Pustina se stává rájem

ŽÁDNÁ část dnešní země není rájem, není bez znečištění a nebezpečí.Vzduch a voda jsou znečištěny do burcujícího rozsahu. Rozsáhlá území se stala hanbou.Nemilosrdné soutěžení, soupeřství a nenávist ohrožují štěstí a blaho člověka.Neštěstí, nemoc a smrt přispívají svým dílem k utrpení a zármutku, které jsou již dávno údělem lidské rodiny.

Bude to někdy jiné? Ano, Svatá Bible nám dává potěšující ujištění, že tato země se stane rájem bez nemoci, zármutku, utrpení a smrti. (Luk. 23:43; Zjev. 21:3–5) Ten, kdo zaslíbil ráj, Jehova Bůh, má moc i moudrost, aby to způsobil. Ve své milující dobrotivosti opatřil také záznam o svých minulých skutcích a o naplnění svých zaslíbení. Tento biblický záznam nám dává jistou záruku, že nic nezabrání tomu, aby se Jehovův záměr uskutečnil.

Vytvořit ráj není nic nového pro Jehovu Boha. Umístil první lidi, Adama a Evu, v ráji v části země známé jako „Eden“. O staletí později způsobil, že judská země, která byla po dobytí Babylónem opuštěnou pustinou, se proměnila v „zahradu Eden“, v ráj. A v tomto století Jehova Bůh požehnal svému oddanému lidu duchovním rájem.

JUDSKÁ ZEMĚ SE PŘEMĚNILA

Již je tomu dvacet pět století, co se judská země stala opuštěnou pustinou bez člověka a domácího zvířete. Přeměna takové země v ráj nebyla snadná. Okolní národy si nepřály, aby se to stalo. Ale přesto Jehova Bůh řekl svému proroku Ezechielovi:

„Proroku o izraelských horách a řekneš: ‚Izraelské hory, slyšte Jehovovo slovo. Tak řekl Pán Jehova: „Protože nepřítel řekl proti vám: ‚Haha! Dokonce i vysoká místa staré doby — stalo se naším vlastnictvím.‘“‘ Proto prorokuj a řekneš: ‚Tak řekl Pán Jehova: „Proto, ano proto, že bylo zpustošení a že po vás chňapali ze všech stran, abyste se stali majetkem zbývajících národů, a dále se o vás mluví jazykem a je špatná zpráva mezi lidem, proto, izraelské hory, slyšte slovo Pána Jehovy! Tak řekl Pán Jehova horám a pahorkům, řečištím a údolím a zpustošeným místům, která byla opuštěná, a zanechaným městům, která se stala něčím k plenění a posměchu pro zbývající z národů, jež jsou kalem; proto tak řekl Pán Jehova: ‚V ohni své horlivosti budu jistě mluvit proti zbývajícím z národů a proti Edomu, proti němu celému, proti těm, kteří si sami dali moji zemi do vlastnictví a jásáním z celého srdce, s opovržením v duši, kvůli její pastvině a k plenění.‘“‘“ — Ezech. 36:1–5.

Nepřátelské národy okolo opuštěné judské země měly svůj vlastní sobecký záměr s neobydlenou zemí. Ale Jehova měl jiný záměr a jeho záměr se měl splnit. Chtivé okolní národy neměly dostat zemi. Jejich hrabivým snahám mělo být zabráněno, když na ně samotné mělo přijít neštěstí. Ani Edomitům ani jiným národnostem nebylo dovoleno, aby plenily judská zanechaná města a užívaly zemi jako pastviny. Jehova se nakonec postará o to, aby země, „izraelská půda“, se změnila ze stavu zpustošení v zemi, která rozkvete jako ráj po návratu Izraelitů a jejich domácích zvířat. Jehova řekl Ezechielovi:

„Prorokuj o izraelské půdě a řekneš horám a pahorkům, řečištím a údolím: ‚Tak řekl Pán Jehova: „Hle, já sám musím mluvit ve své horlivosti a ve své zlobě, protože jste nesli ponížení od národů.“‘ Proto tak mluvil Pán Jehova: ‚Já sám jsem zvedl svou ruku v přísaze, že národy, které máte kolem sebe — ty samy ponesou své vlastní ponížení. A vy samy, izraelské hory, vyženete své vlastní větve a ponesete své vlastní ovoce pro můj izraelský lid, protože se přiblížili k okamžiku, kdy vejdou. Neboť hle, já jsem vám příznivě nakloněn a jistě se k vám obrátím a skutečně budete pěstovány a osévány semenem. A rozmnožím na vás lidský rod, celý izraelský dům, ty všechny, a města se stanou obývanými a sama zpustošená místa budou znovu vystavěna. Ano, rozmnožím na vás lidský rod a rod zvířat a jistě se rozmnoží a stanou plodnými a skutečně způsobím, že budete obývány jako ve svém dřívějším stavu, a učiním více dobra než ve vašem počátečním stavu; a budete muset poznat, že já jsem Jehova. A způsobím, že po vás bude chodit lidský rod, dokonce můj izraelský lid, a pojmou vás do vlastnictví a stanete se jejich dědičným vlastnictvím, a již se neoloupíte znovu o další děti.‘“ — Ezech. 36:6–12.

Splnění Jehovovy přísahy bylo tehdy, ve dnech proroka Ezechiele, něco, po čem ještě bylo třeba vyhlížet a hledat to, protože ještě zbývala celá desetiletí babylónského zajetí. Jak prohlásil Jehova Ezechielovi:

„Proto ještě připustím, aby mne hledal izraelský dům, abych to pro ně učinil: rozmnožím v nich lidi jako stádo. Jako zástup svatých osob, jako zástup jeruzalémský v jeho slavnostních obdobích, tak města, která předtím byla pustá, budou naplněna zástupem lidí; a lid bude muset poznat, že já jsem Jehova.“ — Ezech. 36:37, 38.

Znovu osídlení zpustošených měst judské země museli vyhledávat u Jehovy vyhnaní Židé, kteří litovali a toužili po splnění Jehovových milosrdných slibů. Část vypovězených Židů přežila a vrátila se do svého domova, aby viděla uskutečnění Jehovových slibů. V roce 537 př. n. l. Cýrus, dobyvatel Babylóna, vydal výnos, který dovoloval židovským vyhnancům, aby se vrátili do své domoviny a znovu vystavěli chrám v Jeruzalémě. (Ezdráš 3:1, 2, 12) Když se Izraelité vrátili do svých měst a začali s výstavbou a obděláváním půdy, musely národy uznat, že Jehova způsobil obdivuhodnou změnu. Bylo tomu právě tak, jak Jehova prohlásil prostřednictvím Ezechiele: „Lid jistě řekne: ‚Tahle země, která byla opuštěná, stala se podobnou zahradě Eden, a města, která byla pustá a která byla opuštěná a která byla zbořená, jsou opevněna; byla obydlena.‘“ (Ezech. 36:33–36) Edimité byli později vyhnáni ze svého domova a po druhém rozboření Jeruzaléma v roce 70 n. l. přestali jako národ existovat.

VYTVOŘENÍ DUCHOVNÍHO RÁJE

V nové době zažil pomazaný ostatek duchovního Izraele, Jehovovi křesťanští svědkové, podobné zkušenosti jako přirození Izraelité v sedmém a šestém století př. n. l. Během první světové války zažili náboženské pronásledování a utiskování a přišli do stavu zajetí. Jehova Bůh dovolil, aby se to stalo kvůli provinění části ostatku duchovního Izraele. Ale nebylo jeho přáním, aby jejich duchovní majetek zůstal opuštěný, tak aby křesťanstvo mohlo zaujmout celou náboženskou oblast v poválečných dobách.

Jako Edom a jiné národy, které obkličovaly starověký Izrael, zažilo křesťanstvo velké ponížení v roce 1919 n. l. Pokoření pronásledovaného ostatku duchovních Izraelitů, které předpovědělo a v které doufalo, se nedostavilo. V tomto roce duchovní majetek duchovních Izraelitů oživoval.

Zatímco v posledních letech zřetelně ubývalo členů církví a studujících v seminářích, Jehovovi křesťanští svědkové zaznamenávají od roku 1919 až dodnes udivující přírůstek. „Hory“ jejich duchovního majetku ožily mnoha oddanými ctiteli Jehovy Boha. Kolem roku 1935 se začal připojovat k pomazanému ostatku duchovních Izraelitů „velký zástup“ „jiných ovcí“ znamenitého Pastýře a stal se činný na symbolických ‚izraelských horách‘. Ani celosvětové pronásledování během druhé světové války neoloupilo symbolické „izraelské hory“ o jejich obyvatele a ani nezmenšilo jejich počet. Zatímco v roce 1928 pouze 44 080 osob veřejně oznamovalo „dobré poselství“ o Božím království, v roce 1972 počet zvěstovatelů dosáhl vrcholu 1 658 990 osob v 28 407 sborech ve 208 zemích.

Od roku 1919 n. l. sbory obnoveného ostatku duchovních izraelitů byly jako města starého Izraele. Byly ‚opevněny‘ zvláště lepší organizací pro vykonávání Ježíšova proroctví kázat dobré poselství o Božím zřízeném království. (Mat. 24:14) Ještě více byly opevněny v roce 1938, když bylo v organizaci zřízeno ve všech sborech po celé zemi centrální teokratické vedení na rozdíl od místního sborového vedení.

Jehova Bůh skutečně naplnil duchovní majetek křesťanských svědků velkým „zástupem lidí“. (Ezech. 36:11, 37, 38) Jako dvanáct izraelských kmenů proudilo do Jeruzaléma a jeho chrámu během tří „slavností“ (pasach, letnice a slavnost stánků), tak se shromažďovali Jehovovi křesťanští svědkové nejen ve svých místních sálech království, ale podivuhodným způsobem i na pravidelných krajských, oblastních, zemských a mezinárodních kongresech.

Tlak tohoto věku anarchie a násilí nezpůsobil, aby obnovení duchovní izraelité ze svého nově zaujatého duchovního majetku zmizeli, jako kdyby byli pohlceni, spolknuti vpadnuvšími útočníky nebo hladomorem ve své zemi. Zažili totéž, co je napsáno u Ezechiele 36:13–15, kde Jehova dále říká o izraelské půdě:

„Tak řekl Pán Jehova: ‚Protože jsou takoví, kteří vám říkají: „Ty sám jsi pohlcovač lidí a stal ses zemí, která olupuje tvé národy a děti“‘, ‚proto již nikdy nebudeš pohlcovat lidský rod a své národy již nikdy nebudeš olupovat o děti,‘ je výrok Pána Jehovy. ‚A způsobím, že již nebude slyšet od národů žádná ponižující řeč o tobě a již nikdy neponeseš pohanu od lidí a již nikdy nezpůsobíš, aby klopýtaly tvé národy,‘ je výrok Pána Jehovy.“

Kananejská země měla špatnou pověst, že ničili svůj lid, jako by jej pohlcovala. (4. Mojž. 13:32) Když Jehova přivedl Izraelity do kananejské země v roce 1473 př. n. l. a ti začali ničit sedm národů, bylo to, jakoby země požírala nebo pohlcovala své obyvatele.

V roce 607 př. n. l. dobyl babylónský král judskou zemi a odvedl mnoho set přežijících Židů a země zůstala zpustošená, bez lidí a bez domácích zvířat. Zase se zdálo, jakoby země pohltila své obyvatele a oloupila národ judského království o jeho děti. Již dříve, v roce 740 př. n. l., oloupila národ izraelského království o jeho děti. Ale s Jehovovým zvláštním požehnáním a ochranou dříve opuštěná země již neměla mít podobnou zkušenost s ostatkem věrných Izraelitů, kteří se vrátili z babylónského zajetí v roce 537 př. n. l. a později. Tak tomu bylo i s duchovním majetkem, do něhož se vrátili členové ostatku v poválečném roce 1919 n. l. Jsou zde stále, jsou živí, přinášejí ovoce a rozmnožují se. Duchovní ráj, z něhož se těší Boží lid, je zde a zůstane.

JDE O BOŽÍ JMÉNO

Proč způsobil Jehova Bůh něco tak velikého? Nebylo to proto, že si to zasloužil nebo toho byl hoden předobrazný ostatek v roce 537 př. n. l. a pak v protiobraze ostatek v roce 1919 n. l. Šlo o Boží svaté jméno. Čteme:

„A dále ke mně přicházelo Jehovovo slovo a bylo mi řečeno: ‚Synu člověka, izraelský dům přebývá na své půdě a stále ji znečišťují svou cestou a svým jednáním. Jejich cesta se stala pro mne jako nečistota menstruace. A vyliji na ně svou zlobu kvůli krvi, kterou vylili na zemi, již znečistili svými hnusnými modlami. A rozptýlím je mezi národy, takže budou rozehnáni mezi země. Budou je muset soudit podle jejich cesty a podle jejich jednání. A přijdou k národům, kam budou muset přijít, a lid znesvětí mé svaté jméno, když o nich řekne: „To je lid Jehovův a vyšli z jeho země.“ A budu mít soucit se svým svatým jménem, které izraelský dům znesvětil mezi národy, kam přišli.‘“ — Ezech. 36:16–21.

Protože Izraelité vyšli z Jehovovy země jako zajatci, zdálo se, že Jehova Bůh, k němuž se hlásili, nebyl schopen je ochránit před jejich nepřáteli. To přineslo potupu jeho svatému jménu. Způsobilo to, že pohanské národy mluvily rouhavě o jeho jménu. Stejně tak když pomazaný ostatek duchovních izraelitů se dostal do otroctví Velikého Babylóna a jeho politických a vojenských milenců v první světové válce, zdálo se, že členové Mezinárodního sdružení badatelů Bible nejsou pravými křesťany. Zdálo se, jakoby pravý Bůh nebyl na jejich straně a neochraňoval je. To přinášelo potupu jménu Boha, kterému byli oddáni. Proto Jehova musel projevit sebeúctu tím, že měl soucit se svým jménem. Bylo to svaté jméno a nezasloužilo, aby bylo znesvěcováno lidmi ze světa. Protože měl Jehova oddaný ostatek, který byl spojen s jeho jménem, pak cokoli učinil v soucitu se svým jménem, vyžadovalo i soucit s tímto ostatkem.

To, co Jehova Bůh učinil pro obnovení svého lidu v nové době, splnilo slova Ezechielova proroctví. (Ezech. 36:22–24) Jehova skutečně posvětil své jméno mezi národy, když shromáždil oddaný lid, který považoval jeho jméno za svaté. (Ezech. 36:38) Tento lid chtěl ctít Boží jméno a dával pozor, aby svým jednáním nepřinesl tomuto jménu potupu. Chtěli poslouchat Boha jako vládce spíše než lidi, nastal-li rozpor mezi Božím zákonem a zákony, které byly vydány nevěřícími lidmi. — Skut. 5:29.

Jehova očistil svůj obnovený ostatek od náboženské nečistoty svým očistným působením, jakoby na ně vyléval čistou vodu. Očištěni od „hnusných model“ odmítali uctívat politické, vojenské nebo náboženské hodnostáře, nebo dělat modlářská gesta nebo postoje před obrazy, sochami a znaky. Jehova odňal vše kamenné z jejich srdce a dal jim „masité srdce“, srdce, které je láskou a náklonností přimělo, aby konali jeho vůli. „Nový duch“, kterého do nich Jehova vložil, je jeho svatý duch. To způsobilo, že mohli přinášet ovoce ducha — ‚lásku, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrotu, víru, mírnost, sebeovládání‘. — Ezech. 36:25–28; Gal. 5:22, 23.

Aby opravil nesprávný dojem, který o něm měly národy, protože vzal do kázně svůj lid, Jehova mu od roku 1919 bohatě žehnal. Právě jak to zaslíbil prostřednictvím Ezechiele:

„‚A zachráním vás ode všech vašich nečistot a zavolám na obilí a způsobím, že jej bude hojnost, a nepřivedu na vás hlad. A skutečně způsobím, že bude hojnost ovoce stromu a výtěžku pole, abyste již nikdy nebyli v potupě mezi národy pro hlad. A zcela jistě si vzpomenete na své špatné cesty a na své jednání, které nebylo dobré, a zcela jistě pocítíte ošklivost ke své vlastní osobě pro svá provinění a pro své odporné věci. Ne pro vás to činím,‘ je výrok Pána Jehovy, ‚budiž vám to známo. Styďte se a pociťte ponížení pro své cesty, izraelský dome.‘“ — Ezech. 36:29–32.

Pro takovou božskou dobrotu členové pomazaného ostatku pociťují odpor sami k sobě, když se dívají zpět, jakými byli v minulosti. Stydí se a cítí ponížení, jen když na to pomyslí. Tento postoj jim odnímá sklony, aby se ještě někdy dobrovolně dopouštěli duchovní a mravní nečistoty. Tak je Jehova chrání od vší jejich nečistoty působením, které má na ně jeho nezasloužená dobrotivost v jejich obnoveném stavu. Jasně poznávají, že to nebylo pro jejich minulou dobrotu, ne kvůli nim, že — obrazně řečeno — zavolal na životodárné obilí, aby vyklíčilo ze země a tak hojně plodilo, takže světské národy jim nemohou vyčítat, že mají hlad a nedostatek zásob duchovní potravy. Jsou vděční, že jim Bůh dal poznat, že to vše pro ně udělal pro své svaté jméno. Proto ve vší pokoře posvěcují jeho jméno.

To vše ukazuje, že Jehovovy sliby spojené s jeho svatým jménem budou splněny. Protože jeho záměrem je přeměnit tuto zemi v ráj, můžeme být jisti, že se to stane. „Dobré poselství“ pro dnešní dobu je, že biblická proroctví poukazují na naši generaci jako na tu, která zažije čas, až země již nebude pustošena lidmi. Proto je nyní doba, aby upřímně smýšlející lidé zaujali postoj pro pravé uctívání a spojili se s Jehovovými křesťanskými svědky, kteří se již nyní radují z požehnání duchovního ráje.