Spoléhej se na Boha a ne na svůj vlastní rozum
LIDÉ, kteří prokazují Jehovovi Bohu výlučnou oddanost, jsou si vědomi skutečnosti, že všechny konečné rozsudky nad lidstvem jsou v jeho rukách. Když král David dával svému synu a nástupci Šalomounovi radu na rozloučenou, řekl: „Jehova zkoumá všechna srdce a rozeznává každý sklon myšlenek.“ — 1. Par. 28:9; 1. Sam. 16:7.
Proto bychom si neměli dělat starosti, jaký soud bude vysloven nad určitými osobami nebo skupinami lidí. Jehova nám však dává směrnice, abychom šli cestou, která nám přinese příznivý rozsudek a přispěje také k tomu, aby jiní mohli mít správné postavení v Božích očích.
V souvislosti s něžnými vztahy a city, které mají lidé k dětem, a vzhledem k Boží stanovené zásadě rodinné zásluhy, o níž pojednával předchozí článek, vznikají některé otázky, jež si zaslouží úvahu.
ADOPTOVANÉ DĚTI
Někteří položili otázku: Jak je to s adoptovanými dětmi? Nejsou částí rodiny, která je adoptovala, a nemělo by jejich postavení před Bohem záviset na postavení jejich adoptivních rodičů? Zřejmě je tomu tak. Jsou-li pěstouni praví křesťané, budou učit dítě pravdě Božího slova. Jestliže dítě poslouchá své pěstouny a Boží zákony, jimž může rozumět, pak se zřejmě za těchto okolností uplatní slova apoštola Pavla v 1. Korintským 7:14.
Může se však stát, že dítě vychovávají pěstouni, kteří nejsou křesťané. Zdá se, že by dítě muselo sdílet týž rozsudek od Boha, jako jeho pěstouni. Pokud je ovšem dítě dosti staré, aby mohlo rozlišovat správné a nesprávné, a pokud to činí a projevuje určitou lásku ke spravedlnosti a upřímně se snaží poznat pravdu a řídit se podle ní, ačkoli to nečiní jeho pěstouni, pak může získat Boží přízeň. — Ez. 18:14–18; 33:18, 19.
Pokud manželská dvojice zákonně adoptovala dítě a přijala proto odpovědnost za ně, mají tito manželé v dobrém nebo špatném ohledu velký podíl na tom, jaké bude postavení dítěte. Ale osoby nebo manželé, kteří dítě příbuzných mají pouze u sebe, nebo lidé, kteří jsou placeni za to, že pečují o nějaké dítě, neměli by očekávat, že se dítě dostane do Boží přízně pouze proto, že o ně pečují. Nenesou odpovědnost za dítě a neplatí zde zásada rodinné zásluhy. Jestliže však pečují o dítě a podle svých možností je poučují z Božího slova, přispěje to přirozeně k blahu dítěte, pokud poslouchá a řídí se dobrými věcmi, kterým se učí.
Lidé, kteří jsou Božími služebníky, měli by dělat všechno, co mohou, aby učili ostatní lidi pravdě. Ale ti, kteří nemají přímou odpovědnost za dítě, neměli by si myslet, že se musejí vměšovat do práv rodičů. Má-li někdo nevěřící příbuzné, nesou v takové nevěřící rodině odpovědnost rodiče, již vychovávají děti, a Bůh jim dovoluje, aby to dělali, jak chtějí. Je-li vhodná příležitost, je ovšem možné takovým dětem vyprávět o pravdě. Ale jít ještě dále, snažit se například získat za děti zákonnou odpovědnost, znamenalo by vměšovat se do záležitostí druhých. (1. Petra 4:15) Bůh to nedělá; proč bychom to měli dělat my? Ponechme věci Bohu, který pečuje o lidi se správným srdcem.
JE NEBEZPEČNÉ UZAVŘÍT MANŽELSTVÍ S NEVĚŘÍCÍM
Je sice pravda, že Bůh žehná jako celku rodině, kde je pouze jeden věřící, ale měli bychom si uvědomit, že je velmi nemoudré, jestliže křesťan vstupuje do manželství s nevěřícím. Bůh sice považuje manželský svazek za svatý, ale to neznamená, že nemohou vyvstat velmi tísnivé problémy. Je daleko obtížnější učit děti Božím cestám v domácnosti, která je v náboženském ohledu rozdělená. Nevěřící se může snažit působit proti učení, které děti dostávají, nebo se může dokonce snažit tomuto učení zabránit. To by mělo nepříznivé účinky na děti. Může se stát, že samy děti neposlouchají poučování svého věřícího rodiče, a v takovém případě tyto děti budou sdílet Boží rozsudek, který bude vynesen nad rodičem nevěřícím.
Velmi obtížná situace může nastat, jestliže se nevěřící rozhodne, že se od věřícího oddělí pro náboženské rozdíly. Pokud nevěřící trvá na takovém oddělení, věřící jej může nechat odejít. Apoštol Pavel poukazuje na to, že „bratr nebo sestra nejsou za takových okolností otrocky vázáni, ale Bůh vás povolal k pokoji“. (1. Kor. 7:15) Co však dělat, jsou-li zde děti? Nevěřící se může pokoušet vzít si děti s sebou. Může se dokonce stát, že mu je soud určí do opatrování. Potom se může stát, že věřící manželský druh má málo příležitostí vidět děti a mluvit s nimi o Božích cestách a že to nestačí, aby děti byly správně utvářeny. I když nevěřící odejde a nechá děti u věřícího, znamená to pro věřícího jistě velmi obtížnou situaci. Na křesťanském manželu nebo manželce spočívá další břemeno, protože musí děti živit a zároveň se musí dobře starat i o jejich duchovní blaho.
Ano, svobodní by neměli přehlížet apoštolovu radu, a to v zájmu svého vlastního duchovního blaha a blaha dětí, které se mohou narodit ze spojení s nevěřícím. Apoštol se řídí biblickou radou, která byla dána Izraelitům, aby nevstupovali do manželských svazků s nevěřícími, a radí vdovám, aby vstupovaly do manželství „jen v Pánu“. — 1. Kor. 7:39; 5. Mojž. 7:3, 4.
Těm, kteří snad již jsou v manželství s nevěřícím, nebo jsou v jiných svazcích, které jim vytvářejí problémy ve spojení se službou Bohu, apoštol naproti tomu říká: „V kterém stavu kdo byl povolán, bratři, v tom nechť zůstane ve spojení s Bohem.“ (1. Kor. 7:24) Je-li někdo v manželství v době, kdy začíná poznávat pravdu, a manželský druh se nechce stát věřícím, Bůh přesto považuje jejich svazek za svatý. Ale svobodný, který vstupuje do manželství s nevěřícím, nestaví na první místo svůj vztah k Bohu. Uvádí do vážného nebezpečí své duchovní smýšlení a dostává se do mimořádného napětí, které působí proti jeho ryzosti.
DŮVĚŘOVAT V BOŽÍ SPRAVEDLNOST
Ve spojení se zásadou manželské zásluhy vznikají ještě další otázky. Bible nám na všechny nedává odpověď. Ponechává posouzení každého jednotlivého případu Jehovovi a jeho Synu, kterého ustanovil, aby soudil svět ve spravedlnosti. — Skutky 17:31; 2. Tim. 4:1.
Měli bychom si dělat starosti a uvažovat o tom, kdo přežije „velké soužení“ nebo kdo bude vzkříšen? Žijeme-li nyní podle Božích příkazů a oznamujeme dobré poselství, jak nejlépe můžeme, pak konáme Boží vůli.
Poznáváme-li Boha, budeme se na Jehovu spoléhat, pokud jde o jeho soudy, a budeme jako Abraham, který věděl o Boží spravedlnosti a o jeho milosrdenství a na základě toho prosil za lidi, kteří žili ve zlých městech Sodomě a Gomoře. Řekl: „Dejme tomu, že je uprostřed města padesát spravedlivých. Odstraníš je potom a nepromineš tomu místu kvůli těm padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm? Je nemyslitelné, že bys jednal tímto způsobem a usmrtil spravedlivého se zlým, takže by se muselo se spravedlivým stát totéž, co se zlým! To je o tobě nemyslitelné. Neučiní soudce celé země to, co je správné?“ Jehova projevil nesrovnatelné milosrdenství, neboť poslouchal i tu Abrahamovu prosbu, aby zcela zachránil města, kdyby se v tom území dalo najít alespoň deset spravedlivých. — 1. Mojž. 18:22–33.
Neměli bychom si tedy dělat přílišné starosti, ale měli bychom raději čekat na Jehovu a zároveň dále konat jeho vůli s důvěrou, kterou vyjádřil žalmista slovy: „Dobře vím, Jehovo, že tvá soudcovská rozhodnutí jsou spravedlnost.“ — Žalm 119:75.