Dobrota — přitažlivá vlastnost

Dobrota je vynikající morální vlastnost, ctnost, stav toho, kdo je dobrý a působí dobro. Je to vlastnost, která skutečně působí na srdce. Má úžasnou sílu, protože může přimět lidi, aby konali to, co je pro druhé dobré a užitečné. Podle Bible je dobrota jedním z ovoce Božího ducha. (Gal. 5:22) Základním měřítkem pro dobrotu je tedy právem Bůh.

Tuto důležitou skutečnost ukazuje obzvláště jedna událost z doby, kdy Ježíš působil na zemi. Oslovil jej jakýsi mladý muž a řekl mu: „Dobrý učiteli“, a potom se zeptal: „Co mám dělat, abych zdědil věčný život?“ Ve své odpovědi obrátil Ježíš Kristus pozornost mladého muže na Boha, neboť mu řekl: „Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, pouze jediný, Bůh.“ — Mar. 10:17, 18.

Jako dokonalý Boží Syn byl Ježíš Kristus mravně bezúhonný neboli dobrý. A přece nepřijal označení „dobrý“ jako součást nějakého titulu, pouze se přizpůsoboval základnímu měřítku dobroty, měřítku svého Otce. Ježíš nepřijal označení „dobrý“ jako součást svého titulu, a tak oslavil svého Otce jako skutečny vzor dobroty. — Srovnej Jana 7:16–18.

NAPODOBOVAT BOŽÍ DOBROTU

Také my bychom měli chtít jako Ježíš napodobovat Boží dobrotu. To můžeme činit jen tehdy, jestliže víme, jak Jehova Bůh prokazoval dobrotu lidstvu.

Důkazem Boží dobroty je již sama skutečnost, že existuje lidský rod. Země je podivuhodně vybavena, aby mohla poskytovat životní podmínky. Boží štědrá opatření prospívají i nevděčným lidem, kteří si jich neváží. — Mat. 5:45; Luk. 6:32–35; Skut. 17:25.

Bible ukazuje, že Jehova Bůh by mohl zadržet životně důležitý sluneční svit i déšť a neposkytnout je těm, kteří mu neslouží. A přece ve své dobrotě jen velmi zřídka použil této své moci, a to jen na omezenou dobu a ke zvláštnímu účelu. (2. Mojž. 10:23; Amos 4:7; Jak. 5:17,18) Apoštol Pavel řekl obyvatelům starověkého města Lystry: „Nezůstal bez svědectví, že dělá dobro, když vám dává déšť z nebe a plodná období a naplňuje vaše srdce pokrmem a dobrou náladou.“ (Skut. 14:17) Bůh nenese odpovědnost za to, že dnes miliony lidí nemohou mít plný užitek z jeho štědrých opatření; je to vina nedokonalých lidských systémů.

Jehova Bůh nejen umožnil lidstvu život, ale opatřil také podklad, abychom mohli být osvobozeni od hříchu a smrti. Zaplatil za to nesmírně vysokou cenu, neboť za nás dal svého prvorozeného Syna a připustil, aby tento Syn obětoval svůj život jako výkupné. Jehova Bůh jistě nebyl povinen to učinit. Žádný člověk neměl vlastní zásluhou právo na takové vykoupení a na požehnáni, která z nich budou vyplývat, protože žádný z nás neodpovídá Božímu měřítku dobroty a spravedlnosti, i kdybychom se o to ze všech sil snažili.

Apoštol Pavel ve svém dopise Římanům (5:6–8) důrazně poukázal na Boží velkou lásku a dobrotu, která se projevila tím, že dal svého Syna jako výkupné: „Kristus zemřel v ustanovený čas za bezbožné lidi, zatímco jsme ještě byli slabí. Vždyť sotva někdo zemře za nějakého spravedlivého člověka; vskutku za dobrého člověka se snad ještě někdo odhodlá zemřít. Ale Bůh nám doporučuje svou vlastní lásku tím, že Kristus za nás zemřel, zatímco jsme byli ještě hříšníky.“

Ze způsobu, jak Jehova Bůh projevoval dobrotu, můžeme poznat, že dobrota je kladná vlastnost, která se projevuje tím, že někoho podněcuje, aby činil druhým dobro nebo aby jim pomáhal, i když oni za to nejsou vděční a neváží si toho.

Kdo napodobuje Boží dobrotu, činí víc, než co od něho vyžaduje pouhá spravedlnost. „Dobrý člověk“ jedná podle práva, je nestranický, čestný a mravně bezúhonný, ale je také vřelý, má pochopení pro druhé a cítí s nimi. Skutečně se stará o lidi. Hledá příležitosti, jak by mohl projevit laskavost a zájem, ochotně a horlivě pomáhá těm, kteří to skutečně potřebují. „Dobrý člověk“ si váží toho, že Jehova Bůh dal svého Syna za svět lidstva, a proto si takový člověk přeje, aby i jiní měli užitek z dobrodiní, jež bylo opatřeno výkupným. Proto se horlivě snaží pomáhat druhým, aby získali takový vztah ke stvořiteli, který by měl jeho schválení.

„Dobrý člověk“ se velmi liší od člověka, který pouze lpí na pravidlech a předpisech. To je dobře patrné z příkladu Ježíše Krista a židovských náboženských vůdců v prvním století n. l. Když Ježíš Kristus například viděl v sabatu člověka s uschlou rukou, bylo mu jej líto a ruku mu uzdravil. Ale náboženští vůdci se rozzlobili, protože toto uzdravení považovali za porušení tradičních předpisů ohledně sabatu. Byli přesvědčeni, že se musí držet toho, co považovali za správné, a tak se stali tvrdými a bezcitnými k člověku, který potřeboval pomoc. (Luk. 6:8–11) Tito náboženští vůdci měli pocit, že jsou sami spravedliví, a proto neměli vřelost ani přitažlivost. Jejich postoj ve skutečnosti působil proti duchu Božího slova.

Co však můžeme říci o člověku, který něco činí pouze z pocitu povinnosti? Jak vyplývá ze slov Římanům 5:6–8, nezíská si náklonnost druhých, i kdyby jednal správně. Lidé si snad budou vážit jeho čestnosti a budou jej snad dokonce obdivovat, protože se drží zásad, ale nikdo nebude mít pocit, že by se chtěl pro něho obětovat nebo snad dokonce za něj položit život.

Jinak je tomu s „dobrým člověkem“. Má aktivní zájem o jiné a nesobecky pro ně pracuje, bez ohledu na to, zda získá odměnu nebo nějakou zvláštní vážnost. Dává ze sebe nesobecky, a to působí na srdce jiných. Vzniká v nich přání, aby mu také mohli prokázat něco dobrého. Ježíš Kristus řekl: „Zvykněte si dávat, a lidé vám budou dávat. Budou vám sypat do klína znamenitou míru, stlačenou, setřesenou a překypující.“ — Luk. 6:38.

Apoštol Pavel rozhodně jednal podle těchto slov. Když mluvil o své činnosti se staršími efezského sboru, řekl: „Mějte na paměti, že jsem tři roky dnem i nocí nepřestával se slzami napomínat každého jednotlivce. Netoužil jsem po stříbře ani zlatě ani oděvu žádného člověka. Vy sami víte, že tyto ruce sloužily potřebám mým i těch, kteří byli se mnou. Ukázal jsem vám ve všem, že takovou usilovnou prací musíte pomáhat těm, kteří jsou slabí, a mít na paměti slova Pána Ježíše, který sám řekl: ‚Více štěstí je v dávání než v přijímání.‘“ — Sk. 20:31, 33–35.

Pavel si svou příkladnou dobrotou získal náklonnost těchto starších. Poznali, že je možné, že jej již nikdy v těle neuvidí, a proto se dali do pláče, „padli Pavlovi kolem krku a něžně jej líbali“. — Sk. 20:37, 38.

Myslíme-li na to, co pro nás učinil Jehova Bůh, měli bychom chtít stejně jako apoštol Pavel — napodobovat jeho dobrotu. Proto hledejme příležitosti, kdy můžeme činit dobro druhým a nesobecky pomáhat těm, kteří jsou v tělesném nebo duchovním smyslu v nouzi. Tak můžeme i my získat náklonnost druhých.