31. STUDIE
Projevování úcty druhým
PÍSMO nás vybízí, abychom ‚ctili lidi všeho druhu‘ a ‚o nikom nemluvili urážlivě‘. (1. Petra 2:17; Tit. 3:2) Ve skutečnosti každý člověk, se kterým se setkáme, ‚začal existovat „v Boží podobě“‘. (Jak. 3:9) Za každého zemřel Kristus. (Jan 3:16) A všichni si zaslouží slyšet dobrou zprávu, aby podle ní mohli jednat a být zachráněni. (2. Petra 3:9) Někteří však mají vlastnosti či postavení, pro které si zasluhují zvláštní úctu.
Proč by někteří lidé mohli mít sklon neprojevovat takovou úctu, k níž nás Bible vybízí? Možná, že jim místní kultura předepisuje, komu projevovat úctu podle toho, do jaké kasty ten člověk patří, podle barvy jeho pokožky, podle pohlaví, zdravotního stavu, věku, bohatství nebo podle jeho společenského postavení. Všeobecně rozšířená korupce mezi veřejnými činiteli podkopává úctu k lidem, kteří zastávají nějaké úřední postavení. V některých zemích jsou lidé velmi nespokojeni se svým životním údělem, protože možná pracují mnoho hodin denně, jen aby si vydělali na to nejnutnější, a jsou obklopeni lidmi, kteří se k nim chovají neuctivě. Mladí jsou vystaveni tlaku vrstevníků, aby se připojili ke vzpouře proti neoblíbeným učitelům a dalším autoritám. Mnoho mladých lidí je ovlivněno tím, když v televizi vidí, jak děti dovedou přelstít své rodiče a ovládat je. Nechceme-li, aby tento tělesný způsob smýšlení změnil náš pohled na druhé, musíme vynaložit úsilí. Když jednáme s lidmi důstojně, vytváříme tak atmosféru, která umožňuje snazší výměnu myšlenek.
Uctivý přístup. Od člověka, který se věnuje náboženské činnosti, se očekává, že bude projevovat úctu svým vhodným oblečením i jednáním. To, co je považováno za vhodné chování, se na různých místech liší. Někteří lidé považují za neuctivé, když člověk s někým mluví a má přitom klobouk na hlavě nebo ruku v kapse. Jinde by však takové chování mohlo být pro lidi přijatelné. Ber v úvahu místní zvyklosti, abys nikoho neurazil. To ti pomůže vyvarovat se věcí, které by mohly bránit působivému oznamování dobré zprávy.
Stejné zásady se vztahují i na to, jakým způsobem oslovujeme druhé, a zejména letité osoby. Všeobecně se považuje za nepřijatelné, aby mladí oslovovali dospělé křestním jménem, aniž by jim to dospělí dovolili. Na některých místech se i od dospělých očekává, že cizího člověka neosloví křestním jménem. V mnoha jazycích se k vyjádření úcty k někomu staršímu nebo k tomu, kdo zastává vyšší postavení, rovněž používá vykání nebo nějaký jiný prostředek.
Uctivá reakce při setkání. V menších obcích se očekává, že když se s někým setkáš — buď když jej potkáš na cestě nebo když vejdeš do místnosti —, zareaguješ na jeho přítomnost. To znamená, že ho pozdravíš, usměješ se na něj, přikývneš, nebo dokonce zvedneš obočí. Přehlížet druhého člověka se považuje za něco neuctivého.
Někteří lidé však mohou mít pocit, že je přehlížíš, i přesto, že na jejich přítomnost zareaguješ. Proč? Protože si všimnou, že je nevnímáš jako jednotlivce. Není nijak neobvyklé, když jsou lidé škatulkováni podle určitých tělesných rysů. Těm, kdo jsou tělesně postiženi či mají zdravotní problémy, se druzí často vyhýbají. Nicméně Boží slovo nám ukazuje, že bychom s takovými lidmi měli jednat s láskou a úctou. (Mat. 8:2, 3) Každý z nás je přece v nějakém ohledu postižen tím, že jsme po Adamovi zdědili hřích. Považoval bys od druhých za uctivé, kdyby si tě vždy spojovali s tvými nedostatky? Nechtěl bys, aby místo toho mluvili o tvých mnoha pozitivních vlastnostech?
Projevovat úctu znamená také uznávat postavení hlavy. Na některých místech je nezbytné, aby si člověk před tím, než začne vydávat svědectví členům domácnosti, promluvil s hlavou rodiny. Přestože pověření kázat a vyučovat máme od Jehovy, uznáváme, že tím, kdo je Bohem oprávněn vychovávat, ukázňovat a vést děti, jsou jejich rodiče. (Ef. 6:1–4) Proto, když nějakou rodinu navštívíme, je obvykle vhodné promluvit si nejprve s rodiči, než se pustíme do rozhovoru s dětmi.
S přibývajícími léty přicházejí životní zkušenosti a ty v nás rovněž mají vzbuzovat úctu. (Job 32:6, 7) Toto vědomí pomohlo jedné mladé průkopnici na Srí Lance, která navštívila jistého letitého muže. Zpočátku její návštěvu odmítl slovy: „Jak mě může takové děcko, jako jsi ty, učit o Bibli?“ Ona však odpověděla: „Já jsem vás nepřišla poučovat, ale podělit se s vámi o něco, co jsem se dozvěděla a z čeho mám takovou radost, že to prostě musím říci druhým.“ Uctivá odpověď průkopnice vzbudila zájem toho muže. „Co ses tedy dozvěděla?“ zeptal se jí. „Dozvěděla jsem se, jak můžeme získat věčný život,“ řekla. Ten letitý muž začal studovat Bibli se svědky Jehovovými. Ne všichni starší lidé sice řeknou nahlas, že si přejí, aby druzí s nimi jednali uctivě, ale většina to jistě ocení.
Je však možné, že někdo jde v projevování úcty příliš daleko. Na tichomořských ostrovech i jinde je třeba, aby svědkové při příchodu do vesnice nebo ke kmenovému náčelníkovi uctivě použili obvyklý způsob oslovení. To může svědkům pomoci jednak v tom, aby jim druzí naslouchali, a jednak v tom, aby měli vůbec příležitost mluvit s náčelníkem a s lidmi, kteří spadají pod jeho pravomoc. Nicméně lichocení druhým není ani nutné, ani správné. (Přísl. 29:5) Součástí mluvnice některého jazyka mohou být také určitá vyjádření, jak dát najevo úctu, ale k projevení křesťanské úcty není zapotřebí je používat přehnaně.
Uctivý přednes. Bible nás vybízí, abychom důvod pro svou naději vysvětlovali „s mírností a hlubokou úctou“. (1. Petra 3:15) Přestože tedy možná dokážeme rychle odhalit trhliny ve stanovisku druhého člověka, bylo by moudré udělat to takovým způsobem, který by mohl podkopat jeho důstojnost? Nebylo by lepší trpělivě mu naslouchat, snad se jej zeptat, proč zastává takový názor, a potom vzít v úvahu jeho pocity, až s ním danou věc rozebereme pomocí Písma?
Podobná úcta, jakou projevujeme jednotlivcům, by měla být patrná také tehdy, když mluvíme k posluchačům z pódia. Řečník, který má úctu ke svým posluchačům, je nebude ostře kritizovat ani projevovat postoj, který by se dal vyjádřit slovy: „Kdybyste opravdu chtěli, mohli byste tak jednat.“ Takový způsob řeči druhé jen sráží. Oč lepší je dívat se na posluchače jako na skupinu lidí, kteří milují Jehovu a chtějí mu sloužit. Měli bychom, podobně jako Ježíš, projevovat porozumění při jednání s těmi, kdo jsou snad duchovně slabí, méně zkušení či kdo pomaleji uplatňují biblické rady.
Posluchači budou vnímat, že řečník k nim má úctu, také tehdy, jestliže nutnost uplatňovat Boží slovo ve větším rozsahu bude vztahovat i na sebe. Proto je při uplatňování biblických textů moudré nepoužívat stále zájmeno „vy“. Všimni si například, jak zní otázka „Děláte vše, co je ve vašich silách?“ ve srovnání se slovy: „Každý z nás by si měl položit otázku: ‚Dělám vše, co je v mých silách?‘“ Obě otázky sice vyjadřují tutéž myšlenku, ale první z nich naznačuje, že řečník se nestaví na úroveň svých posluchačů. Naproti tomu druhá otázka vybízí každého — tedy i řečníka —, aby prozkoumal svou situaci a své pohnutky.
Odolávej pokušení pronášet nějaké vtipné poznámky jen proto, abys posluchače rozesmál. To podkopává důstojnost biblického poselství. Je pravda, že služba Bohu by nám měla přinášet radost. Je dokonce možné, že některé rysy látky, jež nám byla zadána, jsou do jisté míry humorné. Nicméně, kdybychom žertovali o vážných věcech, svědčilo by to o nedostatku úcty k posluchačům i k Bohu.
Kéž je tedy z našeho vystupování, naší řeči i z našeho přístupu k druhým vždy patrné, že na ně nahlížíme tak, jak nás to učí Jehova.