Je svatý duch skutečně osoba?

SVATÝ duch může být zarmoucen, může mluvit, učit, vydávat svědectví, připomínat a pomáhat. Neočekával bys, že to může být řečeno o osobě, a to zvláště o třetí osobě „trojice“? Avšak něco jiného, co se říká o Božím duchu, nemůže se na osobu nikdy vztahovat. Duch může být například na lidi ‚vylit‘ a může je ‚naplnit‘. Jak je to možné vysvětlit?

OSOBA NEBO ÚČINNÁ SÍLA?

Hebrejské i řecké slovo pro „ducha“ nepřipouští představu osoby. Znázorňuje dech, pohyb nebo vítr. (Srovnej Zach. 2:6; Job 41:16; 41:7, KB; Jan 3:8.) Tyto výrazy poukazují tedy na něco neviditelného, na účinnou sílu. Účinná síla může být ve stejném čase ‚vylita‘ nebo ‚být propůjčena‘ více lidem, může je dokonce ‚naplnit‘, jak je také řečeno o svatém duchu. — Sk. 2:4, 33.

Označení „duch“ je v Bibli také použito na osoby. „Bůh je duch.“ (Jan 4:24) „Činí své anděly duchy.“ (Žid. 1:7) Bůh i jeho věrní andělští synové jsou svatí, a jsou proto všichni „svatí duchové“. Mohl by být Boží svatý duch také osobou? Kdyby tomu tak bylo, neměli bychom očekávat, že Bůh učiní rozdíl mezi oním svatým duchem a jinými „svatými duchy“? Pokud není tento svatý duch blíže označen, měl by mít aspoň určitý člen, aby bylo ukázáno, že je míněn TEN svatý duch. Ale je tomu tak? Ne. Prozkoumání většího množství textů v meziřádkovém doslovném překladu ukazuje, že výraz „svatý duch“ se vyskytuje bez určitého členu a to naznačuje, že nejde o osobu. — Sk. 6:3, 5; Řím. 9:1; 1. Kor. 12:3; Žid. 2:4; 6:4; 2. Petra 1:21; Juda 20.

Jak je tomu však s činností, jako s mluvením, vedením, učením, vydáváním svědectví a podobně? Nenaznačuje činnost, že Boží duch je osoba? Nikoli. Povšimněme si, co říká Nová katolická encyklopedie (sv. 13, str. 575, angl.), dílo, které zastupuje nauku o trojici:

„Z většiny textů N[ového] Z[ákona] je zřejmé, že Boží duch není někdo, ale něco. Poznává se to zvláště při srovnání mezi duchem a Boží silou. Jestliže je Božímu duchu připisována činnost, kterou normálně vykonává osoba, např. mluvení, bránění, přání, bydlení (Sk. 8:29; 16:7; Řím. 8:9), neopravňuje to hned k závěru, že Boží duch je na těchto místech považován za osobu; tytéž formulace se používají také u básnicky zosobněných věcí nebo abstraktních myšlenek. (Viz Řím. 8:6; 7:17) Tak ukazuje kontext u výrazu ‚rouhání proti duchu‘ (Mat. 12:31; srovnej Mat. 12:28; Luk. 11:2), že jde o Boží sílu.“

Zosobnění věcí není důkazem, že jde o osobu. Bible mluví například o tom, že hřích ‚vládne jako král‘, ‚obdrží podnět‘, ‚způsobí chtivost‘, ‚svede‘ a ‚zabije‘. (Řím. 5:21; 7:8–11) Také moudrost je zosobněna a mluví se o ní, že má „děti“ a „skutky“. (Mat. 11:19; Luk. 7:35) Nikdo by však netvrdil, že to znamená, že „hřích“ a „moudrost“ jsou osoby. Proto zosobnění Božího ducha neodporuje Bibli, která jednoznačně dokazuje, že „duch není někdo, ale něco“.

Boží duch je v úzkém vztahu ke svému zdroji, Bohu. Kdo tedy jedná v odporu k Boží vůli, ‚zarmucuje Božího ducha‘. (Ef. 4:30) Jak je to možné, když svatý duch není osoba? Dá se to znázornit tím, co řekl apoštol Pavel o svém vlastním duchu neboli převládajícím smýšlení. V 1. Korintským 5:3–5 čteme: „Já sám, ačkoli tělesně nepřítomen, ale přítomen v duchu, jsem již jistě odsoudil toho muže, který jednal tímto způsobem, jako bych byl přítomen, abyste ve jménu Pána Ježíše, když jste spolu shromážděni, a též můj duch s mocí našeho Pána Ježíše, vydali takového člověka satanovi ke zničení těla.“

Pavlovým dopisem poznali křesťané v Korintě v tomto případě Pavlova ducha neboli jeho smýšlení ohledně připouštění zkaženého vlivu do sboru. Když se pak shromáždili, aby se zabývali touto záležitostí, byl přítomen Pavlův duch neboli jeho rozhodné smýšlení tak, jako by to byla jeho osoba. Po rozhodnutí, které bylo v souladu s duchem, kterého projevil Pavel, mohli křesťané v Korintě opravdu říci: „My a Pavlův duch jsme se rozhodli vyloučit nekajícného muže.“ Kdyby naopak byli jednali proti správnému duchu, kterého projevil apoštol, byli by ducha ‚zarmoutili‘.

Někdo může namítnout: To všechno nemění nic na skutečnosti, že v jednom biblickém verši se mluví o Otci, o Synu a svatém duchu. To jistě dokazuje, že duch je osoba.

Povšimněme si proto jako příkladu dvou textů, které jsou uváděny jako důkaz: „Nezasloužená laskavost Pána Ježíše Krista a láska Boží a účast na svatém duchu buď s vámi všemi.“ (2. Kor. 13:13) „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha.“ — Mat. 28:19.

Dokazují tyto dva texty, že „svatý duch“ je „třetí osoba“ trojice? Tvrdí, že Otec, Syn a svatý duch jsou jedním Bohem? Ne, mluví pouze o Otci, Synu a svatém duchu, ale neříkají nic o tom, v jakém jsou k sobě vztahu.

Kromě toho skutečnost, že má být křtěno „ve jménu“ svatého ducha, není důkazem, že duch je osoba. I sami trinitáři připouštějí, že slovo „jméno“ v Matouši 28:19 nepoukazuje na osobní jméno. Řečtinář A. T. Robertson k tomu říká v díle Slovní obrazy v Novém Zákoně: „Zde použité slovo ‚jméno‘ [řecky: ónoma], je všeobecně používáno v Septuagintě a v papyrech a znamená moc a autoritu.“ Že použití „jméno“ nenaznačuje nutně osobu, můžeme znázornit i běžným slovním obratem „ve jménu zákona“. Nikdo z toho nevyvozuje, že zákon je osoba. Slovní obrat jednoduše značí „uznání toho, co zákon zastupuje“, jeho autoritu. Stejně tak značí křest „ve jménu svatého ducha“, že je uznáván jak tento duch, tak i jeho zdroj a účinek.

„POMOCNÍK“ — NE OSOBA

Co však říci o tom, že Bible mluví o duchu jako o „pomocníku“, „utěšiteli“ nebo „obhájci“ a v této souvislosti používá zájmena „on“? Nemohl by z toho být vyvozen důkaz, že duch je skutečně osoba? Podívejme se:

Ježíšova slova u Jana 16:7, 8, 13 (Sýkora) znějí: „Neodejdu-li, Utěšitel [parákletos] nepřijde k vám; odejdu-li, pošlu ho k vám. A on přijda, usvědčí svět . . . Když však přijde, onen Duch pravdy, naučí vás všeliké pravdě.“

O tomto místě se říká v Nové katolické encyklopedii (sv. 13, str. 575, 576, angl.): „Svatý Jan vidí v duchu tak jasně osobu, která zaujme Kristovo místo v církvi, že používá pro ducha mužské zájmeno [ekéinos], ačkoli . . . [pneuma, duch] je středního rodu. (Jan 16:8, 13–16) Z toho je zřejmé, že svatý Jan považuje Svatého ducha za osobu, která se liší od Otce a Syna a která je s oslaveným Synem a s Otcem ve věrnosti přítomná a činná. (Jan 14:16; 15:26; 16:7)“

Použil však Jan opravdu mužské zájmeno, ačkoli řecké slovo pro „ducha“ je středního rodu? Měl v úmyslu ukázat, že duch je skutečně osoba? Nač se vztahuje zájmeno „on“? Nevztahuje se na slovo „utěšitel“? Ano, a původní slovo parákletos je v řečtině mužského rodu. Jan tedy použil právem mužské zájmeno v tomto textu, protože to gramatika vyžadovala.

Jan nepoužíval mužská zájmena, když mluvil o slově pneuma (duch), které je v řečtině středního rodu. V češtině nebo němčině rozdíl nevidíme, protože „pomocník“ i „duch“ jsou mužského rodu. V doslovném anglickém překladu je však rozdíl patrný. Rotherham používá v anglickém překladu Jana 14:16, 17 zájmeno „on“, když jde o řecké slovo parákletos, a „ono“, jde-li o slovo pneuma.

V mnoha jiných anglických překladech Bible je mužský rod nahrazen zájmenem středního rodu. Nová americká bible udává v poznámce k Janovi 14:17: „Řecké slovo pro ‚ducha‘ je středního rodu; přesto používáme osobních zájmen (on, jeho, jemu), i když ve většině řeckých rukopisů je ‚ono‘.“

Je tedy vidět, že zastánci nauky o trojici poukazují na osobní zájmena, když se zdá, že to podporuje jejich názor, ale jinak si jich nevšímají. Pečlivé prozkoumání biblických textů, které jsou uváděny zastánci nauky o trojici, však ukazuje, že Jan používal zájmen jak mužského, tak středního rodu, podle toho, co vyžadovala gramatika, a že se nedá najít žádná opora pro tvrzení, že duch je osoba, totiž „třetí osoba“ Boží trojjedinosti.

Nejen většina biblických textů, ale všechny texty Písem se shodují, že Boží duch „není někdo, ale něco“. Již při pečlivém čtení těchto biblických textů se jednoznačně zjistí, že svatý Boží duch je neviditelná účinná síla.a

[Poznámka pod čarou]