Jediný pravý chrám k uctívání
„A svatyně Božího chrámu, která je v nebi, byla otevřena a v jeho chrámové svatyni byla vidět truhla jeho smlouvy.“ — Zjevení 11:19.
1. Jak jsou dnes rozšiřovány zprávy o světových událostech?
V DNEŠNÍ době proudí zprávy ze všech končin země v takovém množství, že obyčejní lidé je nemohou již pojmout. Jejich rozmanitost působí přímo zmateně. Zprávy o světovém dění jsou rozšiřovány všemi způsoby zpravodajství: časopisy, novinami, dálnopisem, telefonem, rozhlasem a televizí.
2. Které zprávy, jež zasluhuje naši největší pozornost, si moderní sdělovací prostředky nevšímají?
2 A přece je jedna vysoce důležitá zpráva, které si tyto sdělovací prostředky všeobecně nevšímají. Tato zpráva zasluhuje naši největší pozornost. Patří do řady událostí, které se odehrály před lidstvem od pamětihodného roku 1914 n. l., v této době mezinárodních válek a ustavičných vládních změn. Tato neobvyklá zpráva byla již předem načasovaná pro naše dvacáté století lidských dějin. V inspirovaných dějinách psaných předem, to je v božském proroctví, byla pro nás tato zpráva předpověděna a popsána před téměř devatenácti sty roky. Když nyní čteme tuto prorockou zprávu, můžeme vidět spojitost mezi ní a tím, co se stalo ve světových událostech.
3. Kde nalezneme tuto zprávu a co říká?
3 Tuto zprávu nacházíme v poslední knize Bible, která se nazývá Zjevení neboli Apokalypsa, v jedenácté kapitole, patnáctém až devatenáctém verši. Čteme tam: „A sedmý anděl zatroubil na trubku. A v nebi zazněly silné hlasy a říkaly: ‚Království světa se stalo královstvím našeho Pána a jeho Krista a bude vládnout jako král po celou věčnost.‘ A těch čtyřiadvacet starších osob, jež seděly před Bohem na svých trůnech, padlo na tváře; a uctívaly Boha a říkaly: ‚Děkujeme ti, Jehovo Bože, Všemohoucí, který jsi a který jsi byl, protože ses ujal své velké moci a začal jsi panovat jako král. Ale národy se rozhněvaly a přišel tvůj vlastní hněv a ustanovený čas, aby byli souzeni mrtví a aby byla dána odměna tvým otrokům, totiž prorokům, a svatým a těm, kteří se bojí tvého jména, malým i velkým a aby byli zničeni ti, kteří ničí zemi.‘ A svatyně Božího chrámu, která je v nebi, byla otevřena a v jeho chrámové svatyni byla vidět truhla jeho smlouvy. A nastalo blýskání a hlasy a hřmění a zemětřesení a velké krupobití.“
4. a) Co je možné říci ve spojitosti s touto zprávou o „království světa“? b) Co představuje přítomnost „truhly smlouvy“ v chrámové svatyni?
4 Jaký komentář má být dnes podán k této prorocké zprávě? Nehledě k boji, který je veden od roku 1914 k ovládnutí lidstva, v tom roce se ujal své velké vlády věčně žijící Bůh, Jehova, Všemohoucí, a začal vládnout jako Král. V tom roce „království světa se stalo královstvím našeho [Boha] a jeho Krista“, to je královstvím Ježíše Krista, Božího Syna. Jehova Bůh, Všemohoucí, přišel jako nynější vlastník „království světa“ ke své chrámové svatyni. Jeho přítomnost na tomto svatém místě je znázorněna svatou schránkou, nazývanou „truhla smlouvy“. Přesnou velikost a tvar „truhly“ nám křesťanský apoštol Jan, který ji viděl, nepopisuje; ale představovala přítomnost Boha, Pána, kterého není možné vidět ani přesně popsat lidskou řečí. Tato symbolická „truhla“ je truhla „nové smlouvy“, kterou Bůh uzavřel s lidmi a která působí od roku 33 n. l.
5. Co je podle dějinných záznamů chrám a v kterém chrámu musí všechny národy uctívat, aby získaly věčný život?
5 Dějinné záznamy ukazují, že chrám je stavba nebo místo, které je zasvěceno službě nebo uctívání jednoho nebo více bohů. Symbolická „truhla smlouvy“ je v chrámové svatyni Jehovy, všemohoucího Boha. A právě k tomuto božskému chrámu musí přijít ještě všechny národy, aby jednotně uctívaly Boha, i když to však předpokládá, že příslušníci národů budou zaslíbeným vzkříšením spravedlivých i nespravedlivých přivedeni zpět ze smrti. (Zjev. 11:18; Skut. 24:15) To je jediná cesta, jak lidé ze všech národů mohou získat nekonečný život na naší zemi, která bude v určeném čase přeměněna v celosvětový ráj. Všichni musí uznávat a uctívat božského vlastníka „království světa“, který bude po celou věčnost vládnout jako Král ve své chrámově svatyni, a musí mu sloužit. — Zjev. 11:15.
6, 7. Jaká otázka se naskýtá, když pomyslíme, že obyvatelé ráje mají uctívat Boha v tomto chrámu, a co řekl Šalomoun o tom, zda Bůh bydlí v chrámové budově?
6 Když má být uctívání prováděno na rajské zemi, znamená to snad, že lidé z národů nepřijdou do nebe? A jestliže nepřijdou, jak se mohou dostat k Božímu chrámu, když Zjevení 11:19 říká: „svatyně Božího chrámu, která je v nebi“? Tato otázka je vhodná. Myslíme si však, že Boží chrámová svatyně je stavba neboli budova v neviditelných nebesích a že má zdi a vchod? Připomeňme si, co řekl vynikající stavitel chrámu v jedenáctém století před naším letopočtem, když zasvěcoval chrám. Byl to moudrý král Šalomoun, který vystavěl první chrám tohoto druhu na hoře Moria v Jeruzalémě. Šalomoun mluvil k Bohu:
7 „Ale bude Bůh opravdu přebývat na zemi? Hle, nebesa, ano, samotná nebesa nebes tě nemohou pojmout; oč méně tedy tento dům, který jsem postavil!“ — 1. Král. 8:27.
8. Kde byla „truhla smlouvy“, co představovala, a co tedy představovala Nejsvětější?
8 V chrámové svatyni, postavené králem Šalomounem, byla nejvnitřnější místnost nazývána Nejsvětější a byla to dokonalá krychle dvacet loktů dlouhá, široká a vysoká. Byla dost velká, takže v ní měla místo doslovná „truhla Jehovovy smlouvy“, která obsahovala dvě kamenné desky, na něž Boží prst napsal deset přikázání. (1. Král. 6:19, 20; 8:6–9; 2. Mojž. 34:1, 27, 28; 40:20) Avšak tato nejvnitřnější místnost čili Nejsvětější nebyla tak veliká, aby v ní mohl být osobně přítomen Jehova Bůh, stvořitel nebe a země. Truhla smlouvy byla posvátný předmět, na nějž kropil Boží velekněz každoročně v den smíření krev oběti, usmiřující hříchy. Proto truhla představovala Jehovův nebeský trůn. V souladu s touto skutečností znázorňovala Nejsvětější, v níž byla postavena truhla, část neomezených nebes, kde má Bůh své svaté sídlo. Toto místo je pro něj dosti veliké.
„STAN“ ČILI „SVATOSTÁNEK“
9. Podle jakého vzoru byl vystavěn Šalomounův chrám a kdo vstupoval do oddílů této stavby?
9 Chrámová svatyně, jejímž stavitelem byl Šalomoun, byla vytvořena podle vzoru svatého stanu čili svatostánku, který zřídil prorok Mojžíš v pustině u hory Sinaj v Arábii. Tento stan měl dva oddíly, které byly odděleny vnitřní oponou. První oddíl, kam vstupovali kněží vnější oponou z nádvoří, se nazýval Svatá. Vnitřní oddíl, kam vstupoval velekněz vnitřní oponou, se jmenoval Nejsvětější. Když vstupoval velekněz do Nejsvětější, bral s sebou kadidelnici, aby jejím kouřem naplnil Nejsvětější. To se dělalo proto, aby byla připravena situace pro velekněze, když kropil krev smírčí oběti směrem na zlatou truhlu smlouvy. Křesťanský apoštol Pavel to popisuje v Židům 9:2–10:
10. Jaké věci obsahovaly podle Židům 9:2–10 tyto oddíly, kdo tam vstupoval a kdy?
10 „Byl postaven první oddíl stánku, kde byl svícen a též stůl a vystavené bochníky; a je nazýván ‚svaté místo‘. Ale za druhou oponou byl oddíl stanu nazvaný ‚Nejsvětější‘. Ten měl zlatou kadidelnici a truhlu smlouvy, která byla celá obložena zlatem, v níž byl zlatý džbán s mannou a Áronův prut, který vypučel, a desky smlouvy; ale nahoře nad ní byli slavní cherubíni, zastiňující víko slitovnice. Ale nyní není čas, abychom o tom podrobně hovořili. Když byly věci takto sestaveny, vcházejí kněží do prvního oddílu stanu vždy, aby konali svatou službu; ale do druhého oddílu vstupuje pouze velekněz jednou za rok, ne bez krve, kterou obětuje sám za sebe i za nevědomé hříchy lidu. Tak vysvětluje svatý duch, že cesta do svatého místa ještě nebyla zjevena, pokud stál první stan. Tento stan je znázorněním pro ustanovený čas, který je nyní zde . . . až do ustanoveného času k nápravě věcí.“
11. Byl „stan“ znázorněním něčeho minulého nebo budoucího?
11 Všimněme si, že pisatel říká, že svatý stan, zřízený prorokem Mojžíšem, byl „znázorněním pro ustanovený čas, který je nyní zde“. „Čas, který je nyní zde,“ je u pisatele asi rok 61 n. l., čili devět let předtím, než byl v roce 70 n. l. jeruzalémský chrám zničen římskými vojsky. Bylo to také dvacet osm let po smrti a vzkříšení Ježíše Krista a jeho vstoupení do nebes. Tak byl stan vystavený Mojžíšem „znázorněním“ něčeho budoucího a ne něčeho, co bylo před dobou proroka Mojžíše. Ve dnech velekněze Eliho byl tento předobrazný stan nazván „chrámem“. (1. Sam. 1:9; 3:3; též 2. Sam. 22:7; Žalm 18:6; 27:4) Stan neboli chrám zřízený Mojžíšem nebyl tudíž znázorněním chrámu, který existoval před Mojžíšovou dobou.
12. Vystavěli věrní Jehovovi svědkové před Mojžíšovou dobou na zemi chrám a měl Jehova tehdy chrám v nebi?
12 Podíváme-li se zpět na dobu před Mojžíšem, nenacházíme záznam, že by byl na zemi vystavěn chrám věrnými ctiteli Jehovy Boha, ani Melchisedechem, který byl „král v Sálem, kněz nejvyššího Boha“. (Žid. 7:1; 1. Mojž. 14:18–20) Ačkoli byli věrní svědkové Jehovy Boha, jako Ábel, Noe, Abraham, Izák, Jákob a Job, a obětovali Bohu oběti, nevystavěli mu chrám. Měl tedy Jehova Bůh chrám v nebi, i když neměl hmotný chrám na zemi? Ne! To je, ne takový chrám, jaký by byl znázorněn stanem vystavěným Mojžíšem a chrámem vystavěným králem Šalomounem.
13. Proč nebyl zapotřebí chrám na konci šestého dne Boží stvořitelské činnosti a co je míněno Jehovovým chrámem v prorockých Písmech?
13 Když Jehova Bůh stvořil Adama a Evu v lidské dokonalosti v zahradě Eden, nebylo v nebi takového chrámu zapotřebí. Proč ne? Protože v době po stvoření dokonalého muže a ženy, na sklonku šestého stvořitelského dne, když „Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré“, v celém stvoření nebyl hřích, ani v nebi ani na zemi. Nebylo zapotřebí, aby Bůh měl velekněze, který by obětoval oběti smíření za hřích, ani nebylo zapotřebí oltáře na chrámovém nádvoří k přinášení obětí za hřích. (1. Mojž. 1:26–31; 2:7–24) Zmínky o chrámu, jak je nacházíme například v Žalmu 11:4, u Micheáše 1:2 a Abakuka 2:20, byly prorocké a byly napsány po tom, kdy Mojžíš zřídil stánek nebo Šalomoun vystavěl chrám v Jeruzalémě. Tyto stavby znázorňovaly neboli předstiňovaly duchovní chrám, který měl být teprve zřízen.
14. Proč se ptáme, zda pravý Jehovův chrám začal existovat v den letnic roku 33 n. l.?
14 Kdy tedy začal existovat skutečný chrám, který byl znázorněn Mojžíšovým stánkem a Šalomounovým chrámem? Bylo to o slavnosti letnic v roce 33 n. l., když byl založen křesťanský sbor neboli křesťanská církev? Ptáme se tak, protože apoštol Pavel napsal tehdejšímu křesťanskému sboru: „Nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás přebývá Boží duch? Ničí-li někdo Boží chrám, zničí jej Bůh; neboť Boží chrám je svatý a ten chrám jste vy.“ (1. Kor. 3:16, 17) Z těchto slov by mohlo být porozuměno, že stánek zřízený Mojžíšem a chrámy v Jeruzalémě vystavěné králem Šalomounem, místodržitelem Zorobábelem a králem Herodem Velikým znázorňovaly neboli předobrazovaly křesťanský sbor, protiobrazný chrám. Ale je to pravda? Jakou odpověď nám dává sám Pavel na tuto otázku?
15. Co říká Židům 9:11, 12 o Ježíši Kristu jako veleknězi?
15 Obraťme se zpět k Židům, deváté kapitole, tam, kde jsme přestali, a čtěme dál Pavlova vysvětlující slova: „Když však přišel Kristus jako velekněz dobrých věcí, jež měly nastat, skrze větší a dokonalejší stánek, ne udělaný rukama, to je ne z tohoto stvoření, vešel nikoli s krví kozlů a mladých býčků, nýbrž se svou vlastní krví jednou provždy do svatého místa, a získal pro nás věčné osvobození.“ — Žid. 9:11, 12.
16. Odebral se Ježíš Kristus v židovském dni smíření se svou vlastní krví do Nejsvětější chrámu v Jeruzalémě nebo ke křesťanskému sboru jako chrámu?
16 Ježíš Kristus nezemřel obětní smrtí na židovský den smíření (10. tišri) a nevstoupil se svou vlastní krví do Nejsvětější Herodova chrámu v Jeruzalémě. To nikdy nemohl učinit. Nebyl levitským veleknězem. Židovským veleknězem byl tehdy Kaifáš a byl to on, kdo vstupoval s krví mladého býčka a kozla do Nejsvětější jeruzalémského chrámu v den smíření, a ne Ježíš Kristus. Do jakého „svatého místa“ tedy vstoupil Ježíš se svou vlastní krví? Ne do křesťanského sboru na zemi, protože ten ještě nebyl založen ani v den Ježíšova vzkříšení, ani v den jeho vstoupení do nebe, deset dní před svátkem letnic roku 33 n. l. Co tedy bylo ono „svaté místo“, do něhož Ježíš Kristus vstoupil před letnicemi? Opět se obraťme k Židům, deváté kapitole, a ať nám Pavel dá odpověď.
17. Kam vstoupil Ježíš Kristus jako velekněz podle Židům 9:23, 24?
17 Říká: „Proto bylo nutné, aby předobrazná znázornění věcí v nebesích byla těmito prostředky očištěna, ale samotné nebeské věci oběťmi, které jsou lepší, než jsou takové oběti. Neboť Kristus vstoupil ne do svatého místa udělaného rukama, které je kopií skutečnosti, ale do samého nebe, aby se nyní za nás objevil před osobou Boha.“ — Žid. 9:23, 24.
PRAVÝ CHRÁM ZAČÍNÁ EXISTOVAT
18, 19. a) Jak sídlí Bůh ve skutečné Nejsvětější, do níž vstoupil Ježíš Kristus? b) Jakou překážku musel Ježíš Kristus překročit, aby mohl vstoupit, a jak je to znázorněno podle Židům 6:18–20?
18 Děkujeme ti, Pavle, protože jsme rádi, když se dozvídáme, že to svaté místo, do něhož vzkříšený Ježíš Kristus vstoupil s hodnotou své vlastní obětní krve, nebylo svaté místo na zemi, kde bylo tehdy jeho několik učedníků, ale že to bylo ‚samo nebe‘, kde je ‚osoba Boha‘, kde Bůh sídlí sám osobně a ne jen duchem. Toto skutečně „svaté místo“, totiž ‚samo nebe‘ nebylo však všechno, co patří k skutečnému chrámu. Proč ne? Protože Nejsvětější pozemského stánku a chrámů, vystavěných rukama, kde Bůh přebýval svým duchem, nebylo vše, co patřilo k těmto svatým budovám. Nejsvětější byla pouze nejvnitřnější místnost pozemských staveb a byla oddělena od prvního oddílu oponou. (Mat. 27:50, 51) Vnitřní opona znázorňovala tělesnou překážku, kterou Ježíš musel překročit, aby se dostal do nebeské Nejsvětější, totiž jeho masité tělo, jeho lidskost. Pavel píše o své naději:
19 „Abychom . . . my, kteří jsme utekli do útočiště, byli silně povzbuzeni uchopit naději, jež je nám předložena. Tuto naději máme jako kotvu pro duši, jistou a pevnou, a ta vstupuje s sebou za oponu, kam vstoupil v náš prospěch předchůdce, Ježíš, jenž se stal navždy veleknězem podle podobnosti Melchisedecha.“ — Žid. 6:18–20.
20. Jak byla Svatá stánku oddělena od nádvoří a jaký měděný předmět byl na nádvoří?
20 Pamatujeme si, že první oddíl stanu neboli svatostánku se nazýval Svatá a že byl oddělen oponou neboli zakrytím od nádvoří vně chrámové svatyně. Na tomto nádvoří před chrámovou svatyní (východně od ní) stál velký měděný oltář.
21. Z kterého oltáře neměli právo jíst židovští kněží a čí oběti se oltář týká?
21 Stejně jako chrámová svatyně, i tento oltář byl předobrazný. Apoštol Pavel to ukazuje, když mluví o rozdílu mezi židovskými kněžími a pokřtěnými Kristovými učedníky a říká: „Máme oltář, z něhož nemají oprávnění jíst ti, kdo konají svatou službu ve stanu, neboť těla těch zvířat, jejichž krev vnáší velekněz do svatého místa za hřích, jsou spalována za táborem. Proto také Ježíš trpěl za bránou [za bránou Jeruzaléma], aby posvětil lid svou vlastní krví.“ (Žid. 13:10–12) Křesťanský oltář má tedy co činit s Ježíšovou lidskou obětí. Avšak co je protiobrazným oltářem? A co je protiobrazem prvního oddílu neboli Svaté pozemského stánku či chrámu? Dozvíme se to s pomocí Bible.
22. a) Co je znázorněno vnitřní chrámovou oponou a jak za ni Ježíš vstoupil? b) K čemu se tedy vztahovalo všechno to, co bylo vně této opony, na východ od ní?
22 Vnitřní opona mezi Nejsvětější a Svatou chrámu představuje něco, co rozděluje. Znázorňuje tělesnou překážku, kterou musel překročit Ježíš Kristus, když pokládal jako oběť své dokonalé lidské tělo a navždy se ho vzdával. A protože Nejsvětější za vnitřní oponu zobrazuje ‚samo nebe‘, kde sídlí Bůh, a to nikoli duchem, ale osobně, všechno vně opony (neboli na východ od ní) by představovalo něco, co není v neviditelných nebesích, ale zde na zemi. Muselo by se týkat těl oněch, kteří uctívají a slouží Jehovovi Bohu zde na zemi. Toto pravidlo se dá vztáhnout i na měděný oltář. V Šalomounově i Herodově chrámu byl umístěn oltář na vnitřním nádvoří neboli na nádvoří kněží, kde velekněz a jeho nižší kněží vykonávali své obětní povinnosti. Co předobrazoval tento oltář?
PROTIOBRAZNÝ OLTÁŘ
23, 24. a) Co řekl Ježíš, když přišel „do světa“, o Božím názoru na oběti a proč? b) Co tedy bylo odstraněno a čím byli křesťané posvěceni skrze Kristovu oběť?
23 To nám objasňuje apoštol Pavel v Židům, v desáté kapitole. Když popsal, jak Ježíš Kristus jako Boží velekněz vstoupil do nebe, aby se objevil za nás s hodnotou své vlastní krve před osobou Boha, Pavel pokračuje:
24 „Neboť protože Zákon je stínem nadcházejících dobrých věcí, ale nikoli skutečnou podstatou věcí, nemohou lidé nikdy týmiž oběťmi, které rok co rok trvale obětují, učinit dokonalými ty, kteří přistupují, . . . neboť není možné, aby krev býků a kozlů sňala hříchy. Proto, když přichází do světa, říká: ‚„Oběť a dar jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. Úplné zápalné oběti a oběť za hřích jsi neschválil.“ Nato jsem řekl: „Hle, přišel jsem (ve svitku knihy je o mně psáno), abych činil, Bože, tvou vůli.“‘ Když nejprve řekl: ‚Nechtěl jsi, ani jsi neschválil oběti a dary a úplné zápalné oběti a oběť za hřích,‘ — oběti, které jsou obětovány podle Zákona —, pak skutečně říká: ‚Hle, přišel jsem, abych činil tvou vůli.‘ Odstraňuje první, aby ustanovil druhé. Zmíněnou ‚vůlí‘ jsme byli posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista jednou provždy.“ — Žid. 10:1–10.
25. Co tedy byl oltář, k němuž přišel Ježíš, aby se představil jako oběť smíření?
25 Z toho je patrné, že to, co v protiobraze odpovídá měděnému oltáři v chrámovém nádvoří, je Boží „vůle“, jeho ochota přijmout dokonalou lidskou oběť, kterou připravil a která byla předpověděna a o níž bylo napsáno ve svitku knihy. (Žalm 40:6–8) Bůh nechtěl přijmout nedokonalou lidskou oběť Abrahamova syna Izáka, ale byl ochoten přijmout dokonalou lidskou oběť svého jednozplozeného Syna, Ježíše Krista. Nechtěl a neschvaloval, aby mu věčně byly přinášeny zvířecí oběti ve výroční den smíření, nýbrž jeho vůli a předsevzetí odpovídala dokonalá lidská oběť, která by usmířila lidské hříchy, skutečně ‚je odňala‘. Ježíš Kristus přišel, aby činil Boží vůli, a byla to Boží vůle, která tvořila podklad či jakoby oltář, na kterém bylo přijato, když se dokonalý Ježíš představil jako lidská oběť, a na němž bylo obětováno jeho připravené, dokonalé lidské tělo. Tato dokonalá lidská oběť na oltáři Boží „vůle“ způsobila, že Kristovi učedníci byli posvěceni. Proto Pavel připojuje: „Zmíněnou ‚vůlí‘ jsme byli posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista.“ — Žid. 10:10.
26. Proč nemají židovští kněží moc jíst z „oltáře“, z kterého jedí křesťanští nižší kněží?
26 Proto také Pavel později řekl: „Máme oltář, z něhož nemají oprávnění jíst ti, kdo konají svatou službu ve stanu . . . Proto také Ježíš trpěl za bránou, aby posvětil lid svou vlastní krví.“ (Žid. 13:10–12) Tím chtěl Pavel říci: My, křesťané, kteří jsme duchovní nižší kněží, máme oběť smíření na oltáři Boží „vůle“, z něhož nemají moc jíst kněží, kteří slouží v Herodově chrámu, protože nevěří v Jehovova pravého velekněze, Ježíše Krista, prostředníka Jehovovy nové smlouvy.
27. Kdy se představil Ježíš jako oběť, který základ pro oběť tehdy začal existovat a jaký protiobrazný „den“ tehdy začal?
27 Kdy přišel Ježíš jako dokonalý člověk, aby se představil jako oběť na oltáři Boží „vůle“, jak to bylo předpověděno ve svitku knihy? Stalo se to v roce 29 n. l., když se dostavil k Janu Křtiteli, aby se dal ponořit v řece Jordánu. Že Jehova Bůh přijal Ježíšovu vlastní oběť, je zřejmé, protože po Ježíšově křtu ve vodě Jehova na něj vylil svého svatého ducha a učinil jej Kristem neboli Pomazaným. Pak řekl slyšitelně z nebe: „To je můj Syn, milovaný, jehož jsem schválil.“ (Mat. 3:13–17; Jan 1:29–34) To byl tedy čas, kdy začal existovat Boží protiobrazný „oltář“ a na něm byla přijatelná oběť smíření. Od té doby se Ježíš Kristus zdržoval v protiobrazném kněžském nádvoří a dozíral až do smrti na svou lidskou oběť. Velký protiobrazný den smíření začal a Ježíš Kristus sloužil jako Boží velekněz u Božího pravého, duchovního „oltáře“ podobným způsobem, jako sloužil áronský velekněz ve výroční den smíření, 10. tišri, v jeruzalémském chrámu. — Žid. 8:1–6.