Co říká Bible

Podporuje Bůh dnešní války?

DAVID, král starověkého Izraele, o své úloze bojovníka napsal: „[Bůh] vyučuje mé ruce válčení, a mé paže napjaly měděný luk.“ (Žalm 18:34)

O křesťanech se apoštol Pavel vyjádřil: „Ačkoli . . . chodíme v těle, nevedeme válku podle toho, co jsme v těle. Vždyť zbraně našeho válčení nejsou tělesné.“ (2. Korinťanům 10:3, 4)

Protiřečí si tyto dva texty? Nebo existují pádné důvody, proč válčení starověkého Izraele Bůh schvaloval, ale nesouhlasí s tím, aby bojovali křesťané? Změnil se Boží postoj k válčení? Když zvážíme tři hlavní rozdíly mezi izraelským národem a křesťanským sborem, odpovědi na tyto otázky nám budou jasné.

Tři zásadní rozdíly

1. Hranice území, které ve starověku obývali Izraelité, vymezil Bůh. Okolní národy měly často nepřátelský postoj. Bůh proto svému lidu přikázal, aby svou zemi bránil, a dokonce mu dával vítězství nad nepřáteli. (Soudci 11:32, 33) Křesťanský sbor naproti tomu žádné hranice nemá a jeho členové jsou ve všech zemích světa. Pokud by se tedy Kristovi následovníci z jedné země zapojili do války proti jiné zemi, vlastně by bojovali proti spoluvěřícím — proti svým duchovním bratrům a sestrám, o kterých dostali příkaz, že je mají milovat, a dokonce za ně zemřít. (Matouš 5:44; Jan 15:12, 13)

2. Starověký Izrael měl lidské krále, kteří panovali v Jeruzalémě. Pravým křesťanům naproti tomu panuje Ježíš Kristus, který je nyní mocnou duchovní bytostí v nebesích. (Daniel 7:13, 14) Sám Ježíš řekl: „Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“ (Jan 18:36) To znamená, že žádné pozemské království, tedy politické zřízení, nemůže tvrdit, že patří Kristu. Co z toho vyplývá pro Ježíšovy „sloužící“ neboli následovníky? To ukáže třetí bod.

3. Starověký Izrael podobně jako jiné národy často vysílal posly, což v dnešní terminologii může znamenat vyslance nebo zplnomocněnce. (2. Královská 18:13–15; Lukáš 19:12–14) Dělá to i Kristus, ale jsou v tom dva základní rozdíly. Zaprvé, jako vyslanci nebo zplnomocněnci slouží všichni jeho následovníci. Apoštol Pavel proto mohl o svých spolukřesťanech napsat: „Jsme . . . vyslanci, kteří zastupují Krista.“ (2. Korinťanům 5:20) Jako mírumilovní vyslanci nepoužívali zbraně. Zadruhé, Ježíšovi následovníci mluví ke každému, kdo je ochoten naslouchat jejich poselství. Ježíš prohlásil: „Tato dobrá zpráva o království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům.“ (Matouš 24:14) Také řekl: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, . . . vyučujte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal.“ (Matouš 28:19, 20)

Je smutné, že Kristovi „sloužící“ se ne vždy setkávají s příznivou odezvou. Proto Pavel vybízel křesťanského evangelistu Timotea: „Snášej útrapy jako dobrý voják Ježíše Krista.“ (2. Timoteovi 2:3, Bible21) Timoteovy zbraně pochopitelně byly duchovní a patřilo k nim Boží psané Slovo, které je označováno jako „meč ducha“. (Efezanům 6:11–17)

Proč Božím lidem začal být místo Izraele křesťanský sbor?

Po dobu 1 500 let se izraelský národ těšil ze zvláštního vztahu s Bohem. Byl to vztah založený na smlouvě neboli dohodě. (2. Mojžíšova 19:5) Tato smlouva, jejímž prostředníkem byl Mojžíš, zahrnovala Deset přikázání a další zákony, které podporovaly pravé uctívání a vysoké morální zásady. (2. Mojžíšova 19:3, 7, 9; 20:1–17) Žel, izraelský národ jako celek byl Bohu nevěrný, a to až do té míry, že zabíjel Boží proroky. (2. Paralipomenon 36:15, 16; Lukáš 11:47, 48)

Jehova nakonec poslal svého Syna, Ježíše Krista, který se narodil jako Žid. Místo aby jej židovský národ přijal jako Mesiáše, zavrhl jej. Bůh proto staletí trvající smlouvu s Izraelem ukončil a zrušil obraznou zeď, která Židy oddělovala od Nežidů.a (Efezanům 2:13–18; Kolosanům 2:14) Přibližně ve stejnou dobu ustanovil křesťanský sbor a jako jeho Hlavu určil Ježíše. Tento sbor byl už před koncem prvního století skutečně mezinárodní. Apoštol Petr, který měl židovský původ, prohlásil: „V každém národu je [Bohu] přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost.“ (Skutky 10:35)

Svědkové Jehovovi se řídí příkladem prvních křesťanů. Jsou známí svou veřejnou kazatelskou službou a neutralitou v politických záležitostech i válečných konfliktech. (Matouš 26:52; Skutky 5:42) Nepřipustí, aby je cokoli odvádělo od oznamování dobré zprávy o Božím Království jako jediné vládě, která odstraní zlo a přinese na zemi trvalý mír. Tuto vzácnou naději měl apoštol Pavel na mysli, když napsal: „Jako zástupci Krista prosíme: ‚Smiřte se s Bohem.‘“ (2. Korinťanům 5:20) Jeho slova jsou ještě naléhavější dnes, kdy se blížíme ke konci ‚posledních dnů‘ současného ničemného systému věcí. (2. Timoteovi 3:1–5)

[Poznámka pod čarou]

ZAJÍMALO BY VÁS?

● Jakou vynikající vlastnost by křesťané měli mezi sebou mít? (Jan 13:34, 35)

● Co je hlavní „zbraní“ pravých křesťanů? (Efezanům 6:17)

● Jaké důležité poselství oznamují zástupci Krista? (Matouš 24:14; 2. Korinťanům 5:20)

[Obrázek na straně 23]

Svědkové Jehovovi tvoří mezinárodní společenství a ve válkách zachovávají neutralitu