„Opusť hněv“

NENÍ snadné krotit svůj hněv, stane-li se nějaké bezpráví nebo rozmáhají-li se bezbožní lidé. Ale právě tehdy platí slova Bible: „Opusť hněv a zanech vztek; nerozpaluj se, jen abys činil zlo.“ — Žalm 37:8.

Je jedině rozumné ‚opustit hněv‘. Hněv totiž může být velmi nebezpečným citovým hnutím. Dává-li někdo průchod svému hněvu, stoupá mu krevní tlak a zrychluje se tep i dýchání. Jakmile se hněv utiší, obvykle se vše opět normalizuje. Ale opakované výbuchy hněvu působí na tělo zřejmě nepříznivě. Na druhé straně se může stát, že někdo se sice zlobí, ale svůj hněv chová ve svém nitru. Zevně se sice může zdát velmi klidný, ale v nitru je pobouřený. V takovém případě mohou nastat tělesné obtíže, a přece si takový člověk možná nepřizná, že jeho onemocnění vzniklo z rozrušených citů. Hněv může způsobit nebo zhoršit celou řadu nemocí, například poruchy krevního oběhu, dýchací obtíže, kožní onemocnění, bolest zubů, zažívací poruchy a bolesti hlavy.

Hněv může vyvolat nejen tělesné poruchy, ale může způsobit škodu i v duchovním ohledu, neboť působí, že člověk přestupuje Boží zákon. Na toto nebezpečí Bible upozorňuje: „Kdo je rychlý k hněvu, dopustí se pošetilosti.“ (Přísl. 14:17) „Jako prolomené město beze zdi je muž, který neovládá svého ducha.“ (Přísl. 25:28) Starověké město, v jehož zdi byl učiněn průlom, bylo nechráněné a mohlo do něho vniknout nepřátelské vojsko. Stejně se i hněnivý člověk vydává do nebezpečí, že u něho vzniknou nesprávné myšlenky, které jej svedou k pošetilému jednání.

Případ Kainův dokazuje, jak nebezpečný může být hněv. Když se ukázalo, že Boží přízeň nespočívá na něm, ale na jeho bratru Ábelovi, Kain se rozhněval. Ačkoli jej Bůh varoval, Kain se poddal nesprávným myšlenkám a zabil svého bratra. — 1. Mojž. 4:4–8.

JAK MŮŽEME KROTIT SVŮJ HNĚV

Nikdo z nás by se jistě nechtěl podobat Kainovi; ani v jeho postoji, ani v jeho jednání. Proto bychom se měli snažit krotit svůj hněv. To neznamená, abychom jen navenek ovládali své city. Ovládání hněvu začíná tím, že v nepříznivé situaci jsme schopni reagovat rozumně — bez vnějšího nebo vnitřního nemístného vzrušení.

Někdo je například kárán, protože něco opomenul nebo něco udělal nesprávně. Připustí-li, aby jej ovlivnila pýcha, pak se snad velmi rozhněvá. To se stalo judskému králi Azovi. Když jej prorok Chanani pokáral za nedostatek víry, Aza se velmi rozhněval. Dal Chananiho do „věznice“a začal také utiskovat jiné ze svých poddaných. (2. Par. 16:7–10) Aza nemusel dát průchod hněvu, ale mohl místo toho rozumně uvažovat o situaci. Měl si uvědomit, že Chanani nemluví sám od sebe, ale jako Jehovův posel. Bylo na čase, aby Aza připustil svou chybu a projevil pravé pokání. Pokora mohla Azavi pomoci, aby zkrotil svůj hněv. Také my proto musíme pěstovat pokoru, chceme-li se proto řídit biblickou radou, že máme ‚opustit hněv‘.

Někdy nám snad někdo udělá nebo řekne něco, co je zcela neoprávněné. Jsme tím možná velmi pobouřeni. Co bychom měli dělat? Bylo by dobré, abychom přihlédli k jeho pohnutkám.

Chtěl nás vědomě rozhněvat? Jestliže ano, pak jsme jedině splnili jeho přání, jestliže jsme se dali strhnout k výbuchu hněvu. Bylo by daleko lépe, kdybychom si vyzývavých poznámek nebo necitelného jednání prostě nevšímali. V takovém případě by platila Ježíšova rada: „Kdokoli tě plácne na pravou tvář, obrať k němu i druhou.“ (Mat. 5:39) Políček obvykle nikdo nedává druhému proto, aby jej zranil, ale aby jej urazil nebo vyzval k zápasu. Kdyby postižený jednal stejně, pak by se situace jedině zhoršila.

Co však máme dělat, jestliže to, co nás znepokojuje, nebylo řečeno nebo učiněno proto, abychom se rozhněvali? Pak bychom měli rozumně uvažovat. Neděláme snad spornou otázku z nějaké maličkosti? Nebylo by větším projevem lásky, kdybychom takový nezávažný přestupek prostě přikryli?

Někdy snad skutečně máme důvod, abychom se rozhněvali. Neměla by nás však láska vést k tomu, abychom takovému člověku pomohli, aby se příště vyvaroval takové chyby? Křesťanům je dána rada: „Hněvejte se, a přece nehřešte; ať slunce nezapadne nad vaší podrážděnou náladou, ani nedávejte místo ďáblovi.“ (Ef. 4:26, 27) Myslíme-li především na to, abychom člověku, který vůči nám jednal nesprávně, pomohli překonat jeho slabost, pak proti němu nebudeme chovat hněv a nebudeme se nadměrně vzrušovat. Neposkytneme místo ďáblu, který by mohl využít naší vzrušené nálady a podnítit nás k tomu, abychom se mstili.

Jsou ovšem věci, proti kterým můžeme dělat jen velmi málo. V tomto nedokonalém světě se děje mnoho nespravedlnosti. Kdybychom se chtěli nad vším rozčilovat — a snad natolik, že bychom si poškodili zdraví —, jistě bychom tím nikomu neposloužili. Místo toho se můžeme spolehnout na biblicky odůvodněné ujištění, že Jehova Bůh svým královstvím učiní konec každé nespravedlnosti. (Dan. 2:44) Až do té doby se můžeme spolehnout na to, že nás bude podpúorovat, abychom mohli snést každou zkoušku, do které se snad dostaneme. — Jak. 1:2–5.

Jestliže se na to, co nás zlobí, díváme střízlivě, můžeme spíše zachovat sebeovládání. Také je dobré, abychom se vyhýbali styku s lidmi, kteří se snadno rozzlobí. Bible radí: „Neměj společenství s nikým, kdo propadá hněvu; a nevstupuij do styku s člověkem, který má záchvaty vsteku, aby ses neobeznámil s jeho stezkami a abys jistě nepřivodil léčku své duši.“ — Přísl. 22:24, 25.

Naproti tomu společnost lidí, kteří jsou mírní a klidní, bude mít na nás blahodárný vliv. Takoví lidé nepodněcují jiné ostrými poznámkami k hněvu. Z jejich mírnosti vychází velká síla, která může ukončit prudký slovní odpor nebo silný odpor. V jejich případě platí slova Bible: „Odpověď, která je mírná, odvrací hněv.“ (Přísl. 15:1) „Rozzuřený muž vyvolává spor, ale kdo je pomalý k hněvu, uklidňuje hádku.“ (Přísl. 15:18) „Mírný jazyk sám může zlomit kost.“ — Přísl. 25:15.

Ano, jsou důležité důvody, proč máme ‚opustit hněv‘. Působí to na nás příznivě v tělesném i duchovním ohledu. Proto se snažme, abychom jiným nedávali podnět ke hněvu, a dávejme pozor na to, s kým se stýkáme, pěstujme pokoru a zachovávejme si rozumný, vyrovnaný názor na to, co snad činí nebo říkají lidé kolem nás.