Proč zmizely tyto národy?
PRAVDĚPODOBNĚ ses již setkal s Peršany, Řeky nebo Egypťany, příslušníky národů, jejichž dějiny sahají do daleké minulosti. Setkal ses však již někdy s nějakým Moabitou, Amonitou nebo Filištínem? Řekneš, že ne. Není to nic podivného, protože Moabité, Amonité a Filištíni úplně zmizeli jako samostatné národy již před staletími.
Kdysi to byli sousedé Izraelitů. Území Moáb leželo na východním břehu Mrtvého moře a rozkládalo se od Arnonu na severu až k údolí horského potoka Záred na jihu. Amonité obývali krajinu, která se rozkládala od zákrutů horního toku Jaboku na východ až k pustině. Pásy pobřeží Středozemního moře od Gázy až téměř k Joppe byly vlastí Filištínů. V různých dobách tyto národy ztěžovaly Izraelitům život.
Na začátku vlády krále Saula měli Filištíni na izraelském území posádku. Starali se o to, aby Izraelité mezi sebou neměli ani jediného kováře, a proto byli Izraelité úplně neozbrojeným národem. (1. Sam. 10:5; 13:1–3, 19–22) Filištíni utiskovali Izraelity do té míry, že někteří Izraelité byli dokonce ochotni ze sobeckých pohnutek bojovat proti svým soukmenovcům na straně Filištínů. (1. Sam. 14:21) Když se však stal králem David, byla moc Filištínů zlomena. Jako samostatný národ však existovali potom ještě celá staletí.
Amonité a Moabité podporovali ve druhé polovině sedmého staletí př. n. l. Babylóňany při ničení judské země. (2. Král. 24:2) Krátce nato Amonité a Moabité sami ztratili svou zemi. Podle zprávy židovského historika Josepha podnikl král Nabuchodonozor v pátém roce po zničení Jeruzaléma tažení proti Amonitům a Moabitům. Archeologické nálezy potvrzují, že území, které obývali Amonité a Moabité, bylo před polovinou šestého století př. n. l. z velké části vylidněno. Ve třetím století n. l. Amonité již vůbec neexistovali. Také Moabité zmizeli ze světové scény. Z moabských měst, jako bylo Nébo, Ezebon a Aroer, jsou dnes jen sutiny. Totožnost mnoha jiných měst nelze vůbec zjistit.
Jediné vysvětlení, proč zmizeli Moabité, Amonité i Filištíni, je možno najít v jedné staré dějinné zprávě, která zůstala zachována až do dnešní doby: — Bibli. Jak připouští dílo Encyclopaedia Britannica, neexistuje žádné jiné skutečně platné vysvětlení, kromě vysvětlení biblických proroků. O Moabu například čteme:
„Izrael měl v náboženské oblasti dále velký vliv, zatímco Moab se ztrácel. Moab byl ovšem stále utiskován divokými kmeny, jež se pohybovaly v jeho okolí; jasným důkazem exponovaného postavení této země jsou zbytky mnoha pevností a hradů, které museli zakládat i Římané. Poměrně malý význam Moabu se však vysvětluje nejen jeho zeměpisnou polohou. Nemůže být také vysvětlen politickými událostmi, protože Izrael a Juda trpěly při pohybech cizích vojsk stejně jako Moáb. Vysvětlení pro to je možno najít u Izraele . . ., v působení proroků.“ (11. vyd., sv. XVIII, str. 632)
Ano, vlastní příčinou, proč zmizeli Moabité, Amonité a Filištíni, byl rozsudek, který nad nimi vynesl Bůh. Ke svému proroku Ezechielovi Jehova řekl:
„Lidský synu, obrať svůj obličej proti Amonitům a prorokuj proti nim! Tak řekni Amonitům: . . . Protože jsi se škodolibě radoval nad mou svatyní, protože byla znesvěcena, a nad domem izraelským, protože byl zpustošen, a nad domem judským, protože museli odejít do zajetí, proto tě dávám za majetek synům východu, aby si v tobě rozložili svůj stanový tábor a v tobě aby si založili příbytky. Oni spotřebují tvé ovoce a budou pít tvé mléko. Z Rabba učiním pastvinu pro velbloudy a z osad Amonitů místo, kde budou lehat stáda malého dobytka . . .
Protože Moabité říkali: Skutečně, domu judskému se daří stejně jako všem ostatním národům, proto nyní obnažím stráně Moabitů. Přijde o města a ztratí všechna svá města, také ozdobu země, města Bet-jesimot, Bel-meon a Kariataim. Dám to synům východu jako majetek spolu se zemí Amonitů, aby se o Amonitech již mezi národy nikdy nemluvilo.
Filištíni jednali pomstychtivě a s necitelným srdcem a plni pohrdání se rozhořčeně mstili ve zničení lidu, proto tak mluvil Bůh, Pán: Nyní vztáhnu svou ruku proti Filištínům, vyhladím Ceretejské a zničím ostatek na mořském pobřeží.“ — Ez. 25:2–16, Bruns.
Existují přesvědčivé důkazy o splnění tohoto proroctví. Amonité a Moabité se skutečně stali majetkem ‚synů východuʹ. Archeolog G. M. Landes říká:
„Archeologické průzkumy ukázaly, že v zemi Amon nebylo žádné usedlé obyvatelstvo již před polovinou šestého století př. n. l. . . . Po ničivém polním tažení Babylóňanů se tam ještě jednou přihnali ‚synové východuʹ, beduínské kmeny z pustiny, a zpustošili celé organizované státní zřízení, a tak způsobili konec poloautonomnímu amonitskému státu.“ — The Biblical Reader, sv. II. str. 87, 88.
O Moabu píše učenec A. H. Van Zyl:
„Moab byl těžce postižen osudem. Když Babylóňané zlomili státní moc, mohly děti východu vniknout do kultivované země, protože byli odvedeni dřívější obyvatelé opevněných měst, kteří v předcházejících staletích tak statečně hájili svou zemi. Jediná služba, kterou nám mohou ještě prokázat tato opevnění a hliněné střepy nalezené v jejich blízkosti, spočívá v tom, že svědčí o zániku moabského království a jeho kultury v první čtvrtině 6. století př. Kr. Z doby po vylidnění země existují známky o tom, že zde byli jednotlivci moabského původu, ale od 2. desetiletí 6. století př. Kr. nelze již mluvit o moabském národu nebo o moabském státu.“ — Moabité, str. 157, 158, angl.
O neštěstí, které postihlo Filištíny, je psáno v díle The Interpreter’s Dictionary of the Bible:
„Nabuchodonozor vyhladil každou stopu, která připomínala nezávislost Filištínů. Deportoval panovníka i lid, jak je to patrné ze seznamů, které vydali Unger a Weidner, v nichž je zmínka o králích z Gázy a Azotů a o knížatech z Aškalon.“ — Sv. 3, str. 795.
Konec Amonu, Moabu a země Filištínů je působivým svědectvím o tom, jak přesně se plní biblická proroctví. Rozsudek, který Jehova vynesl nad těmito tvrdošíjnými nepřáteli svého smluvního lidu izraelského, byl vykonán. Boží prorocké slovo je tedy spolehlivé. U Izaiáše 55:11 čteme: „Mé slovo . . . nenavrátí se ke mně bez výsledku, ale určitě vykoná to, v čem jsem měl zalíbení, a jistě bude úspěšné v tom, k čemu jsem je poslal.“ Jestliže bychom tedy rádi získali podíl na požehnáních, jež staví Jehova Bůh před oči těm, kteří jej milují, měli bychom poznávat jeho vůli a potom podle ní zařídit svůj život.