Co je „první vzkříšení“?

VĚŘÍŠ ve vzkříšení? To je, že mrtví budou přivedeni zpět k životu? Bible říká: „Nastane vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ (Skut. 24:15) Připadá ti to neuvěřitelné?

Nemělo by nám to vlastně připadat neuvěřitelné. Víme přirozeně všichni, že jsme po tělesné i duševní stránce vytvořeni velmi složitě. Avšak náš základ je ukryt v našich tělesných buňkách, zvláště ve čtyřiceti šesti chromozomech, které jsou v jádru každé buňky. K tomu naše okolí a zkušenosti spojené s naším rodovým dědictvím z nás vytvoří to, co jsme. Proč bychom si tedy měli myslet, že by bylo pro stvořitele příliš obtížné znovu vytvořit tento vzor chemicky stejné a stejně uspořádané buňky spolu se vzorem paměti? Bylo by to jistě jednodušší než tvoření buněk v době stvoření člověka, kdy byl do něho vložen původní „mechanismus“ a schopnost projevovat individuální rysy a dále přenášet na potomky genetické kombinace. To učinil stvořitel na počátku. — Žalm 139:13–15; 1. Mojž. 5:3.

Ale co říci o „duši“? Zde musíme především uznat, že nám Bible ukazuje, že každý živý tvor má organismus neboli tělo, ať nebeské nebo pozemské. (1. Kor. 15:40) Není tedy nic takového, co spiritistická media nazývají „nesmrtelná část člověka zbavená tělesné schránky“. „Duše“ je osoba, včetně osobnosti i organismu. V celé Bibli jsou živé duši, živé osobě, připisovány všechny lidské vlastnosti — duševní, tělesné i duchovní. (3. Mojž. 7:18, 20, 21; 23:30; Žalm 105:18) Osobnost se projevuje funkcí organismu, těla. Mrtvé tělo, bez „ducha“ neboli životní síly nebo bez dechu, který podporuje životní sílu, není osobností a je nečinné. (1. Mojž. 7:22; Jak. 2:26; Kaz. 9:5, 10) Proto již není živou duší. Duše zemřela, přestala existovat. — Ezech. 18:4.

„DUŠE“ BUDE VZKŘÍŠENA

Co by tedy musel Bůh udělat, aby vzkřísil člověka? Musel by utvořit tělo, které by mělo stejné rysy, a musel by též obnovit paměť osoby, s jejíž pomocí získala během svého života své charakteristické znaky. Tak by byla obnovena celá duše. Pak by byl člověk schopen se poznat. Jinak by se podobal někomu, kdo trpí ztrátou paměti a neumí říci, kdo je a co v minulosti dělal.

Žalmista napsal o Jehovovi: „Tvé oči viděly i můj zárodek a do tvé knihy byly zapsány všechny jeho části, pokud jde o dny, kdy byly utvářeny a ještě žádná z nich nebyla.“ (Žalm 139:16) Proč by si Jehova nemohl pamatovat nic přesného o zemřelém, co by mu pomohlo jej znovu vytvořit, když může poznat a zachytit hlavní rysy dítěte již v době, kdy je počato a vznikají genetické kombinace? — Srovnej 1. Mojž. 25:23; Řím. 9:11–13.

Jak je to s tělem člověka? Víme, že atomy, z nichž sestává lidské tělo, jsou pouze stavební kameny. Nejsou nositeli osobnosti. Musí s ním tedy být vzkříšené tělo totožné? Musí být stejné tělo zachováno a sestávat ze stejných atomů, které jsou opět shromážděny? Zřejmě ne. Atomické součástky zetlelých těl mrtvých mohou být třeba přijaty jako živiny nějakým stromem, který roste v blízkosti hrobu. Ovoce stromu mohli sníst jiní lidé. Proto jsou ony atomy nyní v mnoha lidských tělech. Je jasné, že při vzkříšení nemohou všechna těla obsahovat tytéž atomy.

Někdo snad namítne, že pak by byl člověk jen „kopií“, ne skutečným člověkem. Že by se pak podobal filmovému obrazu a byl by pouze „záznamem“ z Boží paměti. Avšak zapomínají, že i dnes se největší část našeho těla stále opotřebovává a je obnovována. Proto musíme přijímat potravu. Asi po sedmi letech má člověk prakticky jiný organismus, jiné tělo. Dokonce vypadá jinak. Nepovažujeme jej však stále za tutéž osobu? Jistě. Matka, která opět vidí dlouho ztraceného syna, nepotřebuje mnoho, aby jej poznala; i když se jeho vzezření změnilo a přijal nové rysy, jeho základní charakteristika zůstala. A pozná jej jako svého syna.

Mohli bychom si to znázornit ještě jinak: Někdo přijde o život. Buď je při nějakém neštěstí hrozně zohaven nebo jsou nemocí částečně zničeny jeho plíce, játra nebo jiné orgány. Musí se jistě navrátit s obnoveným neboli uzdraveným tělem, když má po vzkříšení zůstat naživu. Není pouze „kopií“, ale daleko spíše toutéž osobou, která byla uzdravena, takže je v činnosti jako „duše“. Na příklad Lazarovo tělo již začínalo tlít, protože Marta, jeho sestra, řekla Ježíšovi u hrobu: „Pane, teď už je jistě cítit, protože už je mrtev čtyři dny.“ (Jan 11:39) Ale když jej Ježíš vzkřísil, nebyl „kopií“, ale Lazarem, a Ježíš a jeho rodina ho také poznali jako Lazara; i on věděl, kdo je.

SPRÁVNÝ A NESPRÁVNÝ NÁZOR NA „PRVNÍ VZKŘÍŠENÍ“

Co znamená výraz „první vzkříšení“? Označení „první“ se může vztahovat na čas anebo na způsob vzkříšení. Proto musí být na něm něco zvláštního. Kdo získá takové vzkříšení?

Stručně řečeno, „první vzkříšení“ se vztahuje na ty, kteří se jako první navrátí k plnosti života. Plnost života není údělem lidí, kteří byli vzkříšeni v dřívějších dobách proroky a později Ježíšem Kristem a apoštoly. Ti opět zemřeli, protože Ježíš Kristus ještě nevládl jako král, aby soudil lidi a odměňoval své služebníky.

Všimněme si, jak Bible popisuje „první vzkříšení“ ve vidění, které bylo dáno apoštolu Janovi. Jan píše:

„A viděl jsem trůny a byli tam ti, kteří se na ně posadili, a byla jim dána moc, aby soudili. Ano, viděl jsem duše těch, kteří byli popraveni sekerou pro svědectví, jež vydávali o Ježíši, a proto, že mluvili o Bohu, a ty, kteří neuctívali ani šelmu ani její obraz a nepřijali označení na čelo ani na ruku. A ožili a vládli s Kristem jako králové tisíc let. (Zbývající mrtví neožili, dokud neskončilo tisíc let.) To je první vzkříšení. Šťastný a svatý je každý, kdo má podíl na prvním vzkříšení; nad těmi druhá smrt nemá moc, ale budou kněží Boží a Kristovi a budou s ním vládnout jako králové tisíc let.“ — Zjev. 20:4–6.

Povšimni si, že Jan neviděl žádné sťaté „duše“, ačkoli „byli popraveni sekerou“. Naopak, byly to osoby, které byly vyzbrojeny duševními schopnostmi, aby mohly soudit. Ale aby se mohly posadit na trůny v nebesích, musely mít nikoli lidské, ale duchovní tělo. S ohledem na jejich vzkříšení napsal apoštol Pavel: „Rozsévá se [ve smrti] tělo tělesné, je vzkříšeno tělo duchovní.“ — 1. Kor. 15:44.

Někdo by se mohl zeptat: Není toto „první vzkříšení“ ‚duchovním znovuzrozením‘, které někdo prožije na začátku své křesťanské cesty? Není to to, o čem mluvil apoštol Pavel, když dokazoval kolossenskému sboru, že křesťanská obřízka není doslovná, tělesná? Napsal: „ . . . obřízkou, která náleží Kristu. Neboť jste s ním byli pohřbeni v jeho křest a příbuzenstvím s ním jste byli též společně vzkříšeni skrze svou víru v působení Boha, který jej vzkřísil z mrtvých. A dále, ačkoli jste byli mrtví ve svých přestupcích a v neobřezaném stavu svého těla, Bůh vás oživil spolu s ním. Odpustil nám laskavě všechna naše přestoupení.“ — Kol. 2:11–15; srovnej Efez. 2:1–6.

Nová katolická encyklopedie (angl. , 1967) zastává tento názor a říká pod heslem „Millenarismus“:

„ . . . ‚první vzkříšení‘ symbolizuje křest. . . kterým se člověk podílí na Kristově vzkříšení. . . Všichni věrní, ti na zemi i ti v nebi, mají účast na Ježíšově tisícileté vládě, symbolu celého trvání Církve v jejím slavném stavu od Kristova Vzkříšení až do Posledního soudu. . .“

Je to vhodné vysvětlení pro „první vzkříšení“, o němž mluví Jan ve Zjevení 20:4–6, což je jediné místo, kde je tento výraz v Bibli použit? Ne, protože Jan říká: „Vládli s Kristem jako králové tisíc let.“ Avšak „trvání Církve“ je nikoli tisíc, ale skoro dva tisíce let.

‚Vládl‘ kromě toho alespoň jediný člen pravého křesťanského sboru až do nynějška na zemi jako král? Sám Pavel, apoštol, napsal ctižádostivým členům sboru v Korintě: „Začali jste již vládnout jako králové BEZ nás, není-liž pravda? A skutečně si přeji, abyste byli začali vládnout jako králové, abychom také my mohli vládnout s vámi jako králové. Neboť se mi zdá, že Bůh nás apoštoly vystavil jako poslední, jako lidi určené k smrti, neboť jsme se stali divadelní podívanou pro svět, pro anděly, ano i pro lidi.“ (1. Kor. 4:8, 9) Timoteovi, který jej doprovázel na misijních cestách, vysvětlil, že křesťan bude vládnout, teprve až zemře jako člověk. Řekl: „Hodnověrná je tato řeč: Jistě, jestliže jsme spolu zemřeli, budeme také spolu žít; jestliže dále vytrváme, budeme také spolu vládnout jako králové; jestliže zapřeme, i on zapře nás.“ — 2. Tim. 2:11, 12.

Když byl o mnoho let později apoštol Jan v zajetí na ostrově Patmos, zapsal slova vzkříšeného Pána Ježíše Krista, která pronesl ke křesťanům v Laodiceji: „Tomu, kdo zvítězí, dovolím, aby se mnou seděl na mém trůnu, stejně jako já jsem zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu.“ (Zjev. 3:21) Vládnutí tedy mělo být v budoucnu, až věrní učedníci Kristovi zemřou, nikoli ode dne jejich křtu.

Pavel se zmínil též o Hymeneovi a Filétovi, kteří o sobě tvrdili, že jsou křesťané, ale „odchýlili se od pravdy“, protože říkali, že „vzkříšení již nastalo“. (2. Tim. 2:17, 18) Nepovažoval tedy křest křesťana za dobu jeho vzkříšení.

„První vzkříšení“, o němž mluví Zjevení 20:4–6, je tedy doslovné skutečné vzkříšení po fyzické smrti, vzkříšení ze šeolu, všeobecného hrobu lidstva. Apoštol Petr nemluvil o nebeském dědictví v tom smyslu, že již je získané, nýbrž jako o něčem, co je v „nebesích vyhrazeno“, jako o „záchraně, jež je připravena, aby byla zjevena v posledním časovém období“. Mluvil též o ‚cenných slibech‘, že se křesťané „stanou účastníky božské přirozenosti“. (1. Petra 1:4, 5; 2. Petra 1:4) Aby mohli být účastníky „božské přirozenosti“, musí odložit lidskou, fyzickou přirozenost, „porušitelné musí obléci neporušitelné“. Jejich fyzická těla jistě nebyla neporušitelná ani nesmrtelná. — 1. Kor. 15:50, 52–54.

„DRUHÁ SMRT“ NEMÁ NAD NIMI MOC

Další důkaz vidíme ve Zjevení 20:6: „Šťastný a svatý je každý, kdo má podíl na prvním vzkříšení, nad těmi druhá smrt nemá moc.“ Druhá smrt je symbolizována jako „ohnivé jezero, jež hoří sírou“. (Zjev. 19:20; 20:14) Týká se to těch, kteří byli pouze pokřtěni ve vodě a kteří byli duchovně oživeni ze smrti v přestupcích a hříších a v duchovním smyslu vzkříšeni a sedí „v nebeských místech ve spojení s Kristem Ježíšem“? (Ef. 2:1, 5, 6) Ne, tito křesťané mohou, když jsou zkoušeni, být nevěrní, a to má za následek jako trest ‚druhou smrt‘, to je dokonalé zničení. Proto apoštol Pavel varovně napsal pokřtěným, pomazaným křesťanům: „Proto kdo si myslí, že stojí pevně, dej pozor, aby nepadl.“ A Ježíš řekl: „Prokaž se věrným až do smrti a dám ti korunu života.“ — 1. Kor. 10:12; Zjev. 2:10.

Kdyby pokřtění, pomazaní křesťané, kteří mají nebeskou naději, již dosáhli „prvního vzkříšení“ a nebyli by již podřízeni moci „druhé smrti“, pak by nemělo smysl, co napsal Pavel Židům 6:4–8 a 10:26–31. Pavel tam varovně řekl, že ten, kdo je účasten svatého ducha a pak odpadne, nemůže již být znovu oživen k pokání, protože pro sebe opět přivedl Božího Syna na kůl a vydal jej veřejné hanbě. Řekl, že pošlapal nohama Božího Syna, nevážil si krve smlouvy a hrubě urazil ducha nezasloužené dobrotivosti. Bůh na něm vykoná svůj rozsudek.

Protože „druhá smrt nemá moc“ nad těmi, kdo mají účast na prvním vzkříšení, můžeme porozumět, proč je nazváno „první vzkříšení“. Je to stejné vzkříšení, jaké zažil Ježíš Kristus třetího dne po své smrti, vzkříšení k okamžité plnosti života. Proto byl Ježíš „prvorozený z mrtvých“. (Zjev. 1:5; Kol. 1:18) „První vzkříšení“ není první, jen pokud jde o čas, ale také proto, že je nejlepší, jaké mohou mrtví zažít. Je to vzkříšení k neporušitelnému, nesmrtelnému životu jako duchovní Boží syn v Božích nebesích.

To je nádherná naděje. Apoštol Jan napsal pomazaným bratrům ve víře: „Milovaní, nyní jsme Božími dětmi, ale ještě nám nebylo ukázáno, co budeme. Víme, že až se ukáže, budeme mu podobní, neboť jej budeme vidět takového, jaký je.“ — 1. Jana 3:2.

Jak může mít Bůh takovou důvěru v tyto křesťany, že jim zaručuje nesmrtelnost a neporušitelnost — ano, dokonce je činí spolukráli, kteří panují s Ježíšem Kristem nad lidmi žijícími na zemi, včetně těch, kteří se vrátí v pozemském vzkříšení z mrtvých?a Kolik jich bude mít podíl na „prvním vzkříšení“ jako nebeští dědicové? O těchto otázkách budou pojednávat další vydání Strážné věže.

[Poznámka pod čarou]