Titovi: dobrá rada, abychom „byli zdraví ve víře“
VŠICHNI křesťané, kteří jsou skutečně oddáni Bohu, vědí, že musí být rozumní, vyrovnaní, silní a „zdraví ve víře“, aby se líbili svému stvořiteli, Jehovovi Bohu. Proto mají zájem na tom, aby jim jejich dozorci přinášeli ‚zdravé učení‘. Vhodně proto apoštol Pavel napsal ve svém dopisu Titovi, že mu záleží na tom, aby Titus a jiní dozorci učili to, co je „zdravé“, a aby ti, jimž slouží, „byli zdraví ve víře“. — Tit. 1:9, 13; 2:1, 2, 6.
Kdy apoštol Pavel napsal tento dopis Titovi? Velmi pravděpodobně jej napsal mezi svým prvním a druhým uvězněním, totiž mezi lety 61 a 64 n. l. Podobně jako dopisy Timoteovi pojednává i dopis Titův o činnosti, o níž se nezmiňují Skutky apoštolů. Z druhého dopisu Timoteovi, který Pavel napsal, když byl ve vazbě nebo v domácím vězení, vyplývá, že Pavel byl již před nějakým časem propuštěn ze svého předchozího uvěznění a že tentokrát je uvězněn podruhé. Muselo to tedy být v době, kdy byl Pavel na svobodě a kdy společně s Titem kázal Kréťanům. Protože Pavel považoval za nutné opustit Krétu, pověřil Tita, aby se postaral o věci, které zůstaly nevyřízené. V neposlední řadě měl Titus pokárat stoupence judaismu, kteří byli mezi lidmi, spojenými se sbory na Krétě.
Z toho, že Pavel dal Titovi tento pokyn, poznáváme, že mu velmi důvěřoval, což vyplývá také z jeho dopisů jiným adresátům. Tak například Korinťanům napsal: „Jestliže. . . je nějaká otázka ohledně Tita, podílí se se mnou a spolupracuje ve vašem zájmu.“ Ano, Titus měl stejně nesobecký postoj jako Pavel. — 2. Kor. 7:6; 8:6, 16, 17, 23.
Pavlův dopis Titovi má mnoho společného s prvním dopisem Timoteovi. Mimo jiné dává Pavel v obou dopisech podrobné pokyny o tom, jaké požadavky musí splnit dozorce a jak se mají chovat křesťanské ženy. Zdá se však, že Titus se neznal s Pavlem tak důvěrně jako Timoteus, protože v dopise Titovi je pouze velmi málo osobních poznámek, zatímco v dopisech Timoteovi se Pavel často zmiňuje o sobě a o Timoteovi.
Zjišťujeme také, že Pavel psal dopis Titovi poněkud odlišným tónem než dopisy Timoteovi. Zřejmě to bylo proto, že Titus se měl zabývat jiným druhem lidí. Pavel citoval jednoho krétského proroka, který označil své soukmenovce jako lháře, lenochy, zlomyslné lidi a nenasytné jedlíky. Označení „Kréťan“ na některých místech skutečně znamenalo totéž co lhář. Pro křesťany, kteří pocházeli z takového prostředí, bylo samozřejmě obtížnější než pro jiné, aby změnili svou osobnost. Pavel sice v obou dopisech uvádí v podstatě tytéž požadavky pro dozorce, ale Titovi kromě toho píše, že dozorci musí pěstovat sebeovládání a musí být schopni „kárat ty, kteří odporují“. Nabádá také Tita, aby je ‚stále přísně káral‘ a aby stále ‚napomínal a káral‘ s plnou autoritou. Člověka, který „vytváří sektu“, to znamená, že působí rozdělení, měl Titus „po prvním a druhém napomenutí“ zavrhnout. — Tit. 1:9, 13; 2:15; 3:10.
Někteří srovnávají Pavlův vztah k Timoteovi a k Titovi a kladou si otázku, proč v těchto dvou případech jednal různě, pokud jde o obřízku. Ve Skutcích 16:3 je řečeno, že Pavel dal Timotea obřezat. Ale v Galatským 2:3 Pavel říká: „Ani Titus, který byl se mnou, nebyl nucen k obřízce, ačkoli je Řek.“ Jak si to můžeme vysvětlit?
Protože bylo známo, že Timoteova matka byla Židovka, mohli se snad někteří lidé domnívat, že byl obřezán. Obřízka pro něj měla velkou cenu, protože tak byl přijatelný Židům. V Titově případě šlo však spíše o zásadu. Byl to Řek, oba jeho rodiče jistě nebyli Židé. Kromě toho Pavel zdůrazňuje, že ani Titus nebyl „nucen“ k obřízce. To naznačuje, že křesťané, kteří se drželi židovských zvyků, naléhali snad na Tita, aby se dal obřezat. Pavel chtěl zřejmě své stanovisko co nejlépe podpořit, a proto vzal neobřezaného Tita s sebou na shromáždění do Jeruzaléma, kde apoštolové a jiní starší po značných rozpravách rozhodli, že křesťané pocházející z pohanů se nemusí dávat obřezat a že nemusí dodržovat žádné jiné požadavky „Zákona“.
Pavel se zajímal o duchovní zdraví všech ve sboru, a proto mluvil o chování jednotlivých skupin, které v něm byly. Zvláště vyjádřil přání, aby starší muži byli „zdraví ve víře, v lásce, ve vytrvalosti“. Také musí být „umírnění ve zvycích, vážní, zdravé mysli“. To je skutečně moudrá rada; někteří starší muži jsou nakloněni brát na lehkou váhu věci, které mají být posuzovány vážně. Mladí muži také mají být „zdravé mysli“. — Tit. 2:2, 6.
Starší i mladší křesťanské ženy mají ovšem také být ‚zdravé ve víře‘. Co se proto od nich vyžaduje? „Starší ženy ať jsou uctivé v chování, ne pomlouvačné, ať neotročí mnohému vínu, učitelky dobrého, aby vedly mladé ženy k rozumu, aby milovaly své manžely a aby milovaly své děti, aby byly zdravé mysli, cudné, doma pracovité, dobré, aby se podřizovaly svým mužům, aby slovo Boží nebylo tupeno.“ Jak časová je tato rada pro naši dobu, kdy silné zdůrazňování „osvobození“ žen přináší tak špatné ovoce, jako je rostoucí počet matek, které opouštějí své rodiny, a rostoucí počet zločinů spáchaných ženami! — Tit. 2:3–5.
Potom Pavel radí Titovi, aby povzbuzoval otroky, aby plně spolupracovali se svými pány a aby byli poctiví, aby jejich chování neuvedlo nepříznivé světlo na jejich křesťanské náboženství, ale aby je naopak doporučovalo. Tato rada se velmi dobře hodí na všechny zaměstnance v dnešní době.
Všichni, kteří chtějí být „zdraví ve víře“, musí rozhodně dbát Pavlova napomenutí, aby ‚odvrhli bezbožnost a světské žádosti a žili se zdravou myslí, se spravedlností a se zbožnou oddaností‘. Je od nás také požadováno, abychom se podřizovali světským vládám, abychom byli hotovi „ke každému dobrému dílu“ a ‚abychom o nikom nemluvili škodlivě‘. Jak výstižná je pro nás tato rada! Jako padlí lidé totiž máme sklon mluvit o druhých nepříznivě nebo špatně, zvláště tehdy, jestliže nás někdo urazil. Neměli bychom proto vyhledávat spory, ale máme být rozumní a projevovat vůči všem mírnost, i když lidé kolem nás jsou neobyčejně sobečtí. Ale Božím svatým duchem a jeho láskou k lidstvu, kterou projevil tím, že dal svého Syna, byli jsme osvobozeni od cest světa a byla nám poskytnuta naděje na věčný život. — Tit. 2:12; 3:1, 2, 4–8.
Pavlův dopis Titovi obsahuje skutečně mnoho krásných rad všem členům křesťanského sboru — rady pro všechny starší, aby uplatňovali ‚zdravé učení‘, a pro všechny věřící, aby byli „zdraví ve víře“.