Proč se zavírají kostely

PŘEDCHÁZEJÍCÍ článek tě informoval o situaci, o které jsi možná nevěděl, ale nebylo pojednáno o důvodu, proč se ve Francii zavírá tolik kostelů a náboženských zařízení.

PROČ SE ZAVÍRAJÍ SEMINÁŘE?

Církevní autority se snaží vysvětlit jejich zavírání odůvodněním, že je to znamení nutné reorganizace. Ve snaze ospravedlnit uzavření tří velkých dlouho existujících seminářů v Normandii prohlásil římsko-katolický biskup z Bayeux a Lisieux: „Hledala se nějaká forma, jak zjednodušit nábor mladých mužů, kteří se cítí povoláni ke kněžskému stavu“ (Ouest–France, 27. února 1970).

Ale je možno při veškeré představivosti něco zjednodušit pro tamější mladé muže, kteří by chtěli být kněz, jestliže jsou celým dvěma diecézím odňaty kněžské semináře? Musejí nyní jet do třetí diecéze, jejíž prostorný seminář byl také uzavřen a přeložen do jiného města, kde je jediný seminář pro tři diecéze spolu s jiným katolickým zařízením ve společné budově. Nebylo by realističtější připustit, že se tucty seminářů zavírají prostě proto, že není dostatek uchazečů o kněžský úřad?

V provinciálních novinách La Voix du Nord, které komentovaly přeskupení francouzských seminářů, bylo připuštěno, že tato potřeba vznikla „hlavně následkem nedostatku uchazečů“. V jedněch katolických novinách vycházejících v Bretani byla uvedena následující slova tamějšího biskupa: „Jednou z hlavních starostí biskupa, pokud jde o přítomnost a ještě více o budoucnost, je úbytek v počtu uchazečů o kněžský úřad a o vysvěcení na kněze. To je všeobecný vývoj, který není omezen pouze na Francii. Jsou tím postižena všechna naše zařízení a také všechny druhy povolání: Rozjímání, vyučování, péče o nemocné a misie.“ K vysvětlení biskupových poznámek byly v časopise uvedeny následující počty týkající se semináře v Quimperu:

Rok Seminaristé

1961 150

1964 103

1968 67

Není divu, že článek měl nápis: „Seminář v Quimperu se zavírá“! (Kemper, červen–červenec 1969)

Skutečnou vážnost věci ukázal nedávno jeden z nejčetnějších francouzských magazínů:

„Od roku 1961 [katolické církvi ve Francii] každým rokem ubýval celkový počet kněží potřebných v průměrných diecézích, jako je Bordeaux, Nizza nebo Clermont-Ferrand, neboť ztráty, které vznikly úmrtími [asi 900 ročně] nebo tím, že se kněží vzdali svého úřadu, zdaleka nejsou vyrovnávány . . .

Francouzský klérus, se svými 40 000 kněžími početně nejsilnější na světě, je starý . . . V roce 1975 bude třetina jeho příslušníků starších než 60 let . . .

V důvěrné zprávě pro své poradce odhalil kardinál Alexander Renard, arcibiskup lyonský, začátkem tohoto měsíce, jak velká je tato krize. V říjnu minulého roku vstoupilo do [francouzských] seminářů jen 475 mladých mužů; to je o 41 procent méně než v předchozím roce. Protože není dostatek studentů, přísluší těch několik málo ještě existujících seminářů vždy celému území. Velký, šedý, barákům se podobající seminář v Issy-les-Moulineaux je pro všechny seminaristy z Paříže a okolí . . .

Půjde-li to tak dále, nebude během doby kratší než jedno století již žádné duchovenstvo (L’Express, 5.–11. ledna 1970).

PROČ SE ZAVÍRAJÍ KOSTELY?

Církevní autority se pokoušejí dokázat, že uzavírání tolika kostelů ve Francii je přirozeným důsledkem přesunu obyvatelstva z malých venkovských obcí do velkých míst a průmyslových měst, kde jak říkají, bylo během minulých pětadvaceti let postaveno přes tisíc nových kostelů. To sice může být důvodem, proč byly uzavřeny některé malé venkovské kaple, ale nevysvětluje to, proč jsou uzavřeny čtyři z pěti kostelů v takovém městě, jako je Senlis, kde je více než 10 000 obyvatel! Skutečně důvody jsou jiné.

Jedním důvodem je zřejmě nedostatek duchovních. Ve Francii je nejméně 18 000 katolických obcí, v nichž není místní kněz. Velký počet kněží musí obsluhovat více obcí a v mnoha těchto obcích je kostel otevřen jen jednou v měsíci nebo ještě řídčeji, někdy jen při příležitosti pohřbu nebo jiných zvláštních obřadů. Protože nedostatek kněží je stále naléhavější, stává se, že když se kněz ožení nebo z jiného důvodu se vzdá svého úřadu, obce, pro které byl kompetentní, nemají dnes často jinou možnost než upevnit na dveře kostela oznámení: „Až do dalšího opatření uzavřeno“, a většinou „další opatření“ nikdy nepřijde!

Ale snad nejvýznačnějším důvodem, proč se zavírá tolik kostelů, je stále ubývající zájem o starobylé církve. Katolíci, kteří po léta věřili, že patří k neomylné církvi Kristově, zjistili, že věci, které považovali za svaté, protože jim to říkali jejich kněží, jsou nyní stejnými kněžími označovány jako nedůležité, nebo dokonce škodlivé. Popis účinků takovýchto změn na mnohé katolíky je obsažen v časopise L’Express, kde je psáno:

„Předpisy, které platily po mnoho generací křesťanů, jsou nyní považovány za zastaralé. Zavedením pojmu změny zavedla [katolická] církev také pojem podmíněnosti. Protože včera předepsaná pravidla již dnes nejsou platná, není nic, co by dokázalo, že dnešní pravidla budou použitelná také zítra.“ (L’Express, 14.–20. října 1968)

Také všeobecný odpor k úloze, kterou hrály starobylé církve ve válkách a sporech mezi národy a v národech, odcizil církvi lidi. To připustil Eugen Blake, generální sekretář Ekumenické rady církví, když nedávno řekl v Ženevě (Švýcarsko) toto:

„Náboženství nepřispívala vždy k pokoji, a byli jsme svědky hrozných následků náboženského fanatismu, který je spojen s kapitalismem, kolonialismem, s rasovou nenávistí bílých a se starými feudálními a kmenovými zvyklostmi. Nechceme si nic předstírat. Také vztahy mezi Indií a Pakistanem se náboženským vlivem spíše zhoršily, než zlepšily. Také v severním Irsku nepřinesla úloha, kterou hrálo náboženství, žádnou útěchu ani katolíkům, ani protestantům“ (Le Monde, 2. dubna 1970).

Protože východní náboženství i církve křesťanstva přinesly v náboženském ohledu lidem zklamání, a dokonce přispívaly k nepokoji a k válkám, je pochopitelné, že musí sklidit, co zasévaly. Uzavírání mnoha jejich kostelů je známkou, že jejich dny jsou sečteny. Brzy je Bůh potrestá za jejich zločiny. (Viz Zjevení, kapitolu 18, kde je světová říše falešného náboženství symbolicky nazývána jako „Velký Babylón“.)

PRAVÉ KŘESŤANSTVÍ NEUMÍRÁ

Nechť se upřímní lidé vzchopí! Pravé křesťanství rozhodně není v úpadku. Je úspěšné jako nikdy předtím, jak vyplývá z tiskové zprávy, vytištěné v týchž francouzských nedělních novinách, které přinesly zprávu o „18 000 opuštěných kostelů“. V článku o kongresu svědků Jehovových „Pokoj na zemi“, který se konal v srpnu předchozího roku blízko Paříže, bylo psáno:

„Dnes odpoledne . . . bude mít F. W. Franz závěrečnou přednášku o naději na tisíciletý mír, mír, který bude následovat po armageddonské bitvě a v němž opět ožijí miliardy lidí na rajské zemi . . .

Někteří snad budou chtít pokrčit rameny, ale většinu to podnítí k přemýšlení. Veřejnost s údivem zjistila, že je ve Francii 30 000 ‚svědků‘, ve světě je milión, a že v minulých dvaceti letech jich mimořádně mnoho přibylo: asi 700 procent. Lidé si mohou myslet, co chtějí, ale tento zázrak si zaslouží naši pozornost“ (De Journal du Dimanche, 10. srpna 1969).

Ano, růst, horlivost a oddanost svědků Jehovových v nápadném protikladu k úpadku a pádu církví křesťanstva vede mnoho lidí k novému přemýšlení o těch, které až dosud nazývali „sektou“. (Skut. 24:14, Herder) Nedávno bylo v jednom katolickém týdeníku psáno:

„Není tomu ještě tak dávno, kdy si ‚dobří katolíci‘ mysleli, že se musí . . . zlobit, když k jejich dveřím přichází ‚svědek Jehovův‘ a nabízí jim brožuru a radu.

Dnes nás pohled na tyto lidi, kteří mají odvahu pracovat pro svou víru, vede k přemýšlení. I když katolík nemusí zastávat jejich názory, začíná přemýšlet a snad si dokonce řekne: ‚Klobouk dolů‘ před těmito muži a ženami, kteří se nebojí sarkastických posměšků, hanlivých jmen a hněvu, když dávají najevo svou víru“ (L’Ami du Peuple, 15.února 1970).

Někteří katolíci říkají: „První křesťané neměli žádné umělecké budovy, a přece byly jejich obce živé a věrné Kristovu učení“ (L’Express, 22.–28. prosince 1969). Svědkové Jehovovi rádi pomáhají všem upřímným lidem, aby studovali Boží Slovo, a s radostí je vítají ve svých stále přibývajících sálech království, kde jsou křesťanské obce, jež jsou skutečně „živé a věrné Kristovu učení“.