Otázky čtenářů

● Ježíš řekl podle Jana 15:1–6, že je vinnou révou a jeho učedníci jsou větvemi. Odpovídají tato slova popisu olivovníku a jeho větvím v Římanům 11:17–24?

V minulosti byl Jan 15:1–6 používán, aby znázornil slova v Římanům 11:17–24. Bližší zkoumání však ukazuje, že se oba texty vztahují na různé věci. V prvním je ústřední postavou Kristus, ve druhém Abrahám. Podívejme se na oba texty.

V poslední noci, kterou Ježíš strávil se svými apoštoly, řekl: „Já jsem pravá vinná réva a můj Otec je pěstitel. Odstraňuje na mně každou větev, která nenese ovoce, a čistí každou, která ovoce nese, aby nesla více ovoce. Já jsem vinná réva, vy jste větve. Kdo zůstává ve spojení se mnou a já ve spojení s ním, ten přináší mnoho ovoce.“ — Jan 15:1, 2, 5.

Ježíš se přirovnal k vinné révě. Jeho učedníci, kteří byli o letnicích roku 33 n. l. zplození svatým duchem, stali se větvemi révy. Kristus je vyzval, aby — když se stali větvemi — zůstali ve spojení s ním a přinášeli ovoce, aby nebyli odříznuti a neztratili vyhlídku na věčný život. (Jan 15:6) Nést ovoce v sobě zahrnuje, že budou projevovat vlastnosti, které měl Ježíš. Jestliže zůstanou ve spojení s ním, budou moci přinášet ovoce ducha. (Gal. 5:22, 23) Budou navíc činní tím, že budou mluvit o království. — Luk. 8:8.

Zatímco Ježíšova slova u Jana 15:1–6 se vztahují na Ježíše, obrací Pavel svým znázorněním o olivovníku v Římanům 11:17–24 pozornost na Abraháma. Ukazuje, že je zapotřebí víry, jakou měl Abrahám, aby se člověk stal částí zaslíbeného semene. Znázornění pojednává o zušlechtěném neboli zahradním olivovníku, z něhož jsou některé větve odlomeny. Místo nich jsou naroubovány větve divokého olivivníku. Přirozené větve představují tělesné Židy. Větve divokého olivovníku znázorňují věřící z pohanů, kteří pro svou víru nahradili nevěřící přirozené Židy jako část Abrahámova zaslíbeného semene. Tomu je možno nejlépe porozumět, když si povšimneme, jak jednal Bůh s Abrahámem a jaký postoj měli Židé, když se objevil Mesiáš.

Protože Abrahám projevoval víru, uzavřel s ním Jehova Bůh smlouvu o „semeni“, jehož prostřednictvím „si budou jistě žehnat všechny národy“. (1. Mojž. 22:17, 18; Gal. 3:8) To ovlivnilo Boží jednání s Abrahámovým přirozeným semenem, s jeho potomky, Izraelity. (5. Mojž. 7:7, 8; 2. Kor. 11:22) Židé prvního století byli hrdí, že mohli říci: „Náš otec je Abrahám.“ (Jan 8:39; Mat. 3:9) Protože byli přirozeným Abrahámovým semenem, předpokládali, že jim Jehova zcela jistě věnuje svou přízeň a bude s nimi jednat. Avšak Pavel ve svém dopise Římanům ukazuje, že sice jako Abrahámovi potomci měli určitou výhodu, ale že to samo o sobě nestačilo. Proč ne?

Protože Jehova Bůh si předsevzal vytvořit abrahamovskou smlouvou duchovní semeno. Jak Pavel vysvětlil ve svém dřívějším dopise Galaťanům, byl Mesiáš, Kristus, základním členem Abrahámova duchovního semene. (Gal. 3:16) Ale ukázal též, že duchovní semeno se skládá ze skupiny lidí — z Krista a jeho spoludědiců. Jejich celkový počet je, jak bylo později zjeveno, dohromady 144 001. Pavel napsal: „Patříte-li Kristu, jste skutečně Abrahámovo semeno, dědici vzhledem k slibu.“ (Gal. 3:29; Zjev. 7:4–8; 14:1) Bude však druhotné Abrahámovo semeno, 144 000, sestávat pouze ze Židů, členů přirozeného Abrahámova semene?

Mohlo tomu tak být. Od roku 29 do roku 36 n. l. byla příležitost vytvořit duchovní semeno poskytnuta těm, kteří byli „synové rodu Abrahámova“.a Pavel ve svém dopise Římanům bral opětovně zřetel na tato tělesná pouta. Mluvil o víře Abraháma, „našeho praotce podle těla“. (Řím. 4:1) Podle Římanům 11:1 potom napsal: „Cožpak Bůh zavrhl svůj lid? Kéž se to nikdy nestane! Neboť já jsem též Izraelita, ze semene Abrahámova.“ A v následujícím znázornění olivovníku stavěl opět Abraháma do středu pozornosti.

Přirození potomci Abrahámovi se podobali větvím zušlechtěného olivovníku. Ale Abrahámovská smlouva měla vytvořit duchovní semeno. Aby k tomu semeni mohli patřit, museli Židé přijmout Mesiáše, být pomazáni svatým duchem a být přijeti za duchovní syny větším Abrahámem, Jehovou Bohem. (Řím. 4:16, 17) Avšak to učinil pouze ostatek přirozených Židů, a tak se stali trvalými větvemi na olivovníku. Většina přirozeného Abrahámova semene neuvěřila v Mesiáše. Proto byli podle znázornění odlomeni od olivovníku a nestali se částí Abrahámova duchovního semene. — Mat. 21:43.

Pro tento vývoj obrátil Bůh svou pozornost k pohanům. Od roku 36 n. l. se mohli stát věřící Nežidé pomazanými křesťany a členy Abrahámova duchovního semene. (Sk. 10:34–37; 15:14) Pavel přirovnal nežidovské křesťany k větvím divokého olivovníku, které byly naroubovány na zušlechtěný olivovník. Ačkoli nebyli tělesně příbuzní s Abrahámem, projevovali víru jako Abrahám a stali se členy jeho duchovního semene. Ale ikdyž skončila doba jedinečné příležitosti, mohl každý přirozený Žid, vyznávající víru v Ježíše, být opět naroubován na olivovník a stát se členem Abrahámova duchovního semene. (Srovnej s tím to, co se naopak stane s větví ulomenou z révy, která představuje Ježíše. [Jan 15:6].) — Řím. 11:17 až 24.

Pavlovo znázornění zdůrazňuje Abraháma, spravedlivý „kořen“, s nímž Jehova učinil smlouvu a s nímž musí být všechny „větve“ spojeny vírou. — Řím. 4:9–16; 11:16.

Jak nyní poznáváme, jsou Ježíšovými slovy u Jana 15:1–6 a Pavlovými slovy v Římanům 11:17–24 objasňována zcela rozdílná hlediska. První obrací pozornost k Ježíši, druhá k Abrahámovi. Avšak oba texty důrazně ukazují, že křesťanství není nic samozřejmého. Vyžaduje víru, jako „Abrahámovu víru“. (Řím. 4:16) Je také přikázáno zůstat ve spojení s Ježíšem, nést dobré ovoce a následovat Ježíšův příklad.

[Poznámka pod čarou]