Otázky čtenářů
Co je „strach“, který je vyháněn dokonalou láskou, jak čteme v 1. Jana 4:18?
Apoštol Jan píše: „V lásce není strachu, nýbrž dokonalá láska vyhání strach, neboť strach působí jako překážka. Vskutku, kdo má strach, nebyl učiněn dokonalým v lásce.“ — 1. Jana 4:18, NS.
Strach v tomto případě je strach, který brzdí to, co někdo vyjadřuje Bohu v modlitbě. Souvislost ukazuje, že Jan tím pokračuje v hovoru o „svobodě řeči“. (1. Jana 4:17) Nehovoří o svobodě řeči při kázání dobrého poselství, nýbrž o „svobodě řeči vůči Bohu“. — 1. Jana 3:19–21; srovnej s Žid. 10:19–22.
Ten, v němž se plně projevuje Boží láska, se může důvěřivě přiblížit k svému nebeskému Otci, aniž se cítí ‚odsouzen ve svém srdci‘ jako pokrytec nebo zavržený. Ví, že se upřímně snaží poslouchat Boží příkazy a že tím dělá to, co se jeho Otci líbí. (1. Jana 3:21, 22) Vyjadřuje se tedy svobodně, když Jehovu prosí. Nemá pocit, že mu Bůh dal „zkušební lhůtu“ nebo že mu uložil nějaká omezení v tom, co má říkat nebo oč má prosit. (Srovnej 4. Mojž. 12:10–15; Joba 40:1–5, 39:31–35 KB; Pláč 3:40–44; 1. Petra 3:7) Nebrzdí jej žádný chorobný strach; není si vědom žádného špatného svědectví, které by mohlo mluvit proti němu. — Srovnej Žid. 10:26, 27, 31.
Tak jako dítě ani v nejmenším necítí, že nemá odvahu nebo že má strach, když o něco prosí své milující rodiče, protože je přesvědčeno, že se stále zajímají o jeho potřeby a štěstí, právě tak jsou si jisti i křesťané, v nichž je plně vyvinuta láska, že Bůh „nás slyší, ať prosíme o cokoli podle jeho vůle. Dále, když víme, že slyší to, oč jej prosíme, víme, že budeme mít vyprošené věci, protože jsme si je od něj vyprosili.“ — 1. Jana 5:14, 15, NS.
Tato dokonalá láska nevyhání proto každý druh strachu. Nevylučuje uctivý dětský strach před Bohem pramenící z vážnosti k jeho postavení, moci a spravedlnosti. (Žalm 111:9, 10; Žid. 11:7) Neodstraňuje také obyčejný strach, který působí, že se vyvarujeme pokud možno nebezpečí a tak chráníme sebe a svůj život, nevyhání ani strach, který vzniká při náhlém poplachu. — Srovnej 2. Kor. 11:32, 33; Joba 37:1–5; Abakuka 3:16, 17.
Správné pochopení 1. Jana 4:18 velmi duchovně obohacuje. Odhaluje, jaký velkolepý vztah může mít křesťan ke svému nádhernému Stvořiteli. Povzbuzuje nás, abychom mluvili ve svých modlitbách k Bohu od srdce, abychom nebyli formální nebo mechaničtí, nýbrž abychom vyjadřovali otevřeně své pocity, své potřeby, své obavy o druhé, své naděje a svou lásku k němu.
Také bychom neměli považovat za takřka nedosažitelný cíl ‚být učiněni dokonalými v lásce‘. ‚Dokonalost‘ je zřídka myšlena v absolutním smyslu; obyčejně je to relativní dokonalost. Když Pavel psal křesťanům v Korintě: „Nestaňte se malými dětmi, co se týče schopnosti porozumění, . . . ve schopnosti porozumění se však staňte plně dospělými,“ nestanovil tím cíl, který by nikdo v celém sboru nebyl mohl dosáhnout. (1. Kor. 14:20, NS) Řecké slovo téleioi pro „dospělé“, které použil v tomto textu, je totéž slovo (v mužském rodě) jako slovo (v ženském rodě) pro „dokonalý“ (teleía), jež použil Jan v 1. Jana 4:18. Abychom ‚byli učiněni dokonalými v lásce‘, znamená, že Boží láska v nás není v nevyvinutém, polovičatém stavu, ale že naplňuje naše srdce a nutí nás k tomu, abychom konali jeho vůli celým srdcem.
V Židům 9:14 čteme, že Kristus se „skrze věčného ducha obětoval bez poskvrny Bohu“. Co je ‚věčný duch‘?
Všimneme-li si první části tohoto výroku, pomůže nám to, abychom viděli toto vyjádření v celém rámci. „Neboť jestliže krev kozlů a býků a popel z jalovice, vykropená na znečištěné, posvěcuje do té míry, že tělo se stává čisté, oč více krev Krista, který se skrze věčného ducha obětoval bez poskvrny Bohu, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli konat svatou službu živému Bohu?“ — Žid. 9:13, 14.
Tyto výroky se objevují uprostřed pojednání, v němž je postaveno proti sobě opatření, které Bůh uznával pod starou smlouvou zákona nebo mosaickým zákonem, a opatření, které patří k nové smlouvě. V první části kapitoly hovoří apoštol Pavel o stánku a o zvířecích obětech, které tam byly přinášeny. Tyto věci byly právní požadavky ‚týkající se těla‘ a ty byly ukládány až do určité doby. (Žid. 9:10) Pavel poukázal také na to, že „svatý duch“ objasnil, že cesta do svatého místa v nebesích ještě nebyla přístupná, dokud stál stánek a jeho oběti byly přijímány Bohem. — Žid. 9:8, 12.
Cesta do nebe vedla tedy skrze oběť a krev Kristovu, nikoli skrze zvířecí oběti podle požadavků ‚týkajících se těla‘. Ale jak došlo k Ježíšově oběti? Došlo k ní skrze působení svatého ducha.
Dříve v tomto dopise Pavel vysvětlil, že Ježíš se nestal knězem „podle zákona příkazu o tělesném původu“ (Ži), což by se stalo, kdyby byl z rodiny Áronovy z kmene Lévi. Ale Ježíš se narodil z nekněžského kmene Judova. A proto tím, že jej Bůh bezprostředně jmenoval, byl vyvolen k tomu, aby byl „knězem navždy podle způsobu Melchisedechova“. (Žid. 7:16, 17) Místo aby byl pomazán olejem jako Áron, byl Ježíš pomazán svatým duchem. — 2. Mojž. 29:7; Luk. 3:21, 22.
Během celé své služby dokazoval Ježíš svými slovy i svými skutky, že Boží svatý duch na něm spočívá, zplnomocňuje jej a vede. (Mat. 12:18, 28; Luk. 4:14, 18) Když přišel čas, položil Ježíš svůj život jako oběť, jak to bylo duchem předpověděno a zaznamenáno ve Svatém písmu: na příklad že zemře na kůlu a mezi hříšníky a že mu nebudou zlámány kosti. (5. Mojž. 21:22, 23; Gal. 3:13; Iz. 53:12; Žalm 34:20) Tím jeho oběť neodpovídala tělesným požadavkům, ale stalo se to působením ducha a odpovídalo to duchu. Bible ukazuje, že Kristovo tělo bylo obětováno „jednou provždy“. — Žid. 10:10, 12.
Všechna tělesná ustanovení zákona byla částí dočasného opatření, které mělo pominout — omezení zákonem bylo přechodné. Naproti tomu to, čím byl veden a obětován, bylo něco trvalého: Boží věčný duch. Tento duch měl být navždy použit k tomu, aby vedl ty, kteří byli přijati do nové smlouvy. A obětování nemělo mít pouze přechodnou cenu pro určitou ohraničenou dobu; měla to být věčná oběť. Pavel měl k tomu dobrý důvod, aby postavil proti sobě tělesná opatření zákona, jeho stánek, jeho oběti a jeho kněžství, a věčného ducha, skrze kterého se Kristus obětoval.