Uvést svůj život do souladu s Božím předsevzetím a přežít
„Zachránil nás a povolal svatým povoláním, ne pro naše skutky, ale pro vlastní předsevzetí a nezaslouženou laskavost.“ — 2. Timoteovi 1:9.
1. K čemu je nyní lidstvo zváno a proč život těch, kteří přijmou toto pozvání, nabývá bohatého smyslu?
PRO lidstvo je nyní připravena nádherná budoucnost. Toto tvrzení se sice zdá na první pohled příliš krásné, než aby mohlo být pravdivé, ale jde o budoucnost, o kterou se postaral ten, kdo k tomu má absolutní moc. Ačkoli je nejrůznějším věcem poskytována hlučná propaganda, mnozí lidé s dobrým sluchem rozeznali zvoucí volání a šli za ním. Nyní jsou daleko šťastnější než dříve. Jejich život tak dostal smysl a účel. Chtěli by se dožít splnění své nádherné naděje, a proto mají skutečný důvod pro život i pro přežití. Život pro ně již není jednotvárný a bezúčelný, jako kdyby končil pouze ve „slepé uličce“. Žijí pro nadcházející spravedlivý nový systém věcí.
2. Jaké je to povolání a proč nebudou zklamáni ti, kteří je přijmou?
2 Mnozí lidé věří, že jsou povoláni k té či oné činnosti, ale volání nebo povolání, o němž zde byla zmínka, je něco jiného. Není to jen nějaký silný vnitřní podnět, který by člověka vedl k určitému způsobu života. Není to pouze silný náboženský impuls, který by vycházel z přesvědčení, že nás Bůh určil k jistému úkolu, na příklad k postavení duchovního v nějaké náboženské organizaci. Není to žádný vnitřní pud, který nelze popsat a který by působil jen v některých lidech a v jiných nikoli. Povolání nebo pozvání, které je dnes určeno lidem, není nic nedefinovatelného nebo sentimentálního, ale je to jasně vyjádřené pozvání a my víme, že se můžeme sami rozhodnout, zda je přijmeme. Nejde přitom o vyhlídku na budoucnost, která by snad mohla nastat a přinést nějaké výhodné příležitosti. Nikoli, toto pozvání přichází od spolehlivé a odpovědné osobnosti, která má autoritu. To, k čemu jsme zváni, není tedy výtvorem fantazie; je to něco naprosto zaručeného. Jestliže na toto pozvání odpovíme kladně, nebudeme zklamáni.
3. Co obvykle vyjadřuje pozvání a jak to platí na toho, který poskytuje pozvání nebo povolání v dnešní době?
3 Proč je toto povolání neboli pozvání tak zvláštní? Pozvání bývá většinou projevem štědrosti nebo dobré vůle. Má jím být způsobeno něco dobrého. To platí i o zvláštním pozvání, jež dnes vděčně přijímají mnozí lidé, kteří mají správné ocenění. Velkomyslná osoba, jejíž pozvání přijali, je ten, který před dávnou dobou založil na zemi ráj, v němž mohli lidé žít věčně. To bylo v době, kdy začal na zemi existovat člověk. Nebyl to dobře míněný čin? Právě takový čin bylo možné očekávat, protože jeho původcem nebyl nikdo jiný než Bůh, stvořitel nebe a země. Právě on dal člověku existenci na zemi a postaral se o to, aby zde bylo v dokonalé míře připraveno všechno, co člověk potřeboval. Od Boha to nebyl pouze projev nezasloužené laskavosti vůči člověku, ale Bůh při tom sledoval určité předsevzetí. A toto předsevzetí bylo dobré.
4, 5. Jak ukazuje Pavel ve svém 2. dopise Timoteovi, že při povolání, které poskytuje Bůh, působí společně předsevzetí i nezasloužená laskavost?
4 Jeden zvěstovatel dobrých věcí, který žil v prvním století našeho letopočtu, obrací naši pozornost na to, že při všem, co Bůh činí, působí spolu předsevzetí a nezasloužená laskavost, což vede k vynikajícímu cíli. Tímto zvěstovatelem dobrých věcí byl Pavel, který napsal dva dopisy svému spolupracovníku a blízkému příteli Timoteovi. Tyto Pavlovy dopisy se nám zachovaly a najdeme je na konci Bible. Druhý dopis Timoteovi napsal Pavel krátce po tom, kdy v Římské říši pod vládou císaře Nerona začalo pronásledování křesťanů. Pavel tehdy byl pro pravou křesťanskou víru jako vězeň v Římě. Nestěžoval si však na tuto situaci ani Bohu ani zakladateli pravého křesťanství, Ježíši Kristu, Božímu Synu. Nestyděl se za to, že je ve vězení. Napsal:
5 „Proto se nestyď za svědectví o našem Pánu, ani za mne, vězně pro něho, ale podílej se na snášení zla pro dobré poselství podle Boží moci. Zachránil nás a povolal svatým povoláním, ne pro naše skutky, ale pro své vlastní předsevzetí a nezaslouženou laskavost.“ — 2. Tim. 1:8, 9.
6, 7. Projevilo se povolání, jež bylo dáno Pavlovi, v podobě nějakého silného vnitřního podnětu, který by jej vedl k určitému jednání nebo splnění nějaké povinnosti? Jak byl povolán?
6 Těmito slovy apoštol Pavel připouští, že svatým povoláním nebyl povolán na základě svých vlastních záslužných skutků, ale na základě Božího ‚předsevzetí a nezasloužené laskavosti‘. Totéž platilo i pro Timotea. Povolání, které Bůh adresoval Pavlovi a Timoteovi, nebylo v podobě nějakého silného vnitřního impulsu, který by je byl podnítil k jejich zvláštnímu způsobu života nebo k plnění jejich úkolů. Pavla osobně povolal vzkříšený Ježíš Kristus, který se mu ukázal na cestě do Damašku v Sýrii a řekl mu, že se v Damašku doví, co má dělat. Když byl Pavel v Damašku pokřtěn jako křesťan, ihned začal činit to, k čemu byl povolán a pověřen. (Skut. 9:1–30; 22:1–16) Při přelíčení před římským soudem v Césareji řekl Pavel králi Herodovi Agrippovi:
7 „Proto, králi Agrippo, nestal jsem se neposlušný nebeského vidění, ale přinášel jsem poselství nejprve těm v Damašku a těm v Jeruzalémě a po celé Judské zemi a národům, aby se káli a obrátili se k Bohu tím, že budou dělat skutky, které odpovídají pokání.“ — Skut. 26:12–20.
8. Jaký podíl na povolání Timotea měl apoštol Pavel?
8 Ani u Timotea nemělo povolání neboli pozvání podobu pouhého vnitřního popudu, který by byl doprovázen přesvědčením, že jej Bůh určil pro nějaký úkol. S tímto povoláním nebyla spojena sentimentalita, ale Timoteus slyšel Pavla kázat ve sboru v Lystře, přijal poselství o království a dal se pokřtít jako křesťan. (Skut. 14:6–23) Apoštol Pavel vložil na Timotea své ruce a poskytl mu duchovní dar a tím potvrdil Timoteovo křesťanské povolání. Ve svém posledním dopise Timoteovi proto řekl: „Právě z toho důvodu ti připomínám, abys jako oheň rozněcoval Boží dar, který je v tobě, protože jsem na tebe vložil ruce.“ (2. Tim. 1:6) Timoteus jako pokřtěný křesťan přijal toto povolání, a proto mu bylo umožněno, aby se stal věrným misionářským druhem apoštola Pavla. Pavel i Timoteus dostali Božího ducha ve spojení s dary, jimiž se projevoval, a proto věděli, že je Bůh povolal na základě svého předsevzetí a nezasloužené laskavosti.
9, 10. a) Jak zapůsobilo na Pavlův život vědomí, že jej Bůh povolal? b) Na co upíral Pavel svůj zrak a jakému závodníku se tak podobal?
9 Jestliže někdo s určitosti ví, že jej Bůh povolal neboli pozval, dostává jeho život smysl a účel. Pavel poukázal na tuto skutečnost, když ve svém druhém dopise Timoteovi napsal: „Ale ty jsi věrně následoval mé učení, můj běh života, mé předsevzetí, mou víru, mou shovívavost, mou lásku, mou vytrvalost.“ (2. Tim. 3:10) Pavel měl předsevzetí neboli životní cíl, a proto projevoval vytrvalost a shovívavost a držel se určité životní cesty. Upíral svůj zrak na cíl, který mu dal Bůh. Měl „cíl“ v dohledu nebo „terč pro oko“, což je japonský a korejský výraz pro „předsevzetí“ (japonsky: moku teki; korejsky: mok jok). Přirovnal se k závodníku v běhu, který bez odchýlení upírá svůj pohled na cíl, kde má vítěz obdržet odměnu. Proto o sobě napsal:
10 „Usiluji o to, abych viděl, zda také smím uchopit to, pro co jsem také byl uchopen Kristem Ježíšem. Bratři, neuvažuji o sobě tak, jako bych to uchopil; ale jde o jednu věc: Zapomínám na věci za sebou a napřahuji se k věcem před sebou, usiluji dále o cíl, o cenu povolání Bohem vzhůru prostřednictvím Krista Ježíše.“ — Fil. 3:12–14.
11. a) S čím Pavel uvedl do souladu svůj život? b) Jakou hodnotu Pavel přisuzoval ceně, která mu byla předložena?
11 Podle těchto slov apoštola Pavla byl to Bůh, který jej povolal skrze Krista Ježíše, a to k určitému účelu. Pavel si vážil této nezasloužené laskavosti, kterou mu Bůh prokázal, a uvedl svůj život do souladu s Božím předsevzetím. Pavel jasně viděl, kterou cestou má jít, neboť Bůh mu vytyčil cíl. Jestliže se mu podaří dosáhnout tohoto cíle, dostane od Boha odměnu. Pavel nepohrdal touto cenou, protože by to znamenalo, že odmítá Boží nezaslouženou laskavost. Byla to nádherná cena a bylo z ní zřejmé, že Bůh je neobyčejně štědrý a velkomyslný. Tato cena byla tím nejlepším a nejkrásnějším, co Bůh mohl dát tvorům, totiž spoludědictví s oslaveným Božím Synem, Ježíšem Kristem, v jeho nebeském království. (Filip. 3:7–11; 2:9–11) Proto se nemůžeme divit, že Pavel považoval všechny pozemské výhody, jež by pro něho byly sobeckým ziskem, za množství smetí. Neustále upíral svůj pohled na cenu.
BOŽÍ PŘEDSEVZETÍ, S NÍMŽ BYCHOM NYNÍ MĚLI BÝT V SOULADU
12, 13. a) S čím uváděli do souladu svůj život lidé, kteří v uplynulých devatenácti stech letech smýšleli stejně jako Pavel? b) Co učinily v nedávné době statisíce lidí svým cílem podle Božího předsevzetí?
12 Lidé, kteří v uplynulých devatenácti stoletích smýšleli stejně jako apoštol Pavel a Timoteus, uváděli svůj život do souladu s tím, že je Bůh povolal k nebeské naději — aby se s vyvýšeným Ježíšem Kristem podíleli na nebeském království, jež přinese lidstvu požehnání. Řídili se Pavlovým napomenutím a povzbuzením, ‚aby dále chodili způsobem hodným Boha, který [je] povolává ke svému království a slávě‘. — 1. Tes. 2:11, 12.
13 Bůh má však určité předsevzetí nejen s královskou třídou, ale také s lidmi, kteří budou šťastně žít pod tímto nebeským královstvím. Není to potěšující, jestliže víme, že Bůh zahrnul do svých předsevzetí také lidstvo jako celek? Bůh poskytuje lidstvu vyhlídku na něco nádherného, čemu nyní věnuje zvláštní pozornost a co lidstvo dostane pod královstvím Božího milovaného Syna Ježíše Krista. Stalo se to cílem, o který nyní s Boží pomocí usilují statisíce vděčných lidí.
14. a) Jak je ve Zjevení 22:17 vyjádřen laskavý tón pozvání? b) K jakému životu je lidstvo zváno těmito slovy?
14 Laskavý tón pozvání je vyjádřen v inspirovaných slovech, jež najdeme ve Zjevení 22:17: „A duch a nevěsta dále říkají: ‚Přijď!‘ A každý, kdo slyší, ať řekne: ‚Přijď!‘ A každý, kdo žízní, ať přijde; každý, kdo si přeje, ať si vezme zdarma vodu života.“ Život, o němž se zde mluví, není nepříjemný druh života, který musíme žít v dnešní době následkem světových poměrů a svých zděděných vlastností. Je to pozemský život, jaký dosud nemohlo lidstvu poskytnout žádné lidské panství, život, jaký může svým poddaným nabídnout pouze Boží království pod vládou Božího Syna Ježíše Krista. Je to život, který Bůh podle svého předsevzetí určil pro obyvatele země, když stvořil prvního muže a první ženu uprostřed rajské krásy v zahradě Eden.
15, 16. a) Proč se pozemský ráj stal pro Adama a Evu pouze přechodným domovem? b) Když jim Bůh vyjádřil své předsevzetí s lidmi, řekl jim něco o nebeském domově, nebo co řekl?
15 Když milující stvořitel vytvořil v zahradě Eden prvního muže a ženu, neměl být tento ráj pro lidi pouze dočasným domovem nebo „hnízdečkem“, kde by měli být sami, pokud neměli děti. Pozemský ráj se pro ně stal pouze dočasným domovem proto, že přestali žít způsobem, který by byl v souladu s Božím laskavým předsevzetím.
16 Bůh nikdy neměl v úmyslu vzít si je do nebe, až by se zde na zemi osvědčili ve zkoušce. Ke svému dokonalému štěstí a spokojenosti nepotřebovali nebe. Ani Bůh nepotřeboval ke svému dokonalému štěstí a spokojenosti, aby s ním byli v nebi. Když jim Bůh řekl, jaké je jeho předsevzetí s nimi, nezmínil se jim o žádném nebeském domově, ale řekl: „Buďte plodní a množte se a naplňte zemi a podmaňte si ji a mějte v poddanosti mořské ryby a létající tvory nebes a každého živého tvora, který se hýbe na zemi.“ — 1. Mojž. 1:28.
17. a) Kolik času Bůh vyhradil pro splnění tohoto obšťastňujícího úkolu? b) Co je příčinou stavu, který je na zemi nyní, šest tisíc let po stvoření člověka?
17 Z Bible vyplývá, že pro splnění tohoto obšťastňujícího úkolu Bůh vyhradil sedm tisíc let. Do dnešní doby uplynulo asi šest tisíc let od stvoření člověka, ale na této zemi není ráj. Na zemi jsou nyní téměř čtyři miliardy obyvatel, ale nesčetné množství hřbitovů po celé zemi dokazuje, že převážná většina potomků Adama a Evy zemřela a že také celé dnešní lidstvo je odsouzeno k smrti. Nebeští ptáci, suchozemská zvířata a mořské ryby jsou až dosud pod nadvládou člověka, ale počet těchto zvířat se nebezpečně zmenšil a některé živočišné druhy byly dokonce téměř vyhlazeny. Země, po které chodíme, byla znečištěna nejen odpadem z měst a průmyslových podniků, ale nejvážněji byla znečistěna proléváním krve, ať již při jednotlivých vraždách nebo ve válkách, které byly vedeny z náboženských, rasových, hospodářských nebo politických důvodů. Proč se to všechno stalo? Zřejmě proto, že lidstvo nejednalo v souladu s Božím předsevzetím.
18. Co se zdá ohledně původního Božího předsevzetí a jaká otázka se nám vnucuje?
18 Zdá se, jako by uskutečnění Božího původního předsevzetí s člověkem a jeho pozemským domovem bylo znemožněno nebo silně ohroženo. Uvědomíme-li si, jak málo času již zbývá z doby, jež byla určena, vnucuje se nám otázka: Zrušil Bůh své původní laskavé předsevzetí, které měl s lidstvem? Vzdal se ho, protože není naděje, že by mohlo být uskutečněno?
19. Co řekl Bůh u Izaiáše 55:10, 11 o tom, zda může jeho předsevzetí selhat?
19 Všemohoucí Bůh vykoná vše, co si předsevzal. Na jeho předsevzetích se nic nemění, bez ohledu na to, kolik času uplyne, než budou uskutečněna. Nikdy nezapomene na předsevzetí, která vyjádřil. Dodržuje vždy své slovo. Když v zahradě Eden požehnal dokonalým lidem, Adamovi a Evě, dal své slovo, a téměř o tři tisíce tři sta let později prostřednictvím svého proroka Izaiáše prohlásil: „Neboť stejně jako prší déšť z nebe a sestupuje i sníh a nenavrací se tam zpět, dokud skutečně nenapojí zemi a nevyvolá v ní plodnost a rašení a semeno je skutečně dáno rozsévači a chléb tomu, kdo jí, tak se prokáže mé slovo, které vychází z mých úst. Nenavrátí se ke mně bez výsledků, ale určitě vykoná to, v čem jsem měl zalíbení, a jistě bude úspěšné v tom, k čemu jsem je poslal.“ — Iz. 55:10, 11.
20, 21. a) Kdy Ježíš zvláště poukázal na naději, že bude na zemi obnoven ráj? b) Které činnosti hleděl Ježíš vstříc po svém vzkříšení?
20 Více než sedm století po tomto Božím prohlášení, v den pasach roku 33 n. l. , mluvil Ježíš Kristus, Boží Syn, o naději, že pro lidstvo bude obnoven ráj. V ten den, kdy se zdálo, že Boží království je pro lidstvo ztraceno, protože římští vojáci přibili Ježíše na mučednický kůl, řekl jeden zločinec, který byl rovněž odsouzen k smrti a visel vedle něho, že věří ve vzkříšení mrtvých a v Boží mesiášské království.
21 Tento umírající zločinec vzal vážně obvinění, které bylo vzneseno proti Ježíši, totiž že je „král Židů“, a s úctou mu řekl: „Ježíši, vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš také plně věřil ve vzkříšení a Boží království, které tehdy ještě bylo v daleké budoucnosti, a proto odpověděl zločinci: „Vpravdě ti říkám dnes: Budeš se mnou v ráji.“ (Luk. 23:39–43) O tři dny později byl Ježíš Kristus vzkříšen z mrtvých jako nádherná duchovní bytost a vzhlížel vstříc době, kdy mu Bůh udělí moc mesiášského království a bude moci obnovit na zemi ráj a tak prospět nejen onomu soucitnému zločinci, ale i všem ostatním vykoupeným lidem. — Žid. 10:12, 13.
22. a) Jak slova v dopise Židům 13:8 potvrzují, že bude úspěšně uskutečněno Boží předsevzetí s lidstvem? b) S čím je nyní toto předsevzetí spojeno?
22 Ježíš Kristus tedy potvrdil původní předsevzetí, které měl jeho nebeský Otec, Jehova Bůh, s lidmi a jejich pozemským domovem. Pod božskou inspirací byla o Ježíši zapsána slova: „Ježíš Kristus je týž včera a dnes a navždy.“ (Žid. 13:8) Nikdy tedy neporuší svůj slib, i když jej dal zločinci, který byl odsouzen k smrti. Tím je zaručeno, že Boží původní předsevzetí s potomky Adama a Evy bude úspěšně splněno. S tím je však úzce spojeno splnění předsevzetí, které Bůh učinil vzhledem ke svému mesiášskému království pod vládou svého Syna, Ježíše Krista. Původní Boží předsevzetí s lidstvem je tedy harmonicky spojeno s jeho předsevzetím ohledně mesiášského království.
23. Kdo zdědil „budoucí obydlenou zemi“ a jakou povinnost k ní cítí?
23 Ježíš Kristus, Boží Syn, byl nejmírnější ze všech lidí, kteří kdy žili na zemi; byl ještě mírnější než prorok Mojžíš. (4. Mojž. 12:3) Ve svém Kázání na hoře řekl Ježíš svým učedníkům: „Šťastní jsou mírní, protože zdědí zemi.“ (Mat. 5:5; Žalm 37:11) V souladu s těmito inspirovanými slovy Ježíš Kristus, nejmírnější ze všech lidí, zdědil zemi. V dopise Židům (2:5–9) je vyjádřena stejná myšlenka: „Budoucí obydlenou zemi, o které mluvíme, nepodřídil andělům . . . , ale pozorujeme Ježíše, který byl učiněn maličko nižším než andělé, korunovaného slávou a ctí, protože vytrpěl smrt, aby z Boží nezasloužené laskavosti okusil smrt za každého člověka.“ Jako dědic země cítí oslavený Ježíš Kristus povinnost uvést celou zemi do takového stavu, v jakém si ji Bůh přál mít, učinit z ní ráj, zahradu Eden, kde by lidé mohli navždy šťastně žít. Své dědictví uvede v každém ohledu do dokonalého pořádku.
VYHLÍDKA, PRO KTEROU STOJÍ ZA TO PŘEŽÍT
24. Čí přežití na zemi je nyní ohroženo a proč?
24 Není to vyhlídka, pro kterou by si vděční muži a ženy přáli přežít? Dnes je téměř každý zaujat sobeckým úsilím, kterým chce alespoň o několik let prodloužit svůj život v tomto neuspokojujícím systému věcí. (Jak. 4:13, 14) Přežití je pro člověka stále obtížnější, protože se světové poměry neustále zhoršují. Již dnes je situace na celém světě dosti špatná, a lidé, kteří mají rozhled, předpovídají ještě horší věci, varují například před nebezpečím světového nedostatku potravin. Dnes jsou pochybnosti o tom, zda vůbec přežije někdo z lidí, protože je zde hrozivá možnost jaderné války s mezikontinentálními raketami a jinými zbraněmi hromadného ničení, kterých je dnes k dispozici daleko více, než kolik by bylo zapotřebí k vyhlazení celé lidské rodiny, nemluvě vůbec o zvířatech.
25, 26. a) Je země ve svém dnešním stavu stvořiteli ke cti a co od něho můžeme rozumně očekávat? b) Proč má Bůh dnes ještě vážnější důvod k zásahu než před tisíciletími?
25 Když Bůh požehnal Adamovi a Evě v zahradě Eden, tedy na počátku lidské existence v dokonalosti, nebylo Božím předsevzetím, aby lidstvo upadlo do situace, v níž je dnes. Země je dnes v tak žalostném stavu, že Bohu, Stvořiteli, není ke cti. Neměli bychom proto očekávat, že zasáhne? Neměl by ten, jehož Bůh učinil dědicem země, také chtít něco učinit, aby jeho vlastnictví bylo uvedeno do lepšího stavu? Posuzujeme-li Boha a Ježíše Krista podle toho, co činili v minulosti, je rozumné, jestliže očekáváme, že zasáhnou a změní tuto situaci. V dávné minulosti — ne v době předhistorické, ale v době historické zasáhl Bůh v situaci, která se podobala dnešní, ale nebyla tak špatná, jako je dnes. Tehdy nastala taková situace pouhých 1 656 let po stvoření člověka, zatímco dnes jsme krátce před uplynutím šesti tisíc let od stvoření a pádu člověka.
26 Mravní úroveň lidstva postupně klesá, a proto je zřejmé, že lidé jsou dnes morálně zkaženější než před 4 300 lety. Proto má Bůh, Stvořitel, ještě větší důvod zasáhnout, než tehdy v dávné minulosti.