Otázky čtenářů
Některá zvířata, například lvi a jedovatí hadi, mají vlastnosti, které se zdají být zvlášť vhodné pro zabíjení. Jak je to možné, když všichni byli kdysi býložravci?
Je pochopitelné, že vyvstává tato otázka, neboť dnes je tomu tak, že se skutečně mnohá zvířata navzájem zabíjejí, aby se živila. Mějme však na paměti, že tak je tomu dnes. Najde se na zemi někdo, kdo by mohl na základě osobního pozorování říci, jak se tato zvířata chovala před šesti tisíci lety?
Všude na zemi lidé zabíjejí zvířata a jedí jejich maso. Je však schopnost lidí žvýkat a trávit maso důkazem, že všichni lidé jedí maso nebo že lidé vždy jedli maso? Nikoli, neboť Boží Slovo, nejstarší a nejspolehlivější dějinná zpráva o lidstvu, ukazuje, že Jehova dal původně člověku k pokrmu „všechny rostliny nesoucí semena“ a „každý strom, na němž je ovoce stromu nesoucí semena“. Teprve více než o šestnáct set let později dovolil Bůh člověku změnu výživy, neboť mu dovolil lovit zvířata, aby se jimi živil. — 1. Mojž. 1:29, NS; 9:2, 3.
Lidé, kteří věří, že člověk i zvířata se vyvíjeli v průběhu miliónů let, možná tyto věci neuznávají, ale Boží Slovo to tak říká, a Ježíš Kristus pravil: „Slovo tvé pravda jest.“ (Jan 17:17) Jestliže nynější potrava a způsob života člověka nejsou takové jako původně, není potom možné, že to též platí i pro zvířata?
Musíme pamatovat na to, že vědění vědců je omezené. Ani člověk, který je odborníkem v některém oboru zoologie, neví ještě všechno, co lze vědět o dnešním životě nějakého zvířete, ani nemluvě o tom, jak mohlo žit před tisíciletími. Pokorní a upřímní lidé to připustí. Dokazuje to i skutečnost, že vědci zastávají různé názory.
Tak například vyvstala otázka, zda kobry mohou slyšet zvuky. 27. listopadu 1968 napsal jeden význačný konservátor v oddělení plazů jedné velké zoologické zahrady ve Spojených státech toto: „Žádný had nemá schopnost slyšet zvuky; to platí i o kobře.“ To bylo přijato téměř s konečnou platností. Téhož dne však prohlásil konservátor a předseda oddělení pro herpetologii v americkém přírodovědeckém museu: „Všeobecně se předpokládalo . . ., že hadi jsou hluší ke zvukům, které přicházejí vzduchem. Podle nejnovějších průkazných materiálů mohou však někteří hadi slyšet hluboké tóny. Není jisté, jak tuto skutečnost uvést do souvislosti s otázkou týkající se kobry. Většina důkazů mluví stále ještě pro teorii, že na kobru působí pohyby, nikoli zvuk, ale tato věc jistě ještě není vyjasněna.“
Před dávnou dobou bylo v Bibli řečeno, že kobra slyší „hlasu zaklinačů“, ale může se zdráhat je poslouchat, jako se může zdráhat poslouchat i člověk. (Žalm 58:5, 6) Bylo by moudré zavrhnout slova Bible jen proto, že někteří vědci se domnívají, že skutečnost je jiná? Výše uvedené citáty ukazují, že odpověď zní Nikoli. Stejně bychom neměli zavrhovat Boží inspirované slovo proto, že určité všeobecně uznávané důkazy, jak se zdá, nepodporují slova Bible o zvířecím světě v minulosti.
Dále, je oprávněné usuzovat, že zvíře může používat svého těla jen tak, jak jej používá nyní? Tygr na příklad používá svých tesáků a drápů k chytání jiných zvířat, jejich zabíjení a trhání. Nelze však týchž tesáků a drápů používat k rozmělňování velkých rostlin a strhávání slupek nebo lusků?
Někdo se však může zeptat: „Jak je to však s jedovatými hady?“ Může se zdát, že zvířecí jedy slouží pouze k zabíjení nebo k ochraně; je tomu tak skutečně? V článku „Zvířata jako traviči“ napsal H. Munro Fox: „Víme, že v některých případech jedy mají svou úlohu v tělesných funkcích zvířete, které je produkuje. V některých případech to může být vlastní důvod existence jedů, zcela nezávisle na jejich ceně, kterou snad mají jako ochrana. Jedovaté sliny na příklad pomáhají hadům trávit potravu.“ Dalším důkazem je jeden zelený červ žijící v moři, který je částečně potažen jedovatým slizem. Má jej tento sliz chránit před tím, aby nebyl sežrán? Tak by to mohlo vypadat. Když však mláďata tohoto červa padnou na tento sliz, působí jed, že se změní v mikroskopicky malé samečky místo ve velké samičky, jimiž by se stala, kdyby dopadla na mořské dno.
Je pravda, že by mohly být uvedeny stovky nebo snad i tisíce obtížných případů, které zdánlivě ukazují, že zvířata se navzájem vždy zabíjela a že je to nutné pro „rovnováhu v přírodě“. Měla by nás však skutečnost, že nemáme dokonalé poznání o Božím stvoření, přimět ke ztrátě víry v něj a v jeho Slovo? Měli bychom se stát obětí otázek o dravých zvířatech?
Bible ukazuje, že Bůh dal v edenském ráji každému divoce žijícímu zvířeti zemskému a každému létajícímu stvoření nebeskému . . . všechny zelené rostliny za pokrm“. (1. Mojž. 1:30, NS) Později žily všechny základní druhy pozemských zvířat celý rok v Noemově arše aniž by se tato zvířata navzájem sežrala. A Boží Slovo se jistě vztahuje na poměry, které byly v Edenu a které budou obnoveny v budoucnosti, když říká: „A lítý had nad děrou pohrávati bude s dítětem prsí požívajícím, a to, kteréž ostaveno jest, směle sáhne rukou svou do díry bazališkovy. Neuškodí, aniž zahubí na vší mé hoře svaté.“ — Iz. 11:7–9.
Veliký Stvořitel, který učinil nebe a všechno co je v něm, který se postaral o dokonalou rovnováhu a pořádek hvězd a který ví, jak má být zachována harmonie a pokoj na zemi, může zcela jistě obnovit rajské poměry. Jistě není nad jeho schopnosti vytvoření „přírodní rovnováhy“, kdy se zvířata nebudou vzájemně zabíjet. Proto budeme s důvěrou a plným spolehnutím očekávat tuto dobu.