Světaširé svědecké dílo v protikladu k obrácení světa

1. Proč si příkaz, který byl dán před devatenácti sty lety, zaslouží, abychom jej nyní podrobně zkoumali?

UVAŽUJEME-LI o nějakém příkazu více než devatenáct set let po jeho vydání, můžeme zjistit, v jakém rozsahu a jak přesně byl splněn. Je-li to příkaz, jehož splnění mělo mít účinek na celé lidstvo, pak si tento příkaz zaslouží, abychom jej důkladně prozkoumali. V jakém rozsahu byl splněn až do dnešní doby? Tato otázka je oprávněná, neboť takový příkaz světaširého významu skutečně existuje a jeho plnění mělo světaširé účinky. Projevuje se i na nás dnes, ať se nám to líbí nebo nelíbí.

2. Kde a kterého dne, měsíce a roku byl dán tento příkaz?

² Kdy byl dán tento příkaz, kdo jej dal a komu? Byl dán na jaře roku 33 n. l., dvacátého pátého dne lunárního měsíce Ijjar (nebo Ziv), který připadal na pátý den týdne (nebo dnes bychom řekli na čtvrtek). Dokonce byly činěny pokusy určit místo, kde byl dán tento příkaz, a na tom místě byla postavena svatyně. Byl totiž dán na slavné Olivetské hoře, východně od Jeruzaléma.

3. Proč byl muž, který dal tento příkaz, neobyčejným člověkem a jak se jmenoval?

³ Muž, který dal tento příkaz, byl neobyčejný člověk, neboť čtyřicet dní předtím byl vzkříšen z mrtvých. Popravili jej římští vojáci. Byl odsouzen k smrti na základě obvinění, které bylo proti němu vzneseno před římským místodržitelem Pontiem Pilátem. Jeho žalobci o něm řekl: „Shledali jsme, že tento muž podvrací náš národ a zakazuje platiti daně césarovi a říká, že on sám je Kristus, král.“ Jeho žalobci chtěli zdůraznit, jak je důležité, aby ho Římané popravili, a proto ještě řekli: „Máme zákon a podle zákona musí zemřít, protože se učinil Božím Synem.“ Žalobci ukázali, kdo byl tento muž. Byl to Ježíš Kristus. — Luk. 23:2, NS; Jan 19:7, NS.

4, 5. a) Co podnikli nepřátelé proti skutečnosti, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých? b) Co nyní Ježíš přikázal svým učedníkům?

⁴ Duchovní vůdci v Jeruzalémě se pokoušeli zakrýt skutečnost, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Dokonce se uchýlili i k podplácení, aby zkreslili skutečnost. (Mat. 28:11–15) Bez ohledu na to Ježíš Kristus v onen čtvrtek, 25. Ijjara roku 33 n. l., opět žil a naposledy se ukázal v těle svým věrným učedníkům. Dal jim na srozuměnou, že pozemský izraelský národ nezažije obnovení Davidova království a že tehdy ještě nepřišel čas pro příchod Božího království pod vládou Božího Mesiáše neboli Krista. Měli tedy učedníci Ježíše Krista nechat jeho věc padnout? Měli připustit, aby původci jeho smrti rozhlašovali o něm do světa zkreslené zprávy a aby tak lidé nemohli mít užitek z jeho života, smrti a vzkříšení? Měli zamlčet to, co sami viděli, slyšeli a zažili? Rozhodně ne! Měli přijmout sílu, aby mohli dělat něco v tomto směru, a měli s tím začít ve správný čas: v den, kdy se začne splňovat proroctví z Joela 2:28–30. Proto jim řekl:

⁵ „Přijměte moc, když na vás přijde duch svatý, a budete mi svědky v Jeruzalémě i v celé Judeji a v Samaří a až do nejvzdálenější končiny země.“ — Skut. 1:8, NS.

6. Odkdy měli tedy být učedníci Ježíšovými svědky a mezi kterými lidmi?

⁶ „Budete mi svědky!“, tak tedy zněl příkaz, a zplnomocnění k tomuto svědeckému dílu měli dostat o deset dní později, v den letnic toho roku (33 n. l.), kdy se mělo splnit proroctví Joela 2:28, 29 a měl na ně být vylit Boží duch. Neměli působit jako svědkové jenom mezi Židy, kteří tehdy přišli k svátku do Jeruzaléma z nejrůznějších zemí Římské říše i mimo ní, a mezi Židy v celé Judeji a Samaří, ale také „do nejvzdálenější končiny země“, jinými slovy, i mezi pohanskými národy.

7. Mělo se dílo vydávání svědectví pro Ježíše zastavit smrtí oněch učedníků a proč se dnes můžeme i my sami na něm účastnit?

⁷ Toto dílo vydávání svědectví pro Ježíše Krista nemělo skončit po smrti učedníků, kteří byli tehdy shromážděni na Olivetské hoře a kteří všichni zemřeli během prvního století n. l. Toto dílo světaširého významu bylo životně důležité pro všechny budoucí generace i pro generaci poslední, žijící ve dvacátém století. Mělo pokračovat po staletí, neboť se jej měli účastnit křesťanští učedníci, učinění těmi, kteří tehdy byli na Olivetské hoře. K nim se měla připojit celá řada učedníků, a svědectví se tak mělo dostat nakonec až do „nejvzdálenější končiny země“. Tak jsme je dostali i my. Přijali jsme je a nyní je sami dáváme dál. Máme o ně zájem.

8. Pod čím vedením mělo být prováděno světaširé svědecké dílo a o čem byli ujištěni učedníci, pokud jde o Ježíše, který od nich odcházel?

⁸ Toto světaširé svědecké dílo mělo být vykonáváno pod neviditelným vedením Pána Ježíše Krista. Proč? Protože po tom, když dal svým učedníkům tento příkaz, vystoupil před jejich očima do nebe a Boží zázračnou silou zmizel jejich zraku. Ve Skutcích apoštolů, v první kapitole, ve verších deset a jedenáct čteme: „A když upřeně hleděli do oblak, zatímco odcházel, hle, stáli vedle nich též dva muži v bílých rouchách a řekli: ‚Muži galilejští, proč stojíte a díváte se do oblak? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, přijde týmž způsobem, jak jste jej viděli jít do oblak.‘“ Mesiáš se měl vrátit!

POSTUPUJE OBRÁCENÍ SVĚTA?

9, 10. a) Proč v této souvislosti vyvstává otázka ohledně obrácení světa? b) Co je řečeno v komentáři Adama Clarka o podobenství o kvasu?

⁹ Ale jak je to dnes s obrácením světa? S jakým „obrácením světa“? Nuže, což onen příkaz Ježíše Krista neznamená, že celý svět lidí má být obrácen ke křesťanství dříve, než bude v nebi zřízeno Boží království a začne tisíciletá vláda Kristova? Tak rozuměli někteří komentátoři těmto i jiným výrokům Ježíše Krista, například jeho podobenství o kvasu: „Království nebeské je jako kvas, který žena vzala a skryla ve třech velkých mírách mouky, až všechno zkvasilo.“ (Mat. 13:33, NS) V díle Komentář a kritické poznámky (angl.) od Adama Clarka, LL. D., je k tomuto textu řečeno:

¹⁰ „Obě tato podobenství jsou prorocká a mají především ukázat, jak Kristovo evangelium ze zcela malých začátků pronikne všemi národy světa a naplní je spravedlností a pravou svatostí“ (str. 155, 2. odstavec).

11, 12. Co říká Clarkův komentář o kameni, který zasáhl kovovou sochu z Nabuchodonozorova snu?

¹¹ Král Nabuchodonozor viděl ve svém snu kámen, který udeřil do kovové sochy a stal se velkou horou, která naplnila celou zemi; o tom je v komentáři Adama Clarka řečeno:

¹² „Kámen začal dopadat na sochu, když apoštolové procházeli všemi směry Římskou říší a všude postupovali proti modloslužbě a zakládali křesťanské církve . . . Velký úder však byl Římské říši zasazen obrácením Konstantina . . . Konstantin se obrátil v roce 312 po Kr., když byl v Gallii. Ediktem, který vydal v roce 331 po Kr. a kterým přikázal zničení všech pohanských chrámů, skončil panství modloslužby. Tak se KŘESŤANSTVÍ stalo říšským náboženstvím . . . To je království, které zřídil nebeský Bůh. Nemusíme dále dokazovat, že je tím míněno úplné rozšíření evangelia a jeho mravní vliv na lidské duše i na svět, neboť náš Pán, který se odvolává na toto proroctví i na jiná proroctví v této knize, popisuje vliv svého evangelia a evangelium samotné jako Boží království a jako království nebeské a tak ukazuje, že . . . to je duchovní království zřízené a uchovávané Boží milostí, že v něm on sám žije a panuje, vládne svými zákony a svým duchem vykonává moc a vliv, což vede k tomu, že přichází konec válkám a sporům a místo toho že je uctíván Bůh ve výšinách a na zemi panuje mezi lidmi pokoj a dobrá vůle“ (str. 3209, 3210, vyd. 1836; Dan. 2:44, 45).

13, 14. Co řekl biskup metodistické církve Foster v roce 1885 o pokroku křesťanství a o práci, kterou tehdy ještě bylo nutno vykonat vzhledem k obrácení světa?

¹³ 9. listopadu roku 1885, tedy před méně než sto lety, kdy bylo ještě méně obyvatel světa a působiště tedy nebylo tak velké, řekl biskup Foster z metodistické církve na konferenci metodistické církve podle zpráv tisku toto:

¹⁴ „O postupu křesťanstva nemáme dostatečné informace. S kazatelen jsou skutečnosti po celé zemi denně předkládány nesprávně. Duchovní se zdráhají ukázat situaci v nejhorším světle, protože nechtějí vyvolávat sklíčenost. Podněcují naděje, které se nikdy nesplní. Nestojíme na prahu milénia. Ve srovnání s prací, která je před námi, není ničím to, co bylo vykonáno v minulosti. Děti našich dětí v příštích deseti generacích se budou muset více namáhat než my, má-li se obrátit celý svět. Obyvatelstvo světa je 1 500 000 000. Z toho je méně než jedna třetina křesťanů. Polovina této třetiny přísluší římsko-katolické církvi. Protestantů je 113 000 000. Jsou rozštěpeni do 500 sekt. V tomto počtu jsou zahrnuti také všichni zloději, všichni bývalí trestanci, lidé, kteří se dostali na mizinu, opilci, darebáci a ničemové v křesťanstvu; stojíme před velkým problémem, jak obrátit ke křesťanství jednu miliardu sto miliónů pohanů. To je ohromná hora, která se tyčí před námi na naší cestě. Díváme se na ni a přemýšlíme, kolik práce bylo vykonáno během 1 800 let a kolik jí ještě musí být vykonáno! . . . Ještě musí zkvasit veliké množství a [kvas] působí již dlouho“ (Strážná věž, angl., leden 1886, str. 3–6, pod nadpisem „Slepí vůdci“).

15, 16. a) Jaké překážky pro pokrok křesťanství byly odstraněny po druhé světové válce v Japonsku? b) Jakou nabídku tehdy učinila japonská strana, pokud jde o křesťanství, a s jakou odezvou se setkala?

¹⁵ Když 2. září 1945 skončila druhá světová válka, zdálo se, že se křesťanstvu naskýtá příležitost k neočekávaně rychlému rozšíření. 10. prosince onoho roku odstranil generál MacArthur, vrchní velitel okupačních vojsk v Japonsku, šintoismus jako státní náboženství. Později byla do nové japonské ústavy, která byla vypracována podle ústavy Spojených států, pojata i náboženská svoboda. Když 1. ledna 1946 japonský císař veřejně odmítl teorii, že pochází z bohyně slunce, a odmítl být dále uctíván jako bůh, byla křesťanstvu v Japonsku odstraněna z cesty další překážka pokroku. Podle spolehlivých zpráv prý generál Douglas MacArthur tehdy odmítl nabídku císaře Hirohita, aby z Japonska učinil „křesťanskou“ zemi. Deník New York Times o tom podal tuto zprávu:

¹⁶ „Nabídka byla odmítnuta . . ., protože generál považuje za převrácené nutit nějakému lidu náboženství. Generál MacArthur . . . řekl, že císař mu po kapitulaci Japonců prohlásil, že je ochoten udělat křesťanství státním náboženstvím. Generál si vyžádal čas na rozmýšlenou, . . . a když nabídku zvážil, odpověděl císaři: ‚Nikdy. Lid nesmí být nucen k přijetí žádného náboženství; to se musí dít na základě dobrovolnosti.‘ . . . Generál MacArthur odmítl návrh císaře, . . . ale místo toho požádal americký lid, aby poslal 10 000 misionářů. ‚Na jeho prosbu jsme odpověděli hrstkou misionářů,‘ řekl [Billy] Graham.“ (New York Times, 7. dubna 1964, pod nadpisem „Generál podává zprávu o odmítnutí nabídky, aby se Japonsko stalo křesťanským“).

17. Ukazuje srovnání růstu obyvatelstva světa s rozšířením křesťanstva, že je správný názor křesťanstva o obrácení celého světa, nebo dokazuje, že měl pravdu Ježíš Kristus?

¹⁷ Japonsko tehdy mělo 73 110 995 obyvatel. Obyvatelstvo světa tehdy vzrostlo na 2 139 958 919. Ačkoli milióny a milióny členů církví křesťanstva se vzájemně pobily ve druhé světové válce, přiznávalo se tehdy ke křesťanství stále ještě 592 406 542 osob, neboli asi čtvrtina obyvatelstva světa. V roce 1970 měly církve křesťanstva 924 274 000 členů — méně než třetinu obyvatelstva světa, jehož je 3 483 263 000. To by znamenalo, že v roce 1970 bylo ve srovnání s rokem 1946 přes jednu miliardu více nekřesťanů, kteří by ještě měli být obráceni ke křesťanství. Rozšíření křesťanstva ve spojení s jeho programem obrácení světa nedrží tedy zřejmě krok s populační explozí nekřesťanského světa. Kdo se tedy mýlí, křesťanstvo, nebo Ježíš Kristus a Svaté písmo, Bible? Nezvratné skutečnosti dokazují, že se mýlí křesťanstvo, a ne Ježíš Kristus a Bible.

18. a) Jaké dílo mělo být konáno před úplným koncem přítomného světa podle předpovědi Ježíše Krista a Bible? b) Proč měl být podle Ježíšovy předpovědi zničen jak Jeruzalém, tak i přítomný svět?

¹⁸ Ani z výroků Ježíše Krista, ani z Bible nevyplývá, že by svět měl být obrácen ke křesťanství před tisíciletou vládou Ježíše Krista. Podle předpovědí Ježíše Krista a Bible mělo být před „velkým soužením“, v němž nyní již brzy neblaze skončí celý přítomný svět včetně křesťanstva, provedeno světaširé svědecké dílo. Ve spojení se svým proroctvím o skonání světa Ježíš řekl: „Toto dobré poselství o království bude kázáno po celé obydlené zemi, všem národům na svědectví; a potom přijde konec.“ (Mat. 24:3–14, NS) Když se loučil, řekl svým učedníkům na Olivetské hoře: „Budete mi svědky . . . až do nejvzdálenější končiny země.“ (Skut. 1:8, NS) Neřekl, že bude obrácen Jeruzalém nebo celá Judea a Samaří nebo nejvzdálenější končiny země. Nebyly tehdy obráceny, a nebyly obráceny až dodnes. Předpověděl zničení Jeruzaléma, které na něj přišlo v roce 70 n. l., a také konec přítomného světa v nadcházejícím „velkém soužení“, protože nebudou činit pokání a nedají se obrátit svědectvím, které jim je vydáváno. (Mat. 24:15–22) Světaširé svědecké dílo stále ještě probíhá.

ČÍ SVĚDKOVÉ?

19. Co bychom si mohli myslet, kdybychom vzali v úvahu, jaké místo dalo duchovenstvo křesťanstva jménu Božímu ve spojení se svědectvím pro Ježíše?

¹⁹ Chtěl Ježíš Kristus odvrátit pozornost svých učedníků od nejvyššího Boha, když jim řekl: „Budete mi svědky“? Chtěl tím říci, že Boží jméno mělo být v budoucnosti odsunuto do pozadí a že místo něj má být vyzdviženo jeho vlastní jméno a jen jeho jméno že má být používáno? Vezmeme-li v úvahu způsob jednání duchovenstva křesťanstva, mohli bychom si ovšem myslet, že to tak Ježíš mínil. Ale jak by byl mohl Ježíš Kristus vybízet své učedníky, aby nebyli svědky toho, jehož svědkem byl on sám?

20. Kterými slovy vydával Ježíš Kristus svědectví o Bohu, svém stvořiteli a životodárci, podle Zjevení 3:14, 21?

²⁰ V poslední knize Bible, ve Zjevení 1:5, je Ježíš Kristus označen jako „věrný svědek“, „prvorozený z mrtvých“ a „vládce králů země“. Podle Zjevení 3:14 (NS) říká však oslavený Ježíš Kristus sám o sobě: „Tyto věci praví Amen, věrný a pravdivý svědek.“ Čí věrný a pravdivý svědek? Nuže, jedině svědek Boží, a proto ještě připojuje vysvětlující výraz „počátek stvoření Božího“. A poselství, které uvádí těmito slovy, uzavírá: „Tomu, kdo zvítězí, dovolím, aby se mnou seděl na mém trůnu, stejně jako já jsem zvítězil a usedl jsem se svým Otcem na jeho trůnu.“ (Zjev. 3:21, NS) Podle toho vydával Ježíš Kristus svědectví pro Boha, svého nebeského Otce, stvořitele a svého životodárce.

21. O kom mluví Ježíš Kristus čtyřikrát podle Zjevení 3:12 a jaký vztah k dotyčnému tím naznačil?

²¹ Ježíš byl prvním Božím stvořením. Jak čteme v několika předcházejících verších, totiž ve Zjevení 3:12 (NS), Ježíš Kristus říká: „Toho, kdo zvítězí, učiním sloupem v chrámu svého Boha a v žádném případě již z něho nevyjde a napíši na něj jméno svého Boha a jméno města svého Boha, nového Jeruzaléma, který sestupuje od mého Boha z nebe, a toto své nové jméno.“ V tomto zaslíbení mluví čtyřikrát o ‚svém Bohu‘ a tak vydává svědectví pro toho, kdo je jeho Bohem a koho sám uctívá. Dává také na srozuměnou, že Bůh má jiné jméno než on sám, aby tak ukázal, že se zde mluví o dvou různých osobách.

22, 23. a) Kterými slovy ukázal Ježíš v kázání na hoře a ve své modlitbě, kterou pronesl v roce 33 n. l. před množstvím ctitelů v Jeruzalémě, zda má být jeho jménu dávána přednost před jménem Božím, nebo ne? b) Jak postavil Ježíš Kristus do popředí Boží jméno ve své modlitbě, kterou pronesl po zavedení „večeře Páně“?

²² Ježíš Kristus rozhodně nemínil, že by jeho učedníci měli dávat jeho jménu přednost před jménem Boha, k němuž se modlil. V kázání na hoře řekl svým učedníkům: „Budete se tedy modlit takto: ‚Otče náš v nebesích, buď posvěceno tvé jméno.‘“ Ježíš se nemodlil, aby bylo posvěceno jeho jméno, ale jméno jeho a jejich Otce. (Mat. 6:9, NS) Po svém vítězném příjezdu do Jeruzaléma na jaře roku 33 n. l. modlil se Ježíš nahlas v přítomnosti zástupu ctitelů: „Otče, oslav své jméno.“ Byla tato Ježíšova modlitba vyslyšena? V Písmu zaznamenaná zpráva zní: „Proto vyšel hlas z nebe: ‚Oslavil jsem je a opět je oslavím.‘“ (Jan 12:23–28, NS) O několik dní později, když zavedl tak zvanou „večeři Páně“, modlil se v kruhu svých jedenácti věrných apoštolů k Bohu a řekl:

²³ „To znamená věčný život, že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi poslal, o Ježíši Kristu. Oznámil jsem jméno tvé lidem, které jsi mi dal ze světa . . . Svatý Otče, bdi nad nimi pro své vlastní jméno.“ — Jan 17:3, 6, 11, NS.

24, 25. a) Co poznáváme z příkazu, který dal Ježíš svým učedníkům na hoře v Galileji, pokud jde o jeho poslední příkaz, který jim dal na Olivetské hoře? b) Jakou povinnost k Jehovovi měl Ježíš podle slov u Izaiáše 43:1, 10–12, protože se narodil jako Žid pod zákonem?

²⁴ Po svém vzkříšení z mrtvých objevil se svým učedníkům, kteří se shromáždili na jedné hoře v Galileji, a řekl jim: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtíce je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha.“ (Mat. 28:18, 19, NS) Ze všech těchto záznamů vyplývá, že Ježíš Kristus nepřikázal svým učedníkům, aby odsunovali do pozadí jméno Boží, jméno jeho nebeského Otce, a aby jeho vlastnímu jménu, jménu Syna, dávali přednost před jménem Otce. Když tedy při své řeči na rozloučenou řekl svým učedníkům na Olivetské hoře slova: „Budete mi svědky,“ nemínil tím, že by již neměli být svědky Boha, jeho nebeského Otce. Nesmíme zapomínat, že Ježíš Kristus se (stejně jako jeho židovští učedníci) narodil ze Židovky a „byl . . . pod zákonem [pod zákonem, který byl dán Izraelitům prostřednictvím proroka Mojžíše]“. (Gal. 4:4, NS) Proto patřil stejně jako jeho židovští učedníci k národu Izraele (neboli Jákoba), k němuž Bůh řekl prostřednictvím svého inspirovaného proroka Izaiáše:

²⁵ „A nyní, toto řekl Jehova, tvůj stvořitel, Jákobe, a tvůj tvůrce, Izraeli: ‚Neboj se, neboť jsem tě vykoupil. Povolal jsem tě jménem. Jsi můj. Vy jste moji svědkové, je výrok Jehovův, ano, můj služebník, kterého jsem vyvolil, abyste věděli a věřili ve mne, a abyste rozuměli, že já jsem týž. Přede mnou nebyl vytvořen žádný bůh [žádným národem, který uctívá modly], a po mně dále nebude žádný. Já jsem předpověděl a zachránil a dal jsem [o tom] slyšet, když mezi vámi nebyl žádný cizí [bůh]. Vy tedy jste moji svědkové,‘ je výrok Jehovův, ‚a já jsem Bůh.‘“ — Iz. 43:1, 10–12, NS.

²⁶ Jak poslední biblická kniha dokazuje, že vzkříšený Ježíš stále ještě vydává svědectví o Jehovově jménu?

²⁶ Protože Ježíš a učedníci, kteří s ním byli shromážděni na Olivetské hoře, patřili od narození k národu Jákoba neboli Izraele, bylo jejich povinností, aby byli svědky Božími, svědky Jehovovými. Ježíš byl během své pozemské existence svědkem Jehovy Boha. Také jeho židovští učedníci byli svědky Jehovovými. Po svém vzkříšení z mrtvých vydával Ježíš Kristus dále svědectví o Jehovovi. Z poslední knihy Bible, která obsahuje zjevení, jež obdržel Ježíš Kristus, aby je odevzdal židovskému apoštolu Janovi, vyplývá, že oslavený Ježíš Kristus stále ještě vydává svědectví o Jehovovi Bohu. Ve Zjevení 19:1–6 nacházíme čtyřikrát radostné zvolání: „Halelujah!“, hebrejský výraz, který znamená „chvalte Jah!“. „Jah“ je zkratka pro jméno Jehova. — Zjev. 1:1, 2, NS.

27. a) Zbavil Ježíš své učedníky povinnosti, aby byli svědky Jehovovými, když jim dal příkaz zaznamenaný ve Skutcích 1:8? b) Museli plnit tuto povinnost i po letnicích roku 33 n. l., kdy se stali duchovními Izraelity?

²⁷ Ježíš Kristus v nebesích bude po celou věčnost svědkem Jehovy Boha. Slova jeho židovským učedníkům: „Budete mi svědky“ z nich tedy nesnímají tuto povinnost být svědky Jehovy Boha a tím plnit slova Izaiáše 43:1–12. To platilo i po letnicích, kdy na ně byl vylit svatý duch, neboť teprve tehdy se stali duchovními Izraelity, kteří byli pod novou smlouvou skrze Ježíše Krista, prostředníka mezi Bohem a lidmi. — Skut. 2:1–38; Gal. 6:16; 1. Tim. 2:5, 6; 1. Petra 2:9.