„Klasičtí“ historikové — jsou spolehliví?
NOVODOBÍ dějepisci se dalekosáhle spoléhají na historiky starých Řeků a Římanů, chtějí-li vyplnit mezery v dějinách starověku nebo potvrdit určité údaje. Někteří učenci vidí v těchto „klasických“ autoritách spolehlivější základ pro chronologii než v údajích Bible. Z toho důvodu je zajímavé zkoumat poněkud blíže tyto staré dějinné zdroje. Jsou věrohodné a spolehlivé?
Od konce 18. století n. l. věnuje se na vyšších školách velká pozornost spisům těchto „klasických“ historiků jako Herodotovi, Xenofonovi, Thukydidovi, Plutarchovi atd. Generace studentů jsou učeny, že v případech, kde si odporují záznamy těchto starých dějepisců a biblické záznamy, je třeba dát přednost těm prvním — a to přesto, že množí tito studenti se vydávají za křesťany.
Není to pádný důvod k přesnému zkoumání spisů těchto světských autorit? Neměli bychom se zajímat o jejich všeobecnou hodnotu, ale též o pohnutky, které je snad vedly k psaní, a o to, zda jejich líčení skutkových podstat a jejich časové údaje jsou spolehlivé. Zajímali se tito muži o přesné, pravdivé podání zprávy? Nebo šlo některým hlavně o to, aby se svými díly proslavili nebo obstarali zábavnou látku?
SPOLEHLIVOST NEBO OHLED K JEJICH VÁŽNOSTI?
Naše pozornost se obrací nejprve k řeckému historikovi Herodotovi, který žil v 5. století př. n. l. Byl označen jako „otec dějin“ a nepochybně nastoupil nový směr psaní dějin, když začal své dílo, které svědčí o živé představivosti a širokém rozhledu. Byl vynikajícím vyprávěčem. Dnešní badatelé se však pozastavují nad určitými znaky jeho díla. „Jeho zprávy vykazují četné nepřesnosti“, píše profesor A. W. Ahl ve svém díle Nástin perských dějin, str. 15 (angl.).
V Encyclopaedia Britanica (vydání 1946, svazek 10, str. 772) čteme v této souvislosti: „Hlavní Herodotovy chyby spočívají v tom, že se nedržel zásad kritického psaní dějin, že nerozuměl podstatě vedení válek a nepoznával důležitost chronologie . . . jeho největší slabinou je nepřesnost v chronologii. I jeho časové údaje o 5. století [jeho vlastní doba] jsou nepřesné nebo sporné.“
Abychom učinili Herodotovi po právu, budiž však řečeno, že dějepisci mu děkují za přenesení mnohých skutkových podstat a časových údajů, z nichž některé, pokud je možno je přezkoušet, jsou značně přesné. To však neznamená, že máme přijímat všechny jeho údaje jako absolutně spolehlivé.
Xenofon byl další řecký letopisec. Byl v nejlepším věku koncem 5. století př. n. l. Jeho Cyropaedie byla označena jako „politický a filosofický román“. Učenci poukazují na to, že Xenofon se nemohl při jejím psaní opírat o nic jiného než o východní pověsti a podání, které byly tehdy v oběhu a vznikly kolem postavy velkého perského hrdinského krále [Cýra]. Tvrdí se dále, že dílo sleduje „převážně etický účel, jemuž je obětována nezkreslená pravda“. — The Encyclopaedia Britanica, 11. vydání, svazek 28, strana 886.
O jeho Hellenice neboli řeckých dějinách se říká, že Xenofon v ní prozrazuje „zřejmé stopy úzkoprsosti a krátkozrakosti, která je hluboko pod úrovní dějepisce“. Dále se říká, že „v díle je mnoho vynecháno a že obsahuje významné chyby, které jsou jeho dílu velmi na škodu“. — The Encyclopaedia Britanica, 9. vydání, svazek 24, strana 721.
Xenofonova díla mají však nepochybně i své výhody. „V popisu míst a příslušných vzdáleností je velmi přesný a pečlivý. Novodobí výzkumní cestovatelé potvrzují jeho všeobecnou spolehlivost.“ (The Encyclopaedia Britannica, svazek 24, strana 721.) Samotná zeměpisná spolehlivost však ještě není důvodem pro to, abychom stavěli jeho spisy nad Bibli, jde-li o dějinné časové údaje.
Historik Ktesias žil rovněž v 5. století př. n. l. Jeho vynikající dílo, Persika, je údajně perská historie, jejímž základem jsou údaje z archivů perského královského dvora. George Rawlinson obviňuje Ktesiase ve svém díle Sedm velkých monarchií, svazek 2, strana 85 (angl.), že úmyslně rozšířil vládní období médské monarchie, „neboť použil vědomě systému zdvojování . . . Každý král a každé vládní období, o kterém se zmiňuje Herodot, se objevují v Ktesiově seznamu dvakrát — to je otřelý způsob, neobratně zastřený vymyšlenými jmény.“ Ktesiovo svědectví je vyvráceno také knězem a dějepiscem Borososem, filosofem Aristotelem (4. století př. n. l.) a nedávno odkrytými klínovými nápisy. (The Encyclopaedia Britanica, 9. vydání, svazek 6, strana 599.)
Byli tedy tito raní historikové spolehliví? Ne, jejich údaje nejsou všechny pravdivé a věrohodné a proto bychom je měli zkoumat pomocí spolehlivých skutečností. V Encyclopaedia Britanica (11. vydání, svazek 26, strana 894) je řečeno o Thukydidovi, řeckém dějepisci, který žil rovněž v 5. století př. n. l.: „Chyba letopisců spočívala podle mého názoru v tom, že dbali jen o svou vážnost a nesnažili se podat pravdivou zprávu.“ Ale je snad možné, že Thukydides byl ve svém úsudku poněkud tvrdý.
THUKYDIDES — VÝJIMKA
Thukydides platí v širokých kruzích za výjimku, která potvrzuje pravidlo o nespolehlivosti a povrchnosti „klasických“ historiků. V Encyclopaedia Britanica čteme: „Thukydides byl jediným mezi svými současníky, jehož obzor byl dosti velký, aby pochopil všeobecný význam určitých událostí . . . na rozdíl od [svých] předchůdců podroboval Thukydides svou látku nanejvýš důkladnému zkoumání.“ (The Encyclopaedia Britanica, 11. vydání, svazek 28, strana 886) Encyclopaedia Americana (vydání 1956, svazek 26, strana 596) k tomu říká: „Thukydides byl největší dějepisec. Byl naprosto přesný a neúnavný v shromažďování a zkoumání skutečností a jeho líčení jsou krátká a jadrná. Jeho sloh je vážný a vznešený a plný hlubokého významu.“
Thukydides na příklad oznamuje, že řecký vojevůdce Themistokles uprchl do Persie, když Artaxerxes Longimanus „nastoupil teprve nedávno na trůn“. (Viz Thukydides, první kniha, kapitola 9) Podle zprávy většiny jiných dějepisců došlo k tomuto útěku za vlády Xerxe I., otce Artaxerxova. K tomu vysvětluje římský historik Nepos (1. století př. n. l.): „Věřím Thukydidovi spíše než jiným, protože byl Themistoklovi časově nejblíže ze všech, kteří zanechali zprávy o té době, a protože byl ze stejného města.“ — Themisocles, kapitola 9.
Ačkoli většina dnešních lexikonů udává, že Artaxerxes nastoupil na perský trůn v roce 465 př. n. l., jsou pádné důvody pro domněnku, že je to omyl. Podle záznamů Diodora Sicula, řeckého dějepisce 1. století př. n. l., zemřel Themistokles roku 471 př. n. l. v Malé Asii a podle všeho zdání tam uprchl nejméně dva roky předtím, tedy v roce 473 př. n. l. Podle Thukydiovy zprávy to bylo, když Artaxerxes „nastoupil teprve nedávno na trůn“. Artaxerxův nástup na trůn připadl tedy velmi pravděpodobně na rok 474 př. n. l.
Proč se badatelé Bible zvlášť zajímají o Artaxerxovu vládu? Protože podle biblické zprávy u Nehemiáše 2:1–8 vyšel v dvacátem roce vlády tohoto panovníka výnos k znovuvýstavbě Jeruzaléma a Boží prorok Daniel byl poučen o tom, že po Artaxerxově výnosu až do zjevení zaslíbeného Mesiáše uplyne období šedesáti devíti týdnů roků neboli 483 let. (Dan. 9:25) Potvrdily dějinné skutečnosti biblický letopočet?
Dvacátý rok po roce 474 př. n. l. začal v roce 455 př. n. l. Připočteme-li k roku 455 př. n. l. 483 roků, přijdeme do roku 29 n. l., do roku, kdy byl Ježíš pokřtěn a uznán Bohem jako Mesiáš. Učedník Lukáš oznamuje: „Když se pokřtil i Ježíš, a modlil se,. . . otevřelo se nebe. A sstoupil Duch svatý v tělesné způsobě jako holubice na něj, a stal se hlas z nebe, řkoucí: Ty jsi ten Syn můj milý, v toběť mi se zalíbilo. Ježíš pak počínal býti jako ve třidcíti letech, jakž domnín byl, syn Josefův, kterýž byl syn Heli.“ — Luk. 3:21–23.
Jediný dějepisec 5. století př. n. l., který je známý tím, že zkoumal skutečnosti a uváděl přesné údaje, podává tedy důkazy, které neuvádějí biblickou chronologii do pochybnosti, ale potvrzují ji.
POZDĚJŠÍ DĚJEPISCI
Jak je to však s pozdějšími dějepisci Řeků a Římanů? Je jejich chronologie tak přesná, že by mohla vážně uvést v pochybnost biblickou zprávu? Uvažujme o jednom z nich, o Diodorovi Siculovi (1. století př. n. l.). Z původních čtyřiceti knih jeho dějin je dnes zachováno již jen patnáct. Pět z nich se zabývá mytickými dějinami Egypta, Asýrie, Etiopie a Řecka a ostatní jsou kronikou od druhé Perské války až do doby následovníků Alexandra Velikého. O Diodorovi je řečeno: „Nesnažil se příliš zkoumat své podklady a proto v jeho dílech nacházíme často opakování a rozpory . . . Jeho časové údaje o zjištěném dějinném období jsou občas nepřesné.“ — The Encyclopaedia Britanica, 9. vydání, svazek 7, strana 245.
O Plutarchovi (asi 46 až 120 n. l.) se dozvídáme toto: „Bylo již mnoho řečeno o Plutarchově nepřesnosti a nelze popřít, že jeho číselné údaje jsou povrchní a občas odporují jeho vlastním vysvětlením.“ (Plutarchovy životopisy, předmluva překladatele a zpracovatele A. H. Clougha, strana 18, angl.) Psal o Themistoklovi a jeho době a o jiných slavných Řecích a Římanech.
Díla římského dějepisce Livia, který zemřel v roce 17 n. l., nám zůstala zachována většinou jen v citátech a výtazích pozdějších spisovatelů. W. Lucas Collins, M. A., překladatel jeho děl, říká: „Pohříchu se ztratila právě ta část, kterou bychom viděli nejraději, totiž část, která zahrnovala pozdější a věrohodnější dějiny římského lidu, zvlášť dobu, kdy žil sám pisatel.“ Jak to bylo tehdy běžné, pojal do své zprávy i podání, která byla po ruce.
Nesmíme zapomínat, že tito dějepisci 1. století čerpali své údaje o trvání asyrských, babylónských a perských monarchů z dřívějších zdrojů. Některé tyto zdroje však byly, jak jsme již viděli, zakaleny povrchností a nepřesnými časovými údaji. Kromě toho mohly vzniknout další chyby opisováním starých dokladů.
Tito pozdější „klasičtí“ dějepisci nepodávají žádné silnější důkazy proti biblickému letopočtu než jejich předchůdci z 5. století př. n. l. Ano, jen málo těchto „klasických“ dějepisců se staralo zvlášť o přesnost svých časových údajů. Dostáváme jejich prostřednictvím množství cenného poučení o událostech, mravech a zvycích a filosofiích jejich doby. Většina z nich však věnovala málo pozornosti přesnému datování.