin, Musée Carnavalet, © Photothèque des Musées de la Ville de Paris/Cliché: Giet

[Obrázek na straně 25]

Návštěva kanálů

[Podpisek]

J. Pelcoq, The Boat, Musée Carnavalet, © Photothèque des Musées de la Ville de Paris/Cliché: Giet

[Obrázek na straně 25]

Průřez pařížskými kanály

[Podpisek]

Ferat, Musée Carnavalet, © Photothèque des Musées de la Ville de Paris/Cliché: Briant

[Obrázek na straně 26]

Šklebící se lebky a křehké stehenní a holenní kosti seřazené v řadách a ve tvaru křížů a kruhů

[Obrázek na straně 26]

Nápis před východem: „Osten smrti je hřích“ (1. Korinťanům 15:56, „Sýkora“)

[Obrázek na straně 26]

Stroje k čištění kanálů

[Podpisek obrázku na straně 24]

Mapa v pozadí na stranách 24–27: Encyclopædia Britannica/9th Edition (1899)