Otázky čtenářů
● Jak by se měli křesťané podle Božího slova dívat na sebevraždu?
Jako zdroj života Jehova prohlásil, že lidský život je cenný, svatý. (1. Mojž. 9:5; Žalm 36:9; 36:10, KB) Sebevražda, při níž si člověk sám bere život neboli sám se úmyslně zabije, je proto v Bibli odsouzena. (2. Mojž. 20:13; 1. Jana 3:15) V případě několika sebevražd, o nichž se zmiňuje Bible, šlo o lidi, kteří byli Jehovovi nevěrní a nemysleli na to, že jejich život ve skutečnosti patří Bohu. — 1. Sam. 31:4; 2. Sam. 17:5–14, 23; 1. Král. 16:18; Mat. 27:5.
Kdo si úmyslně bere život, jedná tak, že úplně pohrdá svatostí života, přijímá na sebe vinu krve. Kdo se dopustí sebevraždy při plných duchovních silách, ukazuje, že má nedostatek morální síly, víry a bázně před Bohem. Kdo by tímto způsobem chtěl uniknout problémům a odpovědnostem, jež přináší život, projevuje tímto skutkem zbabělost. Jestliže se takový člověk vydával za pravého křesťana, pak tímto skutkem byl jeho vztah k Jehovovi násilně přerušen. Mohlo by se také stát, že by se někdo dopustil sebevraždy pod působením démonů. (Mat. 17:14–18) Takovým nanejvýš sobeckým jednáním neprojevuje člověk lásku ke svým pozůstalým, ani ke svému sboru a ke svým přátelům, ani k obci, ve které žil, protože jeho skutek přináší jeho známým hanbu a zármutek. — Mar. 12:31.
Ve většině zemí musí být příčina smrti úředně zjištěna lékařem, který provádí ohledání mrtvoly. V lékařské zprávě se snad mluví o sebevraždě, což nemusí vždy odpovídat skutečnostem. V jednom případě, který byl uveden jako sebevražda, ukázaly se o tři týdny později jasné důkazy, že smrt nastala následkem zvláštního neštěstí. Proto musí být vždy uváženy okolnosti. Byla rozhodující duševní nemoc? Byl onen člověk příčetný? Jednal bezstarostně nebo tak, že si zasloužil pokárání? V mnoha případech je obtížné zjistit všechny skutečnosti.
Jak by se proto měli členové křesťanského sboru dívat na účast při pohřbu člověka, který je označen jako sebevrah a kdysi snad byl spojen se sborem? Jak by se měl zachovat starší, který je požádán o pohřební řeč? Jestliže se zdá, že smrt mohla nastat následkem neštěstí, ačkoli snad je uvedena sebevražda, nebo kdyby snad hrála úlohu duševní choroba, může snad některým členům sboru svědomí dovolit, aby se zúčastnili pohřbu a potěšili tak pozůstalé. Také je ponecháno osobnímu rozhodnutí staršího, zda v takovém případě pronese pohřební řeč, je-li o to požádán. Sbor však možná raději veřejně nepodporuje pohřební proslov nebo nedovolí, aby se konal v sále království, s ohledem na účinek, jaký by to mohlo mít na nedostatečně informovanou veřejnost.
Členové sboru a starší nechtějí však na druhé straně mít nic společného s pohřbem, jestliže se jednoznačně jedná o sebevraždu. V takovém případě je ponecháno příbuzným, aby se postarali o soukromý pohřební proslov, při kterém některý člen rodiny řekne několik slov příbuzným. Někteří se také možná nebudou chtít účastnit pohřbu osoby, o níž se předpokládá, že se dopustila sebevraždy, jestliže pohřební proslov na přání rodiny pronáší osoba, která není členem sboru, například ten, kdo obstarává pohřeb.
Jako lidé, kteří milují spravedlnost, důvěřujeme, že o otázce budoucí naděje pro některé lidi, kteří byli dohnáni k sebevraždě, rozhodne milosrdný, absolutně moudrý Bůh. My sami milujeme život a každý den jej chováme v úctě tím, že se snažíme jednat tak a pěstovat takové styky, abychom si zasloužili uznání toho, který dal člověku život.