Sloužit v jednotě jako společenství bratrů
„Vy všichni jste bratři. . . ať vás nenazývají ‚vůdci‘, protože jeden je váš vůdce, Kristus.“ — Matouš 23:8–11.
1, 2. a) Co ukazuje, že většině lidí připadá těžké vést život pokorné služby, jak to dělal Boží Syn? b) Nepřipadalo Ježíšovým apoštolům těžké se změnit?
VĚTŠINĚ nedokonalých lidí připadá těžké představit si život pokorné služby nebo dokonce žít takovým životem. Podívejme se jen na křesťanstvo, kde se muži, kteří předstírají, že jsou zástupci Ježíše Krista a ordinovaní Boží služebníci, odlišují od „obyčejných“ členů církve čili „laiků“. Tito duchovní se považují za nadřazené nad ostatní jednotlivce stáda a dávají si tituly, které vzbuzují dojem, že jsou lepší. Tímto způsobem však nevznikne pravá jednota.
2 I pravým Ježíšovým učedníkům, kteří žili v prvním století, bylo zatěžko řídit se tím, co učil Boží Syn. Ježíš je musel vícekrát napomenout, protože si chtěli přivlastnit určitou hodnost nebo vyšší postavení.
3, 4. O čem vznikla hádka mezi učedníky, když šli do Kafarnaum, a proč by nás to nemělo překvapovat?
3 Když se učedníci krátce před koncem třetího roku Ježíšovy veřejné služby vraceli do Kafarnaum, povstala cestou mezi nimi hádka. Proč? V Markově zprávě čteme: „Když byl [Ježíš] v domě, položil jim otázku: ‚O co jste se cestou přeli?‘ Byli zticha, protože se cestou mezi sebou přeli o to, kdo je větší. Posadil se tedy, zavolal si těch dvanáct a řekl jim: ‚Chce-li někdo být první, musí být poslední ze všech a služebníkem všech.‘ “ — Mar. 9:33–35.
4 Není takřka neuvěřitelné, že mohli ještě něco takového dělat, když je Ježíš skoro tři roky poučoval? Ne, když pomyslíme na jejich lidskou nedokonalost a na tehdejší poměry, můžeme tomu porozumět. Jejich zájem o osobní velikost nebyl pouze známkou sklonu padlého těla, ale vrhá též světlo na tehdejší život. V historické zprávě o mravech a zvycích, které byly běžné v prvním století u ortodoxně věřících Židů, čteme: „Při každé příležitosti, při bohoslužbě, při soudním jednání, při společném jídle, při každém styku stále vznikala otázka, kdo je větší, a vyměřování příslušné úcty bylo úkolem, který byl ustavičně plněn a který byl považován za velmi důležitý.“ — Teologický slovník k Novému zákonu, sv. VI, str. 532, angl.; srovnej Mat. 23:6, 7.
BÝT JAKO MALÉ DĚTI
5. Co jim Ježíš řekl, aby je odvrátil od jejich nesprávného názoru?
5 Podle Matoušovy zprávy, která také líčí tuto událost, zavolal Ježíš dítě, postavil je mezi učedníky a řekl: „Vpravdě vám pravím: Neobrátíte-li se a nestanete se takovými, jako malé děti, rozhodně nevejdete do nebeského království. Proto kdo se poníží jako toto malé děcko, ten je největší v nebeském království, a kdo přijímá jedno takové malé děcko na základě mého jména, přijímá i mne. Kdo však přivádí ke klopýtání jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, pro toho je užitečnější, jestliže mu na krk pověsí mlýnský kámen. . . a potopí jej do širého, otevřeného moře.“ — Mat. 18:1–6.
6. a) Jak snad smýšleli někteří z jeho učedníků? b) Co pro ně znamenalo ‚obrátit se a stát se takovými jako malé děti‘?
6 Ano, Ježíš jim ukázal, že jejich způsob myšlení je zavádí na špatnou cestu. Snad si Petr myslel, že stojí nad ostatními učedníky, protože mu Ježíš slíbil, že mu dá jisté „klíče“ království. Jakub a Jan mohli smýšlet podobně, protože náleželi ke třem, které Ježíš vyvolil, aby zažili jeho proměnění na hoře. (Mat. 16:19; 17:1–9) Ať je tomu jakkoli, Ježíš jim každopádně řekl, že se mají ‚obrátit a stát se takovými jako malé děti‘, to jest, mají být tak skromní, jako jsou od přirozenosti děti, tedy nemají být domýšliví nebo ctižádostiví. Neměli pouze jednat jako děti a stavět tuto vlastnost na odiv, nýbrž měli si ji přivlastnit, a tak mít skutečně stejného ducha, jakým se vyznačují pokorné děti. Malé děti nemyslí na rozdíly v postavení, ale dívají se vzájemně na sebe jako na sobě rovné. A tak v té míře, jak by Ježíšovi učedníci byli ze srdce pokorní a připadali si malí před Bohem i před bratry, tak velcí by byli v jeho království.
7. Jak by se projevila míra jejich pokory a proč je to tak závažné?
7 Míra jejich pokory by se projevila v tom, jak by se chovali k těm, kteří jsou v pravdě duchovně „nedospělí“ (protože se teprve nedávno stali učedníky), nebo k těm, kteří nejsou zvlášť významní nebo nemají zodpovědné postavení. Kdyby někdo — zvláště křesťanský starší — projevoval domýšlivost nebo byl panovačný, mohl by být příčinou klopýtnutí pokorným. To by mělo podle Ježíšových slov vážné následky pro toho, kdo dal podnět ke klopýtnutí. Kristus i Boží andělé to sledují. — Mat. 18:6, 10; Zjev. 2:23.
8. Proč je mezi křesťany skutečně velký ten, kdo se chová jako „nejmenší“?
8 „Kdo se chová jako nejmenší mezi vámi všemi, je největší.“ (Luk. 9:48) Ačkoli je tato zásada zcela protichůdná světskému způsobu myšlení, nepotvrzuje se nám ve styku s jinými? Koho bychom si více vážili a více postrádali, kdyby nás musel opustit nebo zemřel: domýšlivého a panovačného člověka, nebo člověka ohleduplného, ochotného a laskavého? Jistě toho druhého.
9. a) Jak dokázal apoštol Pavel, že se držel této křesťanské zásady? b) Jak ukázali bratři, že Pavel zaujímal velké místo v jejich srdcích, a čemu se můžeme z toho naučit?
9 Jak jsme viděli z předešlého článku, napodoboval apoštol Pavel příklad, který dal Ježíš svou pokornou službou. (1. Kor. 11:1) Když mluvil ke starším města Efezu, mohl jim tudíž právem říci: „Dobře víte, jak jsem od prvního dne, kdy jsem vstoupil do Asijské provincie, stále byl mezi vámi a sloužil jsem jako otrok pro Pána s největší pokorou mysli a se slzami a zkouškami. . . mějte na paměti, že jsem tři roky dnem i nocí nepřestával se slzami napomínat každého jednotlivce. . . Vy sami víte, že tyto ruce sloužily potřebám mým i těch, kteří byli se mnou. Ukázal jsem vám ve všem, že takovou usilovnou prací musíte pomáhat těm, kteří jsou slabí, a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Více štěstí je v dávání než v přijímání.‘ “ Není divu, že když se dozvěděli, že již Pavla neuvidí, ‚propukli v pláč, padli mu kolem krku a líbali jej‘. Měli jej ze srdce rádi nejen proto, že byl apoštolem, ale též pro jeho osobnost. Byl příkladem pro všechny křesťanské starší. — Sk. 20:18, 19, 31–37; srovnej 1. Kor. 2:1–5; 1. Tess. 2:5–9.
NENAPODOBOVAT ZPŮSOBY SVĚTA
10. Co způsobilo, že Ježíš musel podruhé vážně napomenout své učedníky ohledně pokory?
10 Jen několik měsíců po sporu učedníků, kdo z nich je větší, musel je Ježíš opět vážně napomenout. Představovali si jeho království jako pozemskou vládu. (Sk. 1:6) Věděli, že v izraelském království seděli králové na trůnu a dvorní úředníci měli rozličnou důstojnost. Ve své době viděli kolem sebe světské panovníky a jiné muže, kteří vládli nad lidem. Proto prosili oba apoštolové, Jakub a Jan (společně se svou matkou), Ježíše, aby jim poskytl ve svém království „význačné“ postavení. — Mat. 20:20–23; Mar. 10:35–40.
11. Byli ostatní apoštolové v tomto ohledu zcela bez viny a co jim řekl Ježíš?
11 Ostatní apoštolové se cítili „dotčeni“. A přece jejich dřívější spor o to, kdo je větší, ukázal, že sami také nejsou bez ctižádosti. Ježíš je tedy k sobě všechny zavolal a řekl: „Víte, že vládci národů se nad nimi vypínají a že velcí mužové nad nimi vykonávají moc. Mezi vámi tomu tak není. Kdokoli se chce stát velkým mezi vámi, musí být vaším služebníkem, a kdokoli chce být prvním mezi vámi, musí být vaším otrokem. Právě tak jako Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svou duši jako výkupné výměnou za mnohé.“ — Mat. 20:24–28.
12, 13. a) Proč nemáme přenášet do křesťanského sboru zdánlivě úspěšné metody světských vládců? b) Jak souhlasí rada apoštola Pavla v Římanům 12:2, 3, 10, 16 s tím, co řekl Ježíš?
12 Snad je přirozené napodobovat metody světských vládců, státních a vládních úředníků. Ale Ježíš řekl: „Mezi vámi tomu tak není.“ I když mocní a bohatí tohoto světa — stejně jako jejich státní a hospodářské systémy — se mohou zdát úspěšní, nemají být vzorem křesťanskému sboru.
13 V souladu s tím dal apoštol Pavel později radu: „Nepřizpůsobujte se tomuto světu, ale proměňujte se obnovou své mysli.“ Pavel myslel zřejmě na stejný problém, o němž Ježíš mluvil vážně se svými učedníky, neboť pokračoval: „Říkám každému z vás: Nebuďte domýšliví nad to, jak se sluší smýšlet, nýbrž smýšlejte tak, abyste byli rozmyslní, jak Bůh každému udělil míru víry. Milujte se vespolek srdečně bratrskou láskou, předstihujte se vzájemně v uctivosti. . . Nesmýšlejte vysoké věci, ale věnujte se skromným. Nepokládejte jen sebe sami za moudré.“ — Řím. 12:2, 3, 10, 16, Žilka.
14. a) Proč bylo tak důležité, aby si Ježíšovi apoštolové zapamatovali lekci, kterou jim udělil? b) Jaký je vztah mezi jednotou starších a požadavkem, aby nebyli „svévolní“?
14 Jelikož měli Ježíšovi apoštolové tvořit jako celek základ křesťanského sboru, bylo velmi důležité, aby si zapamatovali lekci, kterou jim udělil. (Ef. 2:19, 20) Aby mohli spolupracovat jako sjednocená skupina bez sporů a řevnivosti, museli se vzdát myšlenky, že jsou mezi nimi rozdíly v postavení a hodnosti. (Srovnej Řím. 12:4–8, 10; 1. Kor. 12:4–7, 12–25, 31; 13:1–3.) Proto je mimo jiné vyžadováno od mužů, kteří slouží jako starší sboru, aby nebyli „svévolní“. (Tit. 1:7) Řecké slovo znamená doslova „ješitní“ („domýšliví“, Petrů, „samolibí“, Sýkora, „arogantní“, Revised Standard Version, „agresivní“, Phillips, „pánovití“, New English Bible). Proto starší nemá být „domýšlivý“ nebo „sebejistý“, pokud jde o jeho schopnosti a úsudek. Svévolnému člověku by bylo zatěžko harmonicky a pokorně spolupracovat s ostatními staršími a také by jim byl zdrojem těžkostí.
15. Jak pomáhají slova u Jakuba 3:13 staršímu, aby se chránil před domýšlivostí a sebejistotou?
15 Jestliže by v křesťanském starším vznikla myšlenka, že je svou inteligencí nadřazen nad ostatní starší, bylo by dobře, aby uvažoval o slovech učedníka Jakuba: „Kdo je moudrý a rozumný mezi vámi? Ať dokáže svým znamenitým chováním své skutky s mírností, jež patří k moudrosti.“ (Jak. 3:13) Ano, skutečně moudrý člověk ví dost, aby si uvědomoval, že přes svou zkušenost a všechny své znalosti ví jen velmi málo a musí se ještě mnoho učit. Ví také, že přes všechny své vědomosti se může učit od druhých lidí, lhostejno, kdo jsou nebo jak podřadné postavení zaujímají. Jedná se všemi s náležitou úctou.
ŽÁDNÉ ROZLIŠOVÁNÍ ČESTNÝMI TITULY
16. Co znamená titul „Rabbi“ a proč nemá být používán na žádného z Ježíšových učedníků?
16 Tři dny před svou smrtí varoval Ježíš své učedníky, aby nenapodobovali zákoníky a farizey, kteří byli rádi vážení. Byli často ostatními nazýváni „Rabbi“, což doslovně znamená „velký muž“. Tímto slovem „byl označován ten, kdo měl vysoké a úctyhodné postavení. . . Kdo byl nazýván Rabbi, byl považován za vyššího, než onen mluvčí“. (Teologický slovník k Novému zákonu, sv. VI, str. 961, angl.) Ježíš však řekl učedníkům: „Ale vy se nenechte nazývat Rabbi, protože jeden je váš učitel, zatímco vy všichni jste bratři. . . Ani ať vás nenazývají ‚vůdci‘, protože jeden je váš vůdce, Kristus. Ale největší mezi vámi ať je vaším služebníkem.“ (Mat. 23:6–12) Ježíš byl právem nazýván „Rabbi“. — Jan 1:38, 49; 20:16; Mat. 26:49; Mar. 9:5.
17. a) Co zdůrazňují biblická označení těch, kteří byli pověřeni zvláštními úkoly ve sboru? b) Jak dalece se to týká také označení „apoštol“ a proč takto označení nemají důvod, aby se cítili vyvýšeni nad své bratry?
17 Je pozoruhodné, že označení mužů, kteří byli v křesťanském sboru po jeho založení o letnicích pověřeni zvláštními úkoly, jako „pastýř“, „učitel“, „evangelista“ a „prorok“ (doslova: ten, kdo mluví — Sk. 15:32), méně zdůrazňovala oficiální postavení těchto „darů v podobě lidí“ než účel, pro který Ježíš dal tyto „dary“: k budování sboru a podporování jeho jednoty. (Ef. 4:12–16) Dokonce i slovo „apoštol“ znamená prostě „vyslaný“, tedy značí někoho, kdo byl poslán jako zástupce, aby splnil svůj služební úkol. Bylo sice používáno ve zvláštním smyslu na dvanáct apoštolů přímo jmenovaných Božím Synem, ale též na jiné muže, kteří — někdy z jednotlivých sborů — byli vysláni s určitým služebním úkolem. (Srovnej Sk. 13:1–4; 14:14; 2. Kor. 8:23.) Označení „apoštol“ poukazovalo tedy na služební úkol, ne na postavení nebo hodnost. Bylo sice známkou důvěry, která jim byla prokazována, ale „vyslaní“ tím nebyli povýšeni nad ty, kterým sloužili, stejně jako služebník vyslaný pánem s důležitou zprávou není vyvýšen nad příjemce. Příjemce je však zavázán doručiteli poselství díkem. Vyslaní měli také určité povinnosti k těm, kteří je poslali, ať to byla rada starších v Jeruzalémě nebo v jiném sboru. Pokorně podávali zprávu o tom, co učinili. (Srovnej Jan 13:16; Ef. 6:21, 22; Kol. 1:7; 4:7–9.) Přechodně „vyslaní“ nezůstali přirozeně po celý svůj život „apoštoly“ jako dvanáct Kristových apoštolů a Pavel. — Zjev. 21:14; Ef. 2:20, 21.
„DARY V PODOBĚ LIDÍ“
18. Jaké dary dal oslavený Ježíš Kristus křesťanskému sboru a k jakému účelu je dal?
18 Bez ohledu na to, jakou službu vykonávali tito muži, všichni byli „dary v podobě lidí“, které Ježíš Kristus dal křesťanskému sboru po svém návratu do nebeské přítomnosti svého Otce. (Ef. 4:8) K jakému účelu byli dáni, vysvítá z Efezským 4:11–13: „Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, takže potom dojdeme my všichni k jednotě ve víře i v poznání Božího Syna, k tomu, že budeme zralí muži: vyspějeme tak, že se uskuteční Kristova plnost.“ (Petrů)
19, 20. a) Jak měli ‚darovaní‘ muži působit, aby bylo dosaženo žádaného cíle? b) Jakými slovy apoštol Pavel jasně ukázal, jaký postoj mají mít tito muži?
19 Cílem těchto „darů v podobě lidí“ byla společná služba Bohu a jeho Synu se všemi ostatními učedníky. Aby bylo dosaženo tohoto cíle, nesměli ‚dávat druhým pociťovat svou důležitost‘, (New English Bible) tyranizováním nebo vyvíjením tlaku, nýbrž museli se vydávat pro blaho všech, a tak dávat příklad pokorné služby. Nikdo ve sboru neměl tedy říkat: „Já jsem Pavlův“, „Já Apollův“, „Já Petrův“, „Ale já Kristův“, jak to dělali někteří v Korintě. Pavel vyjádřil správný názor slovy: „Vám patří všechny věci, buďto Pavel, Apollo, Kéfas nebo svět, život, smrt, věci přítomné i budoucí: všechno patří vám, a vy opět patříte Kristu, a Kristus zase Bohu.“ — 1. Kor. 1:12; 3:21–23.
20 I když Pavel sloužil vynikajícím způsobem, měl stále na mysli, že i on je „dar v podobě lidí“ a že ve skutečnosti patří sboru a ne sbor jemu. (Srovnej 2. Kor. 1:24.) Boží služebník, který se dívá na sebe z tohoto stanoviska, nebude se jistě chovat ke svým bratrům jako představený, ať je pověřen jakoukoli službou.
BÝT JAKO „NEJMLADŠÍ“
21. a) Kdy a proč považoval Ježíš za nutné napomenout ještě jednou vážně své učedníky, aby byli pokorní? b) Které další myšlenky vyjádřil při této příležitosti?
21 Jak velice je u člověka zakořeněna touha být větší než druzí, vidíme z toho, že Ježíš považoval za nutné ještě jednou v poslední noci svého pozemského života upozornit učedníky na uvedené zásady. Té noci povstala totiž opět mezi nimi hádka, kdo z nich má platit za největšího. Ježíš opakoval to, co jim řekl již dříve, ale ještě dodal: „Králové národů se nad nimi vypínají a ti, kteří mají nad nimi moc, jsou nazýváni dobrodinci. U vás však tomu tak nemá být. Ale ten, který je mezi vámi největší, buď jako nejmladší, a ten, který jedná jako vedoucí, buď jako sloužící. Neboť, kdo je větší, ten, který léhá u stolu, nebo ten, který slouží? Zdali ne ten, který léhá u stolu? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.“ — Luk. 22:24–27; srovnej 2. Petra 1:12–15.
22. Co znamená být „jako nejmladší“ a jak je to v Bibli znázorněno?
22 Co to znamená být „jako nejmladší“? Mladým mužům se často dávají méně významné, ale přece nutné úkoly. Když například Ananiáš a jeho manželka zemřeli Božím zásahem, byli „mladšími muži“ odneseni a pohřbeni. (Sk. 5:5, 6, 10) Když apoštol Petr vyzval své spolustarší, aby sloužili stádu jako pokorný příklad, řekl: „Podobně vy, mladší muži, buďte podřízeni starším mužům.“ (1. Petra 5:1–5) Timoteus, který byl ve srovnání s apoštolem Pavlem poměrně mladý, byl počítán k Pavlovým „spolupracovníkům“ nebo „pomocníkům“ nebo k těm, „kteří mu slouží“. (Sk. 19:22) Onezimus, uprchlý otrok, jehož nazýval letitý apoštol Pavel ‚mé dítě‘, za Pavlova pobytu v žaláři mu ‚prokazoval služby‘ nebo mu ‚sloužil‘ jako syn otci. (Filem. 9, 10, 13; srovnej 2. Tim. 1:16–18.) Tím, že mladší muži pokorně spolupracovali se staršími, zkušenými muži, získávali dobré a důkladné školení.
23. Mají dokazovat pokoru pouze mladší?
23 Jejich úkoly jim sice nemusely přinášet zvláštní čest nebo úctu, ale svým jednáním dávali mladým i starým dobrý příklad správného postoje. Apoštol Petr po své radě, aby mladší byli podřízeni starším, pokračoval: „Všichni se však přepásejte pokorou mysli k sobě navzájem, protože Bůh se staví proti domýšlivým, [těm, kteří se chovají jako nadřazení, Meziřádkový překlad království], ale pokorným prokazuje nezaslouženou laskavost.“ — 1. Petra 5:5.
24. Jaká nádherná požehnání přináší takový způsob jednání a v jaké míře přispívá ke křesťanské jednotě?
24 Jak je radostné společně sloužit, když ve sboru panuje pokorný a skromný duch! Jak blahodárně působí duch bratrství na spolupráci starších, když každý starší má tohoto ducha! Přispívá to k tomu, že není promarněn čas hádkami nebo podrážděnými debatami. (1. Tim. 2:8) Jistě je v tomto ohledu mnohé, o čem můžeme uvažovat. Toužíme po pravé velikosti, která spočívá v pokorném sloužení a jejíž hnací silou je bratrská láska? Kéž se všichni snažíme to dokázat tím, že jsme ochotní a ohleduplní a vážíme si všech — i těch „nejmenších“ — a prokazujeme jim příslušnou úctu a důstojnost! (Řím. 12:10, 15, 16) Tím dokážeme, že jsme praví učedníci Ježíše Krista, Božího Syna, který všechny převýšil svou službou.