Otázky čtenářů

První dopis Jana 4:18 nám říká: „V lásce není strach, ale dokonalá láska odhazuje strach.“ Ale Petr napsal: „Ctěte lidi všeho druhu, mějte lásku k celému společenství bratrů, mějte bázeň před Bohem.“ (1. Petra 2:17) Jak je možné uvést tyto verše do souladu?

Petr i Jan byli apoštolové, kteří se učili přímo od samotného Ježíše. Proto můžeme důvěřovat, že to, co napsali, si neodporuje. Uvažujeme-li o uvedených verších, je podstatné, že tito apoštolové mluvili každý o jiném druhu strachu neboli bázně.

Zaměřme se nejprve na Petrovu radu. Ze souvislosti vyplývá, že Petr spolukřesťanům poskytoval inspirovanou radu, jak se mají chovat k lidem, kteří mají vysoké postavení. Jinými slovy, Petr vysvětloval, jaký by měl být správný názor na podřízenost v určitých oblastech. Křesťanům tedy radil, aby byli podřízeni lidem, kteří mají vysoké postavení v lidských vládách, jako například králové či místodržitelé. (1. Petra 2:13, 14) Petr dále napsal: „Ctěte lidi všeho druhu, mějte lásku k celému společenství bratrů, mějte bázeň před Bohem, mějte úctu ke králi.“ (1. Petra 2:17)

S ohledem na kontext je tedy jasné, že když Petr řekl, že křesťané mají mít „bázeň před Bohem“, myslel tím, že bychom měli mít hlubokou, posvátnou úctu k našemu Bohu, bázeň, abychom se této nejvyšší autoritě nepřestali líbit. (Srovnej Hebrejcům 11:7.)

A co vyjádření apoštola Jana? Už dříve ve svém prvním dopise psal ve čtvrté kapitole o tom, že je třeba zkoušet „inspirované výroky“, protože mohou pocházet od falešných proroků. Takové výroky jistě nepramení od Jehovy Boha; pocházejí z ničemného světa nebo zrcadlí jeho názory.

Oproti tomu pomazaní křesťané „pocházejí z Boha“. (1. Jana 4:1–6) Kvůli tomu Jan naléhal: „Milovaní, dále milujme jeden druhého, protože láska je od Boha.“ Bůh nám jako první projevil lásku: „Vyslal svého Syna jako usmiřující oběť za naše hříchy.“ (1. Jana 4:7–10) Jak bychom na to měli reagovat?

Měli bychom samozřejmě zůstat ve spojení s naším milujícím Bohem. Neměli bychom se ho děsit ani bychom se neměli bát přistoupit k němu v modlitbě. Jan již dříve radil: „Jestliže nás naše srdce neodsuzuje, máme volnost řeči k Bohu; a o cokoli prosíme, to od něho přijímáme, protože zachováváme jeho přikázání.“ (1. Jana 3:21, 22) Ano, když máme dobré svědomí, můžeme k Bohu přistupovat bez ochromujícího či stísňujícího strachu. Díky lásce cítíme volnost oslovit Boha čili přistoupit k němu v modlitbě. V tomto ohledu „v lásce není strach“.

Spojme tedy tyto dvě myšlenky. Křesťan musí mít před Jehovou vždy uctivou bázeň, která vyplývá z hluboké úcty k Jehovovu postavení, moci a smyslu pro právo. Také však Boha milujeme a cítíme se mu nablízku, cítíme volnost k němu přistoupit. Před Bohem nepociťujeme žádné zděšení, ale důvěřujeme, že k němu můžeme přistupovat tak, jako dítě volně přistupuje k milujícímu rodiči. (Jakub 4:8)