V kterém chrámu můžeme nalézt Boha?

JE logické a vhodné, že svrchovaný vládce vesmíru přesně určil způsob, jakým se mu lidé na zemi mohou přibližovat. Nevýznamný člověk nemůže pochopitelně očekávat, že bez povolení, bez správného smýšlení a důstojnosti smí předstoupit před Boha.

K Bohu se můžeme přiblížit. Není „mrtvý“, jak tvrdí někteří lidé. To znamená, nestáhl se a nepřenechal lidi sobě samým, jako by nebyl ochoten vyslechnout jejich problémy a zabývat se jimi. Apoštol Ježíše Krista řekl: „[Bůh] určil ustanovená období a stanovené hranice přebývání lidí, aby hledali Boha, zda by snad po něm tápali a skutečně jej nalezli, neboť není ve skutečnosti nikomu z nás vzdálen.“ — Skut. 17:26, 27.

Bůh není všudypřítomný, všude najednou, vše prostupující duch, ani nejsou všechny jeho věci částí. On je vytvořil. Protože je osobou, má místo, kde je, sídlo, kde je dostupný. Jeho sídlo je v nebi, v neviditelné sféře. — Mat. 6:9.

K užitku lidí, kteří si přejí přiblížit se mu — ne k vlastnímu užitku —, učinil zvláštní opatření. Změnil vzhled svého nebeského sídla. Nezměnilo se vůči andělům, kteří k němu měli vždy přístup, jak Ježíš řekl: „Andělé v nebi stále hledí na tvář mého Otce, který je v nebi.“ (Mat. 18:10) Byla to změna, která umožnila hříšným lidem přijít k němu s prosbami a získat jeho přízeň.

BOŽÍ VELKÝ DUCHOVNÍ CHRÁM

Tato stavba je nazývána „chrám“ nebo ‚pravý stan, který zřídil Jehova a ne člověk‘. (Žid. 8:1, 2) Dřívější chrámy v Jeruzalémě sloužily pouze jako „předobrazné znázornění a stín nebeských věcí“. (Žid. 8:5) Poslední z těchto budov byla zbořena Římany v roce 70 n. l. „Stan“ neboli stavba zřízená Bohem, jehož prostřednictvím se dnes lidé k němu mohou přiblížit, není žádný pozemský chrám, katedrála nebo budova.

V předešlém článku jsme mluvili o jednotlivých znacích předobrazného „stanu“ neboli chrámu. Kdy však nastala skutečnost, protiobrazný stan neboli protiobrazný chrám? Bylo to na podzim roku 29 n. l. Jak se to stalo?

Abychom na to mohli odpovědět, sledujme průběh předobrazného Dne smíření. Pak můžeme poznat, jak se uskutečnila každá jednotlivost „pravého stanu“ neboli pravého chrámu.

NÁDVOŘÍ S OLTÁŘEM

Právě tak jako nádvoří chrámu v Jeruzalémě bylo posvátné a obětní zvířata, která tam byla přivedena, musela být bezvadná, tak představuje protiobrazné nádvoří kněží stav dokonalého, spravedlivého lidského synovství před Bohem. Ježíš byl dokonalý lidský Boží Syn, když se představil, aby byl pokřtěn v Jordáně. Bůh přenesl dokonalý život svého Syna do mateřského těla panny Marie. (Jan 17:5; Luk. 1:35) Proto mohl Ježíš říci Bohu:

„Oběť a dar jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. Úplné zápalné oběti a oběť za hřích jsi neschválil. . . Hle, přišel jsem (ve svitku knihy je o mně psáno), abych činil, Bože, tvou vůli.“ — Žid. 10:5–7.

Apoštol Pavel k tomu poznamenává: „Zmíněnou ‚vůlí‘ jsme byli posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista jednou provždy. . .“ — Žid. 10:10.

Bůh opravdu nechtěl zvířecí oběti a dary za hřích. (Žid. 10:8) Boží vůlí bylo, aby dokonalý člověk obětoval svůj život jako oběť smíření a výkupní cenu za lidstvo, které ztratilo život pro hřích svého otce Adama. Duchovní „oltář“, na nějž byla položena Ježíšova oběť, byla Boží „vůle“. Ježíšova obětní cesta začala, když se dostavil ke křtu a byl Bohem přijat. Jak duchovní „oltář“, tak duchovní „nádvoří“ se staly skutečností — působily. Velký protiobrazný Den smíření začal.

„NEJSVĚTĚJŠÍ“

Ve stejné době začala existovat i „Nejsvětější“. Jak? Boží sídlo přijalo nyní zvláštní rysy, pokud jde o vztah nebes k lidstvu. Jehova byl připraven a ochoten se slitovat, usmířit, obměkčit dostatečnou obětí za hřích. Tak jako by trůnil nad slitovnicí archy smlouvy, nové smlouvy, která byla krví této oběti uvedena v platnost. Oběť, kterou byl ochoten přijmout, byla dokonalá lidská oběť velekněze Ježíše Krista. — Luk. 22:20; srovnej Zjev. 11:19.

„SVATÁ“

Od doby svého křtu byl Ježíš na protiobrazném „nádvoří“ a dozíral na svou lidskou oběť až do své smrti. Tam mohl být viděn pozemskými lidmi, jako tomu bylo s nádvořím a oltářem stanu v pustině. Avšak pozemský stan měl na přední straně závěs, který uzavíral pohled do prvního vnitřního oddělení, Svaté. Svatá představovala stav většího posvěcení než nádvoří, byl to stav Božího duchem zplozeného syna, pokud byl na zemi. Když byl tedy Ježíš při svém křtu zplozen jako Boží duchovní Syn, vstoupil do vztahu k Bohu, který byl „oddělen závěsem“ od ostatních lidí — nebylo možno jej poznat doslovnýma očima. (Mat. 3:16, 17) Nyní byl znovuzrozen k nebeským nadějím. Měl se v určitý čas vrátit do nebe, aby byl se svým Otcem. — Srovnej 1. Petra 1:23.

Uvnitř Svaté byl zlatý svícen, stůl s chleby a oltář s kadidlem. Když Ježíš po tři a půl roku veřejně sloužil na zemi, byl také ve stavu, který odpovídal protiobrazné Svaté Božího velkého duchovního chrámu. Byl osvěcován duchovním světlem jako svícnem, dostával zásobu duchovní potravy jakoby ze stolu chlebů a přinášel Otci modlitby a chválu jako kadidlo. — Luk. 4:1; 6:12, 13; Jan 4:32; 5:19, 20; Žid. 5:7.

Ačkoli byl Božím duchovním Synem, byla zde ještě překážka, která mu bránila vstoupit do nebe, aby byl s Otcem. Bylo to jeho tělo, stejně jako opona, oddělující Svatou od Nejsvětější, bránila veleknězi vstoupit do Nejsvětější. (Žid. 10:20) Protože „tělo a krev nemohou zdědit Boží království“ (1. Kor. 15:50), Ježíš musel zemřít, vzdát se masitého těla, aby mohl být proměněn vzkříšením „v duchu“ a získat ‚božskou přirozenost‘. — 1. Petra 3:18; 2. Petra 1:4.

PŘINESENÍ KADIDLA DO NEJSVĚTĚJŠÍ

Jak je ukázáno v 3. Mojžíšově, 16. kapitole, vstoupil velekněz izraelského národa během Dne smíření do Nejsvětější vícekrát. Poprvé tam vstoupil s kadidelnicí plnou žhavého uhlí, na něž bylo dáno kadidlo. (3. Mojž. 16:12, 13) Jak to bylo naplněno Ježíšem Kristem? To přirozeně neznamenalo, že Kristus šel do nebe dříve, než byla skončena jeho oběť. První vstup s kadidelnicí představoval něco, co se muselo stát dříve, než Ježíš přinesl cenu své oběti k vykoupení lidstva do nebe, něco, co bylo důležitější. Co to bylo?

Zde bylo předobrazeno, že Kristus zachová ryzost ve zkoušce a tak dokáže, že člověk může dokonale zachovat svou víru a poslušnost Bohu. Ježíš tím dokázal, že ďábel je lhář, když tvrdí, že Bůh nevládne spravedlivě nad všemi svými inteligentními tvory a ti že mu slouží ze sobectví nebo z nutnosti, nikoli z lásky a pravé věrné oddanosti. — Job 1:9–11; 2:4, 5; 1. Mojž. 3:1–5.

Ježíš vyjádřil hlavní důvod, proč přišel na zemi, slovy: „Proto jsem se narodil a proto jsem přišel do světa, abych vydal svědectví o pravdě.“ (Jan 18:37) Zachoval ryzost a dokázal, že satan je lhář. (Jan 12:31; 14:30) Kdyby byl Ježíš zklamal, byl by sám ztratil život a nebyl by mohl vykoupit lidstvo. Jako přinášel velekněz kadidlo do Nejsvětější, tak Ježíš horlivě přinášel modlitby, službu a neposkvrněnou oddanost Bohu během své celé služby.

KRISTŮV VSTUP DO NEJSVĚTĚJŠÍ

Když Kristus úspěšně přinesl svou dokonalou lidskou oběť, mohl po svém vzkříšení vstoupit do skutečné „Nejsvětější“, ne s doslovnou krví své oběti, ale s tím, co krev představovala, totiž s cenou svého dokonalého lidského života. Tak jako izraelský velekněz zprostředkoval smíření nejprve pro svůj vlastní kněžský dům obětní krví býka a pak pro lid krví „Pánova kozla“, tak se vztahovala usmiřující zásluha Ježíšovy oběti nejprve na jeho domácnost nižších kněží, na 144 000 duchem zplozených, pomazaných členů křesťanského sboru, na jeho duchovní bratry. Později se měla vztahovat na lidstvo všeobecně, protože Kristus svou krví vykoupil celé lidstvo. — 1. Jana 2:1, 2; Řím. 8:29, 30; srovnej Židům 11:39, 40; Zjev. 7:9, 10; Řím. 8:21.

Tak jako kozel odnášel v Den smíření hříchy lidu do pustiny, tak odnášel Ježíš hříchy lidstva daleko pryč, do zapomnění. — 3. Mojž. 16:20–22.

Předložením zásluhy Ježíšovy oběti v nebi skončil velký protiobrazný Den smíření. Tento „den“ trval od Ježíšova křtu na podzim 29 n. l. do jara 33 n. l. , kdy Ježíš předložil cenu své oběti v nebi. Deset dní po Ježíšově vstupu do nebe dostali jeho věrní učedníci důkaz, že byla přijata cena jeho dokonalé lidské oběti, kterou předložil Bohu v nebeské Nejsvětější. Jak dostali tento důkaz? O letnicích 33 n. l. byl na ně v Jeruzalémě vylit svatý duch. — Skut. 2:1–36.

Existuje tudíž místo, kde je skutečně možné nalézt Boha: je to jeho pravý chrám, který je jeho duchovní stavbou pro čisté uctívání. Je otevřen všem lidem — bez rozdílu jejich původu —, aby se mohli přiblížit Bohu. Musíš však věřit, že Bůh existuje, že není „mrtvý“, to je, bez zájmu o nás. Apoštol Pavel napsal: „Kdo se přibližuje k Bohu, musí věřit, že existuje a že se stává dárcem odměny těm, kteří jej vážně hledají.“ — Žid. 11:6.