Měli by se křesťané postit?

NA tuto otázku jsi snad dostal odpověď: „Jistě, vždyť Ježíš doporučoval svým následovníkům, aby se postili.“ Jsi-li činný katolík, odpovíš kladně, protože uznáváš určité postní dny a zvláště se postíš před „svatým přijímáním“.

Doporučil Ježíš skutečně svým následovníkům, aby se postili, nebo jim to přikázal?

V případech, které jsou zapsány v Bibli, byl půst projevem zármutku a pokání nad hříchy nebo se prováděl v dobách tísně. (Dan. 10:2, 3; 1. Sam. 31:13; 2. Par. 20:3, 4) Lidé se také postili, když zvláště potřebovali božské vedení nebo v dobách, kdy se museli mimořádně soustředit na určitou službu Bohu. — Soud. 20:26; Ester 4:16.

DEN SMÍŘENÍ S PŮSTEM — SYMBOLICKÝ

Ježíš Kristus ani jeho apoštolové však nepřikázali křesťanům, aby dodržovali nějaké postní doby. Na druhé straně Písmo jim nezakazuje, aby se postili. V případech, kdy dal Ježíš radu o půstu, mluvil k Židům, kteří byli pod smlouvou zákona. (Mat. 6:16–18; Luk. 18:9–14) Pod zákonem bylo nutno zachovávat půst v určitých dobách a při určitých příležitostech, zvláště v den smíření.

V tomto dni, desátého dne sedmého lunárního měsíce, měli Židé ‚ponižovati . . . duší svých‘. (3. Mojž. 16:29–31) To zahrnovalo i půst, jak to ukazují Davidova slova, který řekl o těžkostech, které jej postihly: „S půstem jsem soužil svou duši.“ — Žalm 35:13, NS; srovnej Izaiáše 58:1–5.

V den smíření přinesl židovský velekněz oběť za hříchy celého národa. Byl to den, který Židům připomínal jejich zděděnou hříšnost. Byla to doba, kdy měli vyznávat svůj hříšný stav před Bohem a měli projevovat sklíčenost a pokání. Proto byli vyzýváni, aby se postili. A nebyla to pouhá formální záležitost.

Proč se museli Židé opětovně každý rok postit, zatímco křesťanskému sboru nebyl půst vůbec přikázán?

Apoštol Pavel nám pomáhá, abychom tomu rozuměli, neboť podává vysvětlení o obětech, které byly přinášeny pod zákonem. Říká, že tyto oběti posvěcovaly obětujícího do té míry, že se tělo stává čisté, ale že je nemohou učinit dokonalými, ‚pokud jde o jejich svědomí‘. Bůh považoval tyto židovské ctitele do té míry za čisté, že se k němu mohli přibližovat. Nebyli jako nečistí pohané. Ale příští rok, v den smíření, jim byly znovu připomínány jejich hříchy. Čistota, z níž se těšili, byla pouze obřadná čistota, která byla předobrazem neboli symbolem úplné čistoty svědomí z níž se křesťané těší skrze oběť, která byla přinesena „jednou provždy“. — Žid. 9:9, 13, 28, NS.

Křesťanský sbor, který byl očištěn od svých hříchů, nemusí vyhražovat každý rok jeden den půstu a pokání. Ježíš Kristus opatřil svým obětním způsobem života smíření za hříchy svého sboru. Splnil to, co bylo předstíněno dnem smíření. Tento „den“ ve splnění probíhal od Ježíšova křtu až do doby, kdy se objevil v nebi před Bohem, aby mu předložil zásluhu své oběti. (Žid. 9:24–26) O letnicích roku 33 n. l. vyznávalo asi 3 000 lidí, kteří byli najednou připojeni ke křesťanskému sboru, své hříchy a činili za ně pokání. Tyto hříchy zahrnovaly také vinu krve za Kristovu smrt. Víra v jeho oběť působila skutečně k očištění od hříchů. — Skut. 2:37–39, 41.

Nemusí se však jednotlivý křesťan postit, jestliže nevědomky každý den hřeší? Nikoli, může se spolehnout na Kristovu oběť, která byla přinesena „jednou provždy“. Na základě této oběti může tedy přistupovat ‚se smělostí řeči k trůnu nezasloužené dobrotivosti, aby obdržel milosrdenství a nalezl nezaslouženou dobrotivost jako pomoc v pravý čas‘. — Žid. 4:16, NS

„SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ“ NEBO „VEČEŘE PÁNĚ“

Co však říci o „svatém přijímání“, které se také nazývá „poslední večeře“ nebo „večeře Páně“? Písmo svaté jasně ukazuje, že před tím není vyžadován půst.

O této památné večeři napsal apoštol Pavel křesťanům v městě Korintu. Chápali ji jako příležitost, kdy mohou nejprve společně pojíst na místě shromáždění. To ovšem vedlo ke špatným výsledkům v jejich sektářství. Zatímco někteří měli nadbytek jídla a pití, jiní neměli co jíst a zůstali hladoví. To předcházelo jídlu společenství, a protože někteří jedli příliš mnoho, nepochopili význam večeře Páně. Pavel je káral slovy: „Máte přece domy, kde můžete jíst“ a dále: „Je-li někdo hladový, ať jí doma, abyste se nescházeli k soudu.“ — 1. Kor. 11:21, 22, 34, NS.

Kromě toho, „večeře Páně“ je ‚jídlo společenství‘ (jídlo, na němž je společná účast), a proto není příležitostí k zármutku nad hříchy a k pokání. Základ pro jídlo společenství nalézáme v zákoně a jídla společenství nebyla tehdy příležitostí k přinášení obětí, které vyplývaly ze zármutku a z pokání nad hříchy. Byly považovány za dobrovolné dary neboli za oběti na základě slavnostního slibu nebo díkůvzdání. (3. Mojž. 7:11, 12, 16, NS) „Večeře Páně“ je tedy příležitostí ke vzpomínce na to, co pro křesťany učinili Jehova Bůh a Ježíš Kristus skrze Kristovu oběť, je příležitostí k vděčnosti a k uvažování o jednotě Kristova sboru a o službě, které se všichni společně účastní. (1. Jana 1:3) Není to doba sklíčenosti ani zármutku. Bible tedy nepožaduje žádné období půstu před tímto jídlem.

POZDĚJŠÍ DODATKY K INSPIROVANÉMU TEXTU

Někdo se však může ptát: Když Ježíšovi učedníci nemohli pochopit, proč se jim jednou nepodařilo vyhnat démona, neřekl jim Ježíš slova: „Takovýto druh nemůže ničím vyjíti leč modlitbou a postem“? (Mar. 9:28, Hejčl) Nikoli, to neřekl, neboť nejstarší a nejlepší rukopisy neobsahují slova „a postem“. Tato slova zřejmě připojili opisovači Bible. Zdá se, že tito opisovači zastávali půst, a proto připojovali zmínky o něm na různých místech, kde v dřívějších opisech nebyly. To se netýká jen Marka 9:29 (Kralická bible), ale také Matouše 17:21, kde je připojena celá výše uvedená věta, dále Skutků apoštolů 10:30, kde je Kornelius popisován, jako by řekl, že se postil; a 1. Korintským 7:5, kde je řečeno o Pavlovi, že to doporučoval manželským dvojicím.a

PŘÍPADY KŘESŤANSKÉHO PŮSTU

Co tedy Ježíš sledoval, když se postil čtyřicet dní a nocí? To se stalo tehdy, když byl Božím duchem veden do pustiny, kde jej pokoušel ďábel. Byl tam ve velmi těžké situaci, kdy nutně potřeboval božskou pomoc. Také se tam velmi soustředil na obětní běh života, který jej čekal. Mojžíš i Eliáš se také postili čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Ve všech těchto případech tito muži nepochybně dostali pomoc od Boha. — Mat. 4:1, 2, 11; 5. Mojž. 9:9; 1. Král. 19:7, 8.

Ježíšovi následovníci se také postili za zvláštních okolností, zvláště v době, kdy jim velice záleželo na Boží pomoci. Čteme na příklad o určitých lidech v křesťanském sboru v Antiochii, o prorocích a učitelích, kteří „veřejně sloužili Jehovovi a postili se“. To se stalo v době, kdy bylo velké pronásledování učedníků a kdy Boží duch dal pokyny, aby Pavel a Barnabáš byli vysláni na svou první misionářskou cestu mezi pohany. — Skut. 13:2, 3, NS.

Také když Pavel a Barnabáš zakládali sbory v Galácii, potřebovali silné, zralé muže, kteří by převzali vedení v nově založených sborech. Aby si byli jisti, že je vybrali správně, ‚modlili se v postech‘, ve spojení s jejich jmenováním. — Skut. 14:23, NS.

Ježíš nedal svým učedníkům žádný příkaz, aby se postili, když řekl: „Přijdou dny, kdy jim ženich bude odňat a potom se budou postit.“ Ježíš pouze předpovídal, co se skutečně stalo později jeho následovníkům, když byl usmrcen. Tehdy byli jistě tak vzrušeni, že neměli chuť k jídlu. — Mat. 9:15, NS.

Apoštol Pavel říká o sobě ve 2. Korintským 6:5 a 11:27, že se postil. Situace, o kterých zde apoštol mluví, byly však zřejmě takové, nad kterými neměl moc. Správnější překlad tohoto výrazu by byl „nedostatek potravy“, „hladovění“ a „hlad“ (Překlad nového světa).

ASKESE

V křesťanském sboru v Kolossech pěstovali někteří asketické zvyky. Bylo to jistě v první řadě pod vlivem Židů, kteří se snažili přivést křesťany zpět pod zákon a trvali na tom, že mají zachovávat jeho předpisy. Pavel napsal těm, kteří byli vedeni špatnou cestou: „Proč se dále podřizujete, jako byste žili ve světě, nařízením: ‚Nezabývej se, neokoušej, nedotýkej se‘, pokud jde o věci, které jsou všechny určeny ke zkáze tím, že se opotřebují, podle lidských příkazů a učení? Tyto věci sice mají zdání moudrosti v samolibém způsobu uctívání a v nepravé pokoře, v přísném zacházením s tělem; nemají však žádné ceny v boji proti uspokojení těla.“ — Kol. 2:20–23, NS.

Dnešní křesťané se tedy mohou z praktických důvodů omezený čas postit, ale neměli by si přitom myslet, že to je nějaký náboženský požadavek, který se týká křesťanského sboru. Ať dělají cokoli, dělají to s ohledem na plnější službu Jehovovi, jak to řekl apoštol: „Kdo jí, jí Jehovovi, protože vzdává díky Bohu; a kdo nejí, nejí Jehovovi, a přece děkuje Bohu.“ — Řím. 14:6, NS.

[Poznámka pod čarou]