Otázky čtenářů

● Předpokládejme, že by se nevěřící manželský druh oddělil od svého věřícího manžela nebo manželky. Nebyl by potom splněn předpoklad pro biblicky platné zrušení manželství, jestliže Pavel v 1. Korintským 7:15 říká: „ . . . bratr nebo sestra nejsou za takových okolností v otroctví, ale Bůh vás povolal k pokoji“?

Nikoli, neboť apoštol zde nemluví o rozvodu, ale pouze křesťany ujišťuje, že se nemusí domnívat, že snad je odsouzen, jestliže jej nevěřící úmyslně opustí, ačkoli on, věřící, se svědomitě snažil žít s nevěřícím manželským druhem v pokoji.

Pavel bezprostředně předtím povzbuzuje věřícího druha, aby neopouštěl nevěřícího, jestliže ten je ochoten „s ním [s křesťanem] bydlet“. Proč? „Neboť nevěřící muž je posvěcen ve vztahu ke své ženě a nevěřící žena je posvěcena ve vztahu k bratrovi; jinak by skutečně vaše děti byly nečisté, ale nyní jsou svaté.“ — 1. Kor. 7:12–14.

Vzhledem k tomu by ovšem mohla vzniknout otázka, v jaké situaci je věřící, jestliže jej přes jeho upřímné snahy nevěřící manželský druh opustí. Měl by si nyní myslet, že jej Bůh opustil nebo že jeho děti již nejsou svaté, protože mu bylo vnuceno odloučení, a on nemohl věc nijak ovlivnit?

Nikoli, neboť apoštol odpovídá: „Ale jestliže potom nevěřící odchází, ať odejde; bratr nebo sestra nejsou za takových okolností v otroctví, ale Bůh vás povolal k pokoji.“ Když věřící učinil všechno, co bylo rozumné, aby zabránil rozchodu, nemusí se domnívat, že by bylo jeho povinností nevěřícímu se vtírat a „otrocky“ mu sloužit. Kdyby byl nevěřící zůstal s věřícím a byl by ochoten žít s ním v pokoji, byl by věřící „otrocky“ vázán, aby plnil své manželské povinnosti. Apoštol Pavel však připouští, že věřící to nemůže činit, jestliže mu bylo vnuceno odloučení.

Křesťan nyní žije do jisté míry v pokoji a může sloužit Jehovovi, ačkoli následkem rozluky je obvykle nucen ve svých citech i tělesně se přizpůsobit novým poměrům. Při pokusu vynutit si smíření by pravděpodobně napětí mezi oběma ještě vzrostlo. Možná, že si nevěřící nakonec přeje se vrátit. To by bylo potěšitelné, pokud by chtěl se svým druhem žít v pokoji a bylo by možno mít naději, že se stane věřícím. Také by to odpovídalo všeobecným pokynům, které byly předtím dány ve verších 10 a 11, že totiž v případě rozluky mají ‚zůstat neženatí a nevdané, jinak ať se opět smíří‘.

Je-li manželka věřící, nemělo by jí to bránit, aby nepodnikla zákonné kroky k zajištění své obživy a obživy dětí, pokud to považuje za vhodné a nutné. Bible — a často také zákony země — ukládají otci a manželovi povinnost starat se o svou rodinu.

Ježíš Kristus neřekl, že by bylo v pořádku, aby věřící opět vstoupil do manželství, jestliže jej nevěřící manželský druh opustil a dal se s ním rozvést. Apoštol Pavel nejde nad to, co řekl Ježíš, když zde připouští něco, co katolické autority označují výrazem „pavelská výsada“. Pavel se zastává toho, aby manželství trvalo dále, a ne aby bylo zrušeno. Manželství je zřejmě zrušeno smrtí. Dokud však oba manželé žijí, je pro nevinného manželského druha pouze „smilstvo“ (řecky: porneia) pravým důvodem pro rozvod s právem znovu vstoupit do manželství. — Mat. 5:32; 19:9; 1. Kor. 7:39.

Na rozdíl od výkladů některých překladatelů, apoštol Pavel tedy svými slovy v 16. verši nepovzbuzuje věřícího manželského druha, aby okolnost, že jej nevěřící opustil, považoval za příležitost zcela se od něho osvobodit. Jeho slova zní: „Jak víš, ženo, zda nezachráníš svého muže? Nebo jak víš, muži, zda nezachráníš svou ženu?“ Těmito řečnickými otázkami nemá být vyjádřeno, jak někteří tvrdí, že věřící se uvádí do velkého nebezpečí, snaží-li se pokračovat v manželství s nadějí, že nevěřícímu pomůže k záchraně, a že by bylo rozumnější, aby se dal od nevěřícího rozvést, pokud je to na základě okolnosti, že se nevěřící od věřícího odloučil. Pavel spíše zdůrazňuje výhody, které plynou z toho, zůstane-li věřící s nevěřícím.

Ve verši 16 ve skutečnosti shrnuje radu osobám, které jsou pod nerovným jhem; ukazuje, že nevěřící manželský druh, který je ochoten zůstat s věřícím, může uvěřit a být zachráněn. Není to pádný důvod, proč se neodlučovat, důvod, jímž se projevuje láska? A literou i duchem odpovídá ostatním Křesťanským řeckým písmům, včetně povzbuzení, které dal Petr křesťanským ženám, že nevěřící manželé mohou být „získáni beze slova chováním svých manželek“. — 1. Petra 3:1–6.

Nejlepším důkazem, že máme apoštolově radě rozumět tímto způsobem, jsou mnohá manželství mezi Jehovovými křesťanskými svědky, kterým Bůh požehnal, protože věřící manželský druh zůstal s nevěřícím. Ano, v mnoha případech věřící dokonce snesl přechodné odloučení, ale později mohl zažít, jak se k němu dřívější nevěřící připojil jako Jehovův ctitel, aby šli společně po cestě k věčnému životu.

● Jak máme rozumět slovům v 1. Mojžíšově 9:5, kde Bůh říká, že bude požadovat zpět krev zvířete, které zabilo nějakého člověka?

V podstatě to znamená, že zvíře, které zabilo nějakého člověka, muselo být rovněž usmrceno. Zahubilo život člověka, a proto muselo ztratit svůj vlastní život. Po potopě Jehova Bůh poprvé dovolil, aby lidé zabíjeli zvířata pro potravu, ačkoli krev neměla být požívána. (1. Mojž. 9:3, 4) Potom Bůh poukázal na to, že lidský život převyšuje život zvířete, protože člověk byl stvořen k Božímu obrazu. Jehova řekl: „A kromě toho budu vyžadovat zpět vaši krev vašich duší. Z ruky každého živého tvora ji budu vyžadovat zpět; a z ruky člověka, z ruky každého, kdo je jeho bratr, budu vyžadovat zpět duši člověka. Kdokoli prolije lidskou krev, člověkem bude prolita jeho vlastní krev, neboť k Božímu obrazu učinil člověka.“ — 1. Mojž. 9:5, 6.

Zvířata tedy mohla být sice zabíjena pro potravu, ale lidé nesměli být zabíjeni. Jestli nějaký člověk zabil člověka a tím neoprávněně zahubil život a uvalil tak na sebe vinu krve, měl za to zaplatit vlastním životem. A tato zásada měla být uplatňována i na zvířata, která by usmrtila člověka. Zvíře ovšem neví, že přestoupilo Boží zákon, jestliže usmrtilo člověka, ale tento příkaz měl lidem důrazně ukázat, jak cenný je lidský život, jestliže ani nerozumné zvíře nesmělo beztrestně usmrtit člověka.

Zákon, který Jehova později dal izraelskému lidu, obsahoval také ustanovení ohledně zvířat, která by usmrtila člověka. Podle 2. Mojžíšovy 21:28–32 měl být k smrti ukamenován býk, který by potrkal nějakého muže, takže by tento muž zemřel. Všeobecně se předpokládá, že uplatnění této zásady nezůstalo omezeno pouze na býky; ve společnosti, která se zabývala zemědělstvím, mohli si lidé dobře pamatovat případ trkavého býka, a bylo tím znázorněno, co se mělo stát s každým jiným zvířetem, které by usmrtilo člověka. Jestliže zvíře zahubilo člověka, muselo samo ztratit život.

Tak tomu bylo u mnoha kmenů, které pocházely od Noema. V díle Mezinárodní encyklopedie o volně žijící zvěři (angl.) je například řečeno: „Jestliže se nějaký tygr z nějakého důvodu jednou stal lidojedem nebo začal zabíjet dobytek, obrací se proti němu ruka každého člověka. Celé vesnice povstanou a nedopřejí si klidu, dokud jej nezabijí, a to i v územích, kde je tygr pod zákonnou ochranou.“

Někteří lidé to snad považují za pouhé opatření k sebeobraně. Ale slova z 1. Mojžíšovy 9:5, 6 nám mají v první řadě důrazně ukázat, jak vysokou cenu má lidský život. Není možno jej beztrestně zahubit. Proto bychom se měli snažit, abychom na sebe neuvedli vinu krve, a cenného života, který máme jako lidé, bychom měli užívat ke cti životodárce, Jehovy Boha. — Sk. 20:26, 27; Žalm 36:7, 9; 36:8, 10, KB.