Vysvobození z moci temnoty

„Vysvobodil nás z moci temnoty a přenesl nás do království Syna své lásky.“ — Kol. 1:13, NS.

1. Jakým vlivům jsme vystaveni a jak na nás působí okolí?

NA většinu lidí, ať si toho jsou vědomi či nikoli, velkou měrou působí jejich okolí, vlivy, jimž byli vystaveni ve svém dětství, a zděděné charakterové rysy. Všeobecný sklon k nezávislosti a ke vzpouře proti státní moci a proti každé jiné autoritě vede dnes mnoho mladých lidí k názoru, že mohou jednat svévolně a s úspěchem těmto vlivům vzdorovat. Mýlí se však. Kromě toho, že všichni, pocházíme ze své bezprostřední rodiny, jsme všichni členy lidské rodiny. Proto máme přirozený sklon jít s většinou — nebo přinejmenším s určitou skupinou, s níž jsme spojeni — a napodobit její způsob myšlení a jednání. Tento způsob myšlení a jednání se čím dál tím více vyznačuje sobectvím a lhostejností vůči všemu, co je považováno za zastaralá měřítka slušnosti a mravnosti, včetně Bible a jejích měřítek.

2. a) Jak se někteří lidé pokusili změnit tuto situaci a s jakým výsledkem? b) Je nějaký důvod k naději a jaký je to důvod?

² Od přírody a od narození jsme tedy všichni dětmi jedné velké rodiny a z lidského hlediska se zdá nemožné vyhnout se jejím mnohým špatným vlivům nebo je překonat. Někteří lidé se pokusili nastoupit novou, absolutně dobrou životní dráhu, ale nakonec zjistili, že pouze napodobili některý již existující způsob myšlení a jednání a že se mu přizpůsobili. Můžeš se proto právem zeptat: „Není tedy žádná naděje? Nemohu udělat nic, abych změnil situaci, alespoň pro sebe?“ Ano, je naděje. Můžeš něco udělat. Ačkoli to snad zní podivně, můžeš přejít k jiné rodině. Můžeš si zvolit jiného otce. Zveme tě, abys neodmítl tuto myšlenku jako fantastickou a neuvěřitelnou, ale abys spolu s námi prozkoumal důvody, které jsou základem těchto výroků. Předem však můžeme pravdivě a poctivě říci, že to již učinily statisíce lidí ze všech národů a ze všech vrstev. Přešli do nové rodiny a zvolili si nového otce, což jim přineslo nesmírné dobrodiní. Jak to udělali?

3. a) Která základní pravda je nanejvýše důležitá? b) Jaké účinky má popírání této pravdy?

³ Možná, že znáš Bibli, možná, že ji neznáš. Snad jsi s ní přišel do styku prostřednictvím některé církve křesťanstva a díváš se na ni z hlediska nauk této církve. Ať je tomu jakkoli, vybízíme tě, abys nechal promluvit samotnou Bibli a abys poslechl její slova. Chtěli bychom tě nyní upozornit na dokazování apoštola Pavla v jeho dopise Římanům. Nejprve uvádí základní pravdu, že existuje osobní stvořitel, jehož „neviditelné vlastnosti jsou od stvoření světa jasně patrné, protože je lze postřehnout z vytvořených věcí, totiž jeho věčnou moc a božství“. Pokud není uznána tato pravda, nelze učinit výše uvedenou změnu. O této životně důležité pravdě jsou dnes často spory a je popírána, jak to Pavel výstražně řekl. Ve spojení se svým výkladem o Bohu mluví Pavel o lidech, kteří jej „neoslavovali . . . jako Boha, ani mu neděkovali, ale stali se marnými ve svých úvahách a jejich nerozumné srdce bylo zatemněno . . . kteří zaměnili pravdu Boží za lež a uctívali a prokazovali svou službu spíše stvoření, než tomu, který stvořil“. Potom Pavel mluví o výsledku: „Proto je Bůh vydal hanebným pohlavním choutkám . . . A právě proto, že neuznali za dobré přidržet se Boha v přesném poznání, ponechal je Bůh v zavrženém stavu mysli, aby činili věci, které se nesluší.“ Jak pravdivá jsou dnes tato slova! Všichni takoví lidé jsou skutečně pod mocí temnoty. — Řím. 1:20–28, NS.

4. Co dal Bůh těm, kteří jej hledají, a jak bychom se měli dívat na tento dar?

⁴ Když apoštol Pavel mluvil k Athéňanům na Martově pahorku, zdůraznil tutéž pravdu. Povšimni si však, jakou naději nám dal v těchto slovech: „[Bůh] učinil z jednoho člověka všechny lidské národy . . . a určil ustanovená období a stanovené hranice přebývání lidí, aby hledali Boha, zda by snad po něm tápali a skutečně jej nalezli, ačkoli není ve skutečnosti nikomu z nás vzdálen.“ (Skut. 17:26, 27, NS) Aby nám Bůh pomohl v našem tápání, dal nám své Slovo, Bibli, jako ‚lampu našim nohám a světlo naší cestě‘. (Žalm 119:105, NS) Bible není pouhou sbírkou dobrých knih, kterou by byli napsali dobří muži. Celá pochází od Boha. Je to slovo osobního a živého stvořitele. Ano, Bůh je živý a „Boží slovo je živé“. Je nám směrnicí a ochranou, „aby snad někdo neupadl podle téhož vzoru neposlušnosti [jak je popsána v Římanům 1:21–28]“. Pamatujme na tyto věci a sledujme dále dokazování v dopise Římanům. — Žid. 4:11–13, NS.

5. a) Proč je lidská rodina v zoufalé nouzi? b) Jaký volný dar byl k dispozici a jak působí?

⁵ Jako členové lidské rodiny jsme všichni nedokonalí, protože pocházíme od svého předka Adama. Adam, který byl stvořen podle Božího obrazu a byl uznáván jako jeho pozemský syn, ztratil svou úmyslnou neposlušností tento šťastný vztah pro sebe i pro své potomky. (1. Mojž. 1:26; Luk. 3:38) Pavel říká: „Skrze jednoho člověka přišel na svět hřích a skrze hřích smrt a tak se smrt rozšířila na všechny lidi, protože všichni zhřešili.“ (Řím. 5:12, NS) Ale jak již bylo řečeno, máme důvod k naději. Je možné, že by Bůh otevřel cestu obnovení pokojného vztahu k sobě a že by nás opět přijal do své rodiny jako své děti? Pavel nás povzbuzuje k této naději, když dále mluví o Božím „volném daru“. Uvádí řadu působivých protikladů a začíná slovy: „Ale s darem tomu není tak jako s přestoupením. Neboť jestliže pro přestoupení jednoho člověka umírali mnozí, mnohem více se Boží nezasloužená dobrotivost a jeho volný dar s nezaslouženou dobrotivostí skrze jednoho člověka Ježíše Krista rozhojnily pro mnohé.“ (Řím. 5:15–21, NS) Účinek toho vysvětlil již dříve v Římanům 3:23–25 (NS), kde čteme: „Protože všichni zhřešili a nedostává se jim Boží slávy a je to jako volný dar, že jsou prohlášeni za spravedlivé z jeho nezasloužené dobrotivosti skrze osvobození výkupným, které zaplatil Kristus Ježíš. Bůh jej poslal jako oběť, aby vírou v jeho krev došlo k usmíření.“ — Viz též 1. Tim. 2:5, 6.

6. Proč Pavel pociťoval znepokojení nad Izraelity a byli úplně zavrženi?

⁶ Kdo může dostat tento „volný dar“? Kdo jsou ti, kteří jsou „prohlášeni za spravedlivé . . . vírou v jeho [Kristovu] krev“? Abychom tomu správně rozuměli, musíme pamatovat na to, že Pavel psal své dopisy křesťanům, kteří jako celek tvořili „Boží sbor“. (1. Kor. 11:22, NS) Věděl, že jeho soukmenovci, Izraelité, ‚jeho příbuzní podle těla‘, byli po staletí Božím vyvoleným lidem a byli s Bohem ve smluvním poměru. Když přišel jejich Mesiáš, Ježíš Kristus, mohli očekávat, že vejdou ještě do užšího vztahu. Pavel to naznačil tím, že je označil jako ty, „jimž patří přijetí za syny“. Ale právě tato věc působila Pavlovi „velký zármutek a neustálou bolest“. (Řím. 9:2–5, NS) Jako národ totiž „klopýtli o ‚kámen klopýtání‘“, o Krista Ježíše. (Řím. 9:32, NS; viz dále 1. Petra 2:7–10) Rozhodně odmítli Božího milovaného Syna jako svého Mesiáše a způsobili, že byl přibit na mučednický kůl a vystaven veřejné potupě. Proto je Bůh zavrhl; ale nezavrhl je docela. „Bůh nezavrhl svůj lid, jejž nejprve uznal.“ Pavel se nejdříve zmiňuje o Eliášovi v době, kdy Bůh Eliášovi připomíná: „Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, mužů, kteří neskláněli svá kolena před Bálem.“ Potom Pavel připojuje slova: „Tak tedy i v přítomné době se vyskytl ostatek podle vyvolení z nezasloužené dobrotivosti.“ — Řím. 11:2–5, NS.

PRAVÝ IZRAEL

7. Kterou hlubokou pravdu Pavel odhalil, aby ukázal, kdo je pravý Izrael?

⁷ Mělo Boží předsevzetí selhat, protože většina Židů byla nevěřící a tak tvrdě odporovala Božímu prostředku k záchraně skrze Krista Ježíše? „Kéž se to nikdy nestane!“ (Řím. 3:3, 4 NS) Pavel nám pomáhá porozumět, kdo patří k Božímu vyvolenému lidu a jaké podmínky musí splňovat ti, kteří by chtěli být uznáni jako Boží děti, jako členové božské rodiny. Vychází při tom jak z hlediska jednotlivce tak i z hlediska celého národa. Nejprve říká: „Není žid ten, kdo jím je zevně, ani není obřízkou to, co je zevně na těle. Ale ten je žid, kdo je jím uvnitř, a jeho obřízka je obřízka srdce duchem, a nikoli napsaným zákonem.“ (Řím. 2:28, 29, NS) Později Pavel uplatňuje tuto zásadu na celý národ slovy: „Ne všichni, kteří pocházejí z Izraele, jsou skutečně ‚Izraelem‘ . . . to jest tělesné děti nejsou skutečně dětmi Božími, ale děti podle slibu jsou považovány za semeno“, což bylo znázorněno na případu Izákově. (Řím. 9:6–8, NS) Jinými slovy, přišel čas, kdy příslušnost k Božímu vyvolenému lidu, k pravému „Izraeli“, již nezávisela na přirozeném neboli tělesném původu. Místo toho chtěl Bůh mít duchovní Izrael, jehož členové jsou přeneseni do jeho rodiny zvláštním působením jeho svatého ducha a tím, že splňují určité požadavky. Z tělesného Izraele jen malý počet, ostatek, projevil víru a přijal Ježíše jako Božího pomazaného. Jak Pavel ukazuje, obrátil se proto Bůh k „lidem z národů“, k lidem nežidovského původu a dal jim příležitost, aby doplnili předem stanovený počet duchovního Izraele, křesťanského sboru. — Řím. 11:12.

8. Je počet těch, kteří patří k duchovnímu Izraeli omezen? A co je důkazem, že k němu někdo patří?

⁸ Počet těch, kteří patří ke křesťanskému sboru, je přesně stanovený. Ježíš o nich mluvil jako o „malém stádu“ a ve Zjevení je třikrát uveden jejich počet jako 144 000. (Luk. 12:32, NS; Zjev. 7:4; 14:1, 3) Jsou to jediní, kteří tvoří Boží rodinu? Již žádné jiné osoby nejsou v Bibli označeny jako Boží děti? Kdyby tomu tak bylo, nebylo by příliš účelné dále mluvit o této poměrně malé skupině lidí, ledaže by někdo měl nezvratný důkaz o tom, že k ní sám patří. O tomto důkazu mluví Pavel v Římanům 8:14–17 (NS): „Všichni, kteří jsou vedeni Božím duchem, jsou synové Boží. Neboť jste neobdrželi ducha otroctví opět ke strachu, ale obdrželi jste ducha přijetí za syny, a tím duchem voláme: ‚Abba, Otče!‘“ Dál mluví o nebeské naději těchto osob, o tom, že jsou ‚spoludědicové s Kristem, za předpokladu, že spolu trpí, aby také byli spolu oslaveni‘. — Viz dále Zjevení 20:6.

9. a) Mají nějakou naději také ostatní členové lidské rodiny? Jestliže ano, jakou? b) Koho měl Pavel na mysli, když mluvil o ‚tvorstvu‘, jak čteme v Římanům 8:19–23, NS?

⁹ Tím však Pavel naštěstí nekončí. Bible neučí, že budou zachráněni jenom povolaní a vyvolení, kteří tvoří pravou církev, a že všichni ostatní členové lidské rodiny jsou ztraceni nebo dokonce že se budou věčně trápit, jak to učí mnohá vyznání křesťanstva. Ve svém dalším výkladu to také Pavel dokazuje po slovech o výše uvedené nebeské naději. Říká: „Tvorstvo čeká s dychtivým očekáváním na zjevení Božích synů . . . [a na to], že tvorstvo bude též osvobozeno z otroctví zkázy k slavné svobodě Božích dětí.“ Potom ukazuje, že slovem „tvorstvo“ míní celou lidskou rodinu na rozdíl od křesťanského sboru, když pokračuje slovy: „Neboť víme, že všechno tvorstvo nadále spolu sténá a je spolu v bolesti až dosud. Nejen to, ale též my sami, kteří máme první plody, totiž ducha, ano, my sami sténáme v sobě, zatímco vážně očekáváme [konečné] přijetí za syny, osvobození ze svých těl výkupným.“ — Řím. 8:19–23, NS.

10. Které „dychtivé očekávání“ se nyní již brzy splní? Které události od roku 1914 to potvrzují?

¹⁰ Jaký je to nádherný a názorný popis uskutečnění Božího předsevzetí! Přihlíží zároveň k těžkostem a trápení, pro které všichni sténáme. A obzvlášť zajímavá na této věci je skutečnost, že toto „dychtivé očekávání“ se má již brzy splnit. V roce 1914 nastala pro tento svět velká změna, pokud jde o svrchovanou vládu. „Silné hlasy zazněly z nebe a říkaly: ‚Království světa se stalo královstvím našeho Pána a jeho Krista a bude vládnout jako král navždy.‘“ Potom bylo oznámeno, že přišel „ustanovený čas, aby byli souzeni mrtví“. (Zjev. 11:15, 18, NS) Z jiných biblických textů vyplývá, že tento soud začíná u Božího domu, což znamená, že jsou vzkříšeni ze spánku smrti členové křesťanského sboru, kteří se prokázali ‚věrnými až do smrti‘. Budou úzce spojeni s Kristem Ježíšem v nebi, až nyní brzy, po Božím armageddonském boji, rozdrtí hlavu hadu, satanu, ďáblu. Tak budou zjeveni tito „Boží synové“ spolu s Kristem Ježíšem, největším „Božím Synem“. — 1. Petra 4:17; 1. Tess. 4:16; 2. Tess 1:7, 10; Zjev. 2:10; 16:14–16; 19:11 až 20:3; Řím. 16:20; Jan 1:34.

11. a) Od jakého otroctví budou osvobozeni lidé během Kristova panství? b) Jak se Kristus Ježíš prokáže jako „Věčný otec“?

¹¹ Potom během tisíciletého panství Kristova, jehož se zúčastní i jeho „nevěsta“ (144 000), budou lidé „osvobozeni“ z „otroctví“ všeho druhu, i od smrti. Poznají, že jsou opět v rodinném vztahu k Bohu, jak to bylo oznámeno Janovi slovy: „Stan Boží je s lidmi a bude s nimi přebývat a oni budou jeho lidem. A Bůh sám bude s nimi.“ (Řím. 8:21; Zjev. 21:1–4, NS) Zároveň také poznají, že královská vláda spočívá bezprostředně v rukou Ježíše Krista, že jejich vykoupení z panství satana, vládce „moci temnoty“, a jejich vysvobození z hříchu a smrti bylo umožněno „skrze osvobození výkupným, které zaplatil Kristus Ježíš“. (Efez. 2:2; Kol. 1:13, NS; Jan 1:29; Řím. 3:24, NS) Místo smrti, kterou zdědili po svém otci Adamovi, prvním člověku, obdrží od „posledního Adama“, Krista Ježíše dokonalý lidský život. (1. Kor. 15:45, NS) Bude jejich živodárcem, jejich otcem. To bylo předpověděno slovy: „Na jeho rameni spočine knížecí panství. A jeho jméno bude nazváno . . . Věčný otec, Kníže pokoje.“ To všechno se stane ‚horlivostí Jehovy vojsk‘. To je skutečně vzrušující vyhlídka; nemusíš však čekat. — Izaiáš 9:6, 7, NS.

OSVOBOZENÍ V NAŠÍ DOBĚ

12. a) Které události již vedly k rozpoznání Božích synů? b) Kdo to uznal a jaké požehnání to přineslo?

¹² Na otázku svých učedníků: „Co bude znamením tvé přítomnosti a skonávání systému věcí?“ předpověděl Ježíš určitou činnost, která měla být vykonána pod jeho vedením po jeho dosazení na trůn v roce 1914. Od onoho roku je na zemi stále ještě ostatek křesťanského sboru, jehož členové byli uvedeni do pevné jednoty činností andělů a voláním, které se podobalo zvuku pozounů. Podle toho mohla být jasně poznána třída „věrného a rozumného otroka“, která byla dosazena nade všemi zájmy Kristova království. Po svém dosazení na trůn, kdy je podporován ‚všemi anděly s ním‘, působí Kristus také, že je všem národům na svědectví oznamováno poselství o království a tím jsou lidé od sebe ‚oddělování . . . jako pastýř odděluje ovce od kozlů‘. (Mat. 24:3, 14, 31, NS; 25:31, 32, NS) Jinými slovy, „Boží synové“, kteří mají nebeskou naději, již mohou být poznáni. Proto nyní stále více lidí z ‚celého tvorstva‘ radostně uznává tyto duchovní „bratry“ Krista Ježíše, slouží mu a působí jeho bratrům dobro, jak to Ježíš předpověděl podle Matouše 25:34–40. Tvoří „velký zástup . . “ ze všech národů, který je popsán, jako by stál „před Božím trůnem“, kde se těší z Boží přízně a je o něm řečeno, že přináší Bohu „dnem i nocí svatou službu v jeho chrámu“, to znamená v jeho duchovním chrámu, který zřídil Bůh, a v úzkém společenství s „chrámovou“ třídou Kristových „bratrů“. To je obšťastňující zážitek svědků Jehovových a plně odpovídá Ježíšovým slovům, která čteme u Jana 10:16, (NS): „A mám jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince [z malého stáda]; také ty musím přivést a uslyší můj hlas a budou jedno stádo pod jedním pastýřem.“ — Řím. 8:19, 22, NS; Žid. 8:2; 9:11; Zjev. 7:9, 15, NS; Efez. 2:21, 22.

13. Jak je možno stát se jednou z Kristových „jiných ovcí“ a jaký nový vztah tím vzniká?

¹³ Jak se můžeš stát jednou z těchto „jiných ovcí“? Jak řekl Ježíš, musíš nejprve poslechnout jeho hlas a stát se jeho učedníkem. Tvým velkým krokem je bezvýhradně se oddat Jehovovi Bohu podle Ježíšova příkladu. (Žalm 40:8; Řím. 12:1) K tomuto kroku jsi povzbuzován, ale není na tebe naléháno, nejsi k němu nucen. Měl by ses k němu rozhodnout dobrovolně, z vlastního podnětu, abys tak vyjádřil svou víru ve výkupní oběť a svou vděčnost a oddanost Jehovovi. Tímto způsobem přejdeš do nové rodiny; staneš se jedním z Božích dětí. Je možno říci, že sis zvolil nového otce, neboť nyní můžeš spolu s ostatními Božími „ovcemi“ s hlubokým oceněním rovněž oslovovat Boha slovy „Otče náš“. (Mat. 6:9) V křesťanstvu se duchovní i laici pravidelně modlí Pánovu modlitbu a mluví o Božím otcovství a o bratrství lidí; ale soudě podle poměrů a ducha, jež převládají v křesťanstvu, děje se to většinou pouze formálně neboli zdánlivě.

14. a) Jak je možno nesprávně pohlížet na slova apoštola Pavla v Římanům 7:18–23? b) Jak můžeme získat vyrovnaný názor, uvažujeme-li o tom, v jaké souvislosti je uvedený text?

¹⁴ Pokud jde o svobodu od otroctví, je důležité pohlížet na věci ze správného stanoviska. Dále uvedená Pavlova slova bývají někdy citována v takovém smyslu, jako by znamenala, že se každému křesťanu musí nutně dařit tak, jak to Pavel popisuje: „Podle člověka, jakým jsem uvnitř, mám skutečně zalíbení v zákoně Božím, ale ve svých údech spatřuji jiný zákon, který odporuje zákonu mé mysli, a uvádí mne do zajetí zákona hříchu, který je v mých údech.“ (Řím. 7:22, 23, NS) Kdyby to bylo poslední slovo k tomuto námětu, byla by situace opravdu skličující a beznadějná. Povšimněme si však tohoto textu v jeho souvislosti. Ačkoli Pavel píše křesťanům, kteří mají nebeskou naději, platí tytéž zásady všem, kteří se oddali Jehovovi. Podle Římanům 5:21 (NS) Pavel říká: „Jako kraloval hřích se smrtí, kralovala stejně i nezasloužená dobrotivost skrze spravedlnost s vyhlídkou na věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ Potom Pavel ukazuje, že náš přítomný život je úzce spjat s Kristem v nebesích a že „jako byl Kristus vzkříšen z mrtvých skrze slávu Otcovu“, máme i my již nyní ‚chodit v novotě života‘. Potom Pavel mluví o ‚ovoci, které jste tehdy mívali [jako otroci hříchu] . . . To, za co se nyní stydíte‘, a potom připojuje: „Nyní však, protože jste byli osvobozeni od hříchu, ale stali jste se otroky Božími, máte jako své ovoce nejen žádoucí úmysly, ale svatost a jako konečný výsledek věčný život.“ — Řím. 6:4, 20 až 22, NS.

15. Z čího stanoviska vychází apoštol Pavel při svém dokazování v 7. kapitole dopisu Římanům i jinde?

¹⁵ Potom se Pavel vžívá do situace křesťanů ze Židů, kteří tvrdili, že Bůh prokazuje jim i pohanům svou přízeň nakonec jedině tehdy, jestliže dbají jeho předpisů ze zákona daného skrze Mojžíše, včetně příkazu o obřízce. Zde i na jiných místech Pavel uvádí směrodatné důkazy, jimiž ukazuje, jak beznadějná by byla situace v tomto případě, a potom volá: „Kdo mne vysvobodí z těla podrobeného této smrti?“ Existuje osvoboditel? Ano! „Díky Bohu skrze našeho Pána Ježíše Krista!“ — Řím. 3:20; 7:1, 18–21, 24, 25, NS; Gal. 3:10–14.

16. a) Jak Pavel popisuje skutečný stav křesťana a co při tom zvláště zdůrazňuje? b) Jak se můžeme s důvěrou dívat do budoucnosti a jak dalece můžeme podle toho jednat?

¹⁶ Nyní si povšimněme, jak Pavel ve svých dalších slovech popisuje skutečnou situaci křesťana a jak velký důraz klade na život, když říká: „Neboť zákon tohoto ducha, který dává život ve společenství s Kristem Ježíšem, tě osvobodil od zákona hříchu a smrti . . . usilování těla znamená smrt, ale usilování ducha znamená život a pokoj . . . jestliže ve vás přebývá duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, oživí také vaše smrtelná těla skrze svého ducha, který ve vás přebývá.“ (Řím. 8:2, 6, 11, NS) Jaký je to podivuhodný příslib! Boží duch může mít obzvláštní působení a může některým lidem poskytnout naději na život v nebesích, působí však také ve prospěch všech, kteří se oddali Jehovovi a jsou jeho svědky. Boží duch dnes posiluje a podporuje „jiné ovce“, aby se spolu s pomazaným ostatkem podílely na službě Bohu a aby mohly ‚oznamovat pravdu všem lidem‘. Tento duch oživuje dokonce i jejich smrtelné tělo ‚silou, která převyšuje to, co je obvyklé‘. (2. Kor. 3:6, NS; 4:2, 7, NS) Je pravda, že musíme denně bojovat s tělem, ale nemusíme v tomto boji prohrávat, a neměli bychom prohrát. (Řím. 8:13) Je pravda, že jsme nedokonalí a že musíme denně prosit Jehovu, aby nám odpustil naše provinění, ale Jehova učinil ve své dobrotivosti opatření, abychom před ním mohli všichni stát čistí. Toto opatření je tak účinné, že „očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli konat svatou službu živému Bohu“. (Žid. 9:14, NS; dále viz Zjevení 7:14; 14:5) To patří k požehnání, z něhož se těší statisíce svědků Jehovových, kteří se svou oddaností Bohu a křtem stali členy Boží rodiny a kteří tak již předem okoušejí ‚slavnou svobodu Božích dětí‘. Mohou skutečně radostně zvolat s apoštolem Pavlem: „[Nic] nás nebude moci oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ — Řím. 8:21, 39, NS.

17. Od kterého jiného Božího služebníka můžeme očekávat radu a povzbuzení?

¹⁷ Úvaha o slovech a dokazování apoštola Pavla, jež napsal pod inspirací Božího ducha, nám jistě velmi pomohla a přinesla nám povzbuzení. Jiným věrným Božím služebníkem, který byl rovněž v jedinečném vztahu k Ježíši, ačkoli měl zcela jinou minulost a byl zcela jinou osobností, byl apoštol Jan. Budeme uvažovat o tom, co napsal pod inspirací, a těšíme se že, dostaneme další budující rady.