Titus se ujímá obtížného pověření

„TITOVI, pravému dítěti podle společně sdílené víry.“ Ta slova musela Tita zahřát u srdce, když začal číst pověřovací dopis od apoštola Pavla. Byl ponechán na Krétě, aby sloužil jako cestující dozorce a navštívil jednotlivé sbory. Titus prokázal svou ‚pravost‘, a tak byl způsobilý pro odpovědnosti, které mu byly svěřeny. — Tit. 1:4.

Asi o dvanáct nebo více roků dříve vzal Pavel Tita do Jeruzaléma. Tento „pravý“ neobřezaný řecký křesťan byl bezpochyby přítomen, když apoštolové a starší muži dospěli ke správnému závěru ve sporné otázce obřízky. Po zvážení mnoha dokladů rozhodli, že není zapotřebí, aby se křesťané z pohanů, jako byl např. Titus, dávali obřezat a zachovávali všechny požadavky Mojžíšova Zákona. Jaký to musel být zážitek, posilující víru účastnit se této historické schůzky! — Sk. 15:1–29; Gal. 2:1–3.

Na Krétě však byli se sbory spojeni muži, kteří dále ‚lpěli na obřízce‘. Nesouhlasili s jeruzalémským vedoucím sborem. Místo aby si takové názory nechávali pro sebe, vyučovali tito „nepoddajní“ muži, že obřízka je pro záchranu nutná. A co víc: tito „neužiteční mluvkové“ prosazovali „židovské bajky“ a přikázání, které nebyly zapsány v Mojžíšově Zákoně. Ti, ‚kteří klamali‘, podvraceli víru „celých domácností“. Krétským sborům hrozilo rozdělení. — Tit. 1:10, 11, 14.

Další hrozbou bylo proslule špatné prostředí, z něhož krétští křesťané unikli. Jeden krétský prorok přiznal: „Kréťané jsou vždy lháři, škodlivá divoká zvířata, nezaměstnaní žrouti.“ Jak ukazoval tento výrok, Kréťané byli jako divoká zvířata, která mrzačí a zabíjejí; libovali si v tom, že lživými pomluvami špinili pověst druhých. Takové špatné rysy pronikly do křesťanských sborů na Krétě. — Tit. 1:12; 3:2.

Pavel ve svém dopise jasně ukazuje, jak se mají tyto problémy řešit. Titus měl splnit dvě důležité věci: „Zanechal jsem tě na Krétě proto, abys 1. napravil věci, které jsou nedostatečné, a abys 2. ustanovil starší muže v jednom městě po druhém, jak jsem ti to nařídil.“ — Tit. 1:5.

Náprava věcí, které jsou nedostatečné

To bylo těžké pověření. Tváří v tvář těm, kteří působili těžkosti, se musel Titus zastat pravdy, ‚pevně se držet spolehlivého slova‘. Někteří jím budou pohrdat, nebudou brát v potaz jeho autoritu. Titus však měl teokratickou oporu. Mohl poukázat na pověřovací dopis, kde stálo: „Neustále o tom mluv, vybízej a kárej s plnou autoritou přikazovat. Ať tebou nikdo nikdy nepohrdá.“ — Tit. 1:9; 2:15.

Co když někdo pokárání odmítne a bude hledat podporu u jiných ve sboru? Takové osoby milosrdně obdrží ‚první a druhé napomenutí‘. Jestliže to selže, Titus se měl řídit poučením: „Zavrhni [jej].“ To znamená, že takový člověk měl být vyloučen neboli měla mu být odňata pospolitost. — Tit. 3:10, 11.

Protože vládla uvolněná měřítka, krétští křesťané brali rady na lehkou váhu. Titus je měl ‚stále přísně kárat‘. I bratrům pokročilého věku bylo třeba připomínat, aby byli „umírnění v návycích, vážní“. — Tit. 1:13; 2:2.

Jmenování dozorců

Sbory na Krétě tedy potřebovaly dobrý dozor. Měl snad Titus vybrat nejvlivnějšího člena a ustanovit ho jako „kněze“ nad sborem? Ne, byl pověřen, aby jmenoval, ustanovil „starší muže v jednom městě po druhém“. To znamená, že měl dohlédnout, aby byla ustanovena rada starších, kteří by dozírali na činnost sboru. — Tit. 1:5.

Pavel vypočítává řadu požadavků, které mají být vodítkem při výběru těchto dozorců. Soustřeďují se na chování. Prvním požadavkem bylo, že muž musí být „bez obžaloby“. Velké vzdělání sice nebylo vyžadováno, ale tito muži měli znát Boží „slovo“ a pevně na něm lpět, když učí a ‚kárají ty, kteří odporují‘. Tyto požadavky jsou stejně důležité dnes, když se uvažuje o mužích pro postavení dozorců. Pavel dále napsal: „Dozorce musí být. . . věrně oddaný.“ Taková věrná oddanost se pozná tak, že se ‚pevně drží spolehlivého slova‘, jak je vyloženo v publikacích Jehovovy novodobé křesťanské organizace. — Tit. 1:6–9.

Byly i jiné důležité záležitosti, a bylo třeba, aby je Titus „neustále prosazoval“. (Tit. 3:8) Ty lze rozdělit do čtyř oblastí — žádosti, řeč, skutky a postoj.

Zaměř se na správné žádosti

Dvakrát se Pavel ve svém dopise Titovi zmiňuje o ‚naději na věčný život‘. Na tuto naději můžeme bezpečně upnout svá srdce, protože ji „zaslíbil. . . Bůh, který nemůže lhát“. (Tit. 1:2; 3:7) Jak nedůsledné a nebezpečné je na druhé straně dovolit, aby „světské žádosti“ vytlačily tuto „šťastnou naději“, jež zahrnuje „slavné zjevení velkého Boha a našeho zachránce Krista Ježíše“. — Tit. 2:11–14.

Toto „slavné zjevení“ Boží slávy prostřednictvím našeho zachránce Krista Ježíše je velmi blízko. S tímto zjevením bude úzce spojeno zničení celého ničemného světa a všech, kdo soustředili svůj život na jeho hmotná a smyslová lákadla. Jak důležité je tedy, abychom vykořenili ze svých srdcí, ano, „odvrhli. . . světské žádosti a žili uprostřed tohoto nynějšího systému se. . . zbožnou oddaností“! — Tit. 2:11–14.

Pozor na naši řeč

‚Neužiteční mluvkové‘, ‚lháři‘, ‚odmlouvající‘, ‚mluvící urážlivě‘ a ‚pošetilé dotazování‘ — tyto výrazy zjevují, že na Krétě se jazyka zneužívalo. Bylo dokonce třeba, aby Titus varoval letité sestry, ať „nepomlouvají“. Stejná rada je potřebná i dnes. — Tit. 1:10, 12; 2:3, 9; 3:2, 9.

Například v jednom sboru měla starší sestra, třebaže horlivá v kazatelské službě, sklon špatně mluvit o svých dospělých, oddaných dětech a o svém nevěřícím manželovi. Vznikla nutnost, aby jeden ze starších o tom bez uvedení jejího jména pronesl proslov ke sboru. Máme vůbec právo mluvit hanlivě o kterémkoli žijícím člověku? Pavlův inspirovaný dopis Titovi odpovídá, „aby o nikom nemluvili urážlivě“. Křesťané se musejí spíše soustředit na to, aby používali „zdravou řeč, která nemůže být odsouzena“. — Tit. 3:2; 2:8.

Skutky, které se líbí Bohu

„Veřejně oznamují, že znají Boha, ale svými skutky ho zapírají.“ (Tit. 1:16) Ti, kteří působili v krétských sborech potíže, odpovídali tomuto popisu. V protikladu k tomu zdůrazňuje Pavel čtyřikrát potřebu „znamenitých skutků“. (Tit. 2:7, 14; 3:8, 14) Pavel dal příklad v nejznamenitějších skutcích, „v kázání, které mi bylo svěřeno“. (Tit. 1:3) Ježíš touto důležitou prací pověřil všechny své následovníky; měla by být tedy na předním místě našeho seznamu pravidelných „znamenitých skutků“. — Mat. 28:19, 20.

Mezi „znamenité skutky“ patřila i snaha otců vychovat „věřící děti“. U manželek to zahrnovalo, aby byly „doma pracovité. . . podřizovaly se svým manželům, aby se o Božím slově nemluvilo utrhačně“. Ti, kteří se věnují světské práci, nejsou sice v otroctví, ale měli by uplatňovat zásadu u Tita 2:9, 10 tím, že budou uctivě poslouchat své zaměstnavatele. Také se vyžaduje, aby se křesťané „podřizovali a poslouchali vlády a autority jako panovníky“ a aby „byli připraveni ke každému dobrému dílu“. — Tit. 1:6; 2:5; 3:1.

Zachovávat správný postoj

Bylo třeba, aby krétští křesťané zachovávali správný postoj ke světským hříšníkům, aby o nich nemluvili utrhačně, ale „projevovali veškerou mírnost ke všem lidem“. Je třeba, abychom dnes dělali totéž. Jinak naše úsilí pomoci jim, aby přijali poselství o království, selže. Je také třeba — stejně jako na starověké Krétě —, abychom dávali pozor na to, s kým se stýkáme. Jak jinak bychom mohli být poslušní příkazů, „abychom odvrhli bezbožnost a světské žádosti a žili uprostřed tohoto nynějšího systému věcí se. . . zbožnou oddaností“? — Tit. 3:2; 2:12.

„I my jsme kdysi byli nerozumní, neposlušní, svedení,“ prohlásil apoštol Pavel. Byl Jehova povinen vyprostit nás z tohoto hříšného stavu? Ne, „zachránil nás ne pro skutky, které bychom konali ve spravedlnosti, ale podle svého milosrdenství“. Tím, že křesťané projevují víru v Kristovu prolitou krev, získávají odpuštění minulých hříchů a obdrží podivuhodnou „naději na věčný život“. To je „nezasloužená laskavost“ nejvyššího druhu a mocný důvod, abychom se vyhýbali nesprávným žádostem a zachovávali si zdravou řeč, znamenité skutky a milosrdný postoj k našim bližním. — Tit. 3:3–7.

Jak vděčný musel být Titus za tuto láskyplnou pomoc ve svém obtížném pověření! Bezpochyby četl Pavlův dopis vždy znovu a často jej citoval, když učil a poskytoval rady. Miliony lidí dnes podobně používají tento inspirovaný dopis k velkému prospěchu svému i druhých. Jeho obsah je skutečně znamenitý a užitečný.