Kdy máme být jako děti?
KDO si přeje být jako dítě? Což není plná dospělost, zralost, nejžádoucnější stav? Ano, skutečně, jak to naznačuje apoštol Pavel, když píše: „Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, uvažoval jsem jako dítě, ale nyní, když jsem se stal mužem, odstranil jsem dětinské rysy.“ — 1. Kor. 13:11, NS.
I když je užitečná a nevyhnutelně nutná zralost těla, intelektu a citového života, je ještě určitý druh zralosti, která je ještě důležitější. Jaká je to zralost? Duchovní dospělost neboli duchovní zralost. Tento druh zralosti umožňuje rozeznávat mezi správným a nesprávným. Umožňuje křesťanovi, aby zůstal pevný vzdor protichůdným naukám, pokušení a mnohostrannému tlaku. Duchovní zralost umožňuje ‚zůstat bdělí, stát pevně ve víře, chovat se jako muži, posilnit se‘. — 1. Kor. 16:13; Žid. 5:14.
Protože duchovní zralost je tak důležitá pro křesťany, je jim řečeno: „Nestaňte se malými dětmi ve schopnosti porozumění . . . Ve schopnosti porozumění se staňte plně dospělými.“ (1. Kor. 14:20, NS) Ano, Ježíš Kristus „dal některé za apoštoly, některé za proroky, některé za evangelisty, některé za pastýře a učitele s ohledem na školení svatých pro služební dílo, pro vybudování těla Kristova, až všichni dospějeme . . . v plně dospělého muže . . . abychom již více nebyli dětmi“, nestálými a snadno oklamávanými. — Ef. 4:11–14, NS.
Ale přes to všechno ukazuje Bible, že jsou určité situace, kdy je velice žádoucí, abychom byli jako děti, které jsou to situace a proč je životě důležité být — pokud jde o ně — jako dítě?
DĚTI VZHLEDEM KE ŠPATNOSTI
V jednom smyslu mluví Písmo příznivě o křesťanech, když jsou jako děti — když jde totiž o špatnost. Proto píše apoštol Pavel: „Nestaňte se malými dětmi ve schopnostech porozumění“, a hned připojuje slova „ale buďte dětmi, pokud jde o špatnost“. — 1. Kor. 14:20, NS.
O tom není pochyby: špatnost je něco, v čem křesťané nemusí mít žádné zkušenosti a také by neměli chtít, aby je měli. Když jde o to být zručný v podvádění druhých nebo hrát úlohu pokrytce nebo se vyznamenávat pohlavní nemravností a perversitou, pak je velice žádoucí, aby křesťané byli jako děti, totiž nevinní a nezkušení.
Dnes je ve světě zábav snaha, být „zralý“ ve špatnosti. Tato skutečnost je podtržena systémem klasifikování filmů. Vcelku se zdá, že se ztotožňuje zralost s nemravností a pohlavními styky, které jsou odsuzovány v Božím slově. Křesťané, kteří chtějí uposlechnout rady, aby byli dětmi pokud jde o špatnost, by udělali dobře, kdyby byli opatrní s filmy, doporučenými „zralým“ divákům.
Jak vhodná je tedy rada být dětmi, pokud jde o špatnost! Ale jak je možno zůstat v takovém ctnostném stavu? Velmi pomáhá dbát na to, v jaké společnosti se pohybujeme. „Nenechte se klamat. Špatná společnost kazí užitečné zvyky.“ (1. Kor. 15:33, NS) To znamená, že se máme v životě varovat styku se smilníky, cizoložníky, homosexuály a sadisty v takové míře, jak je to jen možné. Ale znamená to dále zahnat je z mysli tím, že o nich nepřemýšlíme, nečteme o nich pro smyslnou radost, nedíváme se na ně v televizi ani ve filmu. Lidské srdce je zrádné a může snadno najít zalíbení v takových věcech a tak být v pokušení jít přes požitek z představy až ke skutečné účasti. Daleko lepší je varovat se všech takových pokušení tím, že zůstáváme dětmi pokud jde o špatnost. — Jer. 17:9; Fil. 4:8.
DĚTI POKUD JDE O DŮVĚRU
Při jedné příležitosti se Ježíš modlil: „Veřejně tě chválím, Otče, Pane nebe i země, protože jsi pečlivě skryl tyto věci před moudrými a vzdělanci, a zjevil jsi je nemluvňatům.“ Ježíš se tak modlil, když se vrátilo sedmdesát evangelistů, které vyslal, a byl potěšen tím, co dokázali, protože byli schopni vyhánět démony. — Luk. 10:17–21, NS.
Ježíšovi pokorní učedníci byli jako děti ve srovnání s učenými „moudrými a vzdělanci“, zákoníky, farizeji a saduceji. Ale Bůh jim zjevil věci, které ušly rozumu učených náboženských protivníků Ježíšových, protože učedníci byli ještě v dalším smyslu jako děti.
Ježíš obrátil k tomu pozornost svých učedníků při příležitosti, když se ho ptali: „Kdo je opravdu největší v nebeském království?“ Zřejmě objevil v jejich otázce určitou pýchu a ctižádost. A proto, aby jim dal poučení, zavolal k sobě malé dítě, „postavil je mezi ně a řekl: ‚V pravdě vám pravím: Neobrátíte-li se a nestanete se jako malé děti, rozhodně nevejdete do nebeského království‘“, natož aby jste tam byli největší! „Proto, kdo se poníží jako toto malé děcko, ten je největší v nebeském království.“ (Mat. 18:1–4, NS) Ano, místo projevování pýchy, jak to činili ‚moudří a vzdělaní‘ náboženští vůdcové, museli učedníci projevovat dětinskou pokoru a dětinskou důvěru v nebeského Otce, který jim zjevil tyto pravdy prostřednictvím svého Syna.
Tak je jasné, že duševní a tělesná zralost, stejně jako zralost v citovém životě, je důležitá a žádoucí; ale zvláště důležitá je zralost v duchovních věcech. A duchovní zralost vyžaduje, abychom se „obrátili“ a stali se jako malé děti v těchto věcech: máme být děti „pokud jde o špatnost“, máme mít dětinskou víru a důvěru a máme být zbaveni ctižádostivé pýchy. — 1. Kor. 14:20.