Projevuješ ocenění?

„Získej moudrost, získej porozumění . . . Velmi si jí važ a vyvýší tě.“ — Přísloví 4:5, 8.

1, 2. a) Uveď některé věci v životě, kterých bychom si měli vážit. b) Co znamená „ocenění“ a jak je můžeme projevit?

V ŽIVOTĚ je mnoho věcí, kterých bychom si měli skutečně vážit nebo za které bychom měli být vděčni. Měli bychom milovat své rodiče a vážit si jich. Darovali nám život a věnovali mnoho času, aby nás vychovali. Měli bychom ocenovat péči, kterou nám věnovali. Máme-li věrné přátele, měli bychom si jich také vážit. A jak je tomu s věcmi, které se učíme, s naší prací, nebo s dárky, které dostáváme? Projevujeme pro ně ocenění? Často slyšíme, jak člověk, který dostane nějaký dárek, poděkuje a řekne, že si toho velice váží. Váží si však té věci skutečně? Nebo by byl raději dostal něco jiného nebo nejraději vůbec nic? Co s tím bude dělat? Co vůbec znamená „ocenění“?

² Slovo „ocenit“ znamená mimo jiné „kladně ohodnotit, přisoudit něčemu nebo někomu značnou hodnotu, velký význam; vděčně uznat“. Kterých lidí si ty osobně vážíš? Co považuješ za cenné a co vděčně uznáváš? Jak to dáváš najevo? Pravé ocenění se vyjadřuje slovy a skutky.

RODINNÝ ŽIVOT

3. Dítě sice může mít silnou náklonnost ke svým rodičům, ale jak přece může ukázat, že si jich ve skutečnosti neváží?

³ Malé dítě nemá ještě smysl pro ocenění. Je však instinktivně přitahováno k otci a matce. Hrozí-li mu nebezpečí, ví, kde najde ochranu. Malý chlapec si například bezstarostně hraje v zahradě a jeho matka je blízko. Najednou se objeví cizí člověk. Dítě se poleká. Rychle běží k matce, schová si hlavičku do její sukně a má pocit, že je v úkrytu. Jestliže s ním matka v minulosti jednala laskavě, cítí se u ní v bezpečí. V jeho očích je matka nejlepší ochranou před každým vetřelcem. Dítě však v tomto okamžiku jedná pouze instinktivně. Možná, že ve skutečnosti nemá ocenění pro svou matku a pro její vedení, což se nejlépe pozná podle toho, jak reaguje, jestliže bylo káráno za nějaké nesprávné chování. — Přísl. 12:1.

4. a) Co může přispět k tomu, že si časem vážíme svých rodičů? b) Jak můžeme projevit takové ocenění?

⁴ Dospělý člověk se však dívá na věci docela jinak než dítě. Apoštol Pavel napsal: „Když jsem byl děcko, mluvil jsem jako děcko, myslel jsem jako děcko, uvažoval jsem jako děcko; ale nyní, když jsem se stal mužem, zbavil jsem se dětinských rysů.“ (1. Kor. 13:11) Abychom měli pro něco ocenění, musíme o této věci něco vědět a toto poznání musí vniknout do srdce. Dospívající člověk získává poznatky a jeho zkušenosti mohou pak způsobit, že se toto poznání dotkne jeho srdce. Nyní začne vděčně oceňovat to, co pro něj učinili rodiče, když byl ještě malý, a začne si toho vážit. Snad má nyní již své děti a musí zápasit s výchovnými problémy, obětuje spánek, když se musí starat o děti v době jejich nemoci, a denně musí pracovat mnoho hodin, aby jim mohl obstarat výživu, ošacení a přístřeší. Sám nyní poznává, kolik trpělivosti a lásky je třeba, mají-li být děti vychovávány „v kázni“ a má-li být jejich mysl ‚usměrňována k Jehovovi‘. (Efez. 6:4, rev, vyd. 1971) Spolu s manželkou si snad při těchto zkušenostech vzpomínají na své dětství a snad si poprvé v životě plně uvědomí, co pro ně učinili jejich rodiče. Nyní začnou skutečně oceňovat, co vykonali jejich rodiče, a začnou to vděčně uznávat. Když vznikne takové ocenění, je dobré dát je najevo, a to je možno činit často a nejrůznějším způsobem. — 1. Tim. 5:4.

5. Co říká Bible o postoji, který by měly mít i malé děti ke svým rodičům?

⁵ Ačkoli je možno očekávat, že děti teprve v dospělosti správně ocení to, co pro ně rodiče udělali, Bible přikazuje i malým dětem: „Cti svého otce a svou matku, tak jak ti přikázal Jehova, tvůj Bůh; aby se tvé dny prokázaly dlouhé a aby se ti dobře dařilo.“ (5. Mojž. 5:16) Ctíš-li svého otce a svou matku, dáváš tím najevo, že si jich velmi vážíš a že máš pro ně ocenění.

6. a) Jaké důkazy můžeme dnes pozorovat o tom, že si děti neváží svých rodičů? b) Co může přispět k takové situaci v rodině, ale jak by tomu mohlo být zabráněno?

⁶ Dnes si však na neštěstí mnoho dětí neváží svých rodičů a jednají s nimi naprosto neuctivě. (2. Tim. 3:1, 2; 5. Mojž. 27:16) Základní příčinou problémů může být, že rodiče sami nemají ocenění pro své děti. Snad je ani vůbec nechtěli mít, a proto se na ně nedívají tak, jak je to vyjádřeno v Žalmu 127:3, kde čteme: „Hle, synové jsou dědictvím od Jehovy; plody lůna jsou odměnou.“ Nemají-li rodiče tento zdravý názor, nevěnují pravděpodobně dětem čas; neposkytují jim potřebné rodičovské společenství a neodpovídají na jejich mnohé otázky. Na druhé straně jsou případy, kdy se děti pod vlivem špatné společnosti vymykají laskavému rodičovskému dohledu. Jestliže se však děti i rodiče vážně snaží jednat podle zdravé rady Božího slova, mohou zabránit vzniku takového nepříjemného ovzduší. Musíme si však uvědomit, že nestačí pouze mluvit o svém ocenění. Je možno poznat z našeho postoje a každodenního jednání, že máme ocenění?

7. a) Jaký postoj ke svým dětem dává najevo otec, který je ochoten vést je v kázni? b) Jak by měly být vedeny v kázni?

⁷ Chceme-li odpovědět na tuto otázku, musíme si povšimnout, jaký postoj má rodina k udílení a přijímání kázně. Otec, který miluje své děti, se stará o to, aby byly vedeny v potřebné kázni. (Přísl, 13:24) V Příslovích 4:1 jsme nabádáni, abychom si vážili kázně; je tam řečeno: „Naslouchejte, synové, kázni otcově a dávejte pozor, abyste znali porozumění.“ Kázeň není vždy napomínání nebo citelné potrestání či kárání. Slovem kázeň je překládáno původní latinské slovo disciplína, jehož se používá i v češtině. Znamená mimo jiné rozvíjení tělesných, duchovních a morálních schopností výchovou, cvičením a poučováním. Slyšíme-li tedy o nějakém otci, který vede své děti v kázni, neměli bychom si představovat muže, který stále udílí drsné rozkazy a potom děti tělesně trestá, jestliže neudělají to, co jim bylo řečeno. Mluvíme zde o otci, který se stará o své děti, věnuje jim čas a zajímá se o jejich tělesný, duchovní a morální vývoj. Chce svým dětem pomáhat, aby poznaly pravého Boha a jeho cesty, stejně jako je poznal on sám. Chce, aby důvěřovaly v Boží péči a aby se spoléhaly na to, že Bůh splní všechno, co slíbil. (1. Mojž. 18:19; 5. Mojž. 11:18, 19) Takový otec trpělivě pomáhá svým dětem rozvíjet vlastnosti, které se líbí Bohu: lásku, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrotu, víru, mírnost a sebeovládání. (Gal. 5:22, 23) Je pravda, že někdy je nutné potrestat, ale při čtení biblických slov: „Naslouchej, můj synu, kázni svého otce a neopouštěj zákon své matky“, měli bychom mít zvláště na mysli otce, který trpělivým poučováním podporuje duchovní a mravní vývoj svých dětí.

8. Jak by měly děti reagovat na ukázňování, které jim poskytují rodiče, a proč?

⁸ Synové a dcery, kteří ctí své rodiče a tím také Boha, nezamítají vzpurně takovou kázeň. Naslouchají slovům, která jim říká Bible: „Kdokoli je pošetilý, neváží si kázně od svého otce, kdokoli však dbá kárání, je bystrý.“ (Přísl. 15:5) Budou vážně uvažovat o slovech zapsaných v Příslovích 4:13: „Chop se kázně; nepolevuj. Chraň ji, protože ona sama je tvůj život.“ Jak reaguješ ty?

9. Co znamená „získat moudrost“ a jak může dát mladý člověk najevo, že si váží její hodnoty?

⁹ V inspirovaných Příslovcích dále čteme: „Získej moudrost, získej porozumění. Nezapomeň a neodvrať se od výroků mých úst. Neopouštěj ji, a zachová tě. Miluj ji a bude tě chránit. Moudrost je základní věc. Získej moudrost; a se vším, co získáš, získej porozumění. Velmi si jí važ a vyvýší tě. Oslaví tě, protože ji dychtivě přijímáš.“ (Přísl. 4:5–8) Mladý člověk, který naslouchá poučování od svého otce a přijímá od něho kázeň, získá moudrost. Pozná, jak má ve svém vlastním životě uplatnit to, co mu říkal otec. Neposlouchá poučování tak, že by mu „šlo jedním uchem tam a druhým ven“. Jestliže mladý člověk skutečně pochopí smysl tohoto biblického napomenutí, jestliže pozná, že „moudrost je základní věc“, pak ochotně uposlechne rodiče a dychtivě se bude učit z jejich životní zkušenosti. ‚Velmi si váží‘ moudrosti, kterou mu zprostředkují, zvláště tehdy, je-li v souladu s Božím slovem, Biblí.

10. Jak božská moudrost příznivě působí také na manželské vztahy?

¹⁰ Řídí-li se rodiče ve svém myšlení božskou moudrostí, bude se jim dařit výchova dětí a také jejich manželské vztahy budou šťastné a harmonické. Manželka nezažije zklamání z toho, že by pro ni manžel neměl ocenění, a manžel si bude jist, že jej manželka bude věrně podporovat. Kniha božské moudrosti jim pomáhá, aby se učili vážit si jeden druhého, neboť v ní čteme: „Našel někdo dobrou manželku? Našel něco dobrého a dostává se mu dobré vůle od Jehovy.“ (Přísl. 18:22) A dále: „Manželka by měla mít před svým manželem hlubokou úctu.“ — Efez. 5:33.

11. Jak lépe může jednat manželka, než aby vyžadovala, aby si jí manžel vážil?

¹¹ Manželé a manželky jsou tedy povinni projevovat si navzájem úctu a ocenění. Vyjadřují-li však tuto úctu a ocenění ze srdce, a ne jen proto, že se to od nich vyžaduje, pak to má daleko větší cenu. Jak to je možno dokázat? Je zcela přirozené, že žena chce působit přitažlivým dojmem, ale existují ještě důležitější věci. V Příslovích 31:30 je řečeno: „Půvab může být klamný a krása může být marná; ale žena, která se bojí Jehovy, ta si získá chválu.“ Křesťanská žena může časem získat i svého nevěřícího muže pro víru ‚svým čistým chováním spolu s hlubokou úctou‘. (1. Petra 3:1, 2) Žena, která se prokáže jako pilná, „schopná manželka“, získá vřelé schválení svého manžela. Pamatujme na to, že „oceňovat“ znamená „považovat za cenné“. „Její cena je daleko větší než cena korálů,“ říká Přísloví. „V ni důvěřuje srdce jejího vlastníka a nechybí žádný zisk. Odměňuje se mu dobrým, a ne zlým, po všechny dny svého života.“ (Přísl. 31:10–12) Má-li někdo „dobrou manželku“, je možno očekávat, že ji bude „chválit“, jak je řečeno v Příslovích 31:28.

12. Co může přispět k tomu, aby si manželka a děti vážily hlavy rodiny?

¹² Podobně si i křesťanský manžel získá milující obdiv své manželky, projevuje-li dobré vlastnosti. Jedná-li s členy své rodiny drsně a bezohledně, budou snad sice respektovat jeho postavení, ale sotva si jej budou velice vážit jako člověka. Uplatňuje-li však vedení s hlubokým smyslem pro odpovědnost vůči tomu, kdo je jeho hlavou, vůči Pánu Ježíši Kristu, a napodobuje-li jej, pak je přirozené, že členové jeho rodiny budou reagovat s úctou a oceněním. (1. Kor. 11:3; Mat. 11:28–30) Nestačí, aby pouze velkoryse věnoval čas lidem, kteří nepatří k jeho domácnosti; také jeho vlastní rodina si zaslouží pozornost. Muž, který každý den věnuje určitý čas budujícímu rozhovoru se svou rodinou, bude jistě ve větší vážnosti než ten, který jenom přinese domů peníze a pak se ponoří do novin nebo se věnuje televizi. Jeho manželka jej jistě bude obdivovat, bude-li vždy ochoten pomáhat lidem mimo rodinu, ale její láska k němu se prohloubí, jestliže si muž pravidelně vyhradí čas, aby s ní studoval Bibli.

OCENĚNÍ, KTERÉ PROJEVUJE JEHOVA

13. a) Kdo si povšimne našeho vážného úsilí, že chceme jednat dobře, i kdyby to neocenili členové rodiny? b) Jak David ukázal, že v to důvěřuje?

¹³ Někdy se skutečně snažíme prokázat někomu něco dobrého, a přece potom sklidíme jen nevděk. Měli bychom však pamatovat na to, že existuje někdo, kdo vidí a oceňuje naše skutky: Jehova. David, syn Izai, o tom věděl. Saul, izraelský král, mu působil mnoho utrpení. Saul byl sice Davidovým tchánem, ale snažil se rozrušit jeho manželství a nakonec dal Davidovu manželku Míkol jinému muži. Saul se několikrát pokoušel Davida zabít. Jistě není mnoho lidí, kteří by prožili tolik těžkostí jako David. David však opětovně prokazoval králi milující laskavost, ačkoli nečekal, že by to král uznal nebo že by si toho vážil. Řekl: „Je to Jehova, který odplatí každému jeho vlastní spravedlnost a jeho vlastní věrnost.“ (1. Sam. 26:23) Ano, Jehova pečuje o to, aby laskavost jeho služebníků nezůstala neodměněna. — Přísl. 25:21, 22.

14. Jak Jehova prokázal milující zájem o celé lidstvo?

¹⁴ Jehova má upřímný zájem o lidstvo a tento zájem dokazuje tím, že se štědře stará o to, aby lidé měli potěšení. I lidem, kteří neuctívali pravého Boha, mohl apoštol Pavel s Barnabášem právem říci: „Vskutku nezůstal bez svědectví, že dělá dobro, když vám dává déšť z nebe a plodné období a naplňuje vaše srdce pokrmem a dobrou náladou.“ (Skut. 14:17) A král Šalomoun napsal pod inspirací: „Viděl jsem zaměstnání, které Bůh dal lidským synům, aby se jím zaměstnávali. Všechno učinil pěkně ve svůj čas . . . poznal jsem, že pro ně není nic lepšího, než aby se radovali a činili za svého života dobro; a též že každý člověk má jíst a vskutku pít a vidět dobré za všechnu svou těžkou práci. Je to dar od Boha.“ (Kaz. 3:10–13) Bůh tedy lidi zřejmě miluje a chce, aby se radovali ze života na zemi, aby si navzájem projevovali ocenění a lásku a aby si také vážili jej jako stvořitele a milovali jej.

15. Jsou lidé ze všeho pozemského stvoření jediní, jimž Bůh projevuje milující zájem?

¹⁵ Boží milující zájem není však omezen pouze na lidstvo. Když Ježíš Kristus mluvil se svými apoštoly o Boží lásce, řekl: „Což se neprodávají dva vrabci za minci malé ceny? A přece ani jeden z nich nepadne na zem bez vědomí vašeho Otce. Ale i vlasy na vaší hlavě jsou sečteny. Proto se nebojte; máte větší cenu než mnoho vrabců.“ (Mat. 10:29, 30) Představme si, že Bůh má zájem dokonce i o ptáky, kteří snad mají v lidských očích „malou cenu“. A proč ne? Také oni jsou Boží dílo. Jehova je stvořil a při potopě za Noemových dnů jim zachoval život.

16. Jak ale Bůh dokázal, že má lidi obzvláště rád?

¹⁶ Lidstvo však Bůh miluje zcela zvláštním způsobem. Ne při stvoření zvířat, ale když se chystal stvořit člověka, řekl svému Synu: „Udělejme člověka k našemu obrazu.“ (1. Mojž. 1:26) Ačkoli naši prarodiče zhřešili, jeho láska k lidské rodině neochladla. Milujícím způsobem se postaral o to, aby všichni, kteří v něj budou věřit a vděčně jej uznávat jako stvořitele, mohli jednou věčně žít. Ježíš to vysvětlil: „Tak velice Bůh miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna, aby každý, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ — Jan 3:16.

17. Proč je vyhlídka na věčný život ve službě Jehovovi něčím tak podivuhodným?

¹⁷ Jak radostná je vyhlídka na věčný život ve službě Jehovovi! Jehova není nevděčný Pán. Ačkoli naše nedokonalost ovlivňuje naši službu, ujišťuje nás, že nám poskytne odměnu. Vedl apoštola Pavla, aby pro naše povzbuzení napsal věrným křesťanům: „Bůh totiž není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu tím, že jste sloužili svatým a dále sloužíte.“ (Žid. 6:10) Abrahámovi, který znovu a znovu dokazoval pravou víru v Jehovu, Bůh řekl: „Tvá odměna bude velmi velká.“ A o Jehovových „soudcovských rozhodnutích“ žalmista napsal: „V jejich dodržování je velká odměna.“ (Žalm 19:11) Ano, Jehova projevuje ocenění tím, že odměňuje všechny, kteří činí jeho vůli, bez ohledu na to, zda jejich činy jsou velké nebo malé. Jak na nás působí vědomí, že Bůh projevuje takové podivuhodné ocenění? Reagujeme i my s oceněním?

VELMI SI VÁŽIT DOBRÉHO VZTAHU K BOHU

18. V jaké situaci jsme všichni, pokud jde o dobrý vztah k Jehovovi?

¹⁸ Dobrý vztah k Jehovovi není pro nás, lidi, něčím samozřejmým. Nenarodili jsme se s ním. Naopak, jsme v podobné situaci jako král David, který napsal: „Hle, s chybou jsem byl zrozen za porodních bolestí a v hříchu mne počala má matka.“ (Žalm 51:5; 51:7, KB) Nikdo z nás není výjimkou. Bible říká výstižně: „Všichni zhřešili a nedostává se jim Boží slávy.“ (Řím. 3:23; viz též 1. Jana 1:8, 10.) Jehova se však postaral o to, abychom mohli získat jeho schválení.

19, 20. Jak jedině můžeme získat dobrý vztah k Jehovovi a proč je podivuhodnou předností, že mu smíme sloužit?

¹⁹ Uvědomíme-li si, co jsou lidé ve srovnání s Bohem, mělo by na nás toto opatření hluboce zapůsobit. Každý, kdo již někdy letěl letadlem, ví, že s výše pouhých několika set metrů není již možno rozeznat lidi a že jejich domy a automobily vypadají jako hračky. Jak malí a bezvýznamní musí proto připadat lidé Jehovovi, jehož postavení je daleko vyšší! (Iz. 40:15) Není divu, že žalmista napsal: „Když vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, které jsi připravil, co je smrtelný člověk, že na něj myslíš, a syn člověka, že se o něj staráš?“ — Žalm 8:3, 4; 8:4, 5, KB.

²⁰ A přece tento vysoký a vznešený stvořitel a svrchovaný vládce celého vesmíru nám, smrtelným lidem, dává příležitost, abychom získali dobrý vztah k němu. Poslal proto na zemi svého jednozplozeného Syna, který položil svůj život jako oběť na smíření hříchů. Tento Syn, Ježíš Kristus, sám řekl: „Tak velice Bůh miloval svět, že dal svého jednozplozeného Syna, aby každý, kdo projevuje víru v něj, nebyl zničen, ale měl věčný život.“ Svým apoštolům řekl: „Já jsem cesta a pravda a život. Žádný nepřichází k Otci, jen skrze mne.“ (Jan 3:16; 14:6) Po své smrti a vzkříšení přikázal Ježíš svým učedníkům: „Budete mi svědky jak v Jeruzalémě, tak i v celé Judeji a v Samaří a do nejvzdálenější části země.“ (Skut. 1:8) Poslechli jeho příkaz, protože ocenili, že je velkou předností sloužit tímto způsobem.

21. Jak v minulém roce mnozí lidé po celém světě dokázali, že si velice váží dobrého vztahu k Bohu?

²¹ Tak lidé v celém světě poznali Jehovu, jediného pravého Boha, a jeho Syna Ježíše Krista. V minulém roce Jehovovi křesťanští svědkové pomáhali tímto způsobem lidem ve 207 zemích. Někteří si vzali k srdci to, co slyšeli. Poznali, že je nutné činit pokání za svůj dřívější způsob jednání, a nadále činit Boží vůli. Když poznali podivuhodné opatření, které Bůh učinil, aby vykoupil lidstvo z otroctví hříchu a smrti, radostně se zřekli sami sebe a dali se pokřtít, aby tak symbolizovali oddanost Jehovovi a rozhodnutí činit jeho vůli. (Mat. 16:24; 28:19, 20) Tento důležitý krok neučinilo jen několik málo lidí. V minulém roce se dalo ve 181 zemi pokřtít svědky Jehovovými celkem 297 872 osob. Ti všichni studovali Bibli; vědí, co Bible učí, a nezdráhají se veřejně se přihlásit ke své víře. (Řím. 10:9, 10) Vážně se snažili splnit předpoklady pro křest, protože si vysoce váží dobrého vztahu k Bohu. Máš i ty takové ocenění? Jestliže ano, budeš se nyní i v budoucnosti těšit z podivuhodných požehnání.