‚Bezmezná hříšnost‘ hříchu

JAK špatný je hřích? Jaké účinky může mít i nějaký „malý“ hřích? Ježíš nadhodil tuto otázku, když poučoval své učedníky o věrnosti. Řekl: „Ten, kdo je věrný v nejmenším, je věrný i v mnohém, a ten, kdo je nespravedlivý v nejmenším, je nespravedlivý i v mnohém.“ (Luk. 16:10) Nevěrnost vůči Bohu je hřích, a „každý, kdo hřeší, činí též bezzákonnost, a tak hřích je bezzákonnost“, jak řekl apoštol Jan. (1. Jana 3:4) Pro větší nebo menší skupinu osob platí totéž co pro jednotlivce. Nepatrný odklon od spravedlivých zásad, pokud je mu ponechán volný průchod, může vést k hrubé bezzákonnosti a k nepředvídaným těžkostem. — Řím. 7:13.

Působivým příkladem hrozných následků, které mohou vzniknout z něčeho, co se zpočátku zdá bezvýznamné, je způsob, jak povstal „člověk bezzákonnosti“. Apoštol Pavel to ukazuje slovy, jež jsou zapsána ve 2. Tessalonickým, v kapitole 2. Stejně jako apoštol Petr, varoval předem i Pavel sbory před příchodem tohoto „člověka“. Pavel řekl: „Z vás samých [ze starších křesťanského sboru] povstanou muži a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvlekli učedníky.“ A Petr poukázal na to, že tito lidé „budou nenápadně zavádět zhoubné sekty“ a že „mnozí půjdou za jejich skutky volného chování“. — Skut. 20:30; 2. Petra 2:1–3.

TOUHA PO VYNIKAJÍCÍM POSTAVENÍ — POČÁTEK ODPADNUTÍ

Někdo snad položí otázku: „Jak jen bylo možné, že v Božím vlastním sboru vznikla taková situace?“ Nestalo se to přes noc. Byl to velmi zákeřný postup. Ježíš dal svým učedníkům správný příklad a varoval je před postojem židovských náboženských vůdců, když řekl:

„Všechny skutky, které činí, činí proto, aby je lidé viděli . . . Mají rádi nevýznamnější místa na večeřích a přední sedadla v synagogách a pozdravování na tržištích a aby je lidé nazývali Rabbi [učitel]. Ale vy se nenechte nazývat Rabbi, protože jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři. Kromě toho nenazývejte na zemi nikoho svým otcem, protože jeden je váš Otec, nebeský. Ani ať vás nenazývají vůdci, protože jeden je váš vůdce, Kristus. Ale největší mezi vámi ať je vaším služebníkem. Kdokoli se vyvyšuje, bude ponížen, a kdokoli se ponižuje, bude vyvýšen.“ — Mat. 23:5–12.

Bible však obsahuje ještě jiná podobná napomenutí. Ale někteří muži, kteří zastávali v raném křesťanském sboru odpovědná postavení, si z nich zřejmě nevzali poučení. Ve svém postavení se začali cítit důležitými a domnívali se, že jim na základě tohoto postavení náleží něco většího než „obyčejnému“ členu sboru. Osobovali si zvláštní práva a očekávali, že je bratři budou v hmotném ohledu podporovat. Tak mohli vést poněkud snadnější život a byli považováni za významné osoby. Více zpočátku nechtěli. Během času se však stali náročnějšími a také jejich nástupci v úřadu se stali troufalejšími a začali používat své moci naprosto svévolně. Klamali sbor a vedli jej nesprávnou cestou, aby uspokojili svá vlastní přání a ‚vykořisťovali je zfalšovanými slovy‘. Některé z těchto mužů popsal apoštol Pavel ve 2. Korintským 11:19, 20. — 2. Petra 2:3.

Tito muži snad zpočátku neměli tušení, k čemu nakonec povede jejich přání získat několik málo výhod — jaké hrozné následky bude časem mít „malá“ sobecká žádost. Pokud si vůbec uvědomovali svůj odklon, pravděpodobně jej považovali za bezvýznamný. Sledujme však, jak se v dějinách dále vyvíjel tento sklon, a povšimněme si jeho výsledku, za který nesou odpovědnost právě tito muži.

Vycházíme-li z biblické zprávy o počátečním stadiu odpadnutí, které vyvolal „člověk bezzákonnosti“, můžeme pak jeho další vývoj sledovat na stránkách dějin.

ODLIŠENÍ DUCHOVENSTVA A LAIKŮ

Ježíš Kristus neučil, že by se jeho učedníci měli dělit na duchovní a na laiky. Všichni jsou si rovni jako členové jedné duchovní rodiny, jež sestává z duchem zplozených bratrů Ježíše Krista, kteří jako pomazaní patří k jeho kněžstvu a mají naději, že budou s Kristem nebeskými králi a kněžími. Apoštol Petr je nazval „královské kněžstvo“. (1. Petra 2:5, 9) Někteří z nich sice zastávali odpovědná postavení jako „pastýři“, ale všichni byli v duchovním smyslu kněžími a věnovali se práci, při níž byly obětovány duchovní oběti. (1. Petra 5:1–4) Není ani zmínky o nějakém rozdílu mezi „duchovenstvem“ a laiky. Povšimněme si však, co vyplývá z dějin:

„Rozdělení na duchovenstvo a laiky, jež bylo obvyklé u Židů, nebylo mezi křesťany zpočátku známo, teprve když ‚se určití muži vzdali hlediska evangelia ve prospěch židovského názoru‘, musela myšlenka o všeobecném křesťanském kněžství všech věřících více nebo méně ustoupit myšlence o zvláštním kněžstvu neboli duchovenstvu . . . Dokonce i Tertullián píše (v díle De Baptismo, v 17. kapitole, dříve než se stal přívržencem Montanovým): ‚Také laici mají právo udílet svátosti a učit v obci. Boží slovo a svátosti jsou z Boží milosti pro všechny, a proto je smějí udílet všichni křesťané jako prostředek božské milosti. Zde však nejde jen o otázku, co je všeobecně dovoleno, ale také o to, co je za daných okolností užitečné. Můžeme zde uvést slova svatého Pavla: „Všechno je mi dovoleno, ale všechno neprospívá.“ Vzhledem k pořádku, který musí být udržován v církvi, ať laici používají svých kněžských práv, totiž udílení svátostí, jen tehdy, dovoluje-li to čas a okolnosti.‘ Od doby Cypriána . . . , otce hierarchického systému, bylo duchovenstvo naprosto zřetelně odlišeno od laiků; a velmi brzy bylo toto odlišení zavedeno všeobecně. Od třetího století bylo pak označení clerus (kleros, ordo) užíváno téměř výlučně na duchovní stav, aby byl odlišen od laiků. V průběhu vývoje římské hierarchie se stal klérus nejen zvláštním stavem (který ještě bylo možno srovnat s apoštolskými pravidly a naukami), ale časem se stal také jediným kněžstvem a byl považován za nezbytného prostředníka mezi lidmi a Bohem.“ — Encyklopedie od Mc’Clintocka a Stronga, sv. 11, str. 386, angl.

Výše uvedený Thascius Caecilius Cyprianus byl biskupem církve v Kartágu v Africe. Narodil se kolem roku 200 n. l. a zemřel v roce 258. Jako duchovní, který je zde nazván „otcem hierarchického systému“, patřil k duchovenstvu, které existovalo již o něco déle než sto let po smrti Kristových apoštolů a jejich blízkých spolupracovníků. Od té doby existoval v křesťanstvu rozdíl mezi duchovenstvem a laiky, a to po celý „temný středověk“, přes dobu reformace, kdy vznikly protestantské církve, až dodnes.

Toto takzvané křesťanské duchovenstvo se projevilo jako „člověk bezzákonnosti, syn zkázy“, o němž píše 2. Tessalonicenským 2:3. Je zřejmé, že zde uvedený biblický výraz se vztahuje na skupinu osob, která existuje v průběhu delší doby, ale během času se mění jednotlivci, z nichž se skládá.

PŘÍMÝ ODPOR PROTI BOHU

Tato vzpoura je zaměřena proti Jehovovi Bohu (jak již bylo ukázáno v předcházejícím článku), a proto nás nepřekvapuje, že se tento „člověk“ neboli tato skupina osob snaží učinit se bohem, jako o to usiloval satan ďábel, velký odpůrce, jehož Bible nazývá „bůh tohoto systému věcí“. (2. Kor. 4:4) O „člověku bezzákonnosti“ apoštol Pavel předpověděl: „Ten se staví na odpor a pozvedá se nad každého, kdo je nazýván ‚bohem‘ nebo předmětem hluboké úcty, takže usedá v chrámu BOŽÍM a veřejně se ukazuje jako bůh.“ — 2. Tess. 2:4.

„Člověk bezzákonnosti“ je tedy skupina osob. Mohli bychom však poukázat na tvrzení, které se vztahuje na jednoho z těchto duchovních a vyjadřuje všeobecný postoj celé skupiny. V církevním slovníku Lucia Ferrarisea je o papeži, hlavě římsko-katolické církve, řečeno:

„Papež je tak důstojný a vyvýšený, že to není pouze člověk, ale takřka Bůh a Boží zástupce . . . Ano, papež je vyvýšen a má moc nejen nad nebeskými, pozemskými a pekelnými věcmi, ale také nad anděly, a je vyšší než oni . . . Kdyby tedy bylo možné, že by andělé zbloudili od víry nebo že by mohli mít city, které by jí odporovaly, pak by je papež mohl soudit a dát do klatby . . . Jeho důstojnost a moc je tak velká, že zaujímá totéž soudcovské postavení s Kristem . . . Cokoli tedy papež učiní, jako by vycházelo z úst Božích . . . Papež je do jisté míry Bohem na zemi, je jediným knížetem Kristových věřících, největší král všech králů, který má úplnou moc; byla mu svěřena vláda pozemského i nebeského království . . . Papež má tak velkou autoritu a moc, že může pozměňovat, vysvětlovat nebo předkládat božský zákon . . . Papež může někdy božský zákon odstranit tím, že jej omezí, vysvětlí . . .“

Katolické duchovenstvo podporuje tuto moc, jež je připisována papežovi. Mnozí protestantští duchovní snad proti tomu vyjadřují námitky, ale sami připouštějí, například v Americe a v Anglii, aby byli oslovováni jako „ctihodný“, „důstojný“ a „otec“ a používají i jiné tituly, které je odlišují od laiků, aby k nim lidé vzhlíželi a aby je — často přepjatě — uctívali a materiálně podporovali. Projevují podobný postoj, jaký je vyjádřen tvrzením o papeži. — Job 32:21, 22.

„Člověk bezzákonosti“ projevil, že odporuje Bohu, a to nejen tímto sebevyvyšováním, ale také tím, že se činí „přítelem“ světa. (Jak. 4:4) Tato skupina osob kromě toho odporuje Bohu také tím, že se snaží znehodnotit Boží inspirované slovo, neboť o něm říká, že to jsou „mýty“, že je „zastaralé“, „nespolehlivé“ a „plné omylů“, a dokonce tím, že prohlašuje: „Bůh je mrtev.“

TĚSNÉ SPOJENÍ CÍRKVE SE STÁTEM

V mnoha zemích existovalo a dodnes existuje těsné spojení církve se státem. V takových případech se církev snažila prosazovat svou vůli. Duchovenstvo do značné míry ovlivňovalo smýšlení lidu, a političtí panovníci, kteří o tom věděli, udělovali duchovenstvu autoritu, čestná práva a práva na ochranu a poskytovali jim finanční podporu. V díle The Encyclopedia Americana (svazek 6, str. 657, 658, angl.) je o námětu „Církev a stát“ řečeno:

„Mezi těmito dvěma institucemi existuje v dnešní době zřídkakdy úplný soulad, jestliže to tak vůbec někdy je. Pokud nedojde k nějaké převratné události, zdá se, že tento zápas nikdy nepřestane. Byl to rozhořčený boj. Byly v sázce věci velkého významu a vedly k dalekosáhlé polemice. Tento zápas vedl k nejrůznějším povstáním a dal podnět k písemnému projevu, v němž je ostře kritizován, takže mimo sféru politických bojů nenacházíme nic podobného. V tomto zápase jde často o čistě politické záležitosti. Za vlády Konstantinovy vystoupila církev na světovou scénu jako spolupracovnice civilizování národů. Byla uznávána jako duchovní moc a postupně získala pozemské postavení a jméno jako světová mocnost. Stala se z ní světová velmoc. Tento úspěch byl počátkem všech těch mnohých katastrof, které později církev postihly . . . V době od Konstantina do Karla Velikého vměšovala se do správy církve světská moc, kterou církev uznávala jako zákonnou instituci. Od Karla Velikého až do doby krátce před reformací bylo zde úzké spojení mezi církví a státem a všeobecně se uznávalo, že světská moc je podřízena moci duchovní.“

Tato situace trvá až do našeho dvacátého století. Pro náboženské sporné otázky byly vedeny války a v největších, nejkrvavějších a nejničivějších světových válkách byly v čele národy křesťanstva se svými nejvražednějšími zbraněmi.

Představme si, k jakému zármutku, bídě a krveprolití vedlo toto jednání, které na počátku bylo jen tužbou po osobním vyniknutí a po výhodách; jak tím bylo pohaněno Boží jméno a křesťanství! Mnozí ze starších, kteří tehdy byli dosazeni, aby pásli Boží stádo, zůstali věrní. Drželi se zásady, kterou stanovil Ježíš: „Kdokoli chce být mezi vámi první, musí být otrokem všech.“ (Marek 10:44) Ale ti z nich, kteří byli sobečtí, podnítili bezzákonnou náboženskou vzpouru, která milionům lidí způsobila nevýslovné utrpení. Kdyby byli respektovali jasně vyjádřený, prostý Ježíšův příkaz a řídili se jeho příkladem, nikdy by nedošlo k tak hrozným věcem.

Jako jednotlivci se z toho můžeme mnohému naučit. Jestliže Bůh něco prohlásí za nesprávné, pak je to skutečně nesprávné. Jestliže nedbáme jeho výstrahy před nějakým druhem hříchu, nikdy bychom si neměli myslet, že uděláme jen něco „nevýznamného“. Nejsme pak již v souladu s Božím univerzálním uspořádáním a pouštíme se do něčeho, co může mít škodlivé účinky pro mnohé. Biblické pravidlo zní: „Trochu kvasnic zkvasí celé těsto.“ (1. Kor. 5:6) Jestliže rychle nečiníme pokání, neodvrátíme se od takového hříchu a nevynaložíme všechno úsilí, abychom věc uvedli do pořádku, mohli bychom nést odpovědnost za to, že vznikne neuvěřitelně špatný stav.

Všimněme si například, co napsal nevlastní bratr Ježíše Krista o nevázaném jazyku. „Jazyk tvoří mezi našimi údy jakýsi svět nespravedlnosti, protože poskvrňuje celé tělo a zapaluje kolo přirozeného života a je zapalován gehennou.“ (Jak. 3:6) Jestliže je jazyk používán nesprávným způsobem, může vyvolat problémy v našem životě i v životě jiných lidí. Jakub také ukázal, že hřích může začít velmi klamným způsobem. Řekl: „Každý je zkoušen tím, že je přitahován a lákán svou vlastní žádostí. Když se pak žádost stane plodnou, porodí hřích, hřích pak, když je vykonán, přináší smrt.“ — Jak. 1:14, 15.

Je pravda, že každý někdy hřeší. Ale díky Jehovovi Bohu za pomoc, kterou nám dal ve své nezasloužené laskavosti, takže se můžeme vyvarovat cesty hříchu, která má hrozné účinky. Můžeme dát pozor, abychom nešli po zkázonosné cestě „člověka bezzákonnosti“. To je nám umožněno vírou ve smiřující oběť Ježíše Krista, Božího Syna. (Řím. 7:21–25; 8:1, 2) Pouze tehdy, jestliže rozpoznáme ‚bezmeznou hříšnost hříchu‘, a pokud jsme se dopustili hříchu, jestliže prosíme Jehovu o odpuštění na základě Kristovy oběti, můžeme získat od Jehovy pomoc, abychom nemuseli v plném rozsahu nést důsledky svého nesprávného jednání.

[Poznámka pod čarou]